Svobodné noviny na internetu

Každoročně od roku 1947 je připomínán ve vyspělém světě Den UFO (2. 7.). Druhý červenec proto, že se vztahuje k nálezu trosek havarovaného kosmického plavidla, vesmírné lodě u Roswellu a jeho okolí v USA. Po letech utajování a nejpřísnějších trestů pro zaměstnance tajných služeb za prozrazení podrobností o UFO a ufonech a jejich vztahu k běžné politice je zřejmé, že život ve vesmíru je. Je velmi pestrý a vzácný. Jednou z forem jsme zde, na Zemi, my lidé, rostliny a zvířena. Jak viditelná, tedy dobře viditelná, jako slon či žirafa, až po hůře viditelné formy života, jako je netopýr či myši nebo krtci, žijící převážně v noci a skrývající se v podzemí. Prostě underground…

Po drobnohledný život malého života, jak jej objevil profesor Karlovy univerzity František Vejvodovský (1849–1939) někdy v 80. letech 19. století, tedy za slušné c. k. monarchie, při hygienické kontrole pražských studní. Při rozboru studniční vody objevil v malostranské studni v Karmelitské ulici č. 528 milimetrové zvíře. Žoužele ve studních je! Ale zde bylo ale…

Jako slušný profesor c. k. Univerzity Karlovy se nezabýval turbostudiem a tržním kasírováním od rychlostudentů poct, prebend a všimného či různých odměn, včetně zájezdů a drahých pobytů u vody. Naopak: roku 1882 v nakladatelství Řivnáč vydal svou knihu o studniční zvířeně, kde popisuje neznámý druh Bathynella nathans (hlubinou zrozený) rovnou s tím, že jde o pravěkého „midinosaura“, živočicha, reklikt z pravěku, který se přestěhoval do podzemí…

V Čechách byl tento vědec odmítnut, ponižován, urážen a štván. Roku 1913 objev Vejvodovského Bathynella nathans potvrdil švýcarský badatel Chappuis: v okolí Basileje v opuštěných důlních jámách žily tisíce těchto záhadných tvorečků z doby zrození planety Země a života na ní. Tedy, vážení čtenáři, nepocházíte (dle Darwina!!!) jen z opice, ale také z Bathynella nathans…

Ale ta je desítky a stovky milionů let stejná. Něco tu nehraje! Někdo tu fabuluje a snad dokonce lže! V Praze a jejích „odborných kruzích“, vždy dobře placených, je tradicí urážet a ničit skutečné badatele a lpět na dobových politických nesmyslech. Až když cizina potvrdí, na co přední Češi přišli, univerzitní korouhvičky se otočí, že to vlastně vždycky říkaly. A jdou si pro příplatek a prémie za statečnost, jak tajně bojovaly za vědeckou pravdu! Kde mám důkazy, fakta?

Stejným případem jsou UFO a ufoni. Den ufonů můžeme připomínat právě na Mezinárodní den UFO, tedy 2. 7. Ale také na MDŽ či na čarodějnice. Podle toho, jak ufonky jednají… Ale pojďme do světa mužů – inženýra a lékaře. Profesionálního hvězdáře, popisovače vesmíru a zubaře se zálibou přemýšlet. A o přemýšleném hledat důkazy a výsledek sepsat a vydat.

Ten první je stále fungující Marcel Grün, ředitel planetária as hvězdárnou hl. města Prahy, který vědecky dokládá, že UFO a ufoni nejsou. Pokud je někdo vidí, ať mu pošle informace a vyplní dotazník o UFO a UFONECH! Zato MUDr. Ludvík Souček ukázal ve své povídce „Úměrná dávka fantazie“ mechanismus, co zde ufoni dělají. Nejenže existují a prostě jsou, ale poctivě pracují!

Pracují v kosmické kanceláři! Je zajímavé, že ve vedení kosmické kanceláře „sametových“ let stojí: Marcel Grün!!! Vše je na internetu i v reálu. MUDr. Ludvík Souček ukazuje, jak to v ufonské kanceláři chodí a co tam dělají. Je nutné si přečíst zmíněnou povídku, porovnat ji se „sametovou“ realitou a mít na paměti výbornou Analýzu 17. 11. 1989 i podivnou knížku M. W. Coopera „Mimozemšťané za vládou USA“. Tedy: ufoni, ti, co úředně nejsou a cestují v různých létajících strojích i létajících talířích. MUDr. Ludvík Souček představuje pana redaktora Zajíčka, který zakazuje psát o Arktuřanech a jiných potvorách a různých strejdech a tetkách z vesmíru s tím, že vědecká obec konstatuje, že UFO a ufoni nejsou a ve vesmíru jsme sami!

Povídku je nutné si přečíst a promyslet. Přikládám ji tedy v příloze k tomuto článku. A k ní informaci, zda rodina Zajíčkova v soukromí svého domova nevypadala trošku jako… jako… hm: Bathynella nathans, jen maličko větší, jako je známý případ zmenšení 40metrových, po dvorku pobíhajících slepic na velikost běžné slepice. Dříve po dvorku pobíhali dinosauři, dnes žijí slepice spíše v „koncentračních táborech“, a pokud budete papouškovat pitomce, korouhvičky a „sametové“ kvíleče o největší hrůze dějin holocaustu a ubližování Židům, budete v koncentráku i vy!

A kdo budou bachaři? Nebudou pak bachaři poslanci v parlamentu ČR jako dědice ČSSR a ČSFR a nebudou komunistickými soudci osvobozováni v době, kdy se z komunistické kukly vyloupl nádherný demokratický motýl, poletující v lese lží, nesmyslů, mýtů a vyprávění o židovském holocaustu jako jediné nejstrašnější dějinné události, zejména za 2. světové války?

Když v 1. světové válce padlo na 30 milionů lidí (odhad komplikuje situace na ruské frontě a pak za vlády bolševiků v Rusku), kdy pak jen na „španělskou chřipku“ zemřelo v roce 1918 přes 100 milionů lidí…? A v samotném Rusku? Zabitých a zraněných i poškozených z vězení a gulagu a pak válečných ztrát z „boje proti bolševismu“ se odhaduje na 200 milionů Rusů, když v současnosti jich žije asi 150 milionů…

Údaje patří ke statistickému období 1914, doby vypuknutí 1. světové války, až po rok 2004, doby přelomu, zastavení pádu Ruska a určité stabilizace Vladimírem Putinem. Proč v těchto dnech rehabilitoval „český“ soud „Magora“ z Charty 77, který se posmíval veřejně Rusům a neurážel za Husáka veřejně Židy a bolševiky? Jak je to s historií toho Mojžíšova komanda, před 3500 lety vysazeného na hoře v poušti? Proč prý úředně ufoni nejsou a jak se to dělá? Začtěte se tedy do povídky MUDr. Ludvíka Součka. A na dílo Marcela Grüna ještě přijde čas.

28. 5. 2011

Miroslav Müller

Přílohy:

Ludvík SOUČEK

Úměrná dávka fantazie

(© Ludvík Souček-dědicové, 1985)

„Tak to jste tedy, kamaráde, vedle jak ta jedle,“ řekl redaktor Zajíček sice dobromyslným, ale zároveň rozhodným tónem. „Sci-fi je, abyste věděl, moderní pohádka. A jako každá pohádka má svoje pravidla, kte­rá musí autoři dodržovat. Chybí vám cit pro pravidla hry, rozumíte? A ke všemu čím dál tím víc. Z vaší poslední povídky ta už přímo kape, abych tak řekl. Nechcete kafe?“ Zhrzený autor Vokurka (literárním pseudonymem Rubín) nervózně poposedl na okraji židle, vybrané sem pro vyslovenou nepohodlnost a vratkost, zkracující trvání návštěv. Kafe nechtěl skrze nemocný žlučník nikdy, což Zajíček moc dobře věděl.

„Myslím, že námět je, řekněme, originální,“ odvážil se podotknout. „Víte, takový nekonvenční. Proč by museli nepozemšťané vypadat ausgerechnet jako mloci nebo jako chobotnice? No, řekněte sám! Proč by nemohli být pořád mezi námi jako docela normální lidé, řekněme jako vy nebo já…“

„Nonono,“ zabručel Zajíček skepticky. „Že byste zrovna vy…“

„Tak tedy ne já,“ připustil Vokurka svou nespornou pozemskost, „ale někdo jiný stejně všední a obyčejný. Proč by museli přilétat na ufajzech s efekty jako při slavnostním ohňostroji a nezařídili si docela nenápadný způsob přepravy z hvězdy na hvězdu, na to šup, bleskově. Třeba těmi, jak se jim říká, červími děrami v časoprostorovém konti­nuu, hupky tam, hupky ven, a za chvilku by se vykulili doma někde u Arktura.“

„Jo, to v té poslední povídce máte,“ připustil znechuceně Zajíček. „Alfa Bootis. Moc daleko není, to je zase pravda, ale ono i těch pětatři­cet světelných let stačí, kamaráde, k podříznutí větve, na které vedete ten svůj krámek s fantazií. Víte, ona fantazie je jedno a fantazmagorie druhé. A tím rozhodně nehodláme své čtenáře krmit. A taky nebude­me, dokud tu sedím,“ dodal zavile. „Vážně nechcete kafe?“

„Vážně ne,“ ujistil ho rezignovaně Vokurka alias Rubín. „Co se vám vlastně na té povídce tolik nelíbí?“

„Všechno, od A do Zet, když už to mermomocí chcete vědět. Nelíbí se mi, že pořád cpete na naši planetu nějaké Marťany…“

„Pardon, o Marťanech nebylo…,“ pokusil se Vokurka o chabou obranu.

„No dobře, tak o Arktuřanech nebo jakých potvorách. To je ještě horší. Lidé si docela stačí sami, bez dohledu a bez laskavé pomoci něja­kých strejdů z kosmu. Bylo by taky smutné, kdyby ne. A měli by plné právo nakopnout do zadku každého, kdo by jim strkal nos do zeměkou- láckých záležitostí, rozumíte? Kdo si rád čte o takových nesmyslech, ať louská pana Dänikena, ale ne knihy našeho nakladatelství. Kromě toho, kamaráde, víte, co říkal zrovna vloni na pražském astronautickém kon­gresu Šklovskij?“

Vokurka pokýval truchlivě hlavou. „Nojo, vím. Že jsme asi ve vesmí­ru sami nebo skoro sami. Já tomu stejně nevěřím.“

„Jenže ono není tak strašně zajímavé, čemu věříte nebo ne,“ odvětil krutý Zajíček. „Věda je věda, milý pane. Poučuje nás, že myšlení je funkce našich mozkových buněk a že mozku stačí moc málo, aby to s myšlením šlo do háje. Natož kdyby se myslivna předělávala na nějaký jiný model. Chápete tu absurdnost, vůbec něco podobného napsat? A věda nás taky poučuje, že v našem světě, složeném z tardyonů, po­malých částic, upalujících nejvýše světelnou rychlostí, jsou mezihvězd­né lety úplný nesmysl, blud a nerealizovatelný sen. Na věky věků amen. Možná, to vám přiznám,“ dodal velkoryse, ačkoli s přemáháním, „že někde existují vesmíry z tachyonů o nadsvětelných rychlostech, a tam že je možné ledacos. To nás ovšem zajímá asi jako loňský sníh, protože se o tom tak jako tak nikdy nedovíme, a tak nám to může být krajcvajc fuk. A to ani nemluvím o obtížích s pohonem a tak dále a tak dále. Jen hezky zůstaňte u svých osvědčených raket, kamaráde, vykopávejte si ty svoje hrdiny na Měsíc a pro mne za mne třeba na Mars nebo na Jupi­ter, ale jinak zůstaňte hezky při zemi. A tu inventuru z vesmíru nechte, prosím vás, jednou provždy na pokoji, než se do vás pořádně obuje. Dobře vám jako starší a zkušenější radím.“

Rubín-Vokurka těžce a ztrápeně vzdychl. „Tak jo. Já to přešiju na ra­kety a na Mars, když myslíte.“

„Bravo,“ zaradoval se Zajíček. „Já věděl, že si nakonec dáte říct. Můžete do toho šintnout drobet parapsychologie, to se teď nosí, ovšem s mírou. Lidi to chytne víc než nějaké červí díry. Ale Vokurka, to vám povídám, zítra ráno to tady musí být! Tiskárna nebude čekat, až se vám uráčí chytit inspiraci.“

„Už zítra ráno? Hergot…“ No, nakonec co, řekl si. Lístky do kina mně už propadly víckrát. Nebude to poprvé ani naposled. „Dobře. Rá­no to tady máte s osvědčenými efekty.“

Zajíček osaměl. Chvíli zamyšleně koukal na pseudopařížské střechy, pak sjel pohledem na hodinky a bystře vyskočil.

„Takže pro dnešek balím,“ zvěstoval otevřenými dveřmi sekretářce. „Zítra přinese Vokurkorubín přešupačenou povídku, Míšenko. Kdy­bych tu náhodou ještě nebyl, tak ty kydy od něj vezměte vy, ano?“

Městem vládl štiplavý mráz, lidé na tramvajové stanici podupávali a krátili si čas nadáváním na dlouhé intervaly. Remcání zesílilo, když se za rohem vynořila prastará tramvaj s tabulkou Služební jízda a s několi­ka muži zřejmě se nudícími, avšak toužícími osvojit si řidičské řemeslo. Se zvukovými efekty přiměřenými věku dokodrcala do stanice a z cvič­ných důvodů zastavila. Zajíček, sledován několika nevraživými pohle­dy, vklouzl do dveří a posadil se na prochladlou lavici podél oken vedle zachumlaného starého pána, listujícího v jakémsi časopisu. Babička tramvaj se revmaticky rozjela.

„A jéje, Zajíček,“ zaradoval se starý pán a schoval časopis do aktov­ky plné lejster. „Už jsem vás neviděl ani nepamatuju, pane redaktore!“

„Dnes jedu výjimečně dřív, máme s manželkou výročí,“ vysvětloval Zajíček obtížen špatným svědomím, „takže jsem si dovolil…“

„Ale samozřejmě, samozřejmě,“ přitakal žoviálně pán z kožešinové­ho límce. „Máte prý hezkou a náramně mladou paničku, té si musíte hledět. A co autoři, nezlobí, nezlobí?“

„Ale zlobí, pane revidente,“ doznal Zajíček trpitelským hlasem. „Zrovna dneska mi jeden přinesl povídku o přípravě invaze z Arkturu, z Alfy Bootis, představte si. A že prý se Arktuřané zamíchali mezi lidi a vypadají jako oni a ještě ke všemu si jezdí sem a tam nějakým docela nenápadným způsobem a za chviličku. To je fantazie, co?“

„To jsou mi věci,“ vrtěl pan revident hlavou na tenkém a vrásčitém krčku, „to je vážně fantazie, no, až k nevíře. Vymluvil jste mu to, dou­fám?“

„Samozřejmě. Šlo to naštěstí docela hladce.“

„Ano, ano,“ přitakal starý pán a pak se rozzářil. „Víte, já bych vám mohl vyprávět, jejda! Za dobu mého působení se našlo takových fantas­tů víc. Slyšel jste jméno Wylie, Philip Wylie?“

Zajíček pokrytecky a lživě zakroutil hlavou a pan revident se nad vzpomínkou písklavě rozesmál až do záchvatu stařeckého kašle.

„Tak ten Wylie, abyste věděl, dal počátkem roku 1945 do American Magazíne povídku The Paradise Crater o bombě, vyrobené z uranu 237, a dost přesně popsal princip atomové bomby, kterou se Spojené státy chystaly svrhnout, jenomže zatím nikdo nevěděl, na koho to bude. A už předtím udělal totéž nějaký Cieve Cartmill v takovém časopise pro fantasty, počkejme, tuším Astounding Science Fiction se jmenoval. Ano, určitě. Ale že mám paměť, co? Jako zvoneček. Takže vidíte, pane redaktore, nic nového pod sluncem.“

Dědku užvaněná, pomyslel si Zajíček, tohle mám všecko dávno v malíčku a ještě ke všemu vím o povídce Roberta A. Heinleina Solu- tion Unsatisfactory z roku 1941, o Smithově Skylarku z roku 1928. A navrch mám evidovanou Nikolského ruskou knížku Za tisíc let, před­vídající roku 1927, ano prosím, 1927, první výbuch bojové atomové bomby na rok 1945… To bys koukal, fotr! Jenže co je mi to všecko platné, když těch lemplů s fantazií spíše přibývá, než ubývá, a když všechno zvládnout nemohu. Ještě že atomovky jsou dneska už stará vesta. Teď jde o víc.

„Vystupovat, panstvo, konečná!“ obrátil se k nemnohým cestujícím pán za kontrolory, jediný v tramvajáckém. Zajíček si uvědomil, že dnes ani neregistroval Prestup – ostatne proč by taky měl, zřejmě to bylo zase jako už tisíckrát nebo víckrát jakési vplynutí do žlutavé mlhy pře­chodní zóny, z níž pak koleje pokračovaly do opaleskujícího tunelu pro­storočasu. Viděl jeho hladké stěny okny, na nichž se v slzách rozpouště­ly poslední mrazivé květy a kapradiny. Rozkošnicky se protáhl v očeká­vání nastávajících příjemností a přiměřeně věku i zřetelné obezitě se­stoupil na nástupiště, vedené několik decimetrů nad duhově měňavým dnem tunelu. Vedle nástupiště levitovala dřevěná bouda, sloužící snad kdysi k úschově nějakých tramvajáckých nezbytností. Teď se před ní pasažéři seřadili do ukázněného zástupu. Zajíček se jako každý den musel zasmát tabulce Cizím vstup zakázán, kterou sem nějaký nezkrot­ný šprýmař v záchvatu humoru přitloukl. Vstoupil, pocítil jako obvykle lehký šok. Z ramen mu spadla tíha nezvyklého těla, dvounohého, usta­vičně labilního a nesmyslně těžkého, vyžadujícího téměř plynulý přísun oxidovatelných látek, na Zemi vesměs nechutných. Ve své pravé podo­bě, blížící se nejspíše přerostlé stonožce, vyjel ven mezi kolegy, kteří prošli transmutátorem před ním. Jako po každé proměně byli všichni lehce vzrušeni a brebentili ultrazvukovou řečí, gestikulujíce několika páry noh najednou.

Toho večera usedl Vokurka alias Rubín s rezignovanou tváří řeholníka k psacímu stroji, aby uvedl povídku do hranic zdravého rozumu a pro lidstvo neurážlivých relací s vesmírem vůbec a jeho nepravděpodobný­mi mimozemskými obyvateli zvláště. Tak za prvé žádné cesty časopro­storem. Ergo kramflek tam lupneme osvědčené rachejtle.

Povzdechl a začal: Oslnivé snopce plamenů narazily do ožehlé půdy a rozervaly ji tisíce … tisíce … tisíce – „Hele, miláčku, koni nebo koňmi,“ otázal se manželky, sledující televizní obrazovku. „Teda koni nebo koňmi jako koňskými silami.“

„Watty,“ odpověděla, aniž se otočila. „Máme novou soustavu fyzi­kálních jednotek, nedouku!“

Vokurka potlačil se šetrností sobě vlastní neodolatelnou Rubínovu touhu praštit psacím strojem o zem. Watty tepaly ohnivými kopyty ze­mi, ksakru!

„Co je?“ zajímala se manželka.

„Ale nic. Já ti to ukážu názorně, pojď se podívat,“ vzal choť za ru­káv svetru a vyvedl ji na balkón. Vyskakovaly první hvězdy. „Vidíš támhle, vedle Herkula, nad tím řetízkem, co se mu říká Severní koru­na? Tak to je souhvězdí Bootes, Pastýř, abys věděla.“

„Hm. A co má být?“ otázala se a nenápadně mrskla pohledem přes rameno, aby, jak se pěkně říkává, zůstala v obraze díla čili vědoma si souvislostí.

„Ta největší hvězda je Arktur. Zajíček mi dneska vysvětlil, že se k ní nikdy nikdo nedostane, a abych o takových dálavách nepsal.“

„Asi měl pravdu,“ zauvažovala choť. „A pusť mě. Je tu zima.“

Stonožka Zajíček v téže chvíli laškoval se svou mladou a na měřítka rodné planety náramně fešnou manželkou. Osvěžovali se právě v nádr­ži s výživným roztokem a dívali se na hvězdičky.

„Támhle u té mrňavé pracuju,“ řekl pyšně a ukázal jednou z konče­tin k místům, kde obyvatelé Země spatřují souhvězdí Plachet, odtud, od Arkturu, byly ovšem hvězdy oproti pozemskému pohledu znatelně po­sunuty různými směry.

„Vidím, miláčku,“ odpověděla něžným ultrazvukem stonožka slabší­ho pohlaví. „Ještě že to je tak blízko a že můžeme být skoro pořád a pořád spolu. Viď?“