Svobodné noviny na internetu

Je móda hořekovat, jak současnost je špatná a velemizerná. I když není ideální, mohlo by to být horší. Chci tímto netradičně připomenout osudy nejen prominentních osob, jako byli Milada Horáková či Bohumil Laušman, (30. srpna 1903 Žumberk – 9. května 1963 Praha-Ruzyně), u nichž došlo k justičním vraždám v okruhu stran národních socialistů a sociálních demokratů. V případě B. Laušmana se jako politikovi 1. republiky a navíc židovského původu podařilo uprchnout do Londýna a zúčastnit se práce exilové Benešovy vlády s jeho podlézáním SSSR. Tehdy agenti samotného NKVD ve spolupráci s tehdejší StB B. Laušmana unesli a ukázkově umučili na předem zvolené datum komunistického státního svátku: 9. května 1963! Karel Bittner přináší příběh, jenž se okrajově dotýká někdejší místopředsedkyně ČSSD z roku 1922, která to dotáhla na náměstkyni předsedy vlády ČSR, paní Ludmily Jankovcové.

Politických vězňů byly statisíce, nejsilnější tlak šel proti venkovu, sedlákům, agrární straně a živnostníkům až po podnikatele a obchodníky ve velkém. Za mnohá jména chci připomenout politického vězně Miroslava Dolejšího, který porozuměl podstatě politických dějů ve světě a popsal je v knize Analýza 17. 11. 1989. Tu je třeba nejen připomínat, ale také číst! Svobodné noviny ve starší versi pro zájemce mají tuto knihu v internetové podobě: http://www.volny.cz/ingvesely/ANALYZA.HTM

Je třeba připomínat také obyvatele někdejšího Rakouska-Uherska, což jsme vlastně všichni, hlásící se k češství a mající povědomí o realitě ČSR. Jsou tu ale také lidé ze smíšených manželství česko-německých a statisíce těch, kterým překreslování hranic států politiky zničilo životy. Stát se příslušníkem cizího státu, i když jejich dům stál stovky let na stejném místě byl arcizločin velezrady... Benešovy dekrety, zejména dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 19. června 1945, tzv. velký retribuční dekret a dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, vydaný 27. října 1945, zvaný též malý retribuční dekret nebo malý dekret, byly vydány v roce 1945 za účelem přísnějšího potrestání zločinů „okupantů, kolaborantů a zrádců“ (domácích) a zároveň umožnily retroaktivně postihnout i další činy, které podle dosavadního československého práva trestné nebyly. Dnešní právníci zdůrazňují pro současné právo, „že kolaboraci samu o sobě považovat za trestný čin je sporné, neboť svrchovanost a územní integrita okupované země jsou okupací ipso facto narušeny natolik, že kolaboraci lze stěží podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady nebo rozvracení republiky. Navíc lze argumentovat, že za určitých okolností může být spolupráce s nepřítelem v národním zájmu“. – Cituji právníka Pecinu (2011).
Místo právnických kliček, končících skutečnou smyčkou popravčího provazu, je třeba znát pravdu o komunismu a jeho dirigentech. Je několik seznamů popravených retribučních politických vězňů. Zde předkládám tyto seznamy, jež jsou zcela jistě neúplné – http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/27360 (Seznam popravených pro retribuční trestné činy seřazených dle data popravy): Začínající 17. 5. 1945 – Zdeněk Král (* 31. 1. 1902); Jaroslav Ryneš (* 14. 7. 1896), 1. popravené ženy 21. 8. 1945 – Ludmila Ulrichová (* 10. 6. 1914) a končící datem 11. 2. 1949 – František Prudký (* 10. 11. 1901). Seznam pochází z Archivního fondu Federálního ministerstva vnitra, Praha 1, Na Struze 3, a z Archivu bezpečnostních složek, Praha 3, Siwiecova (http://www.abscr.cz) – s úřední poznámkou: „v současnosti tento odkaz není funkční.“ Co je funkční, je přehledný popis této smutné tématiky na http://www.cs-magazin.com/2010-07/view.php?article=articles/cs100721.htm „Hrdelní retribuce aneb Mimořádné lidové soudy (6. 3. 1945 – 4. 5. 1947)! Franz Chocholatý-Gröger.
Dále existuje publikace: Otakar Liška a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918–1989 (nezahrnuje rozsudky německé justice): iabsi.com/gen/public/Documents/sesit2.doc
Popravených je daleko větší množství. – Wikipedie uvádí: „Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti.“ Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500 tisíc sudetských Němců padlo jako vojáci Wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války, nebo bylo zabito při válečných událostech.

Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700 tisíc sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a českého sudetského Slezska. Dalších cca 400 tisíc bylo vyhnáno při tzv. divokém odsunu. Dle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců, ale počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc. Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.

Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz – pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. 11. 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků, tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. (Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.) Ve vánočním projevu roku 1946 Edvard Beneš řekl: „Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. (...)“ Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti. Na území dnešního ČR zaniklo po roce 1945 cca tři tisíce obcí, mezi nimi i okresní města, například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných vojenských prostorech. Na internetu je těmto místům věnován například web Zanikleobce.cz. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí se očekávalo, ale chápalo se jako nutná daň za osvobození půdy od Němců. Přednosta pražského osídlovacího úřadu v roce 1947 napsal: „Celý národ si byl vědom toho, že odsun musí být proveden, i kdyby měl v pohraničí růst plevel. Některá místa byla přeměněna na vojenské újezdy.“

Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu, se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. národních hostů na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o Sudetské Němce).
A nyní něco ze světa UFO a ufonů. Budu stylový: výše uvedená čísla si proberme asi tak podle odhadů z roku 1937: českých či čsl. Němců bylo asi 3 až 3,5 milionu, potvrďme údaj z Wikipedie 3,2 mil osob. Odsunuto bylo asi 2,2 mil osob; zbývá dopočítat asi 1 milion osob. Z toho 0,3 až 0,5 mil. osob padlo přímo na frontách či během bombardování zázemí; chybí asi 0,5 -0,7 mil osob. Část jsou uprchlíci, a kteří na nic nečekali a „odsunuli“ se sami; 0,2 mil. osob chybí – jsou nezvěstní. Komunisté tvrdí, že nezvěstných je výše uvedených 0,019 až 0,030 mil. osob… Těch 0,2 milionu či více osob unesli v konci války UFO a UFONI? To snad ne…? Byli povražděni novou okupační mocí, spojenci a hlavně novými mocnými ze SSSR.

Na důkaz doslova opíši příběh politického vězně, jehož dědeček hospodařil na území nyní zatopeném vodním dílem Želivka, a když propil a prokarbanil krávy, které vedl na trh do Benešova, jeho žena s dětmi sedla do lodičky a dostala se až do Ústí nad Labem, kde se rodina dále stala česko-německou… Karel Bittner vydal vzpomínkovou knihu „Globe-Trotter nebo Trottel?“ vlastním nákladem v roce 2000. Vzpomíná (narozen toku 1914), jak v bídě 1. republiky zlobil jako dítě, jak onemocněl jeho otec a jak rodina mu předhodila vinu za otcovu smrt, když jej vedl s nemocným srdcem do nového učení… Dne 16. 1. 1930 jako holičský učeň rozbil misku s mýdlem a byl vyhozen. Skočil pod vlak. Přežil, ale levá ruka mu byla amputována – bylo mu 16 let. Jako zmrzačený dlouho hledal práci a postupně se naučil podomnímu obchodu – i se šicími stroji. Ty se naučil opravovat. Když nebyla práce v době krize, odešel jako německy mluvící Čech pracovat do Německa na stavbu silnice. Jako jednoruký byl brzdařem stavebních vozíků na stavbě silnic… Popsal děsivou bídu v tehdejších Sudetech a to, jak tisíce Němců pracovaly v Hitlerově Německu. A byli nadšeni, že je tam práce a slušné jednání s pracujícími lidmi. To jsou ty statisíce a miliony, které vítaly Hitlera po Mnichovu – viděno z německého úhlu pohledu. Karel Bittner se po Mnichovu přihlásil k češství a odstěhoval se do vnitrozemí.

V červnu 1946 byl zatčen Svobodovými vojáky jako kolaborant, jak jsem výše připomněl. Setkal se ve vězení s velmi významnými čsl. osobnostmi, jako L. Baarovou, rozenou Babkovou, dcerou obchodníka Babky z dvojice velkopodnikatelů Brouk – Babka. A dalšími, jako bankéřem Preissem… Žid a kolaborant, že? V listopadu 1948 se mu podařilo uprchnout z kriminálu do Německa, kde pak slušně žil – a pracoval. Měl řadu vynálezů, z toho technických patentů, jak z oblasti šicích strojů, tak i dalších nápadů. Stal se členem německé společnosti vynálezců a držitelů patentů. Z této pozice se zajímal o zprostředkování nabídky jeho kolegů pro plánovanou stavbu metra v Praze. Po převratu 1989 se z archivů dozvěděl, kdo z něj udělal kolaboranta a proč. I když podle všeho byl jen česko-německý mrzák, který unikl frontě… Soudruhům z KSČ neunikl – už v roce 1945!

Je nutné přestat převypravovat a opisovat, nýbrž citovat autora přesně, abychom pochopili podlost komunistického režimu a připomněli, co znamenal 25. únor 1948 v denní praxi těch dob (1948–1989):

„Ing. Soskovsky vypracoval podrobný plán pneumatických drah pro Prahu, včetně pravděpodobných stavebních nákladů. (…) Rád by navázal kontakty s činiteli v Praze, kteří měli právo o realizaci rozhodnout. Dokonce nabídl ½ procenta za zprostředkování. V tu dobu byla místopředsedkyně vlády Ing. Jankovcová (Ludmila Jankovcová 12. 12. 1954 - 11. 7. náměstkyně předsedy vlády 1960, místopředseda vlády 11. 7. 1960 - 20. 9. 1963, od roku 1922 místopředsedkyně ČSSD, členka odboje, nacisté 1941 zatkli a 1944 zavraždili jejího německého manžela za odboj – moje poznámka). Moje učitelka na ekonomické škole v Teplicích. Navíc přítelkyně mé sestřenice v Trnovanech. (…) Zajel jsem (někdy okolo 1960 – moje poznámka) na velvyslanectví do Vídně. Slíbili mi tam, že to již za měsíc může být vyřízeno. Při mé další návštěvě na mou prosbu zavolali městskému soudu telefonem.

Úřednice mně vyřídila, že rozsudek (zatčen 22. 5. 1945, souzen v červnu 1946 jako „skupina Vlajka“ – už tehdy neprokázáno a tehdy změněno na propagaci nacismu a fašismu – rozsudek 10 let nucených prací do 12/1955 – moje poznámka) byl zrušen a že písemné rozhodnutí si mohu osobně vyzvednout v Praze. Dobrovolný návrat současně anuluje nelegální opuštění republiky v listopadu 1948. Počítal jsem s tím, že nejpozději za čtvrt roku se mi podaří s rodinou přes Jugoslávii z Čech utéct. Vyzvedl jsem si z konta v Heidelbergu deset tisíc marek v hotovosti a s tím, že jedu na obchodní cestu do Francie – kde se zatím zdržím déle – jsem odjel. (Citováno bez chyby – autorova čeština je prostě taková – moje poznámka.) Před hranicí u Chebu jsem nechal DKW stát a požádal německou pohraniční stráž o dovolení si dojít pro nějaké informace od české pohraniční stráže. Tam jsem se dozvěděl, že tu mou DKW přes hranici převést nemohou, že na to musím požádat o povolení. Dva muži v civilu mi dokonce nabídli svezení svým autem do Plzně. Teprve tam jsem byl zatčen a druhý den odvezen do věznice v Ruzyni.

Tam na mně chtěli: 1. Jmenovat toho, kdo mi 3. listopadu 1948 pomohl uprchnout z věznice na Pankráci. 2. Před kamerou odříkat text o poměrech na západě Evropy. 3. Dát souhlas k prodeji mého podílu ve výrobě lenošek (patent – mající hodnotu milionů marek, na běžící výrobě – moje poznámka).

1. Nevěřili, že jsem jen využil toho, že se ti poúnoroví dozorci ještě neznali a navíc si byli jisti tím, že pro jen ve spodním prádle, bosého vězně není možno překonat dva stále uzamčené a hlídané vchody.
2. Text byl sestaven tak, že některé pasáže byly nejen nepravdivé, ale některé dokonce směšné.
3. Věděl jsem, že můj podíl, prodaný bez mé přítomnosti, by byl realizován za minimální cenu a marky by mi zde byly vydány ve formě tuzexových bonů, tedy v hodnotě 3 Kčs za marku. Má odmítnutí byla přijata slovy: „Dokud nezměkneš, budeš tu tvrdnout.” Strava dobrá, slušná cela, slušné zacházení, denní pohyb na malém, vysokém, zdmi ohraničeném dvorku, sice ve větších skupinkách, ale se zákazem vzájemných hovorů, nebyly srovnatelné s podmínkami na Pankráci.

Můj zdejší, asi třicetiletý společník mi říkal, že mu za dva měsíce trest končí. Přiznal se, že zde strávil téměř dva roky za to, že nelegálně směňoval tuzexové bony za korun, nebo valuty. Pod slibem, že neprozradím…“

Miroslav Müller