Svobodné noviny na internetu

„Kdo pohrdá stářím, pohrdá svou budoucností.“

(Stará čínská moudrost)

Konfucius, filozof a učitel nejpočetnějšího národa světa, říká v 6. století př. Kr., že k moudrosti se dospívá trojí cestou: cestou vzoru, cestou životní zkušenosti a cestou přemýšlení. První je nejjednodušší, druhá nejobtížnější a třetí nejvznešenější. Cesta k moudrosti je prastará a zdobí všechny kultury světa. Svědčí o jednotě lidského rodu – při vší jeho rozmanitosti.

J. A. Komenský říká ve svém Předchůdci vševědy (Prodromus pansofie): „Moudrost se dostavuje s pozdními léty, neboť podle přirozenosti jinak být nemůže. Je ze všeho bohatství nejdrahocennější, a nic z toho, po čem lidé touží, se jí vyrovnat nemůže.“ Sám kráčel k moudrosti po celý život, a proto vytvořil dílo nadčasové, které nás poučuje a zušlechťuje i dnes.

Komenský se narodil 28. března 1592 na Moravě, v Nivnici na Uherskobrodsku, a do svých 32 let žil v naší vlasti, kterou si ve svém srdci nesl všude tam, kde se musel pohybovat (v Polsku, Anglii, Švédsku, Uhrách, Amsterodamu). V Amsterodamu 15. listopadu 1670 také zemřel; pochován byl ve valonském kostelíku v Naardenu. Celá jeho životní dráha je příkladem činorodé lásky k vlasti, od níž se odvíjí láska k celému světu a všemu lidstvu. Jinak ani být nemůže, neboť láska se šíří jako oheň – od blízkého ke vzdálenému.

Komenský dospívá k jednotě lidského rodu, plně si vědom jeho rozmanitosti, těmito slovy: „My, celé lidské pokolení, jsme jeden rod, jedna krev, jedna rodina, jeden dům.“ Příčinou odcizení – podle něho – bývá: 1. rozdílnost v názorech; 2. nenávist; 3. otevřené křivdy a násilí.

První roztržka mezi lidmi pochází z mysli, druhá z citu a vůle, třetí ze sil, tajně nebo veřejně stavěných proti sobě ke vzájemnému ničení. Zajímavé je i to, co říká o štěstí národa: „Ten národ je šťastný, který je hojný počtem a obývá zemi obdařenou přírodními dary, který není promísen s živly cizorodými a má dobré sousedy, kteří ho neznepokojují.“ Chápe tedy každý národ jako intimitu, což je i názor Ortegy y Gasseta ve 20. století.

Zamýšlí se také nad tím, jak odstranit nelidskost odcizení. Nabízejí se tři postupy. První, aby se lidé odnaučili přespříliš důvěřovat svým smyslům, brali v úvahu společnou lidskou křehkost a uznali za nedůstojné stíhat se navzájem nenávistí pro každou příčinu. Musí si umět odpustit navzájem minulé křivdy, žaloby, hádky – toto pak nazývá smazáním minulosti. Druhý postup spočívá v tom, že nikdo nebude nikomu násilím vnucovat své zásady (filozofické, teologické, politické), každý ponechá druhému jeho názor – to pak nazývá vzájemnou snášenlivostí. Za třetí doporučuje, aby všichni hleděli společnou bdělostí zajišťovat to, co by bylo nejlepší, a tak si navzájem znovu sjednocovali své představy, své chtění a své podnikání – to nazývá smířením.

Komenský nás také nabádá, abychom přestali jednat přísně podle práva. Je lépe ztratit něco, než dát v sázku vše. Už staří Punové měli přece pořekadlo: „Abys měl čas pokojný, něčeho se vzdej!“ Je také nutné vyhýbat se krajnostem. Neboť dá-li se člověk střední cestou a postřehne, že nejde správně, snáze z ní přejde nalevo nebo napravo, kam třeba. Jestliže se něco nedá smířit v teorii, nechť se o to pokusí praxe. Jednoduchost smiřuje. Odvracejme se od množství otázek a podružností, všímejme si podstatného.

Stranictví, jednostranný pohled, je věc pohoršlivá. Je pramenem domácích (občanských) válek. Proto je nutné stranictví odstraňovat, ať už přichází pod jakýmkoliv názvem a s jakýmkoliv záměrem. Je první překážkou na cestě k obnově lidských věcí. To ono působí na lidi tak, že se blíží němé tváři a že pouze následují houf, kráčející v čele, aniž se starají, zda se jde tam, kam se jít má. Druhou, neméně nebezpečnou věcí, ba přímo zkázou lidí, je jejich přílišná ochota věřit jiným a bezstarostně jim svěřovat sebe i své záležitosti.

Komenský, učitel v teorii i praxi, klade velký důraz na výchovu. Špatná výchova je zkázou člověka i celé společnosti. Pokud nebyli lidé v útlém věku vychováni skutečným dobrem, buď přivykají skutečnému zlu, nebo trvale stůňou nejistotou o pravdě a dobru. Toto je i názor velkého pedagoga počátku 19. století J. H. Pestalozziho. Jeho humanismus je stejně velký jako humanismus Schweitzerův ve 20. století.

Další pohromou pro lidi je neznalost společného dobra, totiž pravé filozofie a pravé politiky, skrze něž by bylo lidem spolu dobře, a také neznalost náboženství, skrze něž by bylo dobře duši s Bohem. Povinností širšího společenství k jedinci chápe Komenský také výchovně. V této věci se plně shoduje s anglickým filozofem a pedagogem Johnem Lockem (1632-1704). I ten přiznává velký význam širšího společenství při utváření jedince. Komenský ve své době odmítá kořalny, nálevny a domy pitek, mluví o hanbě století, když několik lidí si zřídí v říších monopoly a tím vylučují druhé, berouce jim chleba od úst. Na práci se dívá jako na nezastupitelný výchovný prostředek. „Ve státě nemají být trpěni žádní žebráci, tím méně jejich tlupy. Je třeba učinit taková opatření, aby se každý člověk počestně zaměstnával, ku prospěchu těla a duše a vnějších statků.“ Odsuzuje také nezaměstnanost všestranně, z hlediska rozvoje jedince i společnosti. Obdobný náhled na nezaměstnanost měl i H. G. Wells, anglický myslitel a publicista ve 20. století.

Komenský se dívá na člověka jako na jedinečnou tvůrčí bytost. Totéž ovšem nacházíme i v řecké sokratovsko-aristotelovské filozofii. Tu Komenský znal z latinských středověkých filozofů, novoplatoniků a také církevních otců, Augustina a Tomáše Akvinského především. Komenský byl biblista, opíral své soudy o Bibli a také o stoickou filozofii, Senecu především. Znal ovšem i názory svých současníků, jako byl Francis Bacon, Tomasso Campanella, René Descartes, Baruch Spinoza a další.

Vrcholné dílo Komenského, k němuž směřoval po celý život a jež píše ve zralém věku, „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ (De rerum humanarum emendatione consultatis) je srovnatelné s Platonovými Zákony a Aristotelovou Politikou. František Novotný, výborný znalec celého Platonova díla, říká o Zákonech, že je to Platonovo dílo nejlidštější a nejlidovější. Ač staré 2400 let, rozumíme v něm všemu, tak jako v Komenského Poradě. To se zdaleka nedá říci o mnoha spisech filozofů nám časově bližších a dokonce současných.

Obecná porada i Zákony jsou vize, které se zabývají jak jedincem, tak společností, neboť pro Komenského i Platona je člověk tvor společenský, žijící mezi druhými pro druhé. Oba odsuzují válku. Mír, nikoli válku, chápou jako přirozený stav lidstva, neboť od nejstarších dob je zcela zřetelné, že války a revoluce, tj. občanské války, rozvracejí lidská společenství a činí člověka horším, než byl v době míru. Oba mají s válkami osobní zkušenost. Platon (427-347 př. Kr.) prožil válku peloponéskou, dekejskou i válku Filipa II. Makedonského proti Fokům. Komenský prožil třicetiletou válku i to, co jí v Čechách předcházelo a v Evropě následovalo. Třicetiletá válka (1618-1648) měla v sobě už něco, co starověké války neměly a co Komenskému zajisté neušlo: parazitující zbrojní kapitál, byť v prvopočátcích.

Komenský v pohnuté době 17. století měl o to těžší životní úděl, že se stal brzy sirotkem. Oba rodiče mu umírají v roce 1604, nachází náhradní domov u tety Zuzany, otcovy sestry, ve Strážnici. Ta však byla vypálena v květnu 1605 vojsky sedmihradského magnáta Štěpána Bočkaje a Jan ztrácí i tuto náhradní rodinu. Ocitá se u poručníků v Nivnici, kde byl do roku 1608. V tomto roce jej Jednota bratrská, v níž se narodil, vysílá na latinskou školu Karla staršího ze Žerotína do Přerova, jako 16letého mládenečka, určeného pro kazatelské působení v Jednotě. Zde dostává i své druhé jméno – Amos.

Připomeňme si, co Komenský píše v roce 1634 ve svém spisku „O sirotě“: „Počátek lidského života je chléb a oděv. Naproti statek bývá počátkem pýchy, lenosti, marnotratnosti, lakomství, sumou zlých věcí. A protož co díš, jestliže Pán Bůh naschvál tobě rodiče vzal, aby tě nenashromažďovali? Neb někdy rodičové na dítky honí, pravé i nepravé statky dobývajíce, jen aby dítkám mnoho nechali i svědomí vlastnímu ubližujíce!“ A dále: „Nechť se dá pozor na lidi učené, moudré, vzácné, odkud a z jakých lidí povstávají. Najde se vpravdě, že jsou z těch, kteří hned z maličkosti osiřeli, aneb z chudých rodičů pošli.“ Komenský dvakrát v životě překonal ztrátu všeho, a nesešel z cesty tvořivé práce pro druhé.

Srovnejme to s Platonem, co říká ve svých Zákonech: „Pro uměřenost je důležité, aby tělo bylo účastno všech předností jen střední měrou. Totéž platí o hmotných statcích. Ty se nemají hromadit ani z toho důvodu, že budou odkázány dětem. Dětem je nutno odkázat mnoho mravního ostychu, nikoli zlato, a to se dosahuje příkladem, ne napomínáním.“ Dle Platona má být majetek soukromý, ale zlato (měna) má patřit obci – státu.

Platon cení výchovu stejně vysoko jako Komenský. V Zákonech říká: „Dobro je podmíněno výchovou. Výchova v pravém smyslu toho slova směřuje k dobrému občanství. Kdežto vedení, které směřuje k nabytí majetku, k tělesné síle nebo k pouhé znalosti bez rozumu a práva si nezasluhuje, aby bylo zváno výchovou.“ Znakem dobra je sebeovládání. Nesprávné je mínění, že zdraví, krása, bohatství a moc jsou dobra naprostá. Tato dobra jsou prospěšná jen člověku spravedlivému, pro nespravedlivého jsou zhoubou, neštěstím. I v tomto je mezi Platonem a Komenským naprostá shoda.

Podle Komenského musí člověk dobře nakládat jak sám se sebou, tak i s ostatními lidmi. A k tomu musí být od nejútlejšího věku vhodnými způsoby veden. Komenský vidí člověka jako toho, kdo nejen vládne, ale také za ovládané odpovídá. Jak za lidi, má-li takové pod sebou, tak za tvory nižší, kteří nemají rozum, cit a vůli. Neboť toto trojí (rozum, cit a vůli) pokládá za podstatu lidství. V tomto se také plně shoduje se Shakespearem, který říká, že jen ten, „kdo má moc ublížit, a přece se jí vzdává, jen ten má právo být dědicem všech krás nebe a hospodařit zde s poklady přírody“.

U Platona, Aristotela, Shakespeara i Komenského se setkáváme s týmž pojetím zákona a řádu, podle něhož jsou v souladu práva a povinnosti člověka. Podle nich větší právo znamená i větší povinnost. Teprve 20. století tento soulad porušuje a mění také lidskou podstatu. Z harmonie mezi rozumem, citem a vůlí se přechází na touhu po moci a majetku. Z této změny pak plyne i nový názor na kulturu, jako na represi, kterou nacházíme u Sigmunda Freuda (Obtíže kultury, Vídeň 1930).

Srovnejme nyní pojetí štěstí u Freuda a Komenského. Štěstí ve Freudově pojetí je štěstím smyslovým, pramenícím z pohlavního uspokojení a z realizace principu slasti. Bard italského fašismu D’Anunzio zhustil toto pojetí do výroku „rozkoš nebo smrt“. Komenského pojetí štěstí, jak je najdeme v jeho Pansofii, vyplývá z odpovědi na otázku, kdy je člověk šťastný. Komenský odpovídá: 1. má-li co nejmenší potřeby; 2. má-li v sobě co nejvíce dobra, a proto také sám sobě postačuje; 3. je-li v takovém stavu, pokud jde o zdraví, lidskou přízeň i ostatní věci, že se obává změny.

Freudův názor na kulturu jako na represi není jen v rozporu s Platonem, Aristotelem, Komenským i Shakespearem, ale také s prastarou kulturou indickou, představovanou Siddhártou Gautamou a jeho arijskou stezkou. Arijskou stezku Siddhárty Gautamy (Buddhy) rozvádí a komentuje ve svých Dějinách světa H. G. Wells, který říká o myšlení Gautamově, že je to myšlení zcela moderní, tudíž nadčasové. Největší hanbou 20. století je pak záměna arijství za terorismus, ničící člověka i život na této planetě. K Freudovi lze říci ještě to, že vůbec nežil podle svého učení. Byl pater familiae, otec šesti dětí a muž jediné ženy, kterou ctil a miloval. Takto nám ho alespoň prezentuje Stefan Zweig.

Komenského Pansofie je třetí a nejobsáhlejší část jeho Obecné porady o nápravě věcí lidských. Z ní pak jsou následující ukázky. Poslyšme, jak Komenský vykládá slova IDEA: „Je řecké, je to tvar od vidím, spatřuji a označuje předem viděnou formu věci, která se má uskutečnit. Tvůrce, hodlající vytvořit nějaké dílo, předem ji pojme ve své mysli nebo si ji vytvoří napřed, nakreslí na papíře či ji vytvoří z hmoty v menším modelu. Podobně i Bůh, budovatel světa, dříve než stvořil svět, předem pojal ideje svých děl a podle nich pak pokračoval v díle stvoření. Od té doby se výtvory přírody nevytvářejí jinak, než podle těchto idejí, jak to mezi filozofy první postřehl Platon.“ To je ukázka z první části Pansofie.

V kapitole 7. světa materiálního pojednává o člověku, uživateli tohoto světa. Zde Komenský říká, že hlavním rozdílem mezi člověkem a živočichem je to, že je obdařen svobodnou vůlí. Svobodná vůle u tvora je Boží div, vrchol Boží všemohoucnosti, všeobsáhlé moudrosti a štědrosti. Kdo bere člověku svobodnou vůli, protiví se Bohu. Ve světě mravním Komenský říká: „Základem světa mravního je totožnost čili stejnost lidské přirozenosti a ta vyžaduje, aby všichni lidé žili lidsky, a nikoli tupě jako zvířata.“ Podstatu mravní rozumnosti vidí v užívání a ovládání sebe sama. Užívání sebe sama je vynakládání všech našich schopností tak, abychom chránili a uchovávali své vznešené důstojenství a nesnižovali se na úroveň otroků žaludku a peněz. Zde také mluví o tom, jak nakládat se zlem. Vyhýbat se mu, což ovšem znamená poznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Tomu se učíme pod vedením vlastního rozumu, ale také za poučení z osudů jiných.

Zvláštní kapitolu věnuje etice ovládání sebe sama. Podle Komenského je sebeovládání to nejlehčí a zároveň to nejtěžší. Proč nejlehčí? Protože v člověku se spojují tři prvky, jež tvoří každou vládu: ovládaný, vládnoucí a prostředek vlády. Nejobtížnější proto, že člověk je tvor proměnlivý, a proto nejhůře ovladatelný. V pasáži o prostopášnosti a nevázanosti říká, že prostopášný je zvířecí. „Ty tedy buď mravný, cudný, bezúhonný, ať v tvých posuncích není žádná rozpustilost, ve slovech žádná nemravnost a ve skutcích žádná nestoudnost. Aristoteles v Politice říká: „Je třeba vzdalovati od mládeže všechno špatné, zvláště to, co svádí k nemravnosti a zlomyslnosti.“

K ctižádostivosti se staví také kriticky, ale upozorňuje, aby nebyla zaměňována se soutěživostí, jež je jakýmsi brusem ctnosti. Ctižádost vzniká také z hlouposti a neznalosti sebe sama. Troufalosti a zvědavosti se musíme také vyhýbat. Naopak v trpělivosti vidí ctnost, jež nám pomáhá přestát obtížné, jemuž jsme se nemohli vyhnout. Komenského umění jednat s druhými je zcela jiné než u Carnegieho či Leviho. U nich jde o návod, jak vyzrát na člověka. U Komenského je pojítkem lidských vztahů spravedlnost, svornost a důvěra.

Vláda nad člověkem se má uskutečňovat pomocí rozumu, nikoli násilí. Stvořitel obdaroval člověka takovou svobodou, že mu ji nelze odebrat. Násilí je tedy nástrojem ke zničení člověka, nikoli k jeho nápravě. Z toho pak plynulo i Komenského odsouzení anglické revoluce a švédské války: „Ty, Švédsko, na cizím území práva lidí obhajuješ, na svém je popíráš.“ Nejvýše hodnotí vládu v tehdejším Polsku.

V Pansofii najdeme také Komenského názory na politiku čili na rozumnost při řízení státu. Podle něho by měl mít každý národ vládce ze svého středu. Žádá si to: a) Boží nařízení, b) přirozené právo, c) sám rozum. Cizí vláda obtěžuje, dokonce i když netíží, a proto se jen obtížně snáší. Při výběru nejlepšího způsobu vlády stojíme před obtížemi. Jsou celkem tři formy vlády: demokracie, aristokracie a monarchie. První je pro lidi nejpřirozenější, druhá nejspolehlivější, třetí nejdokonalejší. Důvod: demokracie je přirozená, kdybychom zůstali v ráji, byli bychom všichni rovni a jediné panování by bylo nad ostatním živým. Aristokracie je vzhledem k lidské pokaženosti nejspolehlivější, poněvadž vládu nelze bez obav svěřit ani jedinci, ani mnoha lidem. V prvním případě z obav před tyranskou samovládou, ve druhém případě z obav před zmatkem – anarchií. Monarchie je nejdokonalejší ze tří důvodů: Je zobrazením celku všehomíra, který spravuje jediný Bůh, je zobrazením viditelného světa, kterému svítí jediné slunce a je zobrazením člověka, kterého oživuje jediná duše.

Co říká Platon o Zákonech? „Neomezená svoboda lidu není dobrá, podobně jako není dobrá neomezená moc králů.“ Platon je toho mínění, že „kdykoliv se sloučí v člověku s rozumností a uměřeností nejvyšší moc, je naděje na vznik nejlepší vlády“. Z toho důvodu staví na první místo jedinovládu, na druhé místo demokracii a na poslední místo oligarchii. Komenský dává za pravdu Platonovi a říká, že lidstvo se nikdy nezbaví zla, pokud mu buď nebudou vládnout skuteční filozofové, nebo ti, kteří spravují stát, se Božím řízením filozofy nestanou.

Tento stručný vhled do myšlení a názorů moudrých, kteří žili před námi (Komenský, Shakespeare) staletí a tisíciletí (Platon, Konfucius, Buddha, Aristoteles) nám zajisté umožní s nadhledem posoudit dobu, v níž žijeme. Neboť vědomí souvislosti je klíčem k poznání současnosti. Zlo v rouše beránčím, které nám prezentuje psychologická válka, ztěžuje současníkovi jít a setrvat na cestě k moudrosti. Z poznání minulého pramení síla pro dnešní i budoucí čas. Je naší povinností neopustit vznešenost lidské přirozenosti, která je ozdobou celého lidského rodu.

Doc. PhDr. Marie Řehořková

Popisky k obrázkům:

J. A. Komenský (1592-1670)

Platon (427-347 př. Kr.)