Svobodné noviny na internetu

V České republice se poměrně málo ví o existenci koncentračního, vyhlazovacího tábora Jasenovac ve fašistickém Nezávislém státě Chorvatsko, NDH (Nezavisna Država Hrvatska) během let jeho trvání v letech 1941-1945. Tábor o rozloze kolem 200 km² byl 100 km jihovýchodně od Záhřebu, na obou stranách řeky Sávy, byl největší z několika podobných táborů na území Chorvatska. Podle počtu obětí se dle některých řadí na čtvrté (třetí?) místo v Hitlerem ovládané Evropě. Podle krutosti samotného vraždění všechny tábory zřejmě předčí. Jeho světová „proslulost“ byla však poměrně malá. Titův komunistický režim, ve snaze zachování bratrství a jednoty Jugoslávie, o hrůzných událostech poměrně mlčel, protože daleko největší obětí Jasenovce byli pravoslavní Srbové. Proč je jitřit? Proč probouzet v nich případně vůli po pomstě. Jako jeho zvláštnost byl v komplexu Jasenovce i dětský koncentrační tábor. Počet v něm povražděných a vůbec zahubených dětí (i následkem nemocí, podvýživy apod.) byl prý až 45 000. Existuje dokonce i jmenný seznam 10 340 tam povražděných srbských dětí. Dny, kdy bylo nejvíce pobitých dětí, byly v polovině září 1942 a pak odpoledne dne 29. října 1942.

Když jednotky Jihoslovanské lidové armády (JNA) osvobodily koncem dubna 1945, během posledních dnů Druhé světové války, systém koncentračních táborů Jasenovac, neměly prakticky už koho osvobozovat. Našly do povětří vyhozené budovy, zničené mučírny, spalovny mrtvol, ohořelé trámy, masové hroby u popravišť a všude mrtvoly mužů, žen i dětí. Ustašovci se snažili co nejvíce zahladit stopy svých zločinů z doby trvání ustašovského Chorvatska (1941-45).

Údaje o počtu od ustašovců povražděných osob v Jasenovci se různí. Udávalo se obvykle kolem 600 000 lidí, většinou Srbů. Proto někdy Jasenovac nazývali i „největší srbské město pod zemí“. Romů bylo zahubeno na 35 000 (nejsou přesné údaje); předseda Světového kongresu Romů Dr. J. Djurić uváděl až 80 000. V každém případě byl Jasenovac v Chorvatsku neskonale větším a skutečně likvidačním táborem pro Romy v porovnání s Lety u Písku. Židů bylo v Jasanovci zavražděno přes 20 000. Mezi povražděnými byli i protiustašovští Chorvati, komunisté. Nicméně řada historiků udává jako počty zavražděných v Jasenovci 400 000 osob. Podle Menachema Shelacha v Encyklopedii Holocaustu (Yad Vashem, 1990, str. 739-740) bylo v Jasenovci zavražděno asi 600 000 lidí, většinou Srbů, pak Židů, Romů a nepřátel ustašovského režimu. Ve Yad Vashemu navštívil autor pavilon koncentračních táborů, kde byli vyvražďováni Židé. Významné místo tam má i Jasenovac.

První chorvatský prezident Franjo Tudjman, předtím generál Titovy armády, který se snažil hrůznost Jasenovce co možná nejvíce zmenšit, téměř bagatelizovat, vždy uváděl nízké počty povražděných Srbů. Tvrdil, že v celém ustašovském NDH bylo zabito „jen“ 70 000 Srbů. Ve své knize „Bezcestí dějinné skutečnosti – Rozprava o dějinách a filozofii násilí“ (Záhřeb, 1989) popíral, že bylo zahubeno 6 000 000 Židů za holocaustu a uváděl počty do 900 000 osob; podle událostí ve Starém zákoně nazval Židy genocidním národem. Kvůli tomu se později velmi omlouval prezidentovi největší světové židovské organizace Kent Shinerovi a slíbil mu, že v nových vydáních své knihy budou pro Židy nepříjemné poznámky odstraněny. Traduje se Tudjmanovo prohlášení: „Děkuji Bohu, že nemám za manželku ani Židovku, ani Srbku.“ Tudjman vytvořil trapný výraz „Mýtus o Jasenovci“, bagatelizující počty srbských obětí Jasenovce.

Vrcholem arogance – nebo ignorance – Američanů bylo, že na otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu (duben 1993) pozvali prezidenta Tudjmana, ale nepozvali žádného oficiálního představitele Srbů, po Židech, Polácích a Rusech nejvíce vyvražďovaného národa za Druhé světové války. Ve svém trapném, téměř vazalském projevu, prezident Havel prohlásil, že by bylo nutné bombardovat pozice bosenských Srbů, aby se ukončila občansko-etnicko-náboženská válka v Bosně. Tehdy český premiér Václav Klaus už druhý den prohlásil: „Je to příliš zjednodušené hodnocení událostí v Jugoslávii, protože tamní situace je mnohem složitější a není tak lehké určit viníka…“ Během velikého protisrbského „spektáklu“ v průběhu „Měsíce Bosny a Hercegoviny“ začátkem podzimu 1995, kdy o vojsku bosensko-hercegovských Srbů padaly z Havlových úst výrazy „hrdlořezové“, „lupiči“, „zločinci“, český premiér Václav Klaus prohlásil: „Můj stav je stav analytika, který rád slyší všechny skutečnosti, počítaje i ty, které nejsou úmyslně vybrány během jednostranného posuzování… Zdá se mi velmi zjednodušené, když se prohlašuje, že jsou Srbové postkomunisté, zatímco ti ostatní jsou demokraté…“

Bývalý prezident Havel se ani časem nijak nepolepšil. V průběhu bojů opozice proti plukovníkovi Kaddáfimu v Libyi (únor-březen 2011) nabádal k vojenské intervenci Západu s podotknutím, že se i s bombardováním Srbů mělo začít dříve. Havel je odpovědný za zhoršení tradičních, bratrských česko-srbských vztahů; z jeho původního hesla zmizela pro ně láska a pravda. Jako papoušek opakoval a šířil dezinformace o Srbech, které přicházely ze Západu. I Havlem přivedený muž do politiky Karel Schwarzenberg (jako „reinkarnace“ Rakousko-Uherska), který ještě více poškodil česko-srbské vztahy jako český ministr zahraničí, když přinutil českou vládu, proti vůli většiny Čechů, uznat Kosovo za samostatný stát. (21. 5. 2008), i když musel vědět, že v jeho vedení jsou lidé krajně závažně poznamenaní kriminální činností, což se později jednoznačně a mezinárodně ukázalo.

Příklad bagatelizování (záměrného?) hrůz Jasenovce vyplyne do jisté míry z hlášení amerického „State Departmentu o lidských právech“ (11. března 2010), kdy bylo sděleno, že chorvatský kardinál Josip Božanić navštívil 24. září 2009 Jasenovac, největší koncentrační tábor Chorvatska, kde byly za Druhé světové války pobity tisíce Srbů, Židů a Romů, což tam však nezřídka byla téměř denní událost. Jak by asi reagovala média a světová veřejnost, Židé, Poláci, kdyby se mluvilo o Osvětimi nebo Treblince, že tam byly pobity desetitisíce vězňů…? Americký novinář N. Lewis v článku „Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku“ (New York Times, 14. listopadu 2001) odhadoval počty povražděných v Jasenovci, hlavně Srbů, na 100 000 a uváděl neslýchanou krutost při vraždění. Zemská komise Chorvatska pro válečné zločiny ve své zprávě (15. listopadu 1945) udává počty v Jasenovci zavražděných na 500-600 000. Na jižním břehu Sávy, v rámci komplexu táborů Jasenovce kolem vesnice Gradina, četné vykopávky v šedesátých letech ukazovaly, že tam bylo zahubeno na 360 000 lidí, včetně dětí. Do řeky Sávy vedla rampa, na které byli vězňové vražděni a pak shazováni do řeky. Jako „správný“ vyhlazovací tábor měl i Jasenovac svoji spalovnu mrtvol, která však nebyla tak „průmyslově“ využívána jako spalovny v Osvětimi. V části tábora Donja Gradina byl do začátku 90. let 20. století nápis v srbochorvatštině, angličtině a ruštině: „Bylo prokázáno, že tu bylo zabito 366 000 lidí…“

Jednu dobu byl velitelem této části koncentračního tábora Jasenovce bývalý františkánský řeholník Vjekoslav Filipović-Majstorović z kláštera Petrićevac, nedaleko Banja Luky v Bosně. Jeho hrozné zločiny líčí například chorvatský intelektuál, univerzitní profesor Viktor Novak ve své monumentální knize (1120 str.) Magnum Crimen (Veliký zločin) – Půl století klerikalismu v Chorvatsku (Zagreb 1948; Beograd 1989, str. 645-651). Když Jan Pavel II. navštívil Petrićevac (22. června 2003) a vykonal tam službu Boží, sice mluvil o usmíření, ale neuvedl hrůznou roli tamních řádových bratrů z toho notoricky známého ustašovského hnízda při masovém vyvražďování tamních Srbů (1941), dospělých i četných dětí, v osadách Drakulić, Motika a Šargovac.

Bělehradský profesor Milan Bulajić ve své knize „Mise Vatikánu v Nezávislém státě Chorvatsko“ (Beograd, 1992) uvádí seznam 694 katolických kněží a řádových bratrů, kteří pomáhali a byli dokonce i členy ustašovské teroristické organizace, někteří i sami vraždili. Pravoslavní Srbové byli násilím přinucováni stát se katolíky, aby si zachránili život, i když ten přechod ne vždy stačil k záchraně života. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac, pozdější kardinál, hlásil 18. května 1943 papeži Piovi XII., že 240 000 Srbů (v té době často nazývaných schizmatici) bylo překřtěno na katolickou víru, z toho skoro 100 000 už během roku 1941. Arcibiskup Stepinac byl zbožný muž, osobně nikomu neublížil, byl ale vikářem armády a ustašovců; denně s nimi komunikoval, těšil se jejich přízni, „jejich chleba jedl“. Přitom nijak nezabraňoval hrůzné genocidě Srbů, Židů a Romů v NDH. Proto se setkalo s kritikou jeho blahořečení 3. října 1998 papežem Janem Pavlem II.

Ustašovci (ustašové–vzbouřenci), členové fašistické organizace „poglavnika“, vůdce Chorvatska Ante Paveliće, na vraždění svých obětí používali kromě střelných zbraní (to prý, když měli dobrou náladu) hlavně nože k podřezávání (k urychlení postupu byly i zvláštní „podřezávací nože“ – byly k vidění v muzeu v Jasenovci), mlaty a kladiva na rozbíjení lebek. Autor článku viděl desítky zohavených mrtvol mužů, žen i dětí, nejednou svázaných dráty, jež přinášela řeka Sáva v letech 1941 a 1942 z Chorvatska, která se zachycovala pod pevností Kalemegdan v Bělehradě. V tu dobu bylo zakázáno i koupání v řece – pro možnost nákazy. Jako doplněk nutno uvést, že i Dunaj přinášel četná těla Srbů, zlikvidovaných Maďary během let 1941-1942 v jimi okupované Bačce.

V dubnu 1945 začali ustašovci zabíjet poslední vězně z Jasenovce. Poslední větší skupina žen a dětí byla pobita 20. dubna 1945. Dne 22. dubna 1945 se zoufalá skupina 600 mužů z centrálního tábora snažila prorazit ven. V kulometné palbě jich zahynulo přes 500, jen 80 se podařilo probít ven. Z tábora „Kožara“ se o to pokusilo 167 vězňů, ale jen 11 uspělo. Vězně, kteří se vzpoury neúčastnili, ustašovci jednoduše pobili.

Bezuzdné vyvražďování, skutečnou genocidu Srbů i mimo Jasenovac, udávali ve svých zprávách a knižních publikacích i někteří němečtí a italští generálové, mnozí z nich se značně zkrvavenýma rukama v Jugoslávii: Lothar Rendulic, generál SS Ernst Frick, Edmund Gleise von Horstenau, Alexander von Löhr, Mario Roatta a další. Generál SS Frick odhadoval, že bylo zmasakrováno na 600-700 000 lidí „balkánským způsobem“. Generál Rendulic (německý velitel západního Balkánu) odhadoval počet obětí ustašovců na 500 000. Hitlerův mimořádný vyslanec pro jihovýchodní Evropu Hermann Neubacher, který zachránil stovky Srbů (!) před popravou v Srbsku., nařízenou Augustem Meissnerem, šéfem německé armádní bezpečnosti, napsal ve své knize „Zvláštní úkol Jihovýchod 1940-1945“ (Sonderauftrag Südost 1940-1945, Göttingen, 1957): „Recept pro pravoslavné Srby, který vydal vůdce Chorvatska Ante Pavelić, připomínal nejkrvavější vzpomínky na náboženské války: třetina musí být převedena na katolickou víru, další třetina musí být vyhnána, zbývající třetina musí zemřít. Poslední část programu byla vykonána…“ Podle Neubachera byla zahubena zhruba třetina z 1 900 000 Srbů v Chorvatsku, tj. 600-700 000 osob (viz např. R. Doleček: Necenzurované obrazy z dějin jihoslovanských bratrů, OREGO, Praha 2007). Ve své zprávě pro OSS (Office of Strategic Services, předchůdce CIA) Chorvat Serggio Krizman v roce 1943 uvedl ve Washingtonu, že od dubna 1941 (Německo, Itálie, Maďarsko, Bulharsko přepadly 6. dubna 1941 Jugoslávii) do srpna 1942 bylo zmasakrováno 744 000 Srbů. Z toho pobili Pavelićovi ustašovci 600 000, Němci 78 000, Maďaři 30 000, Italové 20 000, Albánci 10 000 osob. Krizman to vydal v rámci jakési „mapy smrti“. V popravovacím německém táboře Jajinci u Bělehradu bylo po dobu války popraveno na 80 000 mužů a žen, z veliké části Mihailovićových roajalistů (Jihoslovanské vojsko v otčině) a komunistů, Titových partyzánů. Byli to zase hlavně Srbové, ale i Židé. Ustašovské Chorvatsko, kterému Hitler a Mussolini „darovali“ i Bosnu a Hercegovinu, poslalo na východní frontu proti SSSR svoji velikou jednotku (legii) dobrovolníků. Z bosensko-hercegovských muslimů a Albánců vznikla vražedná 13. SS divize HANDŽAR, z kosovských Albánců stejně vražedná 21. SS divize SKENDERBEG. Jen pro zajímavost: nejvíce dobrovolníků do jednotek SS (50 000!) dodalo za války okupované Holandsko.

Hroznou dobu vyvražďování Srbů, Romů a Židů ve fašistickém Chorvatsku (NDH), a to nejen v Jasenovci, ale i v jiných podobných táborech, barvitě líčí maďarský novinář Ladislaus Hory a M. Broszata v knize „Chorvatský ustašovský stát 1941-1945“ („Der Kroatische Ustascha Staat 1941-1945, 2. vydání, Stuttgart 1965): „V Mostaru, v Hercegovině, Srbové až do 28. června (Vidovdan) 1941 žili zcela bez překážek. Toho dne začalo hromadné zatýkání. Stovky Srbů byly přivedeny na břehy Neretvy, lidé byli svázáni dráty a postříleni a pak byly mrtvoly svázané dráty shozeny do řeky. Podobným způsobem Srbové, kteří byli pobiti v Otoce, našli svůj hrob v řece Uně, a ti, povraždění v Brčku, v řece Sávě. V Bihači Italové objevili několik stovek mrtvol povražděných Srbů…“ Začátkem srpna 1941 ustašovci (Chorvati i bosensko-hercegovští muslimové) shodili do hluboké jámy Golubinka na 2 000 mrtvých a polomrtvých Srbů z Mostaru a nedalekých vesnic Prebilovci a Klepci v Hercegovině. Kosti povražděných byly slavnostně vyzdviženy za přítomnosti pravoslavného patriarchy Pavla teprve 4. srpna 1991 (50. výročí masakru), protože to za Titovy vlády nebylo dovoleno, aby se nejitřily staré hrozné rány, které utrpěli Srbové od ustašovských Chorvatů a bosensko-hercegovských muslimů, aby se uchovalo bratrství a jednota.

Nedaleko hercegovského města Bileća je vedle cesty malý kostelík.  U vchodu do Koritské jámy (podle osady Korita) ustašovci shodili 4./5. června 1941, vedeni hodžou (muslimským duchovním) Muharemem, 134 mrtvých a polomrtvých Srbů. Jejich kosti byly vyzdviženy v letech 1953 a 1956. V horském masivu Velebitu (nad severním Jadranem) bylo známé ustašovské popraviště Jadovno s jámou „Šaran“ i jinými, kde byly stovky popravených házeny do hlubokých jam. Byl mezi nimi i oblíbený autorův čika (strýček) Bogdan, pravoslavný kněz. Do komplexu Jadovno patřilo i ustašovské popraviště na jadranském ostrově Pag, kde byli odsouzenci (Srbové a Židé) topeni v moři. V komplexu Jadovno tak bylo zahubeno za necelých 5 měsíců více než 40 000 Srbů a Židů. Italský senátor A. Finestra o těchto událostech vykládal v italském parlamentu 14. února 2011. v souvislosti s novým vydáním své knihy, ve které píše o etnické čistce Srbů před 70 lety v ustašovském Chorvatsku, která se opakovala v Chorvatsku v roce 1995, kdy bylo ze svých pradávných sídlišť vyhnáno a oloupeno na 250 000 Srbů a přes 1 000 jich zahubeno. Václav Havel nad tím nijak nelomil ruce, světová veřejnost, média a většina oficiálního Západu nad tím téměř mlčela.

Děsivou atmosféru kolem vraždění bezbranných Srbů, Židů a ostatních, jak to prováděli ustašovci za války v letech 1941-1945 v Chorvatsku, líčí zcela drsně ve své i u nás vyšlé knize KAPUT italský spisovatel Curzio Malaparte (Naše vojsko, Praha 1969)…Vyslanec fašistické Itálie v Záhřebu Rafael Casertano a Malaparte navštívili poglavnika Paveliće.

„(…) Zatímco poglavnik mluvil, všiml jsem si proutěného koše na levé straně stolu poglavnika. Víko bylo lehce nadzvedlé, mohl jsem vidět, že koš je plný plodů moře. To jsem si přinejmenším myslel. Vypadalo to jako ústřice, vytažené ze škeblí, jako ty, které můžete vidět vystavené na velikých podnosech ve výkladech Fortuma&Masona na Piccadilly v Londýně. Casertano se podíval na mě a dal mi očima znamení:

 „Jak by ti chutnala polévka z ústřic?“

„Jsou to dalmatinské ústřice?“ zeptal jsem se poglavnika.

Ante Pavelić sundal víko z koše a ukázal mi mořské plody, tu lepkavou a sulcovitou hmotu, a potom řekl, usmívaje se svým typickým způsobem: „To je dárek mých věrných ustašů, dvacet kilo lidských očí…“

V široké oblasti Dinarských hor v Jugoslávii bylo známo údajně až 1 000 jam, kam byly shazovány zavražděné nebo polomrtvé oběti, hlavně Srbové, ale i Židé a i něco Romů, snad i protiustašovských Chorvatů. Chorvatský básník Ivan Goran Kovačić, působící v řadách partyzánských bojovníků, napsal o tom v r. 1942 poému JÁMA (JÁMA, vyšla v Mladé frontě, Praha 1965):

„ Můj mozek vzkřísila ta hrůza na dně. / Cítil jsem: čísi trup se na mne chýlí. / Lepkavá smrt mě ovanula chladně. / Strach bleskl vědomím: to žena kvílí! / Jsem v jámě, požeráku lidských mršin. / Těla se jako mrtvé ryby vrší…“

Tu dobu dokresluje lakonická věta bosensko-srbského generála Ratka Mladiće, se kterou se seznamoval s autorem a jeho paní Dobrou: „ Já jsem už třetí generace Srbů, kteří nepoznali své otce, protože tito byli zabiti, když jejich synové byli ještě malí…“ Generál Ratko Mladić se narodil v bosenské horské vesnici blízko Kalinoviku v roce 1943; jeho otec Nedjo zahynul v roce 1945 v bojích s ustašovci. Ratkova matka Stana pečovala ještě o jeho bratra a sestru a o dva jeho bratrance, jejichž rodiče byli také zavražděni ustašovci. Byla to doba hladu a bídy, věčného strachu o život, doba neomezeného masakru, skutečné genocidy Srbů, Romů a Židů. (R. Doleček: Hovory s generálem Mladićem, PARABELLUM, Brno 2010)

O místo a zbytky systému koncentračních táborů Jasenovac (byl na území dvou svazových republik, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny) se v Titově Jugoslávii v prvních letech po válce téměř nikdo nestaral, částečně pod vlivem nacionalistického křídla chorvatských komunistů a bosensko-hercegovských muslimů. Lidé z širšího okolí tábora používali kamení a cihly z pobořených staveb pro své potřeby a tábor tak svým způsobem demontovali. Až teprve v polovině šedesátých let, pod tlakem nesčetných rodin, jejichž příbuzní tam za ustašovské hrůzovlády zahynuli, došlo k výstavbě Památníku Jasenovac s muzeem, plným strašidelné dokumentace, se speciálními noži na podřezávání lidí, s pomníky u masových popravišť, s úpravou bezpočetných masových hrobů… Koncem září 1991, na začátku občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii, vtrhly do oblasti památníku chorvatské oddíly, zničily muzeum genocidy převážně Srbů, Romů a Židů, pobořily četné pomníky. Když JNA z této oblasti chorvatské oddíly v říjnu 1991 vypudila, našla tam jen spoušť. Světová veřejnost na toto barbarství nijak nereagovala. Co by se asi stalo, kdyby dnes bandy pohrobků esesáků a neonacistů vtrhly do Osvětimi, pobořily tam výbušninami, vypálily budovy v areálu tábora a znesvětily místo umučení statisíců osob?

Ukázka řady příkladů zločinu skutečné genocidy nad srbským národem, nad Židy a Romy v ustašovském Nezávislém státě Chorvatsku a přímé nebo nepřímé účasti části katolického kléru při tom by byly černobílé, kdyby se neuvedly i příklady statečnosti těch Chorvatů, členů katolického kléru, muslimů, kteří riskovali i život a chránili své srbské bratry. Katolický kněz Franjo Žužek riskoval svůj život za bezuzdného vraždění Srbů v Glinském kostele začátkem srpna 1941, kdy bylo podle jmenného seznamu ustašovci zavražděno, většinou prý podřezáno, 1 032 obětí. Záhřebský kanovník Pavle Lončar byl ustašovským soudem odsouzen k trestu smrti, když si během hrůzného vraždění Srbů, Židů, Romů v srpnu 1941 zvolil jako téma kázání Boží přikázání NEZABIJEŠ. Dostal „jen“ doživotí, když pro něho intervenoval papežský legát Ramiro Marcone. Přes veškerá rizika a pozdější nevůli Titových úřadů mnozí muslimové o sobě prohlašovali, že jsou Srbové muslimské víry. Toto o sobě říkal i nejznámější poválečný spisovatel Bosny a Hercegoviny Meša Selimović, známý u nás poutavým románem i filmem „Derviš a smrt“.

Autorovi v Jasenovci zahynuli dva blízcí příbuzní z matčiny rodiny… Časem lze snad řadu věcí i odpustit, ale zapomenout by se neměly. Byla by to veliká chyba. Podvádět dějiny se nevyplácí…

2. 3. 2011

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Popisky k obrázkům (shora dolů):

Památník v Jasenovaci

Vůdce chorvatských ustašovců Ante Pavelic

Oběti ustašovského teroru v koncentračním táboře Jasenovac