Svobodné noviny na internetu

Kolem SREBRENICI ve východní Bosně se bojovalo celé tři roky, a to od násilného odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH) začátkem dubna 1992 od Jugoslávie (SRJ) až do roku 1995. Bylo tam na obou stranách hodně násilí, ničení a nemálo mrtvých a raněných. Hlavní podvod, šířený západní (USA, Evropská unie, NATO apod.) a místní propagandou, byl v tom, že se uvádělo strádání jen jedné, zde muslimské, strany, že se neuváděla skutečnost, že tato strana zabíjení a ničení zde zahájila, spolu s chorvatskou i v jiných částech BaH. Vždyť Srbové a podobně i četní projugoslávští muslimové a Chorvati rozbít Jugoslávii nechtěli. Bohužel, západním podvodům značně prospívala i nemalá část činnosti Trestního tribunálu pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii v Haagu (ICTY). Další charakteristikou západní i místní muslimské a chorvatské propagandy byly nekriticky zveličené (inflated) počty obětí. „Zářným“ příkladem byly zcela neověřené obrovské počty údajně znásilněných muslimek a Chorvatek jednotkami VRS (Vojska Republiky Srbské) a celkové počty mrtvých, jak již dříve uvedeno. Toto zvyšovalo mezietnickou a mezináboženskou nenávist.

Ve svém zvláštním doplňku časopisu Glas „Občanský průkaz Srebrenici“ (12. března 2007) a ve své knize v angličtině „Srebrenica – červenec 1995 – Hledání pravdy“ (2008), M. Ivanišević uvádí četné výmysly (podvody) v souvislosti se Srebrenicou. Téměř revoluční odhalení v této oblasti představuje kniha G. Civikova „SREBRENICA. Der Kronzeuge“ (SREBRENICA. Korunní svědek, Vídeň, 2009), která usvědčuje ze zcela divných praktik postupy soudců a vyšetřovatelů Tribunálu ICTY v Haagu, v souvislosti s opakovanými výslechy korunního svědka ve vztahu k masakrům bosenských muslimů, bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće. Bude uvedena řada informací z této zcela mimořádně zajímavé knihy, plné údajů o ne vždy poctivé práci ICTY.

Podle údajů z výslechu u okresního soudu v Novém Sadu 6. března 1996, se nezaměstnaný zámečník, Chorvat Dražen Erdemović, narodil (1971) ve vesnici Donja Dragunja v okrese Tuzla. Jeho žena je Srbka. Vojenskou prezenční službu, ještě v jihoslovanské armádě JNA, nastoupil v Bělehradě koncem 1990. Stal se z něho vojenský policista a účastnil se operací kolem Vukovaru. Po odtržení BaH od Jugoslávie byl povolán do muslimské armády, kde měl prý nepříjemnosti. Pak nastoupil u HVO (Chorvatská rada obrany), ale protože prý pomáhal Srbům při útěku do Republiky Srbské (RS), byl zatčen. Z muslimského vězení uprchl do RS, se ženou do Vojvodiny, pak do Foči v RS v BaH, až se konečně přestěhoval do Bijeljiny (severovýchodní Bosna). Tam se dostal po podpisu smlouvy do právě utvořené „sabotážní jednotky“ v rámci VRS, která měla podle Erdemoviće za úkol provádět různé diverze i případné likvidace lidí v nepřátelském území. Erdemović byl povýšen na četaře a velitele sabotážního družstva. Později, pro neshodu s velitelem, byl prý degradován. Velitelem sabotážní jednotky (cca 60 mužů) byl poručík Milorad Pelemiš. Podle původního výslechu Erdemićova skupina ráno 20. července 1995, a zřejmě podle dalších výslechů a skutečnosti to bylo už 16. července a tak se to dodnes traduje, dostala ve Zvorniku (město na řece Drině) nový úkol. Jeho osmičlenné skupině z různých národností BaH tehdy kupodivu velel obyčejný vojín Brano Gojković, který byl prý obeznámen s „novým“ úkolem. Byli v ní kromě Erdemoviće ještě: Marko Boškić, Alexandr Cvetković, Zoran Goronja, Stanko Savanović, Vladimír Golijan, Franc Kos (byl důstojník a nevelel!). V Zvorniku k nim přišel nějaký neznámý podplukovník se dvěma vojenskými policisty a prý podle jeho pokynů jeli směrem na Bijeljinu. Zastavili se asi za 20 minut před osadou Pilice, u družstva (farmy) Branjevo. Tam jim ten neznámý podplukovník řekl, že první autobus se zajatými muslimy přijede za 15-20 minut. To už prý věděli, co je čeká. Brzy po odjezdu podplukovníka přijel autobus s dvěma vojenskými policisty a 60 – 70 muslimy, většinou civilisty, 17 až 60letými. Postupně přijíždělo za sebou 15 až 20 autobusů. Policisté odváděli muslimy po deseti na blízkou louku, kde je skupina na povel Gojkoviće postřílela. Zabíjení trvalo podle Erdemoviće od 10,15 do 16,00 hodin. Odhadoval, že jeho osmičlenná skupina postřílela kolem 1 000 - 1 200 mužů, on sám prý 70 až 100. Postřílené zanechali na louce, další popravy se už nechtěli účastnit. Tak vypovídal Erdemović, kterému později jiný velitel (Kremenović) řekl, že jeho skupina nechtěla provést asi podobný úkol.

Už 22. července byla Erdemićova skupina v Bijeljině na diskotéce. Kolem půlnoci se někteří pohádali, začala i střelba. Stanko Savanović to začal. Postřelil Miciće a Kremenoviće, Erdemović byl zasažen do břicha a plic. Byl úspěšně léčen ve VMA (Vojensko Medicinská Akademie) v Bělehradě, odkud byl propuštěn 6. září 1995. V Bijeljině Erdemovići prý stále hrozili, protože je prý jako Chorvat „ustašovec“, takže poslal svoji ženu s novorozeným dítětem ke svým rodičům a sám uprchl do SRJ, Svazové Republiky Jugoslávie (Bijeljina byla v právě odtržené BaH). V SRJ se rozhodl, že vyhledá západní novináře a že jim vše řekne, což také udělal. Byl potom zatčen a 3. března 1996 uvězněn v Novém Sadu. Ve vězení bylo s ním slušně zacházeno, jak sám podotkl. Soud v Novém Sadu předal později po řadě procedur Erdemoviće do vězení ICTY v Scheveningenu. ICTY ho obžaloval za „zločiny proti lidskosti“ (31. května 1996). Psychiatrické vyšetření ho ale za měsíc prohlásilo do dalšího za „výslechu neschopného“ (vernehmungsunfähig) (27. června). Nicméně už ale 5. července vystupoval jako svědek obžaloby, za jejich nepřítomnosti, proti prezidentovi Republiky Srbské (RS) Karadžićovi a proti veliteli VRS, generálu Mladićovi. Dne 29. listopadu 1996 byl Erdemović odsouzen k 10 letům vězení za zločiny proti lidskosti. Ale jiný soudní dvůr ho 5. března 1998 odsoudil místo 10 let jen k 5 letům vězení – pro změnu za „porušení zákonů a zvyklostí vedení války“. A přitom se sám Erdemović přiznal k vraždě 70 až 100 muslimů.

Dne 22. května 2000 byl Erdemović svědkem obžaloby proti generálovi VRS Radovanu Krstićovi, pak 25. srpna 2003 proti Slobodanu Miloševićovi, který Erdemovićovi i soudci ICTY Richardu Mayovi připravil hodně horkých chvil, když je usvědčil z nepravostí. Korunní svědek Erdemović se ze svého „úkrytu“ zase objevil až 4. května 2007 jako svědek obžaloby proti řadě důstojníků VRS, včetně generála M. Gvera. Erdemović byl celkem uvězněn jen něco přes 3 ½ roků a stal se z něho „korunní svědek“ se skrytou identitou, žijící s rodinou někde v západní Evropě.

Na celé této záležitosti je jedna ZCELA ZARÁŽEJÍCI VĚC: Vyšetřovatelé a soudci ICTY nechali zcela bez povšimnutí již uvedené spoluúčastníky popisovaného masakru u farmy Branjevo. Nikdo z nich kvůli tomu nebyl zatčen ani veřejně vyslýchán, i když jejich jména i adresy byly dobře známy. A přitom údajně „měli na účtu“ každý řádově 70-100 zavražděných. Ani poručík Pelemiš nebyl vyslýchán. Ale 19. ledna 2011 Israel News (Ofra Edelman) hlásily, že Okresní soud v Jeruzalémě má zahájit postup k vydání občana Izraele Alexandra Cvetkoviće do Bosny a Hercegoviny na žádost její vlády kvůli účasti na masakru u farmy Branjevo dne 16. července 1995. Před více lety při výslechu v ICTY Cvetković tvrdil, že se zabíjení nezúčastnil, protože byl jen řidičem a zločinu se nedopustil. A byl zřejmě propuštěn (nebyl zatčen). V roce 2006 emigroval spolu se svojí židovskou manželkou do Izraele, kde získal i občanství.

Erdemović během svědeckých výpovědí vždy odříkal víceméně stereotypně své naučené svědectví, do kterého se ale opakovaně dostaly i četné nesrovnalosti, kterým se soudcové ICTY snažili svou „pomocí“ zabránit. Část jeho svědectví, právě pro různé nesrovnalosti, doslova rozmetal jako domeček z karet svými otázkami za křížového výslechu Slobodan Milošević, jakož i jiní svědkové obhajoby. Když ale šlo do tuhého, soudce Miloševiće nesmlouvavě přerušil, aby nezmátl Erdemoviće. Jak Civikov uvádí ve své citované knize (str. 67), členové ICTY se jednoznačně zdráhali, vyslechnout Erdemićovy spoluviníky, očividně se báli nějak překontrolovat, odhalit zřejmou nehodnověrnost jeho výpovědi, jeho stále se měnící „story“. Hrozilo totiž, že by korunní svědek mohl nechtěně prozradit něco, co se soudcům nehodilo.

Za křížových výslechů Erdemoviće během obhajob se objevila celá řada doslova senzačních nehodnověrností, pochybností a otázek. První byla otázka, proč se masové popravy vůbec konaly, protože by se na ně jistě v nejkratší době přišlo a nesmírně by to poškodilo image, reputaci Republiky Srbské (RS): jak vláda, tak i velení VRS jednoznačně nařizovaly ochranu civilů i zajatců dle mezinárodních konvencí. Jak velitel VRS generál Mladić autorovi v roce 1996 řekl (R. Doleček: „Hovory s generálem Mladićem“, Brno, 2010): „Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy, jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty našich vojáků z toho kraje, kterým srebreničtí muslimové pod velením Nasira Oriće zničili jejich vesnice a povraždili jejich rodiny…“ Prezident Karadžić ve svém nařízení ze dne 11. července 1995 na základě čl. 80 Ústavy RS (pod číslem 01-1351/95) nařizuje ochranu muslimských civilistů. Dále není k dispozici jakékoli nařízení k popravám. Erdemović nic bližšího nevěděl o „tajemném podplukovníkovi“, který je na místo zločinu měl dovést, a jak se vůbec dostal k velení jemu „nepatřící“ skupiny. Zde se, zřejmě ironicky, Milošević Erdemoviće zeptal: „Přijde tedy jakýsi neidentifikovaný plukovník z drinského sboru (jednotka VRS) a dá vám rozkaz zabít 1 000 lidí, a vy tento rozkaz splníte. Je to to, co chcete tvrdit? Může tomu normální člověk věřit?“ (Civikov, str. 134)

Pak je zde otázka, proč vraždící skupině velel jen „obyčejný“ vojín Brano Gojković, když tam byli lidé s vyšším rangem (např. důstojník Franc Kos). Proč se najednou vojín bez šarže dostal jen tak k velení? Vyšetřoval někdo oficiálně Brana Gojkoviće? Zdá se, že ne. Cvikov o tom nevěděl. Gojković ani nebyl zatčen. Nešlo v zásadě o to absolutně diskreditovat Republiku Srbskou a její velení? Není to podobné s výbuchy v Sarajevu s mnoha mrtvými vlastními občany, organizované tamní muslimskou vládou, která pak za ty výbuchy obžalovávala Republiku Srbskou? Nutno zde znova citovat článek bývalého šéfa policie v Srebrenici muslima Hakiji Meholjiće v časopise DANI 22. června 1998: „Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“.Jedná setotiž o tvrzení muslimského prezidenta BaH Aliji Izetbegoviće z října 1993, že mu prezident Clinton prý navrhl, aby pustil do Srebrenice Srby, kteří by tam povraždili 5 000 lidí a pak by se prý Američané do toho proti Srbům mohli vojensky pustit. Izetbegović to údajně odmítl. I to je obrázek špinavosti doby a trapného, „hodného“, „důvěryhodného“ Clintona.

Druhou otázkou jsou počty údajně povražděných 1 000 až 1 200 mužů u farmy Branjevo. Bylo by osm (sedm?) vraždících účastníků schopno postupně vykonat tak rychle, jak to uváděl Erdemović, tento hrozný zločin? Kdyby Erdemićova skupina „pracovala“ bez pauzy, musela by odvést od autobusu na louku a tam pozabíjet ty skupinky po 10 mužích, znova si nabít automatické pušky (samopaly), vše za necelé 3 minuty u každé skupinky. Nezdálo se to soudcům ICTY nemožné, přinejmenším zcela divné? A pak je tu i skutečnost, že na místě uvedené vraždy údajných 1 000 až 1 200 mužů bylo objeveno v masovém hrobě „pouze“ 132 (153?) těl. Na rozsah uvedeného zločinu upozornila „podle nálezů letecké zpravodajské služby USA“ Madeleine Albrightová, nechvalně známá nejen jako dezinformátorka, ale i jako jedna z osnovatelek, už jako ministr zahraničí USA, krvavé agrese NATO proti Jugoslávii v roce 1999, kterou její mluvčí J. Rubin nazval „Madeleinina válka“ (The Financial Times, 30. 9.–1. l0. a 7.–8. 10. 2000). Cees Wiebes ve své knize „Zpravodajská služba a válka v Bosně, 1992-1995“ (2003) nicméně píše o dalekosáhlé nespolehlivosti údajů Albrightové. Je dobré si zde vzpomenout i na podobné skálopevné tvrzení jako dezinformátora britského premiéra Tonyho Blaira, před přepadením Iráku v 2003, že má jasné důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení., které pak nebyly nalezeny. O tom přesvědčoval podle jakési fotodokumentace jinak sympatický Colin Powell, ministr zahraničí USA. Počty takto povražděných muslimů na nejrůznějších místech BaH různé nemuslimské zdroje, včetně holandských vojáků Dutchbatu v Srebrenici, odhadují dohromady maximálně do tisíce lidí. Bývalý znalec americké republikánské strany pro terorismus Yossef Bodansky říká (2003): „7000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé forenzní důkazy ukazují na takové ztráty muslimů na úrovni set, pravděpodobně na úrovni nevelkého počtu set…“ Proč byla zakázána přítomnost srbským forenzním odborníkům při vykopávání mrtvých? Odkud všude byly mrtvoly dovezeny a pohřbeny na hřbitově, mezarje, v místě Potočary? Jak je možné, že 3 016 údajně „zavražděných“ a pohřbených muslimů bylo v 1996 na volebních seznamech a volilo v BaH? A několik set pohřbených podle bezpečně získaných údajů zemřelo již dávno před 16. červencem 1995. Kdo určoval, zda jsou to zabití muslimové nebo Srbové? Je strašné takto mluvit o lidech a jejich osudech.

Pohazování se strašlivým pojmem „genocida“ označil Noah Chomsky v úvodu knihy dvou amerických intelektuálů Edwarda Hermana a Davida Petersona „Politika genocidy“ (The Politics of Genocide, 2010) za „urážku vzpomínky na oběti nacistického režimu“. Zatímco politici, intelektuálové (intelektuálové genocidy) a reportéři jen 17krát použili slovo genocida pro hrozné zabíjení v Demokratické republice Kongo (1998-2007) s 5,4 milióny mrtvých, toto slovo genocida bylo použito 323krát pro údajně zabitých 4 000 Albánců na Kosovu a Metohiji a 422krát pro zcela nepotvrzených zabitých 7-8 000 muslimů v BaH kolem Srebrenici. (Stanko Stojiljković: „Genocida, Lži a Srbové“, Politika, Bělehrad, 10. ledna 2011). A co zločinecké „humanitární bombardování“ Jugoslávie (Srbska) v roce 1999, včetně použití ochuzeného uranu? Proč zabíjeli albánské a srbské děti ti „hodní“ lidé z Evropské unie (Britové, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci atd.), z USA a Kanady, povšechně z NATO? A teď ještě jedna otázka mimo konkurenci: Proč byl z prvního nočního vydání Politiky vyhozen text S. Stojiljkoviće: Genocida, lži a Srbové, takže se v Politice ze stejného dne už neobjevil?

Nějak v té době po 16. červenci 1995 se začalo říkat, že za ten hrozný zločin jeho vykonavatelé dostali 12 kg zlata. Začalo se dokonce mluvit i o jakési „francouzské spojce“, o zahraničních zpravodajských službách, které toto vše prý zorganizovaly. Při křížovém výslechu se o tom zmínil i velmi dobře informovaný Milošević. Erdemović tehdy řekl, že o nějakých penězích také slyšel. Při křížovém výslechu tehdy prohlásil: „Slyšel jsem, že potom Pelemiš a jednotliví vojáci z vlasenické jednotky (sídlila v osadě Vlasenica, patřila k demoliční jednotce) si mezi sebou rozdělili nějaké peníze…“ Na jiném místě uváděl, že bylo za to zabíjení jeho vykonavatelům slíbeno zlato… Dále odpověděl na další Miloševićův dotaz, že slyšel, že „kdosi slíbil 12 kilogramů zlata Pelemišovi za provedení masakru u osady Pilici“ a že on to tak vysvětlil Vanesse Vasic-Jenekovic, novinářce z ABC. Milošević dále citoval Erdemoviće, že mu jeho žena řekla, jak se dozvěděla, že si Pelemiš a jeho přátele z Vlasenici u zlatníka objednávali těžké „zlaté řetězy“ kolem krku, jak on a jeho kumpáni táhli bělehradskými hotely, jak si kupovali auta za zlato, které za to vraždění dostali… Soudce May pak už nekompromisně nařídil Miloševićovi zastavit další dotazy na toto téma.

Milošević pak řekl, že lidé z Tribunálu tedy zřejmě nechtějí vědět, zda peníze a zlato sehrály roli v masakru poblíž farmy Branjevo, kdo tedy za to platil a čí zájem toto šílenství mohlo představovat, když si v té době přece obě válčící strany této nešťastné, nesmyslné, bratrovražedné války vzájemně vyměňovaly stovky svých zajatců.

16. 1. 2011

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.