Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krize? Čeho všeho? – Ing. Vladimír Veselý

30. 8. 2011

Domeček z karet globálního kapitalismu se hroutí. Báječné předpovědi blahobytu, vzniklého osobní iniciativou, regulovanou neviditelnou rukou trhu, se jaksi přetransformovaly do osobní chamtivosti a „tunelů“. Těmi odtékal do soukromých kapes protagonistů tohoto zlořádu prakticky celý výtěžek vybičované produktivity práce řadových lidí. „Neviditelná ruka trhu“ proto narazila na dno prázdné pokladny a láme se. Utajené, ničím nepodložené peníze bank začaly být problematické a banky je nemohly měnit za ekonomické hodnoty, jako v dobách, kdy byly podloženy zlatem.
Vyšlo najevo, že bankovní systém je jen bublina, která snadno splaskne. Že peníze, tak prospěšné jako univerzální směnný prostředek, mohou být díky své anonymitě použity také jako ideální prostředek ke spekulacím a skrytému okrádání těch, kteří tvoří skutečné hodnoty svou prací.

Původní zajištění proti takovému zneužití, které spočívalo v povinnosti vyměnit kdykoli fiktivní papírové poukázky v plné hodnotě za zlato, se podařilo bankéřům odstranit, když byl roku 1933 zrušen zlatý standard dolaru. Stát postupně předal právo vydávat papírové peníze soukromým bankám. Státovky nahradily bankovky, které už nebyly podloženy zlatem, ale jen prakticky nekontrolovatelným majetkem těchto bank. Ty záhy přišly na to, že mohou půjčovat i ničím nepodložené peníze, pokud jsou vráceny dříve, než bude někdo vyžadovat jejich krytí konkrétním majetkem. To funguje potud, pokud nenastane tzv. „Run“ (panika, že banka není schopna vyměnit všechny jí vydané peníze za majetek), a dochází ke krizi. Banka krachuje a věřitelé přijdou o své peníze, protože podle zákona o bankrotu jsou pohledávky klientů uspokojeny jen do skutečné hodnoty majetku banky. Je to legální zlodějna, ale je to tak.

Pokud si postižená banka dokáže půjčit podložené peníze od jiné banky, lze tak klienty uspokojit a krizi zažehnat. Vznikne-li však taková situace u většiny velkých bank, jde o krizi rozsáhlou, až celosvětovou. Způsobují ji bankovní spekulanti. Při řádném krytí vydaných bankovek by takové situace nastat neměly. Strůjci krize však vědí předem, jak se bude vyvíjet a mohou proto na ní značně vydělat nákupem krizí oslabených akcií, které se opět jejich působením zhodnotí (jako G. Soros). Obecný lid je však zpravidla ožebračen, a to nejen krácením jeho vkladů, ale i důsledky narušeného hospodářství a nutností podílet se třeba v daních na následcích vyvolané krize. Současně se ukazuje, jakým je burza akcií silným nástrojem pro spekulanty při okrádání naivních malých akcionářů, doufajících, že na burze zbohatnou. Zbohatnout mohou jen nedopatřením, mají-li náhodou akcie těch velkých spekulantů a svezou-li se s nimi. Je to jen další důkaz, že neexistuje „kapitalismus s lidskou tváří“ a neviditelná ruka trhu si touto na první pohled neviditelnou cestou trhne, co si zamane. Globální kapitalismus je proto ještě mnohem horší, než totalitní socialismus. Krize je ale především v nás, že jim to dovolíme. A nevyviňuje nás z toho ani to sprejování povolností, kterým se zajišťují.

Každý šnek má takovou ulitu, jakou si sám udělá. I my si ty své stavíme. Nejsme sice všichni architekti, ale při dobré vůli a snaze se vždycky nějaký ten rebel najde, kdo nám poradí, co děláme špatně. Že si například volíme za své představitele moci a majetku chtivé kariéristy, kteří nejenže pracují především ve svůj prospěch, ale dokáží k tomu přimět i nás, v jejichž prospěch mají i oni pracovat. Obrní se různými právy a výjimkami a pak už jen hodují na společném majetku jako supi na mršinách. Odežene-li je někdo, jen na chvíli vzlétnou (třeba do nemocnice) a usednou zpět k hostině. Nikdy, ani za toho tak haněného socialismu se nerozkrádalo v tak velkém měřítku, nebylo tolik kriminality mezi těmi, kdo jí mají bránit, natož tolik přímých zlodějů, vrahů a bezdomovců.

Ani socialismus nebyl pochopitelně režimem spravedlivým ke všem, bránil však hromadění velkých soukromých majetků, získaných jakýmkoli způsobem. Akceptoval i lidovou kontrolu funkcionářů a trestal příživnictví. Byť to bylo často jen formální, každý musel na požádání prokázat zdroj své obživy. Prověřoval i anonymní oznámení nepravostí ve společenském životě a oznamovatel nemusel projít prověřováním osobních dat, jako nyní například při požádání ombudsmana o pomoc, aby vám pak oznámil, že pro vás nemůže nic udělat. To pochopitelně chuti po spravedlnosti moc nepřidá. Také policie zkoumá oznamovatele víc než oznámeného, než věc odloží pro nedostatek důkazů. Prohřešky V.I.P. osob tak končí pravidelně pod kobercem. Je pochopitelné, že prostý občan neromského nebo i jiného původu se cítí šikanován. A nejenom šikanován. To množství ústrků v denním životě, které na nás vláda vymýšlí, má jen jeden dopad: pocit, že vláda a politici jsou velice snaživí jen v jednom směru – nenechte maličkých (občany) přijíti ke mně, aby neprohlédli boudu, kterou na ně šiji!

Z toho ze všeho plyne ona „blbá nálada“, která kazí spokojený život běžného občana nejen u nás, ale prakticky na celém světě. Existuje snaha vyřešit to jednotnou celosvětovou vládou, ale vedenou právě těmi protagonisty globálního kapitalismu, kteří jsou ovládáni touhou po majetku a nadvládě nade všemi lidmi na celé Zemi. Tak by sice bylo možné zavést pořádek do života lidí, ale takový, že by se rovnal tvrdému vězeňskému režimu pro všechny. Jinou alternativou světového pořádku je ta vanoucí z Polska, kde se tvrdí, že mimozemšťané existují a konají únosy lidí pro vypěstování člověka nového typu, jenž by toho mnoho uměl, ale neměl vlastní iniciativu, pro kterou se ten současný vymkl kontrole svých tvůrců. Tedy chytrého a zručného biorobota s povahou ovce, prostě domestikovaného ideálního člověka. A ten dnešní by jako nepovedený musel být vyhuben. Asi takového člověka, jaké jsou dnes jeho prototypy, dosazované do vlád států, aby plnily požadavky svých „bohů“. To je zhruba ta desetina současné populace, se kterou se údajně počítá, a oni se podle toho také už teď chovají.

Podstatně lepší alternativou pro nás by byla optimalizace chování stávající lidské rasy v návaznosti na přírodu tak, aby nás uživila a byla trvale obnovitelná: Vážit si jednou udělané práce a plně ji využít ku prospěchu lidstva. Vzdát se válek a sporů, při nichž se vytvořené hodnoty ničí zpravidla pro nízké a sobecké zájmy úzké skupiny lidí. Neposkytovat pozitivní diskriminací problémovým skupinám, bezpracné příjmy a výhody, aby nedocházelo k rasovým sporům naruby – jako na Šluknovsku. S jídlem, zejména tím nezaslouženým, roste chuť i požadavky. Již Karel IV. dobře znal tento problém a nechal nezaměstnané stavět hladovou zeď, aby jejich podpora nebyla bezpracná. Je proto třeba za podporu vyžadovat jistou práci, byť to bylo i bezúčelné přehazování hromad písku lopatou. Veřejně prospěšných prací je však dost, jen zájemců je málo.

Dnes ti, moci, peněz a majetku chtiví vladaři, kteří vládnout chtějí, ale neumějí, to řeší často tak, že jsou raději vedenou loutkou, za kterou myslí jiní. Problémy řeší nejkratší cestou, nebo podle pokynů (i zákonů) jiných. Přikloní se proto vždy k té straně, která slibuje nejlepší zisk. Spojí se s kýmkoli, kdo jim slíbí víc, byť to byl dosud třeba jejich nepřítel, jen aby byli na výsluní. A protože v jednotě je síla, sdružují se do politických stran a často i dlouho škodí svému národu. I tak lze vytvářet krize, byť jsou to zdánlivě jen politické šťouchačky a naschvály, aby se nedalo nic projednat. Dělala to tak kdysi Henleinova strana, činí tak dnes obdobně i celá současná vládní koalice. Hledají problémy, proč se nedohodnout, aby si vymohli lepší místo na slunci, a na občany kašlou. Tedy: pokud od nich nepotřebují vydolovat peníze na své záměry. Nebo pokud není před volbami…

Pomineme-li ono klasické dolování peněz z občanů pomocí daní a zcela nestydaté zneužívání potřebné zdravotní péče, zejména u seniorů, je ještě řada dalších možností, jak znepříjemňovat život nespekulujícím občanům. Jsou to omezení v dopravě, přístupnosti běžných životních potřeb i možnost zaměstnání a výdělku na živobytí. Ale i výrazná podpora nekalých způsobů obohacování a podvodů, nebo alespoň jejich neomezování tak, že občan se musí cítit jako oškubánek, nemající jistotu, že nebude ošizen, okraden nebo i zabit v kolotoči volného podnikání těch dravějších. Zjevně je zatlačován do pozice chuďasa, který nemá mít nic než prázdné ruce a možnost živořit. Dav takových je pak snadno manipulovatelný, donucený k přikrčenosti před ranami „osudu“. A pokud ani tato existenční páka nedokáže zcela zlomit odpor, je k dispozici ještě ono „sprejování“, které zlomí chemicky poslední zbytky odporu.

Napadá mě, ne právě hezký, ale snad výstižný příměr k současnému dění: I v dnešní době ekonomické totality existují skupiny lidí, které jsou přesvědčeny, že dnes vládnoucí kapitalističtí dravci svými aktivitami, jako jsou likvidace světově známých podniků, na nichž závisela prosperita nyní nesoběstačné naší republiky, někamvlezistické záruky smlouvou MAI, ručící za úspěch i jen záměru zahraničních investorů, za něž musíme teď platit zbytečně miliardy, účasti na ropných válkách a předražených nákupech pro ně potřebných Pandurů a jiných zbraní (včetně nekvalitních velkoletadel pro jejich dopravu na místo určení), kauze ProMoPro i jiných, kudy tečou naše peníze do zahraničí i do kapes našich politik, a my si je pak draho v cizině půjčujeme, velmi citelně poškozují ekonomiku státu a životní úroveň jeho obyvatel a považují se za oprávněné proti nim bojovat. Kdyby si přisvojili právo je bez soudu i svázané zabíjet a loupit jejich majetek, aby se mohli prostřílet někam do postkomunistického světa a řadově sloužit pár let v tamní armádě, letěl by je pan Vondra vojenským speciálem (kde si prý vojenští piloti cvičí povinně nalétané hodiny, jako když Biľakovi létali v cvičném režimu vrtulníkem pro housky k snídani do Bratislavy, tentokrát však nad cizím výsostným územím a podle mezinárodního práva nepřípustným způsobem) vyznamenat jej vysokým státním vyznamenáním za statečnost? A to i za situace, kdy s tím většina národa, které se nikdo neptal, nesouhlasí? Nebo je to jen další pokus odvést pozornost od kauzy ProMoPro?

Ta naše neustále znásilňovaná „prý“ demokracie už s vládou lidu nemá nic společného. Je to moneykracie – vláda peněz. Ti, kdo peníze mají, ať už je získali jakýmkoli způsobem, rozhodují o všem v našem životě. Za peníze, ať už čisté, nebo špinavé, lze koupit všechno. Od zboží, přes lidi až po původ a věhlas, i tu možnost rozhodovat o jiných. Kdo má peníze, nemusí se starat o to, kdo dělá zákony (Sir Reginald Mckenna, bývalý prezident Midland; někdy je tento výrok připisován jednomu z Rockefellerů). Diriguje si je sám svou monetární politikou. Skupina takovýchto lidí je onou tajnou světovou vládou, toužící po absolutní moci nad celým světem. Oni nás straší mimozemšťany, oni vyvolávají hospodářské i politické krize, oni se snaží vládnout světu otočením palce nahoru nebo dolů. Jedinou starost jim působí množství lidí, kteří bez čipu pod kůží takto ovladatelní nejsou. Proto ta snaha zahnat nás do jedné ohrady. Je na nás, zdali jim to dovolíme. Bič mají už v ruce ale oni. A hospodářská krize má velmi dlouhý řemínek.

Fenomén krize, převážně řízené, se jako červená nit vine naším životem a my se skloněnou hlavou táhneme své jařmo dál, nehledíce na to, jak sami sebe omezujeme. Mladí jsou však bujní a hledí především na okamžitý přínos. O nás starých jen říkají: „Co to ti staří dědci zase mají a zdržují!“ Samovolně tak vzniká „šikmá plocha“ krize společenského života, po níž kloužeme do propadliště dějin. Ani lavinovitý nárůst nešvarů společnosti, který zaznamenávají dokonce i ti, kteří k němu maximální mírou přispěli, nás už ale asi nezastaví.
Zase ten pesimismus, já vím. Máte ale něco lepšího…?

27. 8. 2011

Ing. Vladimír Veselý

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář