Před šesti sty lety, dne 18. ledna 1411, zemřel v Brně Jošt LUCEMBURSKÝ, poslední samostatně vládnoucí moravský markrabě. Dnes je po něm pojmenována jedna z brněnských ulic.
Jo
št Lucemburský, jinak též Moravský, byl nejstarším synem markraběte Jana Jindřicha (1322-1375) a jeho druhé manželky Markéty Opavské († 1363). Narodil se okolo roku 1354. Nepřetržitě 36 let zastával funkci moravského markraběte (1375-1411). Kromě toho byl také vévodou lucemburským (1388-1411) a kurfiřtem braniborským (1397-1411). Necelého půl roku před svou smrtí byl zvolen do funkce římsko-německého krále.
Byl velmi schopným a obratným politikem, který pro dosažení ještě větší moci a majetku nešetřil penězi a přijímal i funkce, jež vykonával víceméně formálně. Třebaže se dvakrát stal generálním vikářem v Itálii, nikdy se do této země nevypravil, stejně jako nenavštívil Lucembursko, třebaže jej přijal do zástavy.
O Joštově osobním životě víme jen velmi málo. Například to, že byl dvakrát ženatý: první manželkou byla Alžběta Opolská (1360-1374) a po její smrti se druhou Joštovou ženou stala její teta – Anežka Opolská. Jošt Lucemburský byl prý člověk nejen úspěšný, ale i vzdělaný. Měl vlastní knihovnu, četl antické autory a vlastnil i Husův přepis jednoho z traktátů anglického reformátora Johna Wicliffa († 1384).
Jošt byl vychováván jako případný dědic českého trůnu, neboť Karel IV. měl až do r. 1361 jen samé dcery. Po smrti svého otce, Jana Jindřicha († 1375), se Jošt Lucemburský ujal vlády nad moravským markrabstvím. Jelikož byl nejstarším ze tří synů, stal se „starším moravským markrabětem“. O správu Moravy se tak musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem († 1405). Mezi Joštem a oběma bratry, Prokopem a Janem Soběslavem, vypukly po roce 1381 spory, jež se staly příčinou vleklé domácí války. Druhorozený syn Jana Jindřicha, Jan Soběslav (1355-1394), který se rovněž tituloval jako „mladší moravský markrabě“, se dal na církevní dráhu: postupně se stal biskupem v Litomyšli (1380-1387) a v Olomouci (1387) a nakonec patriarchou v Aquileji (1387-1394).
Protože byl Jošt po císaři druhým nejstarším Lucemburkem, obával se Karel IV. toho, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít ke sporům o nástupnictví. Proto vydal v roce 1376 nástupnický řád, jímž rozdělil moc v zemích Koruny české tak, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Krátce nato potvrdil Karel IV. dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po smrti jejich otce, Jana Jindřicha Lucemburského. V roce 1378 získal Jošt do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za půjčku 64 000 zlatých, kterou poskytl Jan Jindřich svému bratrovi Karlu IV. Jošt držel Kladsko až do roku 1388, kdy jej směnil s českým králem Václavem IV. za zástavu Lucemburska.
Působnost Jošta Lucemburského se neomezovala pouze na oblast Moravy a zástavních držav. V roce 1383 jmenoval král Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt se tak stal královým zástupcem v italských říšských državách. Když v roce 1387 pomohl Jošt spolu s bratrem Prokopem finanční půjčkou svému bratranci Zikmundu Lucemburskému k získání uherského trůnu, dostali za odměnu část západního Slovenska s městem Bratislavou. O rok později (1388) jim Zikmund dal do zástavy také Braniborsko. A protože Zikmund nebyl schopen vyplatit zástavní částku, stal se Jošt v roce 1397 braniborským kurfiřtem a získal zároveň jeden ze sedmi hlasů potřebných k volbě římsko-německého krále neboli krále Svaté říše římské. Podobně český král Václav IV. zastavil v roce 1388 Joštovi hrabství Lucembursko a alsaské fojtství.
Díky tomu se Joštovi dařilo rozšiřovat majetek i politickou moc. Jeho ambice tím zdaleka nebyly uspokojeny. V roce 1394 se postavil na stranu panské jednoty proti Václavu IV., kdežto markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na straně Václava IV. Když pak Jan Zhořelecký v roce 1396 náhle zemřel, padlo na Jošta podezření, že zorganizoval jeho vraždu.
Během druhého zajetí Václava IV. šlechtou (1402) byl Jošt opět na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Jejich spojenectví však netrvalo dlouho: po smrti markraběte Prokopa (1405) stál Jošt již na straně Václava IV. Když v roce 1410 zemřel římsko-německý král Ruprecht III. Falcký (1400-1410), kandidoval na tuto funkci markrabě Jošt proti svému bratranci Zikmundu Lucemburskému.
Kurfiřti zprvu zvolili v září 1410 za římsko-německého krále Zikmunda, ten však nezískal potřebnou většinu, a proto se volba opakovala. Při ní dne 1. 10. 1410 dali své hlasy Joštovi Lucemburskému. Ten se však z titulu krále Svaté říše římské těšil jen krátkou dobu, protože již dne 18. ledna 1411 na brněnském hradě Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše, který patřil ke klášteru augustiniánů eremitů.
Brno se díky moravské větvi Lucemburků stalo na dobu celého půlstoletí (1348-1411) význačným kulturním centrem, jež bylo ovlivněno raným humanismem. Jošt Lucemburský v Brně obnovil mincovnu a po dobu své vlády zde razil vlastní mince. I když pobyt panovnické dynastie znamenal pro Brno značnou finanční zátěž, v konečném důsledku byl nakonec přínosem i pro zdejší měšťany, zejména řemeslníky.
V roce 1999 byly ostatky Jošta Lucemburského vyzvednuty z hrobu v kostele sv. Tomáše a podrobeny zkoumání antropologů. Podařilo zrekonstruovat podobu Joštovy tváře (viz obr. č. 2). Zásluhou antropologického výzkumu víme například to, že Jošt měl na svou dobu velmi vysokou postavu: měřil více než 180 cm.
Na podzim loňského roku se Joštovo jméno opět objevilo ve sdělovacích prostředcích. Tentokrát to bylo v souvislosti se 600. výročím jeho zvolení římsko-německým králem. Při této příležitosti měla být poblíž kostela sv. Tomáše, v němž byl moravský markrabě pohřben, odhalena jeho jezdecká socha. Jak se zdá, na její zhotovení a případné odhalení si budou muset obyvatelé Brna ještě nějakou dobu počkat. Snad se dočkají...
30. 1. 2011
PhDr. Rostislav Janošík
Popisky k obrázkům:
Obrázek č. 1: Jošt Lucemburský na miniatuře z Gelnhausenova kodexu z počátku 15. století.
Obrázek č. 2: Rekonstruovaná podoba Jošta Lucemburského na základě výsledků antropologického zkoumání.
slíbená kopie od ctitelů SN
(Muller, 11. 2. 2011 13:06)