Svobodné noviny na internetu

Člověka trvale umravňuje vědomí, že je součástí velkolepého systému. Na tomto základě vyrostla všechna světová náboženství i hloubka vědeckého poznání. Zde kotví stabilita jedince v pozměňujícím se světě a síla člověka v překonávání životních obtíží. Moudrost nespočívá v množství poznatků, ale v jejich uspořádání a použití v životní praxi. Proto k ní člověk nedospěl až na bázi současných poznatků, ale je trvalým majetkem lidstva. Nacházíme ji u Ašóky, Konfucia, Aristotela, Karla IV., Komenského i Schweitzera. Moudrost se neváže na postavení člověka mezi druhými. Moudrý může být vladař i prostý člověk.

Podle Konfucia dospíváme k moudrosti trojí cestou: cestou životní zkušenosti, vzoru, cestou přemýšlení. Tyto cesty se splétají, ovlivňují se navzájem. Cesta životní zkušenosti je nejobtížnější, cesta vzoru nejsnadnější, cesta přemýšlení nejvznešenější. Není-li životní zkušenost zvládnuta rozumově, může vést na scestí, kde není ani pravdy, ani lásky, ba ani naděje. Kolik lidí poznamenala krutost války či vězení! Zlo neplodí dobro. Proto moudří lidé vždy věděli, že k dosažení dobrého nelze použít zlých prostředků. Válkou či revolucí nelze dospět k ušlechtilejším vztahům mezi lidmi. Ty vznikají teprve tehdy, až se rány jimi způsobené zacelí.

Konfucius cení nejvýše cestu přemýšlení. Právě jí dospíváme k pravdě, jež je shodou našeho myšlení se skutečností. Nejhorší, co člověk pro člověka může udělat, je tedy naučit ho nesprávně myslet. Uvažovat o druhém jako o nepříteli. Ideje, které vedou k nesmiřitelnosti mezi lidmi, jsou vpravdě smrtonosné. Mezi tyto ideje nepatří jen třídní boj, ale také vyvolenost rasy či národa. Rasy nevznikly z vůle člověka. Jsou tu odpradávna, jako hvězdy na nebi nebo písek pod nohou člověka. I národy mají svoji dlouhou historii.

Evropa je a jeví se nám z tohoto hlediska jako pestrá paleta národů. Přidržíme-li se světových stran, jež jsou stálé, můžeme mluvit o národech západu, východu, severu a jihu. Zvláštní postavení zaujímají národy ve středu Evropy. Jsou průsečíkem vlivů ze všech stran a navíc udržují evropskou rovnováhu. Význam „srdce“ Evropy si uvědomil již před více než sto lety Otto von Bismarck. Vyslovil toto: „Kdokoli je pánem Čech, je pánem Evropy. Evropa tudíž nesmí připustit, aby tam vládl jiný národ než český, poněvadž tento národ se nesnaží o nadvládu nad jinými.“

Národy Evropy jsou přibližně stejného stáří. Zrodily se po pádu Západořímské říše (476 n. l.). Kultura této mohutné říše nezmizela z povrchu země, dále ji nesly románské národy a oplodnily jí germánské a slovanské národy. Románské národy byly k těm druhým v postavení staršího bratra. Podobu rané Evropy nám přibližuje kronika Řehoře z Toursu, sepsaná kolem roku 570 n. l. Je to velmi cenná památka, která svědčí o tom, že autor prožívá Evropu své doby jako celek. V tomto celku hraje důležitou, stmelující roli křesťanství, které kultivuje jedince i zvykovost jednotlivých společenství.

Jednotlivé národy postupně krystalizovaly na bázi zvykovosti. Bez ní by člověk – jako neopakovatelný jedinec – nemohl mezi druhými existovat. Zvyky udržují soudržnost společenství, a proto jsou pro ně životně důležité. Ne nadarmo se říká, že mezi lidmi bude potud dobře, pokud se budou zdravit. Pozdrav je jeden z projevů zvykovosti.

José Ortega y Gasset, španělský filozof, definoval v 50. letech 20. století národnost jako harmonii mezi zájmy soukromými a veřejnými. Podstatu národnosti v řádu politickém vidí jako shodu lidu s jeho vládou. Podle tohoto filozofa je národní stát vlastně osobou, protože má intimitu. Tu můžeme plně pochopit jen na bázi zvykovosti, tradic, kulturního dědictví, které se utvářelo po staletí. Zasahovat do intimity národa zvenčí je nebezpečné a zpravidla nevede k ničemu dobrému.

Evropské národy byly ve styku i v raných dobách. Tento styk byl hluboce prožíván a vtiskoval se do kultury dané doby, takže se paralelně utvářely kultury národní a kultura evropská. Vše hodnotné chce čas k vyzrání. Až do 20. století se nic uměle nezrychlovalo. Jako příklad nám může posloužit následující: Karel Veliký pozval ke svému dvoru v Cáchách učence z jiných krajů. Z jejich plodné spolupráce pak vzešla karolinská renesance, která po několik století ovlivňovala evropskou vzdělanost a kulturu. Náboženství, ucelený názor na svět, právní věda i umění vychovatelské tvořilo duchovní základ tehdejší Evropy.

Lze říci, že do 13. století znala Evropa národ-lid (lat. populus) jako společenství zvyků, tradic a způsobu žití. S národem v dnešním slova smyslu se setkáváme až od 16. století. Je plodem renesance, sebeuvědomění jedince i zcela určitého společenství. Vzniká národní náboženství (českobratrské, luterské, pikartské, anglikánské) i národní literatury (představiteli té naší byli např. Ludvík z Pernštejna a Jan Hasištejnský z Lobkovic). Plné vědomí národa s jeho atributem, národním jazykem, je zřejmé z výroku francouzského krále Jindřicha IV., který pronesl v roce 1601: „Chci, aby španělský jazyk zůstal ve Španělsku, německý v Německu, avšak francouzský jazyk musí být můj.“ A připojil Bruggy, kraj, kde se mluvilo francouzsky, k Francii. Od těch časů každý, kdo zbavuje národ jazyka, zbavuje ho jeho kultury, odkulturňuje ho.

Proces sebeuvědomění evropských národů vrcholí v 19. století. Některé národy se konstituovaly ve státy dříve (Anglie, Francie, Španělsko), jiné později (Itálie, Německo). Proces neprobíhal v Evropě rovnoměrně. Je nutno říci, že slovanské národy prožívaly proces národního uvědomění obtížněji než národy románské a germánské. Byly – až na Rusko – v postavení porobených národů. Tento proces byl přirozený, nerozrušoval kontinuitu Evropy. Vždyť ani sad, ani louka není porušena množstvím květin či stromů, ale právě naopak: v jejich množství a rozmanitosti je i jejich krása a mnohostranná účelnost.

V důsledku rychlého technického pokroku, za nímž dlouhodobě zaostávají společenské vědy, dochází nyní k novému sjednocování Evropy. Děje se to za situace, kdy materialismus, který zasáhl nejen Evropu, ale téměř celý svět, se vyjevuje jako nadhodnocení peněz, a to jako oběživa i jako kapitálu. Už v první polovině 20. století si to plně uvědomovali takoví jedinci, jako byl Ortega y Gasset, Albert Schweitzer či Antoine de Saint-Exupéry. V červnu 1943 píše Saint-Exupéry svému příteli: „A tak je mi strašně smutno, z hloubi duše smutno z mé generace, který pozbyla vší lidské podstaty. Jako formu duchovního života poznala bary, matematiku a auta a dnes se ocitá v naprosto stádním životě, který nemá nic osobitého. Nejsme ani schopni to postřehnout. Ach, generále, na světě je jen jeden problém, jediný. Vrátit lidem duchovní smysl. Smysl duchovního neklidu. Zaplavit je něčím, co se podobá gregoriánskému zpěvu.“

Už ve 20. letech dvacátého století kulturní antropolog Bronislaw Malinowski upozorňuje na závažný problém kulturní přeměny v důsledku styku kultur. Kulturní přeměnou je podle něho proces, kterým se určité společenství, tj. jeho sociální, duchovní a materiální kultura, převádí z jednoho typu na typ druhý. Podoba styku kultur může mít dvojí hodnotu: buď pozitivní, nebo negativní.

Při pozitivním styku kultur se jednotlivé prvky či komponenty nevytěsňují, ale vhodně do sebe zapadají, harmonují. Negativní styk kultur nese s sebou vytěsnění prvků či celých kulturních komplexů jedné kultury, prvky či komplexy kultury druhé. Vytěsňování je vždy větší či menší násilí. To pak vede k úpadku, neboť násilí nemůže plodit vyšší kvalitu kultury. Exemplárním stykem kultur – vysoce negativním – je ve 20. století vliv marxismu ve velkých východních kulturách: čínské a ruské. T. G. Masaryk mluví o marxismu v Otázce sociální jako o iluzi, nikoli o filozofii.

Z tohoto zorného úhlu se již také v prvních desetiletích 20. století uvažuje o krizi světové kultury. K optimistům při řešení celosvětové kultury patří Albert Schweitzer. Ten viděl podstatu krize kultury v selhání filozofie v důsledku prudkého nárůstu přírodovědných poznatků. K největším pesimistům se řadí autor obsáhlého díla „Zánik západu“ – Oswald Spengler. Není příliš uklidňující, že na počátku 21. století obdobný název nese poměrně obsáhlá publikace významného amerického politika Patricka J. Buchanana: „Smrt Západu“. Buchanan, nar. 1938, byl hlavním poradcem tří amerických prezidentů: Nixona, Forda a Reagana.

Někde uprostřed, mezi kulturními optimisty a kulturními pesimisty až katastrofisty, stojí Ortega y Gasset (1883 až 1955). Ten vidí propast mezi vědeckotechnickým pokrokem a osobnostní autonomií, subjektivitou ducha, tvořivostí individua a jeho svobodou. Kultura je pohlcována technickým operacionismem a utilitarismem. Homo konzumens vyhrává nad ušlechtilostí v mysli a skutcích člověka. Vnější nátlak je postupně nahrazován vnitřním přinucením. Sami si přejeme dělat to, co objektivně jsme nuceni dělat. O formách vnitřního přinucení podrobně pojednává americký sociolog David Riesman ve své práci „Osamělý dav“ (1950). V Americe stav vnitřního přinucení dospěl nejdále.

Položme si nyní otázku: Má za těchto podmínek výchova, jako součást národní kultury, nějaké šance do budoucna? Není fenomén vědeckotechnického rozvoje určujícím ukazatelem cesty do budoucna? Setřou se rozdíly mezi národními kulturami? Jestliže ano, jaká bude tvář oné nadnárodní kultury? Jaký člověk z ní a v ní vznikne? Opakujme na tomto místě i otázku A. de Saint-Exupéryho, vyslovenou s podivuhodnou vizí již před druhou světovou válkou: „Vždy jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a přestává si klást otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude, či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk.“

Antoine de Saint-Exupéry padl v boji s nacistickým Německem. Jeho otázka však zůstává a naléhá na odpověď. Reálný socialismus, dnes zvaný komunismem, byl ve své konečné fázi státním kapitalismem. Pozitivně vyřešil nutné. Dal lidem práci a jídlo. Neměl nezaměstnané a bezdomovce. V prosperujícím Československu dokonce vznikl onen druh člověka, který zakládal na sádlo. Saint-Exupéryho otázku si však nikdy a nikde nepoložil, proto ji nemohl ani zodpovědět. Proč? Především ze dvou důvodů: byl příliš zaujat materialismem a problémem moci člověka nad člověkem. Za tohoto stavu mu nezbylo nic jiného, než popírat význam onoho důležitého. A právě toto – jako kdysi vnitřní mechanismus odumírání tvořivého lidství – přispělo k jeho pádu nejvíce. Lidé nemohou žít bez lásky, smyslu života a povědomí ideálu, Boha, Tvůrce vesmírného řádu. Ztratili by své skutečné lidství.

Z předchozího ovšem plyne, že společenský pokrok je nemyslitelný bez harmonického rozvoje osobnosti. Ideu harmonie znaly všechny kultury. Znala ji stará indická kultura, čínská i japonská kultura, kultura řecká svou kalokagathií pronikla i do naší kultury. Komenský nachází v harmonii rozumu a citu prostor pro svobodu vůle. Jeho dílo znal i švýcarský myslitel a pedagog J. H. Pestalozzi, který na počátku 19. století napsal: „Podvod a povrchnost zaplaví lidského tvora od kolébky, nedostane-li se mu lásky.“ Tato pravda se s děsivou vážností vyjevuje jak v osudech jedinců, tak i národů. Markantně to pocítila ve 20. století vlast Tolstého i vlast Goethova. Marxismus, učení o třídní nenávisti, má na svědomí občanskou válku v Rusku, pangermanismus, opírající se o nordickou nadřazenost, zavinil druhou světovou válku.

V roce 1935 píše Lion Feuchtwanger: „V Německu už neexistuje nic než žrádlo, chlast, soulož a spánek.“ Naprostá likvidace citové a mravní stránky v jedinci předcházela totální manipulaci s německým národem v dosud největší světové válce. Manipulaci s národem vzdělaným, pracovitým, fyzicky a psychicky zdatným. Vše tvořivé v národě bylo použito k destrukci. Národ může klesnout na dno, do bažin nevědění a nelidskosti v poměrně krátké době. Co předcházelo mravnímu propadu německého národa? H. G. Wells říká, že nikdy neviděl lidi tak bezmocné a nešťastné, jako v Berlíně, při pádu marky v roce 1922. Prázdná královská pokladna stála již hlavu Ludvíka XVI. a jeho ženy Antoinetty. Pád dináru, národní měny Jugoslávie, v 70. letech 20. století, otevření se cizorodé mediální kultuře a spotřebnímu zboží cizího původu, to vše zajisté přispělo nemalou měrou k válečným událostem konce 20. století. Moudří lidé vždy věděli, že špatnými prostředky nelze dospět k mravně žádoucím cílům.

Z tohoto pohledu jsou pak velkým nebezpečím pro kulturu, národní i světovou, některé kulturní elementy, plody technického rozvoje, především druhé poloviny 20. století. Německý filozof a sociolog Theodor Adorno (1903 až 1969), žijící od roku 1934 v USA, pokládá osvětu dělanou masmédii, za podvod. Španělský filmový režisér Luis Buñuel (1900–1983) mluví o masmédiích jako o druhém největším nebezpečí lidstva. Řadí je hned za populační explozi. Oba si uvědomují, že neexistuje jenom totalitarismus, podmíněný politickým systémem, ale také totalitarismus, podmíněný jednotností vnější, technicky řízené manipulace s lidmi. Tato pravda uvádí již za jejich života v pochybnost pravou povahu demokratičnosti právě v těch společnostech, jež se nejvíce honosí individuální svobodou.

V čem jsou média tak nebezpečná pro jedince, národ a lidstvo? Především v tom, že urychlují přeměnu homo sapiens v homo konzumens. Média působí velmi nevhodně na rozvoj osobnosti. Rozvíjejí fantazii, nekultivují však pudovou základnu člověka. Působí jako lék, který je podáván v nesprávných dávkách. Média svou sugestibilitou zbavují jedince samostatného uvažování a jedinečnosti citového prožitku, utvářejí vnějškově řízeného, stádního člověka. Zasahují tudíž nevhodně do osobnosti jedince i do intimity národa. Degenerativní procesy v lidské společnosti, za spolupůsobení tzv. technického pokroku, vylíčili už před 2. světovou válkou ve svých románech „Konec civilizace“ a „První a poslední lidé“ Aldoux Huxley a Olaf Stapledon.

Rozumový, citový a mravní rozvoj jedince musí probíhat v rovnováze a stále směřovat k harmonii. Vše, co v národní a světové kultuře prospívá harmonickému rozvoji osobnosti, je hrází proti nelidskosti. Cílem žádné, a tedy ani naší národní kultury, nemůže být zmaterializovaný, duchovních kvalit zbavený jedinec.

Naše národní kultura byla prezentována po staletí místní kulturou. Aeneas Silvius Piccolomini (1405–1464), italský humanista a diplomat, píše v polovině 15. století, že v Čechách je každá žena vzdělanější než za Alpami kněz. Vzdělání tehdejšího člověka znamenalo především procítění a prožívání Bible. Nemusí nás tedy udivovat, že právě v tomto národě se narodil ke konci 16. století učitel národů – Jan Amos Komenský. Jeho vztah k vlastnímu, českému národu byl pozitivním vztahem k celému lidstvu, neboť láska se šíří jako oheň – od blízkého ke vzdálenému.

Harmonicky rozvinutá osobnost našich předků se projevovala přerozmanitými kulturními aktivitami neboli lidovým uměním. Uměli zpívat, hrát na housle či jiný hudební nástroj (co Čech, to muzikant), uměli tančit, rádi cvičili, hráli divadlo, zdobili své příbytky malbou i řezbářskými výrobky. Byli zdatní v práci, v řemeslech (zlaté české ručičky) a v polnohospodářství především. Vůbec není náhodou, že významný anglický myslitel a autor mnoha prací, H. G. Wells (1866–1946), nás uvádí v řemeslech a obdělávání půdy jako vzor. Stačí jen nahlédnout do jeho světoznámé publikace „Práce, blahobyt a štěstí lidstva“.

Mohli bychom jít naší historií a všímat si ochotnického divadla, lidové umělecké výroby, sledovat tradici našich i slovenských výšivek a krojů, sledovat vznik a práci feriálních osad a Spolku pro pěstování her české mládeže, Klubu československých turistů, Sokola, Junáka atd. Umění sehrává nezastupitelnou roli v rozvoji vyšších mravních citů, obohacuje osobnost, otevírá ji druhým lidem schopností citového a fantazijního prožitku. Lidové umění je pak projevem zdraví národa, jeho bytostné síly a svěžesti, projevem jeho tvůrčích schopností. Převládne-li v národě netvůrčí, konzumní způsob života, odrazí se především v zániku lidového umění. Toho si byl vědom i Saint-Exupéry, když říká: „Ti, kdo sahají po zpěvech dodaných odjinud, ti přivazují sami sebe ke chlévskému žlabu a proměněni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví.“

Naše bohatá místní kultura – a s ní spjaté lidové umění – byla vytěsněna v průběhu druhé poloviny 20. století médii. Silně tomu napomohlo zrušení spolků v 50. letech 20. století, které byly organizátory místních kulturních aktivit. Jmenovitě je nutno uvést Václava Kopeckého, který tomuto smutnému trendu napomohl byrokratizací státní osvěty. Staletí žijící lidové umění a kulturní aktivity neodumřely naráz, ale odumíraly postupně až do roku 1989. Po sametové revoluci média zcela ovládla prostor, uvolněný vytěsněním místní kultury. Marně se tomuto trendu bránili někteří teoretikové kultury. Uveďme alespoň jednoho z nich – Vladimíra Juříka. Jejich úsilí o začlenění médií do místní kultury ztroskotalo.

Vytěsnění místní kultury médii se nemůže jevit jinak než jako celkový regres společnosti. V něm pak má ztížené pozice i výchova, neboť je vázána pouze na školu a spolu s ní živoří na periférii politiky a ekonomiky. Ačkoliv pozice by měly být právě opačné: výchova by měla určovat kvalitu politiky a ekonomiky. Tak to ostatně měl na mysli už Jan Amos Komenský. Stačí jen nahlédnout do jeho nejvyzrálejšího díla – „Obecné porady o nápravě věcí lidských“.

Není divu, že za těchto podmínek slaví triumf mravní uvolněnost a lajdáctví všeho druhu, propagované slovem, obrazem i činem. Propagování lidských práv bez povinností je diskvalifikací osobnosti jako takové. Jejího rozumového, citového i volního rozměru. A nemůže se projevit jinak nežli neřešitelným rozporem mezi svobodou individua a jeho bezpečím. „Svět se stal možná pro mnoho lidí svobodnějším, určitě však pro mnoho lidí méně bezpečným,“ řekl prezident Clinton.

Nízká kvalita individua je tedy největším problémem současného sjednocování národů a států. Vědeckotechnický pokrok se dostal do rozporu s kvalitou člověka jako biologického tvora, který je součástí přírody, jejích zdrojů a sil. Tímto rozporem není postižena jen Evropa, ale celý svět. Tohoto si byl plně vědom i Albert Schweitzer (1875–1965), který propagoval slovy i činy úctu k životu. Jeho etika úcty k životu je závazná i pro současnost.

Schweizter byl přesvědčen, že „každý lidský tvor je předurčen, aby se stal opravdovou osobností, s vlastním uvědomělým světovým názorem“. Etika je – podle něho – činnost, směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti. V tom se také shoduje s Komenským, kterého si hluboce vážil. Byl optimistou, neboť věřil, že „bláhové a vášněmi zatížené ideály manipulátorů veřejného mínění a strůjců veřejných událostí by pak už neměly moci nad lidmi, kteří by alespoň trochu přemýšleli o nekonečnosti a konečnosti, o bytí a zanikání, a nalezli tak měřítka pro věci pravé a falešné, cenné a bezcenné“.

Doc. PhDr. Marie Řehořková