Svobodné noviny na internetu

Omlouvám se za tu slovní hříčku, ale ta shoda je svádějící. Petr Nečas jistě není člověk hloupý, jen je přehnaně ambiciózní a možná trochu neuvážlivý. Prokázal to nejen před lety, když byl zvolen ministrem vnitra výrokem, „že se v této funkci udělá, nebo oddělá“. Nevím, jak to zhodnotil poté, co se po několika hodinách této funkce vzdal, ale po abdikaci Mirka Topolánka opět přišel s prohlášením, „že je připraven vykonávat funkci premiéra“, aniž by věděl, bude-li tím pověřen. Není to asi člověk zištný, dokonce byl mezi svými nazýván „pan Čistý“, přesto jedním z jeho přání bylo zajistit hmotné zabezpečení bývalých předsedů vlády. Obávám se, že si poněkud naivně představoval výkon funkce předsedy vlády s tak poněkud mafiánským ansáblem, jaký má k dispozici, jako “Hurvínek válku“. Nepochybuji o tom, že jeho úmysly byly převážně dobré. Ani ministerský předseda však nedokáže rukama zkrotit stohlavou saň, zejména když své nejbližší okolí poněkud protežuje.

Možná že měl k tomu nějaký neveřejný příslib silné podpory, protože byl poněkud netradičně jako předseda nezvítězivší strany, ač jistě s velkým koaličním potenciálem, pověřen funkcí premiéra a složením vlády. Na zkrocení tak rozbouřených politických vod však dobré slovo nestačí. A k vymýcení vžité korupční rakoviny už teprve ne. Proto tato kritika. Měl si včas uvědomit, že jeho charisma není takové, aby jeho dobrý úmysl působil na lidi jako třeba Werichova píseň „Ten dělá to a ten za tohle“ ve filmu Císařův pekař. Za léta obnoveného turbokapitalismu slyší lidé více na cinkání zlaťáků než na dobré úmysly. Nejsou ochotni čekat několik let na úspěch, chtějí jej hned. Mají-li se rozhodnout mezi poctivým chudákem a bohatým uzurpátorem, zvolí toho, kdo se umí lépe dostat k bohatství. I na jejich úkor. Taková je dnes doba a je nutné s tím počítat.

Doba je pro optimální a rozumné využití podmínek, poskytovaných přírodou a stupněm technického pokroku, velice nepříznivá. Ne že by ty možnosti byly špatné, ale tou rvavostí turbokapitalismu byli lidé vychováni k vzájemné bezohlednosti a necitlivosti k přírodě a k sobě samým. To je bohužel generační záležitost. Konzumní způsob života, nestarající se o budoucnost pro své potomky, je sebevražedný. Výprodejem základního majetku národa do rukou dravých jedinců se připravujeme na „bezdomovectví“ ve vlastním státě. Národ chudne. Pes, když se vzdává, si lehne na záda a vystaví sokovi nejcitlivější partie svého těla s velkou jistotou, že toho sok nezneužije. U lidí taková jistota etičnosti v majetkových poměrech bohužel chybí. Spíše se uplatňují pravidla lovecké smečky – uhnat oběť a roztrhat. Takové prostředí jsme svou netečností dovolili vytvořit a teď neseme následky. Nejen u nás, ale prakticky na celém světě. O to je to horší.

Demokracie, jako vláda lidu, jak zní původní význam názvu, umírá na úbytě. Lid, který by měl vládnout, má jen možnost zvolit si ve volbách to nejmenší zlo z nabídnutého a ještě bez záruky manipulace v průběhu volby. Občan má možnost vybrat si jen z předložené nabídky stranickými sekretariáty a jejich sponzory. Těmi jsou však většinou „dinosauři“, jejichž obličeje a plané sliby najdete před volbami a často i po nich na všech sloupech a veřejných prostorech, včetně laviček na ulicích i v lesích. Slibují vymýcení všeho nedobrého, co se dosud dělá a co budou záhy po zvolení dělat také sami. Po volbách se bez ohledu na voliče a své sliby poperou o volené posty, jako na pražském magistrátu. Vítězí ti s nejostřejšími lokty a nejvlivnějšími sponzory, což jsou obvykle lidé titíž, nebo se stejnými názory. Ti pak uplatňují stejné mafiánské zvyky, jako jejich předchůdci. Chyba není ani tak ve voličích, ale v manipulaci s jejich názory tak, aby podpořili své tyrany. A občan jako člověk je k takové manipulaci stádního chování náchylný. Je bohužel úplatný jako pes pamlskem nebo pohlazením.

To je ta naše bída. Ten nečas v politice.  

23. 11. 2010

Ing. Vladimír Veselý