Jdi na obsah Jdi na menu
 


O životě a tvorbě J. V. Tomana-Tománka – Doc. PhDr. Marie Řehořková

22. 11. 2012

Vážená a milá společnosti přátel Orla, vážení a milí přátelé!

Láska je veliké hledání sebe sama v čase, jenž je jen zpola náš. Částečně patří těm, kteří žili před námi a zformovali nás. Jsme v Brně, na Moravě, v zemi, která je rodnou zemí zakladatele genetiky, vědy o dědičnosti, J. G. Mendela (1822–1884). Ten se narodil na Opavsku, v Hynčicích, ale svůj život prožil především v Brně jako opat starobrněnského kláštera augustiniánů. Víra se spíná u něho s vědou, což je dokladem toho, že Bůh nás stvořil k veliké své chvále. Každý náš dobrý čin je píseň podle Jeho not. Tak prostý člověk, se znaky myslitele, se každý den podílí na díle svého Stvořitele.

tomanek-s-medajlemi.jpgTento úvod je zvláště vhodný, chceme-li se zabývat osobností mezi námi přítomného hudebního tvůrce a básníka – Josefa Václava Tomana-Tománka, který se v letošním roce dožívá významného životního jubilea – čtyřiadevadesáti let. Dodnes hudebně a literárně tvůrčí autor se narodil 19. listopadu 1912 na Volyni, v obci Kupičov, z českých předků.

Jak k tomu došlo, že se narodil právě tam, a ne v Čechách? V souladu s výzvou slovanského sjezdu se 135 českých rodin v roce 1870 usídlilo ve volyňské vsi Kupičov na Ukrajině. Poslyšme, co sám Josef Václav Tománek o tomto odchodu z Čech na Volyň říká: „V šedesátých letech 19. století zamířilo mnoho českých rodin i jednotlivců do tehdy přátelského Ruska, na Volyň, aby tam našli přece jen více volnosti než v rakouském područí. Ale ve všech těch rodinách po dlouhá desetiletí, více než sto let, přežívala vždy naděje, že jednou bude jejich rodná vlast svobodná a že se budou moci do ní navrátit zpět. Tak odjel z Čech v roce 1870 i můj praděd Václav Toman z Dolních Beřkovic u Mělníka a zakotvil v obci Kupičov u Kovelu, kde jsem se já, ve čtvrtém pokolení, roku 1912 narodil a kde jsem také strávil značný kus svého mládí.“ (Deník 4. odboje, str. 81.)

Zde budoucí hudebník a veřejný činitel Josef Václav Tománek ukončil polskou školu, česká tu nebyla, byl aktivní mezi českou mládeží v Omladině a získal také v Lublinu středoškolské vzdělání na polské hudební škole Frederyka Chopina. Jeho studijním oborem byla hra na varhany a klarinet a s tím související hudebně-teoretické disciplíny. O svém profesním zaměření sám Josef Tománek říká: „Mou základní profesí byla hudba, a proto také má první dílka byla z tohoto oboru.  V roce 1934 jsem z vlasteneckých pohnutek vydal tiskem dvě taneční skladby s motivy z českých tanců, v roce 1937 jsem vydal píseň „Zda vzpomeneš“ a v roce 1939 následovala protinacistická báseň „Němci“. A také jsem začal psát svůj deník. Každé ze čtyřverší zachycuje to, co se ten den nejdůležitějšího ve světě i v mém okolí odehrálo. Vlastně si takový deník píši dodnes.“ Ukázky z něho jsou zde k nahlédnutí.

„Velikost se rodí především z cíle, který leží mimo člověka. Jakmile je člověk uzavřen do sebe, stává se chudým,“ říká francouzský národní hrdina, autor Malého prince a Citadely – Antoine de Saint-Exupéry. Cíl mimo člověka: to je u Tománka láska k širšímu společenství, láska k vlasti, k zemi jeho předků, a z ní pak plynoucí horoucí touha jí prospět tak, aby vzkvétala. Tato láska je posilována odporem k násilí, jež plodí totalita jakéhokoliv druhu, jakéhokoliv ražení.

Nikdo z nás jistě nebude pochybovat o tom, že není nic horšího, než válka mezi národy a válka uvnitř národa čili revoluce, plodící stav velmi neutěšený – anarchii. A toto vše na básníka dolehlo již v raném věku. Narozen v roce 1912 prožívá jako dítě 1. světovou válku a za ní následující VŘSR. Druhé světové války se pak aktivně účastní jako voják v armádě generála Svobody. Toto vše silně působí na formování celé básníkovy osobnosti a plně se odráží v jeho tvorbě.

Přes všechny tyto nesmírně těžké prožitky „vzpomínky na dětství jsou drahé jeho srdci a trvale zůstávají v řádcích jeho poezie“: to můžeme číst v časopise Volyň ze dne 3. 1. 1998, který vychází na Ukrajině. Dalo by se říci, že při všech drsných zkušenostech, vložených do jeho žití dobou, neztrácí nikdy víru v lepší svět, svět bez násilí, válek a revolucí, které plodí tolik lidského utrpení a neštěstí. Kde bere sílu k této víře, k tomuto optimismu? Sílu k optimismu bere z pevné víry v Boha. Ta provází celý jeho život.

Tíhu Tománkových prožitků můžeme směle srovnat s tím, co prožíval a nám pro poučení zanechal W. Shakespeare v jednom ze svých sonetů, jež vznikly v prvním desetiletí 17. století. Shakespeare žil v letech 1564-1616. Zůstal věrný katolické víře, v níž se narodil, nepřistoupil na víru anglikánskou, založenou Jindřichem VIII. Dovolte tento sonet připomenout:

„Znaven, ach znaven vším, já volám smrt a klid, / když vidím zásluhu rodit se na žebrači, / a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, / a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči, / a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných / a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, / a dokonalost pak budící už jen smích, / a vládu ve zchromlých pařátech panovníků / a jazyk umění vrchností zmrzačený / a blbost, doktorsky radící rozumu / a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny / a Dobro, spoutané a otročící zlu - / Tím vším, ach unaven, já zemřel bych už rád, / kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.“

Zanechává budoucím generacím Shakespeare svým sonetem nějaké poselství? Zajisté. Až lidé pochopí, že jediným bohatstvím je láska, pozitivní cit, vedoucí k duchovnímu souznění, bude na naší planetě, tak krásné, všem dobře. Atributem lidství je důstojnost člověka. A o toto musí jít v každé době jak vědě, tak umění. Neboť obojí musí sloužit víře a naději v lepší svět, svět bez revolucí a válek, bez ponižování člověka člověkem.

Shakespeare i od něho o něco mladší Komenský znali filozofa Augustina a věděli tedy, že láska se šíří jako oheň – od blízkého ke vzdálenému. Láska k blízkým nám umožňuje i pozitivní vztah k těm, kteří jsou nám vzdáleni. Nejen teritoriálně, ale i duchovně. Tento cit je zakotven v Tvůrci vesmírného řádu a působivě to vyjádřil už zmíněný Saint-Exupéry následujícími slovy: „Kdo skrze Boha miluje všechny lidi, miluje každého z nich nekonečně víc než ten, kdo miluje jednoho jediného a jen jeho je schopen přijmout do úzkého kruhu svého zájmu.“

Tak i u našeho básníka Josefa Václava Tománka nacházíme vřelý vztah k těm, mezi nimiž se narodil, tak i k těm, kteří žijí v zemi jeho předků – v české zemi. A nemá to lehké, neboť jeho pozitivní cit naráží a sráží se s Marxovým principem přestavby světa – a tím je nenávist. Třídní nenávist, diktatura proletariátu, zachvátila kraje a země, které Marx vůbec neznal. Narodil se v Německu, v Trevíru, Svaz komunistů ustavil v Bruselu roku 1848 a život prožil v Anglii – v londýnské čtvrti Soho.

Marxismus, jako plod zcela cizorodý východním kulturám, je také těžce poškodil. Toho si byl vědom už TGM při své kritice marxismu v Otázce sociální, vydané česky roku 1891. Masaryk ani jeho syn Jan Marxe za filozofa nepovažují. TGM mluví o jeho názorech jako o iluzi a syn Jan nazývá Marxe vizionářem. A s tímto Marxovým iluzionismem, prosazovaným třídním bojem a diktaturou proletariátu, který se dostal v Rusku k moci díky 1. světové válce, má básník Tománek své velmi těžké osobní zkušenosti. Ty se pak plně odrážejí v jeho poezii. Je stejně kritická, jako kdysi Shakespearův sonet. Takto je nutno tuto poezii také chápat a rozumět jí. Vyrůstala z osobních, velmi těžkých životních zkušeností autora.

Nyní se věnujme přehledu básníkovy tvorby. Již v roce 1934 vyšly v Brně tiskem jeho první hudební skladby, a to valčík „Vzpomínka z mládí“ a polka „Nezapomeň“. V roce 1937 je to píseň „Zda vzpomeneš“, následuje pak protifašistická báseň „Němci“. Takto stručně je zachycena doba předválečná.

Za války, kterou prožil jako voják Svobodovy armády, před jejím koncem vydal v polském městě Krosno svou první malou sbírku básní s názvem „Československý boj“. Básně měly posilovat vlastenectví našich vojáků. Brzy po válce vydal další tři básnické sbírky s názvy: „Za svobodu“, „Touha volyňských Čechů po vlasti“ a „Verše ze zákopů“. Poslední sbírka s válečnou tematikou vyšla tiskem v roce 1946 pod názvem „Přátelství z bojů“.

Další sbírky jsou již psány v Americe a jsou z druhé poloviny padesátých let 20. století. V New Yorku vydává J. V. Tománek sbírky „V úzkostech a naději“, „Čas zrady a bojů“ a „V tichu samot“. Ve svých básních stále navazuje na národní a náboženské tradice, ve kterých vyrůstal a jimiž chtěl působit na vlastenecké cítění české menšiny v Americe. V šedesátých letech 20. století vydává sbírku básní „Ozvěny“ a dále „Záblesky“. Toto byly všechno básnické sbírky napsané v překrásné češtině. Kromě toho vydává i sbírku básní v polštině s názvem „Niepowrotny czas“ (Nenávratný čas) a v ukrajinštině „Kvity hnivu“ (Květy hněvu). Poslední vyšla v roce 1968 a znovu byla vydána v roce 1999 na Ukrajině – v Lucku. Do ukrajinštiny ji přeložil Petr Marčenko. Nenávratný čas z polštiny do angličtiny přeložila Ewa Grabowicz.

Básník, s výrazným hudebním talentem, od šedesátých let také komponuje. Pro hudební skladby vybírá vlastenecké názvy, jako Slovanská hymna, Píseň volyňských Čechů, pochod Věrný Čech aj. V roce 1974 vychází rozsáhlá básnická sbírka „Domov a cizina“, vzpomínkové „Verše z fronty“ a sbírka epigramů pod názvem „Šípy“. V osmdesátých letech 20. století vznikla sbírka „Doba zápasů a hrůz“ a dvě rozsáhlé sbírky „Básně z Ameriky“ a „Květy z ciziny“.

V devadesátých letech 20. století se Josef Tománek začal zabývat také prózou. Newyorské nakladatelství Voice-Hlas vydalo v české edici knih a hudebnin jeho prózu „Odkaz legionáře“, dále „Deník bojovníka“ a rozsáhlou publikaci „Boj za svobodu vlasti“. Z básnických sbírek pak vyšla v tomto čase „Poezie z exilu“, „Deník legionáře“, „Zápisník z exilu“ a „Ohlasy z New Yorku“.

Básník, který se dožívá překrásného jubilea 94 let, je stále tvůrčí. Poslední jeho básně jsou z července letošního roku a jedna z nich bude zde, mezi dvanácti ukázkami jeho celoživotní tvorby, „Pozdrav a dík Moravě“ uvedena.

Doc. PhDr. Marie Řehořková

(Text projevu byl autorkou přednesen na setkání s J. V. Tománkem dne 14. 10. 2006 v Brně.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář