Svobodné noviny na internetu

Po volbách - tady a tam – František Růžička

2. 12. 2013

Nevím proč, ale nějak mi to nedá, abych se ještě jednou neohlédl po nedávných volbách. Tentokrát ze zcela jiného zorného úhlu. Jako na „posledním místě“ co do počtu hlasů (336 970) s matematickým vyjádřením 6,78 % se do sněmovny dostala volební strana KDU-ČSL. Můžeme uvést – znovu se vrátila, byť od samého počátku (po Listopadu 1989) byla na pranýři se snahou co nejvíce ji oškubat o voliče (demokracie Jana Rumla!). Má svých 14 poslanců a dovolím si tvrdit, že se tak stalo po právu. Jejich smýšlení a světonázoru je ve sněmovně bez pochyb potřeba jako soli. Spojovat toto konstatování s „církevními restitucemi“ pokládám v této stati za zcela bezpředmětné.

Poohlížím se totiž současně na druhou stranu šumavských hvozdů – do Německa. Výsledek tamních voleb lze považovat za jednoznačný. Politiku pod taktovkou Angely Merkelové (z DDR!) lze označit jako jasné vítězství pravice. Žádné panoptikum, žádné komedie, bez emocí, snad i ze skromnosti a především s uměním naslouchat. Nejen těm kolem ní, ale zákonitě především i potřebám voličů. Nemyslím si, že by německý volič byl tak benevolentní a na její výstřelky by okamžitě nezareagoval. Politologové budou tvrdit, že se nevyrovná světovým velikánům, jakým byl třeba její předchůdce Helmut Kohl, což na věci ale vůbec nic nemění. Připusťme tedy (pod tíhou přímých důkazů), že křesťanští demokraté až tak proradné „etnikum“ v národě nejsou. Snad jen náš pan prezident by o jejich dimenzi žití rád nechal rozhodovat ve všelidovém hlasování. Stejně jako o kouření mezi kuřáky.

Jak jsme si mohli přečíst v našem tisku, německý volič preferuje skutečné sociální jistoty, bez experimentů: ať již pravicových, nebo socialistických. Dávat občanům pít vodu nebo drahé mléko a sami bumbat (chlastat plnými doušky) šampaňské, je neudržitelné. V tom byl výsledek našich voleb jistě k poučení. Stejně tak povolební politické vyjednávání, v Německu vedoucí k velké koalici, by pro ty naše, nově zvolené, mělo být stejně poučné. Počkejme si, co naše „SPD“ dokáže.

Přiznám se, že jsem tyto řádky psal jen jako jistý úvod ke krátké reportáži z Německa, konkrétně především z Berlína. Doba, kdy jsme do DDR jezdili převážně za určitými nákupy, je již značně vzdálená, leč stále nezapomenutá. Především ta celní prohlášení. Ale přiznat se k současným komplikacím, jak se optimálně dostat na zájezd do Berlína a Drážďan ze srdce jižních Čech, by bylo obdobné. Autobus vám jede z Prahy hodinu po půlnoci, z metra vás vypakují, stepujete v padající mlze na chodníku. Kolem dokola tma, bezpočet podivně se pohybujících postav. Pro nejistou hodinu návratu si - pro jistotu - v Praze zamluvíte nocleh. Najít pak v noci vytipované místo někde na konci Nových Butovic a pokraji Jinonic je skutečně dosti odvážné. Přímo hororové.

Berlín má dnes 3,5 mil. obyvatel, je hlavním městem a zároveň i spolkovou zemí SRN, druhým největším městem v EU. První zmínka se datuje z roku 1244, městem protéká řeka Spréva, historie je velice bohatá, poznamenaná mnohými tragédiemi (z těch posledních rok 1933 a příchod Hitlera k moci), ve II. sv. válce zničeno 40 % obytné plochy, rozděleno na čtyři sektory, od roku 1948 v blokádě s následným rozdělením až do osudné stavby Berlínské zdi 13. srpna 1961. Ach ano, jak bych mohl zapomenout. „Kubánské a Berlínské události“, rukoval jsem do Martina a dostali jsme pořádně zahulit (nikoliv marjánku). A potom hned k bojovému útvaru (PVO státu) na Zelenou Horu u Nepomuka (se zde končícími Švandrlíky).

Město je známé nejen množstvím historických památek (řada muzeí, Říšský sněm, Braniborská brána, Berliner Dom), turistických atrakcí (ZOO, televizní věž Fernsehturm), ale i kulturních akcí (Karneval kultur, Berlínský filmový festival) s původními centry Alexanderplatz (východ) a Kurfürstendamm (západ). Mezi 17 partnerských měst patří i Praha od roku 1995. Udělejte si malou foto procházku.

František Růžička, České Budějovice