Sto dvacet let od premiéry dramatu Maryša - PhDr. Rostislav Janošík
Realismus pronikal do českého dramatu teprve v průběhu 80. let 19. století. Řadu vesnických dramat zahajují Stroupežnického Naši furianti (1887). Po nich následují hry Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890) od G. Preissové, jakož i Jiráskovy vesnické tragédie Vojnarka (1890) a Otec (1896).
Významným mezníkem na cestě k plnému vítězství kritického realismu v českém dramatu představuje pětiaktová divadelní hra Maryša, společné dílo bratří Aloise a Viléma Mrštíků, odehrávající se v blíže neurčené „moravské dědině“. Hlavní podíl na vzniku tohoto díla měl zřejmě starší z obou bratří Alois, který v letech 1886-1889 působil jako učitel v Těšanech u Židlochovic.
Podkladem hry byla skutečná událost: Devatenáctiletá Marie (Maryša) Lízalová se nesměla provdat za Šimona Petláka, který byl odveden na vojnu. Maryša byla rodiči přinucena ke sňatku s bohatým vdovcem Vávrou, otcem tří dětí. Skutečná, historicky doložená Maryša v tomto věkově nerovném manželství nejen svého muže neotrávila, nýbrž s ním měla dalších pět dětí, jimž prý byla dobrou matkou.
Jak se zdá, bratřím Mrštíkům nešlo o vykreslení banálního příběhu nenaplněné lásky, ale o zdůraznění typického jevu v životě na vesnici: toho, jak peníze deformují vztahy mezi lidmi, jak maří vyhlídky na obyčejné lidské štěstí a jak plodí zlobu, zášť a nenávist.
Děj vesnického dramatu bratří Mrštíků je jednoduchý: Maryša Lízalová se podvolí přání svých rodičů a provdá se za bohatého vdovce – mlynáře Vávru. Když se její chlapec, Francek Horák, s nímž chodila před sňatkem, vrátí z vojny, tajně se s Maryšou setká a přemlouvá ji, aby s ním utekla do Brna. V Maryše vítězí povinnost manželky před dosud trvající láskou k Franckovi. Teprve když se žárlivý Vávra pokusí Francka zastřelit, rozhodne se, že zachrání jeho i svou čest tím, že Vávru otráví.
Tragický příběh Maryši Lízalové zpracovali Mrštíkové již v roce 1891, avšak na své divadelní provedení si hra musela počkat další tři roky. Poprvé byla Maryša uvedena, jakožto „představení pro lid“, ve středu 9. května 1894 odpoledne v Národním divadle v Praze.
Podle svědectví dobového tisku se představení uskutečnilo „s úspěchem pronikavým“ pro oba autory, „jejichž debut přinesl divadlu hru nejen literárně cennou, ale i divadelně znamenitě účinnou, která bez rozpaků zařaděna býti měla hned v pravidelné pořadí her večerních“. (Světozor, 11. 5. 1894) Dodejme, že se tak bezprostředně po úspěšné odpolední premiéře skutečně stalo.
Národní politika z 11. 5. 1894 napsala, že také „herecké provedení bylo přímo vzorné“ a že „obecenstvo přímo jásalo a vyvolávalo vedle účinkujících po každém jednání také oba nadané autory“. Velkou zásluhu na divadelním úspěchu Maryši měl režisér E. Chvalovský a představitelé hlavních rolí: H. Benoniová (Maryša), J. Mošna (Lízal), J. V. Slukov (Vávra) a E. Vojan (Francek).
Přes nesporně kladnou reakci publika neunikly divadelním kritikům některé nedostatky uvedené hry. Potvrzuje to obsáhlý divadelní referát v Šimáčkově Světozoru z 25. 5. 1894, v němž se píše: „Drama vyniká všemi přednostmi, jimiž se vyznamenávají výpravné práce bratrů autorů. Bohatstvím detailů, znamenitou povahokresbou, plnou síly a životní pravdivosti, výborně odposlouchanou dikcí a věrně vystiženým ovzduším. V scenickém učlánkování jeví se veliký smysl pro divadelní účinnosť a překvapující obratnosť technická. (…) Katastrofa závěrečného aktu, ač bedlivě rozvojem celé hry připravovaná, diváka sice mocně dojme, vzruší, ale nepřesvědčí. Neuvěří, že by ta hodná, počestná Maryša, která nechce se státi věrolomnou ženou, byla schopna vraždy.“
Objektivně, i když s jistými výhradami spíše rázu literárně teoretického, referoval o premiéře Maryši Pražský denník z 11. 5. 1894: „… Avšak není to žádné drama, nébrž jen obraz z vesnického života, jenž ani novostí, ani původností nevyniká, neboť podobných dějů a výjevů viděli jsme na prknech a čtli ve vesnických povídkách již veliké množství. Za to jest kus realisticky spracován a dovede u lidového obecenstva značný oučinek spůsobiti. Jen konec jest neuspokojivý, což vycítilo i to naivní obecenstvo lidových představení, které po skončení hry seděti zůstalo, očekávajíc ještě nějaký akt šestý.“
Navzdory určitým chybám, které soudobá kritika dramatu bratří Mrštíků vytkla, patří Maryša k těm divadelním hrám, jež přežily své tvůrce a promlouvají k nám stejně srozumitelně jako v době svého vzniku. Proto se právem zařadila mezi klasická díla českého dramatu.
4. 3. 2014
PhDr. Rostislav Janošík
