Svobodné noviny na internetu

Psychologickou válku můžeme definovat jako tvořivou duchovní destrukci. Je stejně stará jako lidstvo a jeho počínání, tj. kultura. Lstí a klamem získal kdysi Jákob na Ezauovi práva prvorozeného. Lest pomohla Gedeonovi 1200 let př. Kr. zbavit Izraelity loupeživých kmenů Madianitů a Amalechitů. Hrstka Gedeonových mužů pobila mnohem silnějšího nepřítele, neboť byl uveden ve zmatek a přesvědčen promyšleným humbukem, že ho napadla největší armáda světa.

Válka, která používá zbraní, likviduje fyzicky. Ponechává možnost umřít se ctí, hrdinsky. Psychologická válka likviduje psychicky, dělá z člověka ochromeného zbabělce. Ve svých důsledcích je krutější než válka zbraní, neboť nezachovává poraženému čest. Jen boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě, její zlo – často s velkým odstupem – náležitě odmění. Kdyby tomu tak nebylo, lidský rod by zhynul na svou destruktivní činnost.

Války a revoluce jsou koncentrovanou destrukcí. V moderní době nabyla ve válce i revoluci psychologická válka rozhodné převahy, neboť nemá zábran a zneužívá poznání o lidské psychice. Využívá v člověku všeho, posiluje nevíru v dobro, zveličuje zlo a jeho moc, hledá cesty, jak by obelstila člověka, nakloněného k dobru. Nezná úctu k nikomu a ničemu, je odhodlána ke všemu. Vyhlásila boj všem normám a pravidlům lidského soužití, které jsou výsledkem lidského kulturního bytí. Postupuje pod jejich praporem, především pod praporem svobody a pravdy. Dokumentují to slova předního znalce psychologické války, Edsona D. Rafla: „Pravda a svoboda – to je motto vepsané do erbu školy pro vedení psychologické války.“ (1956)

Strategické cíle psychologické války jsou dlouhodobé, překračují lidský život. Proto je velmi těžké, aby je nezasvěcený smrtelník odhalil. Proto se také tomuto zlu daří využívat dobra či naivity ve svůj prospěch. Jen nemnohým se podaří odhalit pravou tvář v rouše beránčím. K těm patřili např. už v 17. věku Shakespeare a Komenský, dobří znalci lidské povahy. Jak byl ostatně prezentován marxismus? Jako největší dobro a pravda, konečné osvobození člověka od bídy a utrpení. Proto mu podlehli i lidé velmi čestní a ušlechtilí.

Je zákonité, že se psychologická válka vyjevuje zřetelněji v době války a revoluce, nežli mimo ně. Je to zřetelný vnější nepřítel, kterému je dovoleno škodit, psychicky ho deptat a fyzicky likvidovat. Užití atomu ve válce je vyvrcholením válečného úsilí předchozích dob. Od praku a šípu, přes střelné zbraně až po atom. Gedeon kdysi vymyslel lest na nepřítele sám, dnes ji rozpracovávají celé ústavy pro vedení psychologické války.

V průběhu I. světové války (1914-1918) to byla Anglie, která měla prokazatelně nejdříve a nejlépe zorganizovanou psychologickou válku. Není to náhodné. Anglie prodělal revoluci v letech 1640-1660, tedy dávno před Francií a Ruskem. A to už měla za sebou neblahé působení Thomase Cromwella (Oliver Cromwell byl jeho potomek), o němž anglický historik A. Morton píše: „Byl to Thomas Cromwell, typický ‚nový muž‘, narozený a vychovaný neznámo kde a zbohatlý nejpochybnějšími metodami té doby.“

Německo a Rakousko-Uhersko byly v metodách psychologické války daleko za Anglií. Již v roce 1914 zřídilo britské ministerstvo zahraničí „Kancelář pro válečnou propagandu“. V Anglii však tuto propagandu prováděly i další organizace, jak o tom píše W. Steed. V průběhu války byla veškerá tato činnost sladěna a řízena z jednoho centra, z ministerstva informací, které za tím účelem vzniklo. (Nejinak tomu bylo i u nás, v čele s neblahým hrobařem místní kultury, internacionalistou Václavem Kopeckým.)

Po I. světové válce dohonilo Německo Anglii v psychologické válce, díky Hitlerovi, Goebbelsovi a dalším. Hitler ve svém proslulém díle „Mein Kampf“ uvádí, že „se z britské propagační činnosti naučili nekonečně mnoho“. V „Mein Kampfu“ se dočteme i toto: „Budoucí válka bude charakterizována psychologickým oslabováním protivníka v důsledku revoluční propagandy. Protivník bude demoralizován, přinutíme jej, aby byl pasivní. Naše strategie spočívá ve zničení protivníka zevnitř a v jeho přemožení proti jeho vůli. Vneseme do myslí a citů zmatek, vyvoláme nerozhodnost a paniku. To jsou naše nejúčinnější zbraně.“ Dodejme, že se osvědčily už 1200 let před Kr. u Gedeona. Přibližně v téže době je vydána v Německu také práce plukovníka Alberta Blaua: „Duchovní vedení války. Propaganda jako zbraň“. Z této práce hodně čerpalo „Říšské ministerstvo pro propagandu a osvětu“, které řídil Goebbels.

Zatímco v I. světové válce měla psychologická válka k dispozici z médií jen tisk (letáky a noviny), II. světová válka využívala již i rozhlasu a filmu,vedle tiskovin, které obě strany ve velkých kvantech určovaly nejen vojákům, ale také civilnímu obyvatelstvu. Proradnost psychologické války, ať ji vede kdokoliv,nemá hranic. Uveďme si jako příklad německou propagandu vůči Dánsku a Japonsku (spojenci Německa), Dánům Němci říkali, že  nordická rasa je nadřazena jiným rasám, Japoncům naopak tvrdili, že národně socialistické ideje odstraňují rasové předsudky. V psychologické válce je dovoleno vše, pravda a lež splývají v jedno, rozhodující je účinek.

Po druhé světové válce se strategie i taktika psychologické války dále rozpracovávala na obou stranách uměle vytvořené „železné opony“. Zatímco strategické cíle jsou cíle dlouhodobé, taktické cíle, které se od nich odvíjejí, musí brát v úvahu časové a místní podmínky. Jestliže se dnes ozývají na Západě hlasy, že je nutno lépe pochopit Marxe, a dokonce přeložit to, co ještě nebylo přeloženo, je zřejmé, že Marx z hlediska dlouhodobých cílů psychologické války není mrtev. Má být použit i tam, ne už ovšem diktaturou proletariátu. Kdož ví, co bude v Marxovi ještě objeveno!

Psychologická válka v zemích tzv. socialistického tábora (není náhodou, že objal všechny slovanské národy) byla těsně spjata s marxistickou ideologií, s třídním pojetím společnosti a s proletářským internacionalismem. Všimněte si blíže Československa, země nám nejdražší, naší vlasti.

Poválečná euforie, osvobození naší země Rudou armádou, umožnily příklon k Rusku. Euforie zachvacuje nejsilnější lidi s menšími životními zkušenostmi. Proto v taktických plánech psychologické války je věnováno více místa mladé generaci, než generaci střední a jen výjimečně se počítá s generací starší. (Dnes je to obdobné.) Příklon Československa k Rusku znamenal ovšem příklon k marxisticko-leninské ideologii, představitelce zespolečenštění výrobních prostředků. Po tzv. Vítězném únoru [1948 – pozn. red. SN] došlo i u nás k vyvlastnění sebemenšího kousku půdy a sebemenší rukodělné práce, dílničky. Nejtvrdším zastáncem byli internacionalisté, nesrostlí s naším prostředím. Za všechny jmenujme Rudolfa Slánského. Gottwald, vyučený truhlář, naopak chtěl tyto dílničky zachovat, ale linie Slánského vyhrála.

Kdo se nebyl schopen přizpůsobit, byť měl jen verpánek či jedinou kozu, byl prohlášen za třídního nepřítele a dle toho s ním naloženo. Proti dlouhodobému záměru psychologické války, v níž je jen taktickým krokem ono zespolečenštění výrobních prostředků, se nesmí stavět bez potrestání nikdo. To si každý, kdo v 50. letech žil, mohl prověřit na své kůži sám. Málokdo však věděl, že jde jen o taktický krok v dlouhodobých záměrech přestavby světa a člověka v něm. Málokdo také je schopen se nadchnout pro dočasné řešení, lidé chtějí řešení trvalé a k lepšímu. Cožpak nezpíval na 1. republiky v Osvobozeném divadle Jan Werich „Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi!“? Ten dobře věděl, co lidé chtějí, co je táhne!

Stát se stal – také jen dočasně – hlavním garantem obživy člověka. Vznikly tzv. neantagonistické třídy: dělníků, rolníků a pracující inteligence. Dbalo se na třídní původ, nejlepší byl ten dělnický. Rozdíly v platech byly malé. Nejvíce peněz měli přímí pomocníci stávající moci, tj. funkcionáři strany, odborů, ČSM, NF atd. V podstatě tedy lidé, kteří nevytvářeli duchovní ani materiální hodnoty. (Dnes jsou to bankovní úředníci či bankéři a funkcionáři politických stran či poslanci, tedy opět lidé, kteří netvoří duchovní a materiální hodnoty.) Toto vše se dálo a děje v intencích dlouhodobého plánu, jenž sleduje totální závislost člověka na vnějškovém řízení. Zároveň s tuhou centralizací státní správy se diskreditovala v očích lidí pozitivní role státu. Proletářskému internacionalismu přispěchal na pomoc byrokratismus státní správy. Společně pak připravily půdu pro euroregiony, jež jsou dalším krokem v dlouhodobé strategii přestavby světa a člověka v něm.

Už v 50. letech, v době zespolečenšťování výrobních prostředků, bylo zřejmé jedincům, kteří nepodlehli euforii a samostatně uvažovali, že na český a slovenský národ dopadne nejtěžší doba v příštích generacích. Neboť národy, zbavené lásky k půdě a lásky k práci násilnou kolektivizací a násilnou industrializací, nedospějí k vyšší kvalitě žití, ale právě naopak. Neboť z násilí ještě nikdy nic dobrého nevzniklo. Dospělo se pouze k dočasné, uspávající,vyšší spotřebě, která bude vystřídána totální regresí: spotřební, duchovní a mravní především. Neboť člověk byl obrán o to nejcennější, o samostatnost v rozhodování. Navíc propagace stále vyšší spotřeby jako „socialistického životního způsobu“ šla a jde ruku v ruce s devastací přírodních zdrojů. Dříve tomuto zhoubnému trendu napomáhala kolektivní zodpovědnost či lépe nezodpovědnost, kdy všichni mohli za všechno a nikdo za nic. Dnes tomu napomáhá cílená anarchie. Vše je v pohybu… Mění se i názvy ulic: Květová na Lipovou a Severní na Jižní. Toto vše má místo v taktice psychologické války.

Konec 60. let byl stratégy psychologické války vyzkoušen na národě Komenského jako průba míry zralosti k ovládání zvnějšku. K odpichu této průby se propůjčil nečesky cítící, kosmopolitní spisovatel Ludvík Vaculík. A to na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967. Kolik tehdy věděl, nelze odhadnout. Obecně však platí, že zasvěcení do dlouhodobých záměrů psychologické války nepřesáhne nikdy nezbytnou nutnost. Nebyla ještě televize, tisk, film a rozhlas nezpracoval člověka tak, že by už netoužil po osobní zodpovědnosti a tvořivé (manuální či duchovní) práci. Nebyl zralý pro vnější ovládání, proto byl okupován a hermeticky uzavřen na dalších 20 let, než dospěla generace, zrozená z negativního prožitku okupace naší vlasti nevědomými vojáčky Varšavské smlouvy.

Za 22 let se dal slyšet kosmopolitně uvažující Miloš Zeman, prognostik, do té doby dobře skrytý a dobře placený, jako poradce nejvyšší moci ve státě, že československé školství je daleko za Nepálem. Vyslovit názor, že je níže než západoněmecké nebo anglické, bylo pro něho málo. Přidržel se Hitlerova pojetí propagandy. Hitler požadoval na propagandě otevřenou lež, neboť byl přesvědčen, že lidé nepředpokládají, že se někdo odváží hlásat nehorázné a překroucené skutečnosti, kdežto naopak malé lži vedou k pochybnostem. Zeman napomohl významně autorce článku k tomu, aby si o psychologické válce učinila načrtnutý obraz. Pan Zeman prostřednictvím tohoto výroku „zazářil“, byl vynesen na politickou scénu, kde po „sametu“ sehrává spolu s Ransdorfem roli nejlépe informované pseudoopozice, která si může dovolit „jít vládě po krku“.

Další průlom do hermeticky uzavřené společnosti udělalo Rudé právo velikým propagačním článkem o Václavu Havlovi, do té doby zcela neznámém disidentovi. Propagace obou mužů, Zemana a Havla, plně odpovídá strategii i taktice psychologické války.

Totální psychologická válka má své kořeny v krizi filozofie 19. století. Filozofie nebyla s to integrovat prudce se rozvíjející přírodní a technické obory, nebyla s to je humanizovat, podřídit prospěchu člověka. Smrtonosný atom, nezničitelné plasty, úbytek lesů exhalacemi a znečištěná voda chemikáliemi jsou toho důsledkem. Navíc jsou prezentovány všechny tyto jevy jako pokrok. Poznatků sociologie a psychologie zneužívá psychologická válka prioritně. A tak se stává z vědy a technického pokroku hrobař člověka.

Lidé, zmatení a zaskočení množstvím protichůdných informací, ztrácejí přirozenou schopnost odlišení dobra od zla. Jsou nešťastní, zmatení, vykořenění a jdou si navzájem po krku. Dobře fungující psychologická válka musela v roce 1989 předstírat jediného mrtvého, studenta Šmída, k malé radosti jeho matky. Za pět let po „sametu“ je mrtvých u nás dost. Lidé si navzájem ubližují a mocným dají pokoj. Nedosáhnou na ně. To je velký úspěch psychologické války, založené na klamání a lsti.

Je pravdou, že člověk se oklamat, svést dá. Příroda a vesmír nikoli. A bude to příroda vesmír, kdo odstraní zneužívání vědy a totální psychologickou válku. I když má člověk dobrou vůli a je schopen odpustit, na rozměry velkého zla nestačí. Nebo snad ano? Člověk míní, Pán Bůh mění.

Velký doktor, Albert Schweitzer, vytvořil v době mezi dvěma světovými válkami malé království lásky a milosrdenství. Základním principem jeho počínání byla úcta k životu. Jí podřídil vědění i vůli k činu, jíž se naše západní kultura vyznačuje. Poslyšme, co o úctě k životu říká: „Chováme-li úctu k životu, cítíme ke každé bytosti zavazující lásku, která se může proměnit v soucit, ale nikdy se nezmenší nebo neselže, neboť je to vztah k životu, jenž má u kterékoliv bytosti neskonalou cenu, k životu, který jsme si nevymysleli ani nedali, a proto nemáme právo ho ponižovat ani jej druhému brát. Z toho vyplývá, že úcta k životu zahrnuje všechny živé tvory a z lidského druhu i ty, kteří nemohou pracovat, ale přesto musí být stejně jako druzí předmětem naší lásky. Pravda je, že se bez lásky, stejně jako bez soucitu, v atomovém věku neobejdeme.“

Albert Schweitzer odmítl pro svou nemocnici miliony americké milionářky. Nechtěl peníze, chtěl práci. Sám zasvětil celý život práci pro druhé. V jeho nemocniční pracovně, v Lambaréné, visel portrét Jana Amose Komenského. Schweitzer byl jeho vědomým pokračovatelem v podmínkách 20. století, ve století válek, revolucí, zrůdné psychologické války, postavené na klamání člověka.

Naši krásnou zemi navštívil Albert Schweitzer dvakrát. V roce 1922 obdržel pozvání od prof. Oskara Krause z filozofické fakulty pražské německé univerzity, aby u nás uspořádal varhanní koncerty a přednášku. Schweitzer pozvání přijal a v lednu 1923 přijel do Prahy. Byl ubytován v hotelu na Příkopech, odkud vycházel na procházky starou Prahou. Říká: „Nejraději jsem byl sám, ale vždy se někdo přidal a pak z toho byly rozpravy o umění, varhanech a kostelích. Však je jich v Praze hodně, a ty nádherné nástroje!“ Schweitzer uměl ocenit varhany, byl nejen varhanní virtuos, ale i vynikající konstruktér varhan. Své všestranné nadání dal cele do služby úcty k životu. Podruhé navštívil Prahu v roce 1928. Kromě koncertů a přednášek diskutoval s TGM o filozofii a přijal čestný doktorát filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejstaršího vysokého učení středoevropského.

Chceme-li být věrni odkazu Komenského a Schweitzera, nemůžeme sloužit vědomě záměrům psychologické války. Sloužíme jí každým zlem v sobě. Nenávistí, zlobou, kariérismem a hrabivostí. Nic z těchto neřestí Komenský a Schweitzer v sobě neměli. Jedině jejich cestou lze dospět k trvale dobrým vztahům mezi lidmi, národy a rasami.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 13. 11. 1994, str. 10-11)