Svobodné noviny na internetu

Motto: "Etika spočívá v tom, že prožíváme naléhavou potřebu mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní."
(Albert Schweitzer)

Na prahu 21. století čelíme stále více nebezpečí, že život na této planetě bude soustavně znehodnocován strachem člověka před člověkem. Člověk člověku vlkem - to je poselství věku atomu, genového inženýrství, epidemií typu AIDS, hvězdných válek a podmořských výbuchů. Lze vůbec mluvit o pokroku? V čem? V rychlosti zabíjení? V odumírání života na této planetě? V devastaci osobnosti prostřednictvím společnosti? O této devastaci osobnosti mluví Albert Schweitzer (1875-1965) už na počátku 20. století. Dle něho není pokroku bez morálky.
Český filozof Karel Kosík (1926-2003) píše ve svých Posledních esejích: "Jaký pokrok! Sto let po slavném májovém fejetonu, v němž velký básník [Jan Neruda, 1890] přivítal dělnictvo jako sebevědomou osvobozující moc novověku, čekají v českých zemích tisíce kováků, hutníků, horníků, až jim vyplatí zadržované mzdy, až je propustí ze zaměstnání, až se změní vlastník jejich pracoviště [stát]. A ekonomická věda s nimi i s jejich šťastnějšími druhy zachází ve svých výzkumech a prognózách jako s anonymní pracovní silou, která se musí podřídit požadavkům trhu a chovat se flexibilně, adaptabilně, mobilně." (str. 175) Je to ovšem už Schweitzer, který řekl, že máme-li vědu, nemáme vědu myslící. Myslící na člověka jako na cítící individualitu.
Albert Schweitzer, zastánce kritického myšlení a úcty k životu, který prožil plných 90 let v období hrůzných světových válek a ještě hrůznějších občanských válek a revolucí, neztratil nikdy naději, že lze vytvořit na naší planetě domov pro život každého, kdo se k životu narodil. Základní princip zachování života vidí ve vůli všeho živého žít, podílet se na životních procesech. Od této vůle k životu odvozuje pak právo na život. A od práva na život úctu k životu. Od úcty k životu pak ochranu života.
Vůle k životu je dána všemu živému, nejen člověku. V člověku má však svého největšího ochránce i hubitele. V tom je primát lidství. Člověk, obdařený jako jediný z živých tvorů rozumem, citem a vůlí, po celou dobu své existence hledá cestu, jak své lidství, omezené prostorem a časem, nejlépe prožít, naplnit. I pro samotného Schweitzera však zůstává bolestnou hádankou to, že i on se svou úctou k životu žil ve světě, v němž tvořivá vůle člověka působila zároveň i jako vůle ničivá.
Schweitzer byl přesvědčen, že o budoucnosti jakékoliv společnosti nerozhoduje větší nebo menší dokonalost její organizace, ale větší nebo menší hodnota jejích jednotlivých členů. Podle něho "to nejdůležitější a nejneproniknutelnější v dějinách jsou nenápadné všeobecné změny, které probíhají v nitru mnoha jedinců. Ty jsou předpokladem dějinných událostí. Proto je také tak těžké porozumět lidem a událostem minulých dob". Je pak otázkou, můžeme-li se z minulosti dostatečně poučit. Je-li interpretována rozličně, pak i naše poučení z ní je rozdílné a často i zcela protichůdné.
V žádném případě by však minulost neměla vítězit nad současností. To věděl už v 17. věku Komenský, když se vyslovil o tom, co se stalo, jako o neměnném. Ve 20. století pak Antoine de Saint-Exupéry je toho mínění, že "celá minulost je zrození dneška. Vezmi ji, jaká je. Nechtěj přeskupovat hory. Jsou, jaké jsou". Znát tedy minulost, poučit se z ní, ale nezastínit si jí dnešek.
Jedno je také Schweitzerovi jasné, že totiž tam, kde kolektivity působí na jedince silněji než on na ně, dostavuje se regrese a postupný zánik. Poněvadž hodnota, na níž všechno záleží, totiž duchovní a mravní hodnota jednotlivce, v takových společenských podmínkách pozbývá na významu. Nastává pak celkové odduchovnění a znemravnění společnosti. Tato společnost se pak zároveň stává nezpůsobilou porozumět problémům, před něž je postavena, a řešit je. Z uvedeného plyne, že Schweitzerovo pojetí dějinného vývoje je zcela protichůdné pojetí Karla Marxe. Význam jedince je u nich zcela protichůdný. Marx mluví o "jednotlivém mizerném individuu", cení pouze kolektivitu, masu.
S kolektivitami jsou - dle Schweitzera - tragickým způsobem spjaty hospodářské poměry. Ty s úděsnou tvrdostí vychovávají ze současného člověka "nesvobodnou, nezakotvenou, nesamostatnou, fragmentální a nehumánní bytost". A jsou také tím nejobtížněji měnitelným. Humanitně smýšlející a jednající jedinec měl ještě nějakou šanci v počátcích 19. století, kdy nebyly ještě hospodářské poměry tak prorostlé a závislé na finančním kapitálu. Robert Owen, žijící v letech 1771-1858, byl a je toho - svým vysoce humánním dílem - dokladem. Byl to Owenův velmi pozitivní podnikatelský čin, který přinutil Marxe k hledání nového pojmu pro budoucí společnost. Od socialismu přešel Marx ke komunismu. Ten - dle Marxe - přijde, až zmizí národní státy. Jde tedy globalizace ve stopách Marxových představ o budoucím světě?
Patrně ano. Americký sociolog Alvin Toffler (nar. 1928), teoretik nadindustriální společnosti, je toho mínění, že nebylo potřebí použít marxismu, kdyby média rychleji prorůstala společností, Účinek obojího směřuje - dle něho - k témuž cíli. K proměně jedince i společnosti. Pak ovšem jsou na místě i pesimistické závěry anglického myslitele, H. G. Wellse, k nimž dospívá ve své úvaze z roku 1946, nazvané Rozum v koncích. Wells je toho mínění, že člověk, jako biologický druh, dosloužil.
Je opravdu technický totalitarismus, který nastupuje po politickém (stranickém) totalitarismu, člověku tak nebezpečný? Nehumánní názor na člověka i společnost, jaký představuje marxismus a freudismus, byl předvojem tohoto technického totalitarismu. Ten vytěsňuje člověka jako biologickou bytost na okraj technokratické, odlidštěné společnosti. Schweitzer říká, že máme-li vědu, pak už jen vědu zcela emancipovanou od myšlení. Vědu, která neuvažuje ve prospěch vznešenosti lidské přirozenosti.
Antoine de Saint-Exupéry, poněkud mladší Schweitzerův současník, cítí rovněž pokleslost své doby a volá: "Je třeba neustále udržovat v bdělém stavu to, co je v člověku velké, a obracet člověka k jeho velikosti." To však může jen mysl, kterou proniká láska k člověku. K člověku jako takovému. Tato láska pak vnímá "bolest jediného člověka jako bolest celého světa". Na této bázi by pak mohla být globalizace přínosem celému lidstvu. Miliardám individualit.
Čím však je živen dnešní člověk? Mediální pseudokulturou, která znehodnocuje minulé i přítomné a zbavuje jedince přirozené tvůrčí síly. Saint-Exupéry říká už před válkou, že "člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už nedovede ve své vesnici vytvořit tanec nebo píseň, člověk krmený konfekční, standardní kulturou, jako se krmí voli senem - to je dnešní člověk". Tento člověk je člověkem bez světového názoru. Žije ze dne na den, oddán tomu, co přináší veřejné mínění, pečlivě zpracovávané právě touto pseudokulturou. Uvažuje-li vůbec, pak pouze o svých právech. Nikoli o povinnostech. A právě toto je cesta ještě k hlubšímu odlidštění člověka. To pak nesnese nic, co je vznešené, obrácené k lidské dokonalosti.
Postmoderní doba zahlcuje člověka informacemi, sytí jeho smysly stále novými vjemy, ale nevede ho k tomu, co konaly generace před námi: k promýšlení existencionálních otázek. Dříve lidé nastolovali a promýšleli, hledali své místo na této zemi, snažili se o sebezdokonalení, ať už jim byl vzorem Bůh jediný či bohů více. Postmoderní doba povyšuje práva nad povinnosti, slast nad život. "Rozkoš nebo smrt" je volání barda italského fašismu, Gabriela d'Annunzia (nar. 1864). Ze zla se dobro nerodí. Fašismus, nacismus i Marxův třídní boj a diktatura proletariátu - cesta ke komunismu, byly plody revolucí a válek.
"Kdo chce pochopit podstatu dvacátého století," říká Karel Kosík, "nemůže přehlédnout, že období 1914 až 1989 je jednou zdlouhavou, krvavou, krutou, špinavou válkou, na jejímž průběhu se rozhodujícím způsobem podílela věda a technika. Tato jedna válka se odehrála ve třech dějstvích, ale vnitřně spjatých." Je nutné poznamenat, že se stejným názorem se setkáme u poradce tří amerických prezidentů (Nixona, Forda a Reagana) Patricka J. Buchanana v jeho zajímavé knize "Smrt Západu", vydané v USA v r. 2002.
"Mír není stav, jehož by se dosáhlo válkou," říká válečný hrdina Francie, hluboce vnímající jednotu lidského rodu, Antoine de Saint-Exupéry. To, co odlišuje 20. století od minulosti, je silné setření rozdílnosti mezi válkou a mírem. Německý politik a významný zbrojní magnát Walther Rathenau (1867-1922) to ostatně řekl už na počátku 20. století velmi otevřeně: "Vyplývá z povahy moderní doby, že se některé podstatné prvky války a jejího hospodaření stanou trvalou součástí mírového života."
Dá se říci, že se naše planeta mění stále více v nepřetržitě proudící tok věcí, lidí, informací, jehož cílovou stanicí je konzumace, mírová nebo válečná. Spotřeba, inovace, zdokonalování - tempo stále se zrychlující. Zvrat hodnot je nabíledni. Vnímavý Saint-Exupéry říká: "Je snad dobré vytvářet věci, aby sloužily lidem, bylo by však nestvůrné vytvářet lidi, aby sloužili za odpadkové koše věcem." Totální mobilizace ukládá úkoly speciálním vědám, nutí je zrychlit výzkum. Společenské vědy nejsou schopny udržet tempo s vědami technickými a přírodními. Ortega y Gasset, španělský filozof, mluví o tomto stavu už v polovině 20. století jako o katastrofálním úpadku věd o člověku a společnosti.
Karel Kosík je přesvědčen, že globalizací vstupuje dnešní člověk do stavu nejvyššího ohrožení. Propadá fatalitě. "Pán tvorstva se dobrovolně zapřahuje do fungujícího systému a podřizuje se jeho komandu. Morálka je vyřazena a znevážena, na její místo se prosazují náhražky." Existuje však pokrok bez morálky? Stanovisko Schweitzerovo je jednoznačné: neexistuje. Pokrok bez morálky ohrožuje život na naší planetě. Plod tohoto pokroku bez morálky postihl 6. srpna 1945 Hirošimu.
Nebezpečný strach, že člověk je zcela vydán na milost a nemilost druhému člověku, pramení z nelidskosti soudobé mentality. To je názor Schweitzerův i Kosíkův. V tom se shodují, ale míra optimismu je u každého z nich jiná, podmíněná dobou a osobním prožitkem. Schweitzer ve vítězství dobra, v zachování života na naší planetě, věří. Jeho poslední výzvou je odsouzení atomové zbraně. Volá: "Pryč s nelidským smýšlením! Pryč s atomovými zbraněmi!" Kosík se ovšem dožívá počátku 21. století (+ 2003), proto cítí to, co Schweitzer do roku 1965 nezažil. Proměnu války frontové, zřetelné, v nezřetelný, všudypřítomný teror. A právě toto spolu s totálním vytěsněním kultury pseudokulturou jej vede k nejhlubšímu pesimismu.
Kosík je toho mínění, že "rychleji než výroba a životní úroveň vzrůstá a šíří se jako mor globalizační doby - prázdnota. Prázdnota a ztráta životního smyslu jsou hlavním dlouhodobým ohrožením soudobého lidstva". Chorobný stav globalizace se projevuje na všech úrovních společnosti - nahoře i dole. "Planetární vladař - globalizátor se podobá mystickému zjevení. Rozhoduje, ale neukazuje se. Po ruce má novou vládnoucí třídu, která vládne, ale jen potud, pokud mu slouží. Služebnost je neodmyslitelný rys její panovačnosti." Tato doba již nemá hrdiny, ale pouze celebrity. Hrdina se dělá sám, svými činy, celebrity jsou udělány. Masmédii.
Kosík i Schweitzer byli přesvědčeni, že neexistuje pokrok bez morálky. "Pochopí lidé včas, že je smrtelně ohrožuje fungující systém bez morálky, který disponuje jak účinnými mechanismy, vylučujícími kritické myšlení, tak planetární policií, připravenou kdykoli k leteckým a raketovým úderům?" Uslyší lidé hlas rozumu a svědomí, nebo jej v hlučnosti reklamy a masmédií přeslechnou? To je otázka pro každého z nás.

Doc. Dr. Marie Řehořková