Svobodné noviny na internetu

„Lid si obvykle nepřeje nic jiného, než dosažení blaha. Ale při jeho hledání se často mýlí. A lze se jen divit, že se mýlí častěji, protože je neustále pronásledován úskoky parazitů, obklopen léčkami, které mu neustále strojí tolik lidí chamtivých a bez prostředků, dennodenně důmyslně klamán těmi, kdo mají jeho důvěru, aniž se jí stali hodni.“ Toto jsou slova spolutvůrce federální ústavy Spojených států amerických – Alexandra Hamiltona (1757–1804). Vyslovil je před dvěma sty lety, platnost mají setrvalou. Sotva lze posoudit stručněji a výstižněji úskalí demokracie, závislé na zastupitelském systému moci.

Zastupitelský systém moci je možno sledovat i v dědičných monarchiích, v nichž vládnoucí rod opíral svoji moc o vůli samotného Boha. Zastupitelská moc byla vyhrazena rodu, byla urozená, vznešená, a tedy i vysoce mravná. Avšak od renesance počíná mít urozenost polemický charakter. Zcela zřejmý je ve verších italského humanisty Piera Angela Manzolliho: „Není to rod, krev vzácná, / či mlčící sochy vznešených předků, / ni truhlice lesklého zlata, / urozenými co nás činí, / leč ctnost a jen ctnost.“ (Zodiakus Vitae, 1534)

Naše demokracie vznikla z 1. světové války, v níž se zhroutily dvě dědičné monarchie, obě již konstituční – Habsburků a Romanovců. Habsburci vládli mnohonárodnostní monarchii, s velkou převahou Slovanů (70 %). Rod Romanovců vládl územně nejrozsáhlejší říši se 180 miliony východních Slovanů. Oba rody měly panovníky moudré i nemoudré. Moudří panovníci rozuměli svým poddaným a vládli jim ve smyslu výroku raně feudálního filozofa Augustina (354-430 po Kr.): „V podstatných věcech jednota, v ostatních svoboda, nade vším láska.“ Ti, kteří moudří nebyli, vzdalovali se více či méně tomuto výroku.

Jak vzdálen mu byl císař František Josef I. (1830-1916), když prohlásil, že si Vídeň Čechy zavšivit nedá! Jeho nemoudří tajní radové mu poradili, aby – jako 84letý – vyhlásil 1. světovou válku. O přípravách této války se mnoho zajímavého můžeme dočíst v autobiografii W. Steeda. Obdobně nemoudře si počínal i poslední Romanovec – Mikuláš II. (1868-1918). V září 1896 učinil nástupnickou návštěvu ve Vratislavi německému císaři Vilémovi II. Na uvítací přípitek Vilémův, pronesený v němčině, odpověděl ruský car francouzsky. Kdo se stydí za řeč svého lidu, není hoden mu vládnout! Neúcta k národům, jimž Habsburci a Romanovci vládli, je zbavila moci nad těmi národy. Je to jako v rodině. Nemilují-li rodiče své děti, těžko se sami od nich dočkají lásky.

Úskalí monarchie i demokracie je v zastupitelském charakteru moci. Monarchie i demokracie je stále ohrožena slabými stránkami lidské povahy. Těch je možno využívat. Stratégové psychologické války jich také plně využívají, a to jak slabostí lidí u moci, tak těch, kteří jsou ovládáni. Počítají s touhou člověka po pravdě a svobodě a lstí i klamem mění obě tyto hodnoty v pouhou iluzi. V 1. světové válce bylo mistrně využito všeho, co přinášela, co vyvolávala neúcta monarchů k národům. V psychologické válce nevítězí se vlastní silou, ale slabostí protivníka.

Zvraty ve společnosti jsou připravovány dlouhodobě a v ústraní. Kdo by např. připisoval hlavní zásluhu o zvrat československé demokracie v roce 1948 Klementu Gottwaldovi, nemanželskému dítěti služky a vyučeného truhláře, byl by na tom podobně jako ten, kdo by sledoval závodníky maratonu několik metrů před cílovou páskou. Vzdělanější a lépe společensky orientovaní jedinci již uprostřed roku 1918 píší do Francie Henri Barbussovi: „Socialisticky cítící a myslící lid naší republiky a s ním i socialisticky myslící dělníci ducha odsuzují co nejrozhodněji jakoukoliv intervenci proti socialistickým republikám na východě.“ (S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Dr. Vrbenský) Chápou či nechápou, že v Rusku se odehrává doposud největší genocida národa a jeho kultury? Tutéž intervenci proti bolševikům odsuzuje i 71 francouzských intelektuálů. Ani ti nechápou revoluci jako násilí na východní kultuře?

Materialismus, naroubovaný na pravoslavnou Rus, byl – jak říká T, G. Masaryk – jednorozený syn Británie, azylové země Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Azyl zde nakonec našel i Sigmund Freud. Tento materialismus rozrušil ruskou obščinu, zreformovanou knížetem Stolypinem, zatemnil smysl východních Slovanů pro vzájemnou pomoc a předurčil Rusko k mnohaletému utrpení, které stále pokračuje, neboť ze zla se dobro zrodit nemůže. Čím cizorodější element napadne kulturu, tím větší obtíže vyvolá. To, že Rusko bylo znásilněno pro Marxův materialismus a ateismus, ruské duši zcela cizí, nám dokládá i „Dopis“ Jacquese Sadoula z roku 1921, pozdějšího spoluzakladatele KSF. Dopis obsahuje Leninova slova: „Ježto jedete na západ, informujte poněkud přesněji své přátele. Naše situace je těžká. Vaše slavná Pařížská komuna byla s to po 9 týdnů (72 dní, od 18. 3. do 28. 5. 1871) ovládat jedno velkoměsto. I kdyby dokonce došlo k nejhoršímu(!), bolševici by ovládli obrovské území se 170 miliony obyvatel od listopadu 1917 do jara 1921, tj. tři a půl roku. Komunardi ukázali světu cestu k socialismu, my, využivše jejich příkladu a vystříhavše se jejich chyb, dali jsme se touto cestou.“ Z Leninova výroku je zcela zřejmé, že v Rusku nešlo o nic domácího, vlastního předchozímu vývoji, ale o internacionální usilování o světovou říši.

Vraťme se ke kořenům „Vítězného února“ 1948 v Československu. Bylo to opravdu vítězství českého a slovenského člověka? Dejme slovo Juliu Fučíkovi: „To, co ve světovém formátu zasáhlo český život, co proniklo až do jeho základu, je dílo Leninovo, dílo ruských marxistů, doslova objevených(!) Říjnovou revolucí,“ píše v roce 1927. S. K. Neumann, velký znalec francouzské revoluce, píše již roku 1920: „Leninův výklad prvotního marxismu vrátil socialismu jeho radikální a revoluční smysl.“ Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stratégové psychologické  války musí ovládat nejen individuální psychologii, ale i psychologii davu či „masy“, abychom zůstali věrni Marxově terminologii. Internacionalisté jeli a jedou na mohutné vlně kolektivního vědomí a cítění, jež je nejsilnější u slovanských národů. Destruují ovšem stále osobnost, proto je jejich počínání setrvale vratké.

Zdeněk Nejedlý vydává v roce 1926 studii „Masaryk a revoluce“. V ní klade otázku, čím to bylo, že po převratu (1918) „zdánlivě zcela nepochopitelně se stal Masaryk jednou z hlavních autorit protirevolučních“. Nejedlý si odpovídá následovně: „Masaryk byl po vědecké stránce nutně hnán do ostrého odporu proti ruské revoluci, protože ona svým uváděním marxismu v život ohrožuje samo jádro vědecké práce Masarykovy.“ S tím je možno plně souhlasit, neboť Masaryk neuznal marxismus za nic jiného než za iluzi. Víme, jak dopadne ten, kdo má pouhou iluzi mostu nad hlubokou řekou života. „Mezi Masarykem, autorem Otázky sociální, a Leninem, vůdcem ruské revoluce, není možný smír,“ říká dále Nejedlý. A tak nám Nejedlý roku 1926 garantuje bolševismus jako čistý květ marxismu.

Toto je pro nás, žijící na konci 20. století, nesmírně důležité, nemáme-li podlehnout taktice stratégů psychologické války. Ti totiž usilují všemožně o jediné: zbavit marxismus odpovědnosti za to, co se na Rusi dálo. Představují nám Rusko jako říši, v níž se z vlastních zdrojů zrodilo velké zlo, které se pak rozšiřovalo po celém světě a ohrožovalo ostatní národy a jejich kulturu. Slyšíme od Ericha Fromma i od bývalých katedrových filozofů a učitelů marxismu, že Marx byl špatně pochopen, ba přímo zneuctěn primitivností východních Slovanů. Rusové mohou sami za třídní boj a diktaturu proletariátu, za občanskou válku, v níž padlo během 2-3 let přes 12 milionů Rusů. Tuto taktiku stratégů psychologické války je možno vyložit jako nezbytnou nutnost. Nic jiného jim nezbývá, chtějí-li jít dále cestou Karla Marxe ke světové říši odnárodněných, demoralizovaných individuí. Zbavit marxismus odpovědnosti za kvalitu realizovaného socialismu či komunismu je tudíž nezbytností.

Demoralizace šlechty a církevní hierarchie, pečlivě internacionalisty sledovaná (S. K. Neumann např. píše o ateismu v řadách vysokého francouzského kléru před „velkou“ revolucí) vedla ke kýženému konci – k pádu monarchií. Demoralizace lidí v republikách je rychlejší, díky technickému pokroku a odtržení člověka od přírody. Této demoralizaci slouží jak věda, tak umění, především prostřednictvím médií – tisku, filmu, divadla, rozhlasu a televize.

Internacionalismus, o nějž stratégové psychologické války opírají svou moc a bohatství, je chorobný. Je zbaven lidství, které rozkvetlo přerozmanitě v národních kulturách. Proti takovému chorobnému internacionalismu stojí internacionalismus zdravý, zakotvený v národní kultuře a v úctě k člověku, ať je rasy kterékoliv a na jakémkoliv stupni vývoje. Zdravý internacionalismus vidí ostře již půl století, že „nesrovnalosti a nerovnosti sociálního a hospodářského pokroku v posledních dvou stoletích daly bílé rase a jejím vládám ničivé hmotné panství nad černými, hnědými i žlutými lidmi. Poněvadž není světové vlády a vlastně ani působivé světové ideologie, hlásající společné dobro lidstva, jsou tyto země, rasově a kulturně nejednotné, místy neblahého násilí, lupičství a odboje, zatímco bílí peněžníci a podnikatelé kořistí po celém světě ze zdrojů přírodního bohatství a udržují miliony barevného obyvatelstva ve stavu strašlivé bídy, hladu a nouze“. Toto píše ve 30. letech našeho století H. G. Wells. „Světová vláda a vědecké plánování jsou lékem, jichž by bylo možno použít na tyto bolesti a strádání lidstva,“ domnívá se Wells.

Ke světové vládě dospívají tedy i jiní lidé než Marx, který byl plně využit stratégy psychologické války. Dospívají k ní lidé, kteří chápou odlišnost kultur a chtějí jejich nevyhnutelný styk zbavit krutosti, lsti a klamu. Wells propaguje vzájemnou službu člověka člověku. Tento postoj ovšem vyžaduje vysokou mravní úroveň jedince, schopnost je ovládat, tedy autoregulaci pudové základny. To, co Marx a Freud uvolňují, Komenský, Schweitzer a Wels podřizují kázni, zrozené z rozumu, citu a vůle k dobru. Z vůle ke vzájemné pomoci.

Z mílového kroku zpět usvědčuje H. G. Wells i dnešní „tržní ekonomy“ s jejich tvrzením, že „nezaměstnanost je lék, který zvyšuje pracovní aktivitu“. Sedmdesát let jsou stará slova Wellsova: „Nezaměstnanost, jež byla původně považována za nutnou podmínku správného chodu mzdové soustavy, je dnes již považována za zlo, jež je třeba nejen zamítnout, ale i zmoci a navždy odstraniti.“ Německy se rozhodně nemůžeme učit od Hitlera a anglicky od ekonomů raného kapitalismu. Práce je nutná při tvorbě osobnosti, nejen při tvorbě hodnot či pouhého zboží. Člověk nemůže klesat pod hodnotu toho, co tvoří.Až sem sahá Marxův materialismus v interpretaci Bergerově, který nás obšťastnil výrokem, že „ten, kdo se dívá na nové věci starýma očima, bude rozdrcen přítomností“.

Drtit a sužovat člověka nemá právo ani minulost, ani budoucnost. Ani návrat do minulosti, ani tzv. pokrok: obojí je podřízeno člověku. V tom spočívá jeho svoboda. Člověk má právo dívat se nazpět, hodnotit své činy, svůj život. Dívat se kupředu je spjato s nadějí člověka a s vírou v lepší časy, v lepší svět. Svět bez válek, bez revolucí, využívaných k uchvácení moci, která nezná odpovědnost za lidský úděl.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 4. 6. 1995, str. 10-11)

Popisky k fotografiím:

Marx, Engels, Lenin.

Útok na Zimní palác 7. 11. 1917 – počátek VŘSR v Rusku.