Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo je vinen? – Marie Lesná

30. 1. 2014

Přední český spisovatel Julius Zeyer (1841-1901) v básnickém zpracování života Marie Panny říká: „Soud odsoudil jediného Spravedlivého, který od počátků lidstva žil a jaký se do konce lidstva nenarodí. Soud zavraždil Jeho, sebe, ale odsoudil a navždy všechno lidské souzení.“ (Zahrada mariánská, str. 127)

Kdo je vinen utrpením člověka? To je otázka, která vyvstává vždy znova, s novou generací a s další epochou lidstva. Na počátku 17. století volá William Shakespeare: „Kdo má moc ublížit, a přece se jí vzdává, kdo nikdy nedělá, co stále hrozí v něm“ a upozorňuje nás tak na dvojakost lidské povahy. Povahy, schopné konat dobro i zlo. Neustálým rozhodováním mezi obojím se tříbí náš charakter, smysl pro pravdu a spravedlnost. Není výjimkou, že člověk moudrý a ušlechtilý má potomky nemoudré a bez ušlechtilosti. Vzpomeňme jen synů Otce vlasti – Karla IV.!

J. J. Rousseau uvalil veškeré zlo na společnost. To ona – podle něho – kazí člověka, dělá ho zlým, krutým a koneckonců nešťastným. Později totéž udělal i Marx. Volal po přerozdělení statků, neboť majetek vinil z veškerého zla na této zemi. Rousseau ani Marx nerozuměli lidské povaze tak jako Shakespeare. Také Komenský chápal nápravu věcí veřejných jako důsledek autoregulace, sebeovládání. Neboť člověk „věci veřejné – rei publicae“ po tisíciletí tvoří. Podléhají tedy jeho tvořivým schopnostem a ty pak výchově a sebevýchově.

Schopnost autoregulace, sebeovládání, je u člověka důležitá. V rodině i v širší společnosti. Kdo se neovládá, je nebezpečný druhým, a to tím více, čím výše ve společnosti stojí. Jako příklad si uveďme Nerona či Jindřicha VIII. a jeho šest nešťastných žen. Proto Angličan Shakespeare cení tak vysoko schopnost se ovládat a uznává ji za předpoklad vlády nad druhými: „Jen ten má právo být dědicem všech krás nebe a hospodařit zde s poklady přírody, jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe, ostatní nejsou než správci své podoby.“

Krutost a násilí se zpravidla pojí s chtivostí. Není znakem síly, ale slabosti – duchovní slabosti člověka. Proto také všechna světová náboženství vyžadují na člověku sebeovládání, sebevýchovu. Mojžíšovo Desatero, základ morálky starozákonní i novozákonní, to potvrzuje. Desatero není snadné dodržovat. V jeho obtížnosti tkví také kořen přemnohých lidských protestů. Snad právě proto T. G. Masaryk, náš nejlepší znalec Marxova iluzionismu, vidí v protestantismu předstupeň marxismu.

Náboženství kultivuje člověka, opracovává jeho pudový základ, který máme společný s tvory nižšími. Je pro člověka nezastupitelné, má-li být bytostí společenskou a nejen biologickou jednotkou. Chápeme je jako nejstarší projev kultury. Člověk je utvářel a ono utvářelo člověka – jako tvora společenského. Chápat náboženství jako opium či podraz na člověka, jako výmysl k ujařmení člověka člověkem, je materialistický primitivismus. Jeho východiskem je prospěch, založený na nezkultivovaném pudu sebezáchovy.

V kultivaci člověka jde nejdále křesťanství. Povyšuje lásku nad spravedlnost z rukou člověka, nad lidskou spravedlnost. Křesťan věří ve vyšší, boží spravedlnost. Pokud se k tomu nedopracuje, nemá ujasněnu Kristovu oběť. I člověk vystupuje nejvýše ─ vzdává se sám sebe.

Nižší tvorové nemají rozum, cit ani vůli. Proto nejsou schopni autoregulace. Platí u nich „oko za oko, zub za zub“. Krutost je znakem zvířecím. Člověk, který se jí oddá, padne na úroveň nižšího tvora. Jestliže pak někdo klamem a lstí vede druhého ke krutosti a tvrdí o ní, že je nutná, aby svět byl lepší, těžce se proviňuje na samé podstatě lidství. Společenské neduhy nelze léčit válkami a revolucemi, které jsou samy o sobě zlem nejvyšším. Zlo je jimi ve společnosti zmnoženo, nikoli odstraněno.

Marxova teorie třídního boje a proletářské revoluce nebyla rozhodně lékem na společenské neduhy, ani materiálního, ani duchovního rázu. Proletářské revoluce stavěly na nejhorších lidských vlastnostech, na uvolnění pudů, na krutosti a násilí. Co jiného byla občanská válka v Rusku (1918-1921) či později ve Španělsku, než vraždy bez soudu, bez možnosti se odvolat, obhájit? Spravedlnosti se nelze domoci rozvratem osobnosti a rozvratem společnosti. Shakespeare to věděl, a proto psal: „Čin může nejsladší věc zvrátit v nejhrubší, hnijící lilie čpí hůř než lopuší.“

Svoboda ke zločinu není svobodou k životu, ale ke smrti. Dnes málokdo ví, kdo to byl Urickij, jehož podpisem končily v roce 1918 dlouhé seznamy Petrohraďanů, předurčených k smrti bez soudu, pro „buržoazní“ původ?! A nebyla to jen ruská města, ale i venkov, který podlehl této svobodě ke zločinu, dle Marxova učení o třídním nepříteli a diktatuře proletariátu! Ušetřeni nebyli ani přímí potomci Lva Nikolajeviče Tolstého. Ten se hrůzovlády po „velké“ říjnové revoluci nedožil. Nedožil se toho, že lidumilnému knížeti Obolenskému, zeti L. N., zbyly oči jen pro pláč a knížeti Vjasenskému nezbyly ani oči, neboť mu je mužici vypíchli.

Ruský sedlák žil staletí a tisíciletí podle pravoslaví, ctil Boha i jeho představitele na zemi, báťušku cara. Za války a revoluce byl vystaven všem hrůzám rozvratu země a pilné agitaci maximalistů (bolševiků). Ti se rozjeli po zemi s vodkou a Marxovým učením o ohlupování lidí kněžími. Výsledek byl jednoznačný: šok ze ztráty tradičních hodnot, integrovaných v náboženském přesvědčení.

Alexis de Tocqueville píše roku 1831 v analýze americké demokracie následující: „Doposud se nenašel ve Spojených státech nikdo, kdo by se odvážil vyslovit zásadu »V zájmu společnosti je dovoleno všechno«, bezbožnou zásadu, která byla vynalezena ve století svobody (19. století), aby ospravedlňovala budoucí tyrany.“ Přesně toto se stalo v Rusku za „velké“ revoluce, a aby tato zásada mohla být všeobecně praktikována, musel být člověk zbaven kultury svého náboženství. V zájmu diktatury proletariátu bylo dovoleno vše.

Pro nás, žijící 80 let po velké revoluci, je zajímavý i názor H. W. Steeda, anglického novináře a diplomata, dobrého znalce společenských procesů před 1. světovou válkou. Ve svém memoárovém díle píše: „Jestliže ruské rolnictvo jednou svrhne »diktaturu proletariátu«, kterou zavedli Lenin a Trockij ve jménu svého proroka Marxe, svět se stane možná svědkem masakru, proti němuž carské pogromy budou bezvýznamné.“ Steed byl přesvědčen, že proti ruskému křesťanství se postavil „prudký židovský fanatismus, který byl spojencem protiruských sil před válkou a v prvních letech války. Pominul teprve tehdy, až přišlo k moci bolševictví, z velké části židovské“. (Cit. dílo, str. 282)

S pádem pravoslaví padl celý morální a intelektuální stav ruského národa. Pod pojmem „morální“ je nutno chápat nejen zvyklosti srdce, ale i představy, které jsou lidem vlastní, názory, které jsou mezi lidmi běžné, i souhrn idejí, z nichž se rodí duševní zvyklosti. Tento pojem má obecnou platnost, platí pro Spojené státy stejně jako pro Rusko. Rus byl zbaven ve „velké“ revoluci své přirozenosti, neboť „síla všech náboženství (a tedy i pravoslavného) pramení z člověka samotného, protože se váže na jeden ze základních principů lidské přirozenosti. Náboženství je zvláštní formou naděje, a je právě tak přirozené pro lidské srdce, jako naděje sama. Jen v důsledku nějakého rozumového poblouznění a morálního násilí, jehož se dopouštějí na své přirozenosti, se lidé odvracejí od náboženské víry. Nevíra je tedy náhoda, jedině víra je trvalý stav lidstva“. (Tocqueville, str. 218-225)

„Despotismus se může obejít bez víry, ale ne svoboda,“ říká dále Tocqueville. „Jak by mohla společnost ujít záhubě, kdyby se neutužovala vazba morální, kdykoliv se uvolňuje vazba politická?“ Jakmile pravoslaví ztratilo svou vládu nad duší člověka, byla stržena nejviditelnější přehrada, která oddělovala dobro od zla. Člověk ztratil měřítko pro své jednání. Byl kdy ubožejší než v těchto dobách „svobody ke zločinu“? Posuďme podle svědectví pozorovatele, Francouze Roberta Vauchera.

„Stará kněžna Urusova dělala po celý život všechno možné, aby zlepšila postavení svých sedláků. Zaměnila doškové střechy za střechy konstrukce železné, aby voda neprosakovala do chalup. Její dcera, paní Scheinová, choť velitele Scheina, který zahynul udatnou smrtí za lodi Světlanka za vojny rusko-japonské (1904), zbudovala na svém panství vzornou nemocnici a tři školy, z těch jednu dívčí, kterou sama vydržovala. Založila ve vesnici lidovou knihovnu, přístupnou zdarma, aby se vzdělání šířilo mezi sedláky, pak jesle, nedělní školu pro dospělé atd. Když se však postavila proti drancování a ničení za velké revoluce, stala se „nepřítelkyní lidu“. Když se ubírala na mši do zámecké kaple, volali na ni: „Není Boha, vidíš, kácíme stromy v parku a nikdo nás netrestá. Teď jsme pány my!“ S křikem a láním, pískajíce truchlivou Marseillaisu ruské svobody, kterou bývalí vojáci naučili své soudruhy, zůstavši na vsi, zapálili zámek kněžny a její dcery. Před tímto činem proslovil muž bolševickou řeč, v níž vyzval lid, aby konal spravedlnost.“ (Vaucher, cit. dílo, str. 88)

Co vše může být svobodou a lidskou spravedlností! „Když mužici kradli ikony a rozbíjeli kříže, vytloukli především oči velikému Kristu v malovaném okně, volajíce: Nesmí nás vidět, brání nám dělat to, co chceme, je to buržoust, nepřítel svobody.“ Lidská povaha se dá snadno uvést do zkázy. Člověka, toto velké dítě, můžeme snadno přimět k tomu, aby si ublížilo. Často nezná ani příčinu, ani důsledek svého činu. „S jednotností stále rostoucí,“ říká dále Vaucher, „volají po návratu cara, suveréna, kterého by mohli vidět a představovati si.“ (Tamtéž, str. 95)

„Choť hraběte Sergeje Tolstého, bratra Lva Nikolajeviče, čtyřiaosmdesátiletá dáma, která na svém tulském panství strávila svůj život konáním dobra, byla nucena prchnouti, aby nebyla zavražděna opilými sedláky, kteří plenili její panství. „Seděla jsem ve svém pokoji klidně vyšívajíc,“ vypravovala Vaucherovi jiná oběť revoluce, „když pojednou asi deset vesničanek, selek, které jsem osobně znala a s kterými jsem byla v nejlepších stycích, přihnalo se jako bouřka: „Ach Bože, co se to děje, Marie Ivanovno!“ volaly. „Strašlivé věci.“ A aniž jsem měla kdy tázati se po vysvětlení, ženy jako ďáblem posedlé, začaly všechno přehrabovati, soustrastně křičíce. Jedna z nich vylévá samovar a mizí s ním, druhá strhne záclony, třetí vyhrabuje zásuvku. Než jsem mohla protestovat, můj pokoj byl prázdný.“ (Tamtéž, str. 78)

Jaký smutek vane z těchto slov! Obdobný, jako ze slov Alberta Schweitzera, když mluví o degeneraci zdravých kmenů v rovníkové Africe prostřednictvím alkoholu, kterým platili bílí obchodníci domorodcům za mahagonové dřevo. Člověk by si přál, aby se nikdy noha bělocha nedotkla černého kontinentu a Marxova iluze o nebi na zemi neopustila londýnské Soho.

Nejen tělesný, ale i duševní stav člověka je vždy ohrožen tím, co je mu cizí, vzdálené. Lékař Viktor Heiser ve své zajímavé knize „Odyssea amerického lékaře“ se věnoval nebezpečím, která na zdravý organismus číhají v cizím, klimaticky mu vzdáleném prostředí. Nejen tělu, ale i duchu chybí protilátky, těžko se brání tomu, co je mu vzdálené. Rusům zcela chyběly obranné látky proti učení, které bylo založeno na sounáležitosti v nenávisti. Zajisté by se byl s tímto učením lépe vypořádal americký lid, neboť měl za sebou problém otroctví. Ruský lid žil družně, byl důvěřivý až k dětinskosti, vnímavý k přírodě i druhému člověku. Co pro tuto společnost znamenalo pravoslavné náboženství, to snad nejlépe pochopil K. H. Borovský a pro nás zaznamenal ve „Svátku pravoslavnosti“.

Lidské slabosti se pojí i s velkými oběťmi. Líčí nám to ve svých literárních pracích Tolstoj, Dostojevskij, Čechov a další významní umělci 19. století. Za revoluce i po ní opět k nám v tomto slova smyslu promlouvají představitelé ruského slovesného umění. Vzpomeňme alespoň jednoho z nich – Borise Pasternaka (1890-1960). Neemigroval, žil stále v Rusku, za revoluce, občanské války, za válečného komunismu i za NEPu, za 2. světové války i po ní, až do roku 1960. Poslyšme, co vkládá do úst strýci Mikulášovi ve svém románu Doktor Živago.

„Jak jsem již řekl, musíme být věrni Ježíši Kristu. Nyní ti řeknu, jakým způsobem. Je opravdu nepochopitelné, že je možné být ateistou, nevědět, zda Bůh existuje a proč existuje, a přece věřit, že historie tak, jak ji známe my, začala s Kristem a evangelium je jejím základem. Co je historie? Jsou to dějiny systematického úsilí o rozřešení tajemství smrti s úmyslem zvítězit nad ní. To je důvod, proč člověk objevuje elektromagnetické vlny, důvod, proč skládá symfonie. Avšak tímto směrem není možno kráčet bez víry. Není možno uskutečnit takové objevy bez duchovní přípravy. A základní principy takové přípravy se nacházejí v evangeliu. Které jsou to principy? Na prvním místě: milovat svého bližního, to je nejvyšší forma životní energie. Sotva toto naplní lidské srdce, nejde to jinak, než že překypuje a stravuje se. Za druhé: dva ideály moderního člověka, bez nichž je nemyslitelný: idea svobodné osobnosti a život chápaný jako oběť.“

Najdeme něco podobného v německé literatuře? Ne. V tom je specifikum ruské duše. Život chápaný jako oběť nenajdeme ostatně ani ve francouzské kultuře, která je ruské bližší. Takovými jedinci, jako je Pasternak, Rusko překonalo marxismus a stojí jako rovné s tím nejlepším na Západě, s Wellsovou ideou vzájemné služby a Schweitzerovou úctou k životu. Lidský rod je v dobru a štěstí jednotný, rozděluje jej pouze zlo.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 5. 11. 1995, str. 10-12)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kdo je vinen

(marikose, 2. 2. 2014 20:01)

....."dva ideály moderního člověka, bez nichž je nemyslitelný: idea svobodné osobnosti a život chápaný jako oběť.“ -Najdeme něco podobného v německé literatuře?" (ano - v evangeliu ho najdete na celem svete a jak znamo zijeme 2 000 let v teto krestanske kulturre)
Nastesti se zde chvala Bohu, ideologie tolik nerozsiruje po tech zkusenostech co s ni Nemci udelali - asi pochopili, ze neni zahodno nasledovat jako priklad "hvezdy" lidske, alebrz hvezdu Bozi pravdy, zde se idealy ziji. Jsme svobodny demokraticky a socialni stat - aspon co je dnes pod timto pojmem mozne. A vzhledem k tomu, ze jsou zde lide schopni myslet (a jednat) se bez tohoto druhu literatury dobre obejdou - maji bibli/evangelium, zde tu funkci vykonava cirkev, takze nepotrebujeme zadne aglicke ci ruske "hvezdy" jako napr. socialistu Wellse a spol. Ze tak ti rusti a jini komuniste, kdyz tak praktikuji ty krestanske idealy - krestanstvi potirali! A jak sama pisete, sotva svrhli cara, uz rabovali. jak typicky socialisticke a "humanni"! Ty "idealy moderniho cloveka" co o nich pisete - znal stredovek nazpamet. Tak nechapu, co na nich ma byt "moderniho". Co se tyka socialistickych idealu "osobni svobody a zivota chapaneho jako obeti" - moderni socialisticky clovek nemel nikdy jiny ideal nez - jak vtipne vyjadril lid "co je tvoje, to je i moje a co je moje, po tom ti nic neni". A ze komunismus je gen-defekt - to lze urcite vedecky dolozit. Zeptejte se psychologu.

Utrpenim cloveka je vinen clovek sam. Kdo k nasili. lzi a bezpravi mlci a zavira pred nim oci - ci s nim uzavira shnile kompromisy, si nic jineho nezaslouzi. Vystizene by to slo zakoncit vetou z Apokalyptickeho deniku Dr. Neuwirtha - ..." a Buh vypliv pecku vzpoury jejich, a ma se k svetu, ma se k svetu....." nebo vyrokem z Ziwaga "v jake dobe to zijeme!"...

S pozdravem K.

kdo je vinen

(marikose, 2. 2. 2014 20:00)

...."Rusům zcela chyběly obranné látky proti učení, které bylo založeno na sounáležitosti v nenávisti." - Protoze nebyli krestane, "ne kazdy, kdo mi rika Pane, Pane" - jak pravi bible - kdyby byli krestany, tak se jim to
za 1) nemohlo stat a
za 2) na to jak jim "chybely protilatky" tu nenavist byli bravurne schopni praktikovat - jako "krestane" - uzasne. - Nema naprosto zadny smysl omlouvat ci zamlouvat "skutecnost ruske duse". Muj dedecek byl za 1. svet. valky v Rusku jako zajatec a nebudu zde popisovat, co nam o jejich "kulture" vypravel. Kdyz nas prisli ve 40. letech osvobodit - byl zvedavy na jejich "pokrok" - kdyz nas prisli v 68tem okupovat, nebyl na ne uz ani zvedavy.
"Mysleni boli" - a k mysleni je taky treba svobody a ne udrzovat narody v nevedomosti. Kdyz se to tak vezme, jaka byla kdy v Rusku svoboda? A jak o ni narod stal?
- No jak Schweizer tak Pastrnak s jeho Ziwagem a socialista Wells z volnomyslenkarske protestantske rodiny a zkrachovaleho manzelstvi - jsou sice castecbe svetem oceneni Nobelovou cenou za mir - ale jinak zadne zarive hvezdy/priklady na krestanskem nebi nikdy nebyli a nejsou - nejak to vsechno hazete do 1 pytle, pani Lesna, je treba rozeznavat duchy - a pochybuji ze by za komunisticke ery vubec nejaky Rus vedel neco o Schweizerovi, coz ostatne stejne nehraje zadnou roli, sama se zminujete, ze protestantismus je povazovan za pocatek jak fasismu, tak komunismu a spol. - takze neni divu, ze Rusko .... "takovými jedinci, jako je Pasternak, překonalo marxismus a stojí jako rovné s tím nejlepším na Západě, s Wellsovou ideou vzájemné služby a Schweitzerovou úctou k životu" . S Amerikou - v tom se Rus s Americanem o zavod predhani, ze jo - hlavne v te "vzajemne sluzbe a ucte k zivotu" - to je videt v politice, nebot co jineho je American nez Rus se saniternim zarizenim?, co si budeme povidat. Dnes nepotrebujeme armadu a valky, dnes mame na prani mozku narodu medie - a lidi si ho nechaji prat radi - hlavne "chleb a hry" - nedivaji se dal nez na okraj talire. Nasili dnes provadi medie nenapadne a jemne v glaze-rukavicich (muj znamy tomu rika nejvyssi stupen fasismu -stejne tak by se mohlo rici komunismu, nebot co je komunismus jineho nez fasismus v bledemodrem? - jak spravne nemecky politik Strauß rekl - "narodni socialismus byl taky socialismus") a nemyslim si, ze dnes je doba, kdy si clovek muze dovolit "byt jako dite, ktere si lehko muze ublizit" - neni na case byt konecne dospelym, nezavirat oci pred skutecnosti a naucit se rozeznavat duchy (doby)?
- pokravovani nasleduje-

kdo je vinen

(marikose, 2. 2. 2014 19:56)

Pekne jste to napsala, pani Lesna - ale mam vyhrady a neverim, ze opravdovy krestan se muze stat takovym s prominutim hovadem, jako vypisujete napr. udalosti v Rusku. Specifikum "ruske duse" presahuje veskerou logiku a hranici meho chapani. Bud jsem krestan - a nebo hovado - oboji prece nelze "sloucit v 1 cloveku", kde by pak vubec bylo pusobeni krestanstvi/Ducha svateho a jake by melo toto bez neho ucel a smysl? Tudiz se ptam, zda v zemi, kde je neco takoveho mozne, skutecne krestanstvi existovalo a jake? Spis by se asi muselo napsat ironicky "krestanstvi". Konec koncu by to neomlouvalo ani atheistu - protoze i ten vlastne musi mit jako clovek nejaky rozum a aspon od prirody danou moralku/zaklady slusnosti. Zvire nedovede rozeznavat co je spravedlive a co ne - ale clovek to prece dobre vi, dokonce i dosti hloupy. Pisete ze "Krutost" je znakem zvířecím" - ja bych rekla, ze v prve rade lidskym, protoze jen clovek je schopny chovat se hur, nez posledni dobytek. "Krutost" lze-li to tak nazvat, selmy/zvirete konci na hranici uspokojeni jeho zakladnich zivotnich potreb/existence - lidska jde daleko dale. Zvire neni ani zaludne, ani mstive a nevrazdi z lidskych popudu a motivu. A neznam zvire, ktere by napr. poziralo/nicilo vlastni species/smecku - ale za socialismu udavali St-baci sve pribuzne a za ery narodniho socialismu vydali narody, ktere ted krici, ze se jim ublizilo - vlastni krajany holokoustu. A jen clovek zabiji vlastni mladata/deti - jak je ted v mode - leckaja matka by si mohla vzit ze zvirat, ktere o sva mladata prikladne pecuji, priklad. - Jak popisujete v clanku - Rusove vrazdili a plenili vlastni dobrodince. Kde je zde jaka logika - o moralce ani nemluve? Dokonce ani nerozumna selma nenapadne toho, kdo ji krmi. A co se delo za valky - jak v Nemecku, tak v Rusku a jinde? Usporadala takove masakry kdy nejaka zvirata? Lide si nadavaji zvirecimi jmeny - ja si vzdycky rikam ze je to urazka - toho zvirete.
...."Lidské slabosti se pojí i s velkými oběťmi. Líčí nám to ve svých literárních pracích Tolstoj" - na to protikontra nemeckeho kapucina -"obet musi mit smysl". Tak budme silni, abychom nebyli obeti! A jaky smysl maji zbytecne obeti? Tam kde lze dojit k cili moralkou a inteligenci - neni treba naprosto zbytecnych "obeti". Byt obeti vlastni arogance, naivity a nevzdelanosti - to je specifikum ruske duse a nejen te. Nejen krestanstvi ale i vzdelani ma vliv na uroven cloveka. A jake je to "krestanstvi", kdyz v nem neni Ducha svateho?
On vlastne ten pop taky musel zalezt pod postel, kdyz na neho car houkl, takze se o nejake svepravnosti pravoslavne cirkve taky v podstate mluvit neda. O anglikanske "cirkvi" zalozene jejich sexuelnim vrahem ani nemluve - co z te kdy vzeslo co dobreho, kdyz se podivame do historie (a dneska)? Protestantismus, ktery zahajil jejich Viklef protahl skoro celou Evropou a mimo valek, pronasledovani krestanu/katoliku, zniceni statnich zrizeni a kultury prinesl jeste nanejvys zakladnu pro "osvicenstvi" a narodni socialismus - at uz fasismus nebo komunismus.
- pokracovani nasleduje-