Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vuk Stefanović Karadžić – PhDr. Rostislav Janošík

30. 1. 2014

vuk-s.-karadzic.jpgV těchto dnech uplynulo 150 let od smrti největší osobnosti srbských kulturních dějin 19. století – jazykovědce, národopisce a historika Vuka Stefanoviće KARADŽIĆE (1787-1864). U jižních Slovanů se jednalo o muže stejného zakladatelského významu, jako byli v téže době čeští obrozenci J. Dobrovský, J. Jungmann, P. J. Šafařík, F. Palacký a F. L. Čelakovský. Tři z našich „buditelů“ – Šafařík, Kollár a Čelakovský – patřili ke Karadžićovým blízkým přátelům.

V. S. Karadžić, označovaný jako „geniální samouk“, se narodil 6. 11. (podle pravoslavného kalendáře 26. 10.) roku 1787 ve vsi Tršić v selské rodině. Jeho předkové, pocházející z plemene Drobujaků z Hercegoviny, se přistěhovali do Srbska počátkem 18. století. Malý Vuk se naučil číst a psát u příbuzných, pak chodil krátce do obecné školy v Loznici a vzdělával se také u mnichů v monastýru Tronoša.

Život mladého Karadžiće byl ovlivněn politickými událostmi té doby, zejména dvěma protitureckými povstáními: Karadjordjovým (1804-1813) a Obrenovićovým (1815), v nichž si Srbové vybojovali národní a sociální osvobození a později i státní samostatnost. Na počátku Karadjordjova povstání působil Karadžić jako písař jednoho z povstaleckých oddílů. Protože toužil po vzdělání, odešel do Rakouska, do Srěmských Karlovců, aby se naučil německy a latinsky. Když si prohloubil znalosti z němčiny v Petrinji, vrátil se v r. 1807 do Srbska, kde pracoval v Bělehradě jako písař vládní rady. Později (1810-1812) působil nejprve jako učitel obecné školy v Bělehradě, pak jako písař v Kladovu i jako celník a soudce v Brzé Palance.

Po porážce protitureckého povstání v r. 1813 se Karadžić usadil ve Vídni, kde žil se svou rodinou až do smrti. V roce 1817 se oženil s vídeňskou Němkou Annou Krausovou, s níž měl celkem 13 dětí; z nich zůstaly naživu pouze dvě: syn Dimitrij a dcera Mina (ostatní děti zemřely na tuberkulózu). Zoufalá materiální situace V. S. Karadžiće a jeho rodiny se po marném hledání zaměstnání v Srbsku a po dočasném pobytu v Německu zlepšila teprve v r. 1826, kdy Karadžić obdržel od ruské vlády penzi za zásluhy o slovanské písemnictví. Až pak, po letech konfliktů se srbským knížetem Milošem Obrenovićem, dostal v r. 1835 malou penzi také od srbské vlády.

Karadžićův příchod do Vídně je hodně podobný tomu, co zažil F. Palacký po svém příchodu do Prahy v r. 1823. Karadžić se díky tomu dostal do okruhu srbských spisovatelů, sdružených kolem deníku „Novine serbske“, který vycházel ve Vídni. Tady se seznámil se slovinským slavistou Jernejem Kopitarem (1780-1844), žákem našeho J. Dobrovského. Karadžićovo setkání s Kopitarem bylo stejně blahodárné a prospěšné jako v uvedeném případě českých obrozenců – Palackého a Dobrovského. Kopitar se stal Karadžićovým rádcem i ochráncem a celoživotním přítelem.

Z Kopitarova podnětu se Karadžić začal věnovat lidové slovesnosti. V r. 1814 vydal ve Vídni výbor lidových písní (Mala prostonarodna slaveno-serbska pesnarica) a o rok později dílo Narodna srbska pesnarica. Karadžić se tak stal nejen vydavatelem rozsáhlých sbírek jihoslovanských lidových písní a dalších útvarů lidové slovesnosti, ale i tvůrcem, kodifikátorem, spisovného srbochorvatského jazyka.

Na počátku Karadžićova jazykovědného úsilí, které trvalo nepřetržitě třicet let, až do přijetí tzv. vídeňské literární dohody (1850), byla jeho Mluvnice srbského jazyka (Vídeň 1814), po níž následoval Srbský slovník (Vídeň 1818), obsahující 26 000 srbských slov (druhé vydání z r. 1852 zahrnovalo již 47 000 slov).

Kromě prací jazykovědných se Karadžić věnoval i sběru folkloristického materiálu, který postupně vydal v řadě sbírek: Srbské národní písně I-IV (Lipsko a Vídeň 1823-33), Srbské lidové pohádky (Vídeň 1821) a Přísloví a pořekadla (Cetinje 1836). Již od r. 1815 začal Karadžić pracovat na srbském překladu Nového zákona, který vyšel tiskem ve Vídni až v r. 1847.

Svůj folkoristický materiál dále rozšiřoval a vydával doplněné sbírky písní, přísloví i pohádek: šestisvazková sbírka srbských lidových písní vyšla ve Vídni v letech 1841-1866; nové, rozšířené vydání srbských přísloví v r. 1849 a rozšířené vydání srbských pohádek v r. 1853. Vedle toho vydal Karadžić řadu dalších knih, např. Miloš Obrenović, kníže Srbska (1828), Černá Hora a Černohorci (1837), Truhlička pro dějiny, jazyk a zvyky Srbů všech tří vyznání (1849), Křesťané v Bosně (1853) aj.

Navzdory tomu, že Karadžićův pokus o kodifikaci srbochorvatštiny na principu fonetického pravopisu zpočátku vyvolal velký odpor u konzervativní části srbské společnosti, stejně jako jeho překlad „Nového zákona“, dočkal se tento srbský vědec uznání ještě za svého života. Za svůj přínos v oblasti sběratelské a vědecké získal řadu zahraničních ocenění. Stal se mimo jiné čestným doktorem univerzity v Jeně, nositelem stříbrné medaile Ruské akademie věd i členem učených společností v Německu, Polsku a Rusku.

Karadžić udržoval styky s mnoha učenci a spisovateli své doby, např. I. S. Turgeněvem, J. W. Goethem, J. Grimmem a – jak již bylo uvedeno na začátku tohoto článku – také s představiteli českého národního obrození. Několikrát pobýval v Praze, naposledy v roce 1848, kdy se zúčastnil jednání Slovanského sjezdu.

S Karadžićovým dílem jsou spjaty i počátky novodobého českého překladatelství. Spisovatel V. Hanka v r. 1814 uveřejnil překlad jedné jeho lidové písně a v r. 1817 vydal celý knižní soubor pod názvem Prostonárodní musa do Čech převedená. K dalším překladatelům Karadžićových sbírek patřil F. L. Čelakovský (Slovanské národní písně, 1822-27; Mudrosloví národu slovanského v příslovích, 1852). Jihoslovanskou lidovou slovesností se inspirovala původní česká tvorba literární, výtvarná i hudební v 19. i ve 20. století (K. J. Erben, B. Němcová, J. Neruda, J. Holeček, J. Čermák, F. Halas, V. Závada aj.).

V. S. Karadžić zemřel dne 7. 2. (26. 1.) 1864 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny v r. 1897 do Bělehradu. S Karadžićovým jménem zůstane navždy spojeno přijetí fonetického pravopisu a jednotného spisovného jazyka pro Srby i Chorvaty.

29. 1. 2014

PhDr. Rostislav Janošík

***

 

 

V. S. Karadžić: Přísloví a pořekadla

(Odeon, Praha 1987, vyd. I. Wenigová)

·        Běda domu, kde čeledín vládne.
·        Bláznu a světci uhýbej z cesty.
·        Bohatý jí, když chce, a chudák, když může.
·        Braň mě před příbuznými; cizím se ubráním sám.
·        Cizinci se chlub, a našinci přiznej pravdu.
·        Co by si počali Turci bez poturčenců?
·        Čím se nový hrnec naplní, tím navždycky zavání.
·        Čím větší pták, tím větší hnízdo potřebuje.
·        Člověk se celý život učí, a stejně umře hloupý.
·        Člověka chytají za jazyk, vola za rohy.
·        Dluh je špatný druh.
·        Do prázdného domu ani myši nepáchnou.
·        Drbna si hubiček neužije.
·        Dva kejklíře jedno lano neudrží.
·        Fousy narostly, a rozum pořád nikde.
·        Gramatika – dřevěná motyka.
·        Hladoví chrti loví líp.
·        Huba kušní, a peníze mluví.
·        Chytit za pačesy může člověk chudáka, ne štěstí.
·        I v pekle se vyplatí mít přítele.
·        Jazyk nemá kosti.
·        Jenom nóbl páni a psi za sebou nezavírají.
·        Jestli slepec slepce vodí, do propasti oba sletí.
·        Kde je hlad, tam je chlad.
·        Kde smrdí mršina, tam se sbíhají psi.
·        Kde vyzvánějí velké zvony, malé není slyšet.
·        Kdo jednou kradl, navěky za zloděje platí.
·        Kdo lituje hřebíku, ztratí podkovu.
·        Kdo má chleba, má i nůž.
·        Kdo mě jednou napálil, je darebák; kdo víckrát, je pašák.
·        Kdo moc vzhůru zvedá nos, brzy bude chodit bos.
·        Kdo poslouchá ženu, je horší než žena.
·        Kdo se jednou spálí, i na studené fouká.
·        Kdo se narodil pro šibenici, ten se neutopí.
·        Kdo si hraje na ovečku, sežerou ho vlci.
·        Když hoří u souseda, hlídej svůj dům.
·        Kdo tě nechce, nevnucuj se mu; kdo tě chce, neříkej mu ne.
·        Kdo večeří víno, snídá vodu.
·        Kdo zlým odpouští, dobrým škodí.
·        Kdo ztratil stud před lidmi, ztratí i strach před Bohem.
·        Když je dítě uděláno, je lehké být otec.
·        Když liška začne kázat, dávej pozor na husy.
·        Kdo o pravdě zahude, toho klepnou smyčcem po prstech.
·        Když se prase nažere, převrhne koryto.
·        Když vítr ustává, nejvíc fičí.
·        Koně poznáš, když je bahno; chlapa při pití.
·        Kterou ruku nemůžeš useknout, tu polib.
·        Kudy liška přeběhne led, dají se i děla převážet.
·        Lakomec a lhář si vždycky brzy plácnou.
·        Lepší je vejce dneska než slepice zítra.
·        Lituj mě živého, ne až mrtvého.
·        Máš mě, neznáš mě; ztratíš mě, poznáš mě.
·        Muž se dvakrát za život raduje: poprvé když má svatbu, podruhé když ženu pochovává.
·        Na objednávku vlci maso nežerou.
·        Nebuď pohrabáč v každých kamnech.
·        Nepronásleduj nepřítele, který prchá.
·        Nesmělý žebrák má v mošně vymeteno.
·        Oči vidí všecko kromě sebe.
·        Od liknavého dlužníka ber i kozu, co nedojí.
·        Oheň slámou neuhasíš.
·        Peníze cinkají tiše, ale jsou zdaleka slyšet.
·        Pokornou hlavu meč nestíná.
·        Přepoctivý – nepoctivý.
·        Přítulné jehňátko i od dvou ovcí cucá.
·        Puška by střílela, ale křesadlo chybí.
·        Radši jet na té nejmizernější herce, než šlapat pěšky.
·        Řekne pravdu, jen když se přeřekne.
·        Syna ožeň, kdy chceš; dceru vdej, kdy můžeš.
·        Táta lakomec, děti zlodějové.
·        Tchyně zeti podstrojuje, a potají pikle kuje.
·        Těžko domu bez muže a ohništi bez polena.
·        Těžko nemocnému v chudém domě.
·        Unavené lišce i oháňka překáží.
·        Ušima, ne očima je třeba se ženit.
·        Ve velkých řekách se loví velké ryby.
·        Velké stromy dlouho rostou, ale za chvilku se skácejí.
·        Ví svině, co je dýně.
·        Voda a zloba nikdy nezaniknou.
·        Voda není dobrá ani v botě.
·        Voda odnese všecko kromě hříchu.
·        Vyhýbej se tomu, koho Pánbůh poznamenal.
·        Zač se moudrý stydí, tím se blbec chlubí.
·        Zpívat nesmím, plakat můžu.
·        Ženu, pušku a koně ať muž ukazuje – ale do náruče nepůjčuje.
·        Zle je tomu, koho vedou; hůře tomu, koho nesou.
 
(Vybral: - RJ -)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kdo křižuje křesťany v lednu 2014 na Ukrajině?

(Muller, 31. 1. 2014 14:44)

Šok pro Ukrajinu. Aktivistu krutě mučili a ukřižovali Martin Novák
12:02
Kyjev - Zalitý vlastní krví, zmrzlý a bolestivě zraněný po mučeních se po týdnu objevil jeden z aktivistů vzpoury proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi.
Dmytro Bulatov zmizel 22. ledna. Někteří se obávali, že je mrtev, jiní doufali, že se skrývá. Podle toho, co Bulatov říká, byl mnohem blíže první variantě.
Unesla ho skupina mužů. Surově ho mučila, uřízla mu ucho, přibila ho ke kříži. Po těle ho únosci řezali nožem.

"Mám zranění na celém těle. Ale díky Bohu žiji," vypověděl aktivista. Stál v čele skupiny, která si říká Avtomajdan. Zásobovali náměstí Nezávislosti (Majdan) jídlem a vším, co je potřeba. Organizovali také protesty na jiných místech, například před rezidencí prezidenta.
Podle Bulatova ho ve čtvrtek únosci vyhodili v lese. Šel asi hodinu do nejbližší malé vesnice, odkud zavolal přátelům. Unesli jej z kyjevské čtvrti Troješčyna a celou dobu měl zavázané oči, takže nemá představu, kde ho drželi. "Poslední dva dny mu nedali najíst," řekl jeho kamarád v televizi Kanál 5.
Bulatov je nyní hospitalizován v nemocnici. Utrpěl otřes mozku, ale podle lékařů není jeho život ohrožen. "Chtějí nás zastrašit," řekl k případu lídr opoziční strany Udar Vitalij Kličko.
Bulatov měl nakonec více štěstí než jiný stoupenec opozice Jurij Verbyckyj. Rodáka ze Lvova našli několik dní po jeho zmizení mrtvého v lese nedaleko kyjevského letiště Borispol. Na těle měl stopy mučení.
Brutální útoky se nevyhýbají ani novinářům a přímo politikům. Novinářku Taťjanu Čornovolovou, která psala reportáže o původu bohatství Janukovyčova syna Oleksandra, útočníci vytlačili autem ze silnice a zbili tak, že skončila v nemocnici.

Poslankyni parlamentu za opoziční stranu Vlast Lesju Orobecovou příslušníci speciálních oddílů Berkut napadli v centru Kyjeva.

Prezident Viktor Janukovyč ve čtvrtek oznámil, že je nemocný a nebude moci v následujících dnech vyjednávat s opozicí. Podle prezidentské kanceláře je nachlazen a má horečku. Přesto dnes podepsal zákon o amnestii pro zatčené demonstranty.
Představitelé opozice se pochopitelně domnívají, že jde o takzvanou "politickou nemoc", tedy že prezident simuluje a zároveň si rozmýšlí další kroky.
S Vitalijem Kličkem a dalším opozičním lídrem Arsenijem Jaceňukem se sejde v sobotu americký ministr zahraničí John Kerry. Opozice trvá na tom, že po demisi vlády musí odejít z funkce i Janukovyč.
Wiki
Ukrajina» http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=800634

Zač se moudrý stydí, tím se blbec chlubí - "ANO - bude líp?"

(Muller, 30. 1. 2014 18:26)

Dovoluji si v této souvislosti odkázat, že kdysi zde bylo Československo, které se hlásilo ke slovanství, Cyrilu a Metodějovi a i spojenectví s Jugoslávií, nejprve královstvím, že? Myslím Jugoslávii a svět Srbska.
Pak přišla sem havlárna, samet, není už ani ČSR ani Jugoslávie a někdo asi už listopadu 2013 na Ukrajině vaří podobnou krvavou politickou kaši. Totiž lidi sjednocovat, učit, vzdělávat a dávat všedním dnům smysl, nelhat a nekrást je těžší než diktovat nesmysly, zavádět neviditelnou ruku trhu, kšeftu a vnucované snahy povýšit kšeft nade vše. Vše kdysi zde bylo křesťanské a nikomu to nevadilo... Takže díky za pořekadlo vhodné na sametový svět kšeftu: "Zač se moudrý stydí, tím se blbec chlubí". Hlavní je mít StBáky v té správné finanční kastě obchodníků s penězi - více archivy a realita a letité zkušenosti Srbů z islámci, Turky, poturčenci a semity vůbec.
Také díky za pokračování "modrých" SN, kde loviči senzací mohou přejít na dnes na"zelené SN" a hltat kromě zajímavých úvah i přehršle nesmyslů a stohy "bulváru" tajemna a "exopolitiky" - viz více dějiny zelených SN!
NAVÍC před oněmi 150 - 200 lety nikdo neštval národy proti sobě, hlavní rozdíly byly jen kulturní a morální a náboženské, nyní má být dělítkem síla peněz?

Zač se moudrý stydí, tím se blbec chlubí - překlepy OPRAVA a uznání studu!

(Muller, 31. 1. 2014 14:10)

Srbů z islámci
Srbů s islámci
Omlouvám se, Po úrazech dělám chyby... ale snad text byl srozumitelný,
Že v husitských peripetiích jsme zabředli do náboženské a občanské války, která pokračovala hádkami o formu křesťanství ve třicetileté válce, kde po jejím konci zde žil zlomek obyvatel let před touto "bohulibou válkou"....
České království ztratilo samostatnost a máme zde PAK existenci pod Rakouskem a začátek sporů německo-českých a naopak. Jestliže autor ukázal svět Vídně, centra c.k. monarchie, jen jsem chtěl připomenout, že věci nejsou tak jednoduché. A že v tradici odporu vůči poněmčování a katolické víře a velebení reformace došlo vše až k nárůstu sudetoněmecké strany zde v ČSR a její přimknutí se k politice III. říše a hrůzám po Mnichovu 1938, Události, kde je start průmyslového vyhlazování lidí - které připomínají pamětníci, kteří přežili.
V odvetě za hrůzy koncentráků po 1945 někteří jimi postižení z velké části postavili nové, koncentráky, Lepší: komunistické. K projevení "radosti" komunismu - například dílo raného Pavla Kohouta a dalších. Koncentráky, vězení, persekuce, šikany, odvety, Války zjevné i skryté - kde si rány připomínají ti co nezapomněli. A svět muslimů a čsl. osudy paralelně s osudy Jugoslávie? Poturčenec horší Turka.
Díky -RJ- za výběr úvah a pořekadel hezky vybraných jako "Oči vidí všecko kromě sebe" - to je o tom břevnu ve svém oku" - nejen překlepy - jak nás napomíná Kristus a tak znova omluva za překlepy...