Svobodné noviny na internetu

Motto: „Bůh nás stvořil

k veliké své chvále,

každý náš dobrý čin

je píseň podle jeho not.

Tak prostý člověk

se znaky myslitele

každý den podílí se

na díle svého Stvořitele.“

„Často se nám tvrdí, že stoupenci jiných náboženství, buddhisté, mohamedáni či izraelité, jsou lepší vyznavači své víry než my, křesťané, že lépe plní zákony svého náboženství. Toto tvrzení je rozporné. Jsou-li členové jiných náboženství často věrnější své víře než křesťané, je to proto, že jsou jim tato náboženství dostupnější než mimořádná úroveň křesťanství. Pro křesťana je nesnadné být na výši své víry, svého ideálu, protože musí milovat své nepřátele, nést odhodlaně svůj kříž, hrdinsky snášet a odporovat pokušení světa, a to věřící izraelita ani mohamedán dělat nemusí. Křesťanství vede náš život na cestu nejvyšší sebekázně.“ Josef Volokolamský, který toto vyslovil, vyjadřuje mínění ruského pravoslavného křesťana.

Právem se tvrdí, že Rusové nemoralizují, že mají velkou schopnost chápat lidskou slabost a mají sklon mít soustrast s hříšníky. F. M. Dostojevskij je významný vyznavač takovéto zbožnosti. Starci Zosimovi ve svém románu Bratři Karamazovi klade do úst tato slova: „Nebojte se hříšníků, milujte lidi.“ Soucit s člověkem a s jeho slabostmi prosvítá celým dílem Gogolovým i L. N. Tolstého. Snad by se tato tendence ve východním křesťanství dala nazvat či vyjádřit touto větou: Všichni lidé jsou moji přátelé.

V citu lásky a soucítění se musí stýkat křesťanský Východ se Západem, i když jinak jsou tu rozdíly, které se nejstručněji dají vyjádřit v odlišném poslání člověka na této zemi. Zatímco Východ říká: „Trpím, a proto jsem“, západní svět dává přednost rozumu před citem a volá: „Myslím, a proto jsem“. Podstatou lidství je ovšem harmonie mezi rozumem, citem a vůlí. Ze životní zkušenosti víme, že citová debilita je životu nebezpečnější, než je debilita čili slabost rozumová.

Do 19. století si Evropané mysleli, že bráhmanské a buddhistické myšlení může nabídnout něco jen těm, kteří se mohou stáhnout ze světa a žít v nečinném sebezdokonalování. Více než sto let známe již původní učení Siddhárthy Gautamy-Buddhy, jeho „arijskou stezku“, jež je pravidlem pro moudré žití, které nelze oddělit od činnosti člověka mezi druhými lidmi. „Po  správných názorech přichází správné toužení, neboť příroda se děsí prázdnoty, a ježto se nízké žádosti musí vypleniti, je nutno podporovati jiné touhy – touhu sloužit jiným, touhu konati a brániti spravedlnost. (…) Prvotní buddhismus nesměřoval ke zničení touhy, nýbrž ke změně touhy,“ říká ve svých Dějinách světa H. G. Wells. Pasivita, později buddhismu připisovaná, nebyla Buddhovým záměrem. Říká-li Wells, že „Galilejský byl příliš velký pro naše malá srdce“, je možno říci, že Buddha byl příliš vznešený pro naše nízké touhy.

V citu lásky a soucítění se stýká křesťanství s velkými předkřesťanskými učeními dávné Číny a Indie. To si ve 20. století uvědomuje Albert Schweitzer, když říká: „Dejme si pozor, abychom neumenšovali, co z křesťanských ideálů najdeme pod vzdáleným nebem v minulosti u nekřesťanů.“ Přední myslitelé Číny byli zajedno v přesvědčení, že síly, které ve světě působí, jsou dobré. Proto musíme pochopit smysl světa a snažit se jednat  s ním v souladu.

Tuto náboženskou přírodní filozofii najdeme v Číně u Lao-c’ (6. stol. př. Kr.). Seznámit se s ní můžeme v knize Tao-te-ting (Kniha o životě podle smyslu jsoucna). Lao-c’, podobně jako Buddha, nebyl odtržen od potřeb života, a proto se stává vhodnou inspirací pro čínského císaře Han Ging Di, který panoval v letech 156–140 př. Kr. Podobně byl ovlivněn Buddhovými myšlenkami ve 3. stol. př. Kr. indický král Ašóka. Osmadvacet let pracoval Ašóka se zdarem na tom, aby lidé v Indii měli to, co potřebují.

Poslyšme, co říká Lao-c’, který se narodil 600 let př. Kr.: „Zbraně jsou nástroje, které nosí pohromu, / ne nástroje pro ušlechtilého. / Použije jich ten, jenž už nemůže jinak. / Klid a mír jsou tím nejvyšším. / Vítězí, ale neraduje se z toho. / Kdo zvítězil v boji, má zůstat stát / jako při smuteční slavnosti.“

Konfucius (560–480 př. Kr.) a Mencius (372–289 př. Kr.) shledávají ještě více dobra nebes než jejich předchůdce Lao-c’. Proto vkládají do zbožnosti i světské moci ještě více činné lásky než on. V mnohém se stýkají tito myslitelé s učením Ježíšovým o neohraničené lásce k člověku. Plemenné vlastenectví židovského národa, překonané Ježíšovým náboženstvím všelidské lásky, je těmto myslitelům neznámé. Nenajdeme je ovšem ani u Platóna či Aristotela.

Náboženské války, které zmítaly Evropou přibližně od 15. století, nebyly v souladu s učením Kristovým. Není tedy divu, že J. A. Komenský (1592–1670) volá ve zralém věku po smířlivosti v církvi i ve veřejném životě. Náboženské války nepřinesly nic dobrého ani do života svým současníkům, ani jejich potomkům. Ze zla nikdy dobro nevzejde, ale zase jen zlo – v jiné podobě. Proto patrně mluví T. G. Masaryk v Otázce sociální (vydání z roku 1896) o marxismu jako o plodu německého protestantismu a o Marxově učení jako o iluzi, nikoli o filozofii.

Přípravy na 1. světovou válku (1914–1918) nám zachytil ve své knize „30 let novinářem“ britský diplomat a novinář H. W. Steed. Na str. 368 zaznamenává rozhovor se soluňským finančníkem Emanuelem Carasso. Stojí za citaci: „Viděl jste někdy pekaře hnísti těsto? My jsme pekaři a Turecko je těsto. Pekař je natahuje, strká jím sem a tam, bouchá a plácá, tluče je svými pěstmi, až konečně je zpracuje v takovou hutnost, jakou potřebuje k pečení. To činíme také my. Provedli jsme revoluci, potom protirevoluci, pak zase novou revoluci a snad jich bude ještě několik, než těsto bude v pravém stavu. Pak je upečeme a nakrmíme se jím.“

Rozhovor proběhl 13. září 1913. Revoluce a válka jde tedy ruku v ruce, neboť jde v obou případech o destrukci jak člověka, tak jeho činnosti pozitivní, tvůrčí.

Není divu, že po 1. světové válce, v níž bylo zraněno a zahynulo 30 milionů lidí, mnozí ztráceli víru v Boha, neboť zlo na této zemi je víry zbavovalo. Na válečném podhoubí se pak daří takovým teoriím, jakými je třídní nenávist a třídní boj, jakož i teoriím o rozvolnění pudů. Významný francouzský lékař Maurice Boigey píše po 1. světové válce: „Válkou vzrostla záliba v hrozných věcech, poněvadž se davy s nimi seznámily. Záliba v neřesti a lhostejnost, ne-li odpor ke ctnosti, proniká všude. Co bylo včera dobrého a krásného, je dnes špatným a šeredným. Dřívější pravdy jsou pouze lží. Zloba a obratnost jsou největší síly člověka. Sobectví, kruté násilí a ničím neomezené touhy jsou oprávněnými podněty. Vzdávaje se dobrovolně mozkových zařízení kontrolních a zápovědních, odsuzuje se civilizovaný člověk k duchovní anarchii, úpadku, zkáze a smrti. Vítězové i poražení směřují pak k duševní zatemnělosti.“

Vedle marxismu sehrál v revolucích a válkách významnou roli freudismus. Ten chápe pudovou ukázněnost jako příčinu neuróz a duševních poruch. Poněvadž ukázněnost je předpokladem cílevědomé tvůrčí práce, zbavuje Freud člověka schopnosti tvořit a omezuje ho na pouhou destrukci zatímní lidské činnosti. Podle Freuda je všechen lidský život podmíněn neustálými podněty pohlavními. Freud mluví o pohlavní rozkoši kojence, o onanii batolete, o pohlavním dráždění oblasti řitní atd. Prof. Cruchet, současník Freudův, říká, že je to učení monomana. Popisuje také Freudovo psychoanalytické léčení: „Toto léčení záleží v tom, že se kladou otázky nemocnému, ležícímu naznak na pohovce, a pátrá se v jeho minulosti po prvním hnutí, které neurózu vyvolalo. Postup je znám, skoro co svět světem stojí: je to postup při zpovědi. V tomto případě je však překroucen předpojatou pohlavní myšlenkou, kterou Freud soustavně vyhledává.“

Cruchet není jediný, kdo z Freudových současníků jeho učení odmítá jako nevědecké, zdraví škodlivé a životu nebezpečné. „Někteří Freudovi pacienti, jsouce přesvědčeni, že spáchali ve věku dětském nebo později činy, jakých jejich morálka nepřipouští, sáhli k sebevraždě,“ říká prof. Cruchet. Ph. Pagniez je pak toho mínění, že „kdyby podobná teorie přišla na světlo ve Francii, bylo by se z toho zase jednou usuzovalo na naši lehkomyslnost a nemravnost“. Stefan Zweig, obdivovatel Freudův, popisuje jeho život ve Vídni a říká o něm, že je to „myslitel vědomě pozemský a hluboce protináboženský. Podle jeho přesvědčení si člověk nežádá věčnosti, jeho duše netouží po životě duchovním: duši ovládají slepé pudy“.

Freudova díla probádal také v krásné knize „Psychoanalýza“ Charles Blondel, profesor na filozofické fakultě ve Štrasburku, a dospěl k závěru, že učení Freudovo je velký bluf (= zveličelá nepravda). Podobný názor mají ovšem i další Freudovi současníci, jako Dr. Boigey, Dr. Laignel-Lavastine. Upozorňují zároveň na to, že freudismus je možno využít komerčně, neboť pohlaví má každý. Dnes, s odstupem času, víme, že mají pravdu. Současníkům Freudovým musíme také věřit více než jeho mnohým dnešním vykladačům, Strategie a taktika psychologické války pracuje nejen s jednotlivými pojmy, ale s celými učeními, aby odpovídalo jejich současným zájmům. Nejinak je tomu i s marxismem. Současná fáze marxismu je přece předkládána jako antikomunismus a Marx jako největší myslitel 19. a 20. století.

V tomto stručném pojednání jde o to uvědomit si, že obě učení, freudismus i marxismus, jsou v rozporu s celou světovou kulturou, nejen s tzv. kulturou západní, ale i východní, a to v současnosti i v průběhu lidských dějin. Marxův a Freudův ateismus stojí jako protiváha všech světových náboženství, zvláště pak křesťanství, neboť ono vede člověka cestou nejvyšší sebekázně.

Doc. PhDr. Marie Řehořková