Svobodné noviny na internetu

Předpokládám, že pod tímto názvem si každý hned vybaví plejádu krásných melodií známé operety Franze Lehára. Příběh ze světa starého c. k. Rakouska a Číny, odehrávající se kolem roku 1910 ve Vídni a v Pekingu. Příběh plný nekonečné milostné touhy prince Sou-Chonga… „Moje láska, tvoje láska….“ Vídeňanka Líza však v Číně brzy zjistí, že tam vládne zcela jiná atmosféra, jiné společenské chování, jiné mravy. A také jiná,  rodová a panovnická, poslušnost.

Toto představení uvedlo na silvestrovskou scénu DK Metropol Jihočeské divadlo. Hudební nastudování: J. Bubák, režie: D. Hlubková, klasické obsazení známými herci: Olga Bezačinská, Iva Hošpesová, Josef Moravec, Aleš Voráček, Miloslav Veselý, Josef Průdek, Miroslava Volfová a další. Představení jako vždy nadchlo a končilo skandovaným potleskem ve stoje. Bohužel, je třeba podotknout, že se jednalo o představení silvestrovského předvečera a ač daný kus nabízel značné množství narážek, slovních hříček, parafrází (zejména v politickém kontextu), zůstaly nezužitkovány. Škoda, přeškoda. Závěrečné entrée, že se vše v dobré obrátí s přáním všeho dobrého v novém roce, bylo jen dosti slabou náplastí. Nicméně – výzva k odchodu nejen domů, ale do celého příštího roku s úsměvem byla vyslyšena. Jak pro koho, pokud jste právě v první pracovní den nemuseli jít doprovodit svého kamaráda do krematoria.

Jistou shodou okolností se v úterním Metru (3. 1.) objevil sloupek pana šéfredaktora, nazvaný „Moře úsměvů“. Vyzývá v něm, abychom si nařídili ve svých mobilech upozornění na 12. hodinu a s úderem poledne, aby se každý od srdce usmál na nejbližšího člověka, jen tak. A všímat si, jak se u toho sami cítíme. Co s námi dělá reakce druhého. A zkoušet to klidně, kdykoliv máme chuť. Úsměv je moderní, sice kontaktní, ale zároveň bezdotykový. A stejně jako Metro je zadarmo. To je pěkná cena za takovou parádu…

Třeba vás napadla otázka: proč to? Odpověď je hned v úvodu článku: „Chodím ulicemi Prahy a vidím zatažené obličeje lidí, kteří jsou zrovna sami v přeplněném městě, kojeni displejem mobilu. V tramvajích vidím vypnuté výrazy tváří. No jo, taky to někdy dělám, odpovídám třeba na pracovní e-mail. Víme? Důležité! A pak přišel nápad na tento sloupek, který možná budou číst statisíce lidí. Proč toho nevyužít.“

Snad to byl velice dobrý nápad pro Pražáky. Mne zase hned napadlo, že tento líbivý nápad by se hodil i „na venkov“. Nejen ten jihočeský. Ale ‒ jen kdyby pan šéfredaktor věděl, jak se to s tím největším deníkem v ČR na venkově má. Tam se vůbec nedostane. Dokonce ani v takové jihočeské metropoli. Na určených distribučních místech se v ranních hodinách sice objeví, ale pouze, pouze v omezeném počtu výtisků. Přitom v Praze se mnohdy povalují celé štosy u stanic metra. Takže: místo Metra je tady u nás na jihu každý pátek pěkná mela o další „zadarmový“ plátek „5+2“. Někdy ani ostré lokty nestačí. A bývá to dost bez úsměvu…

Tak tedy – s úsměvem – v pátek ráno pro Metro a 5+2, v ostatním čase pak s úsměvem na každém kroku a za každého počasí… Proč bychom se netěšili…?

Rafael (Hlas svědomí)

Vyprodáno jako vždy

Závěrečná děkovačka