Svobodné noviny na internetu

Motto: „Ptáte se, co to je to Babišovo ‚Lepší Česko‘, o kterém se pořád mluví? Pouze pokrytectví, lež a navoněná bída.“ (R. J.)

Když umírali národní hrdinové, Češi zbaběle mlčeli…

V těchto dnech si připomínáme smutné jubileum ze samých počátků komunistické hrůzovlády po Únoru 1948. Organizátoři „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“ tehdy slibovali obyvatelstvu země, těžce zkoušené šestiletou nacistickou okupací, že teď už bude líp a že všechny lidi čekají jen „světlé zítřky“. Že zmizí někdejší třídní nerovnost, nastane sociální smír, nebude chudých ani bohatých, vykořisťovatelů ani vykořisťovaných, zkrátka že všechno bude patřit všem a že každý dostane tolik, kolik bude potřebovat.

Poslouchalo se to stejně dobře, jako dnes mnozí lidé naslouchají obdobným „pohádkám pro dospělé“, jejichž vypravěčem je slovenský oligarcha A. Babiš. Rozdíl byl akorát v tom, že tyto řeči vedli vesměs lidé, kteří sami pocházeli z chudých poměrů, nikoli ti, kteří používali zlaté lžičky na dezert a v koupelně měli pozlacené kohoutky. Trochu přeháním, ale opravdu jenom trochu: ty zlaté lžičky neměli ani ti bohatí, protože u nás vždy platilo, že majitel malého podniku byl jen o málo bohatší než jeho zaměstnanci.

[To, co se v naší zemi po Listopadu 1989 vydává za „kapitalismus“ západního typu, jsou velké firmy a nadnárodní koncerny, nikoli firmy malých a středních podnikatelů, které kdysi tvořily základ české a československé ekonomiky. V tom je náš vývoj politickými „elitami“ záměrně deformován a lidem jsou vtloukány do hlavy evidentní nesmysly. K hlavním šiřitelům těchto bludů patří právě „výkvět“ z Prognostického ústavu ČSAV, který stál za „transformací“ naší ekonomiky podle představ KGB a GRU.]

Iluze o tom, že si tady po Únoru 1948 všichni lidé rázem padnou kolem krku a zapomenou na včerejší křivdy, se záhy ukázala být velkou lží. Z někdejších proletářů, jimž se díky včasnému vstupu do KSČ podařilo vyšplhat po zádech důvěřivých spoluobčanů nahoru, se stala téměř přes noc „nová šlechta“ – komunistická. Kam se tenkrát na ně hrabala aristokracie skutečná, historická! Její příslušníci vesměs končili jako námezdně pracující. A ona „nová elita“? Byla většinou bez jakéhokoliv vzdělání: mnozí nebyli ani vyučení, ale strana to tehdy zařídila tak, aby mohli absolvovat jednoroční dělnické přípravky – a hurá na vysokou školu, která se dala vystudovat také za rok – často i s doktorátem.

[Že vám to připomíná známou praxi na plzeňských právech? Ano. Podobnost nebude jistě náhodná. Vždyť mnozí z absolventů jednoročního právnického studia působili v naší justici ještě docela nedávno, než odešli do důchodu. Patřila mezi ně i známá „dělnická prokurátorka“ L. Brožová-Polednová, která stála z moci úřední u šibenice, na níž dne 27. 6. 1950 vyhasl život JUDr. Milady Horákové. I takové zrůdy v této zemi žily a nestyděly se později tvrdit, že jim polistopadový režim ubližuje.]

Po „únorovém vítězství československého proletariátu“ z roku 1948 nezůstalo jen u zásadní proměny společenských a politických poměrů v ČSR. Bylo třeba něco udělat s těmi nespokojenci, kteří ještě řadu měsíců po komunistickém převratu doufali, že se „únorový experiment“ nepodaří a že vydrží nanejvýš „do švestek“ nebo maximálně rok či dva. Málokdo tehdy tušil, že nepříznivý vývoj v západních demokraciích odsoudí státy střední a východní Evropy k tomu, aby se staly nedobrovolnými „koloniemi“ Sovětského svazu na dlouhá desetiletí. Evropa prožívala díky slabosti západních politiků období, kdy si obyvatelé tzv. lidově demokratických zemí, jež byly osvobozeny (přesněji: dobyty) na konci 2. světové války Rudou armádou, museli vypít svůj kalich hořkosti až do dna.

Jen nepoučitelní demokraté stále ještě doufali, že to Američané, kteří přece měli svá okupační vojska v Německu a v Rakousku, tak nenechají a přijdou s komunisty udělat pořádek. Nic se však nestalo. Dodnes nevíme, proč se politici ze Západu, naši spojenci z časů 2. světové války, zachovali tak zbaběle: zda to byl strach z možné vojenské porážky, nebo jen obyčejný nezájem o osud ujařmených národů. Víme jistě jen to, že Spojené státy již v době okolo smrti prezidenta E. Beneše († 3. 9. 1948) hodily Československo přes palubu.

Totéž se stalo v srpnu 1968, kdy byl americký prezident L. Johnson dopředu, již 19. 8. 1968, informován o invazi armád Varšavské smlouvy. Přesto však pro ČSSR nehnul ani prstem: dokonce ani nezaslal protestní nótu představitelům SSSR. Neobstojí výmluva, že Američané měli sami co dělat s válkou ve Vietnamu, která se nevyvíjela podle jejich představ, až ji nakonec „projeli“. Patřili ke garantům vzniku ČSR v r. 1918, ale pro naši svobodu tehdy, v r. 1968, neudělali nic.

A tak se proti osamělému lidu, který byl opuštěn někdejšími spojenci z časů 2. světové války, rozhodli vítězní komunisté, jasně podpoření z Moskvy, rozpoutat proti obyvatelstvu své země „studenou občanskou válku“, v níž byly zbraně výhradně na straně státní moci. A tak začaly politické čistky a zatýkání nepohodlných osob, které se nesmířily s nástupem nového režimu.

Později, když už mašinérie „třídního boje“ běžela na plné obrátky, sáhli komunisté i k justičním vraždám těch nejvzpurnějších osob – pro výstrahu ostatním. Masový teror měl zastřít ještě jeden moment, o němž se příliš nehovořilo. Spíše se o něm šeptalo doma, tam, kde lidé neztratili paměť. Zběsilý teror vítězných komunistů byl pouze prostředkem, jak zastrašit ty občany, kteří byli svědky různých morálních poklesků nových „mocných“: kolaborace s nacisty za války, ale i obyčejné trestné činnosti.

Již krátce po státním pohřbu prezidenta E. Beneše došlo ke skutečnému „pohřbu československé demokracie“ – té masarykovské. Byla nahrazena tzv. lidovou demokracií, v níž měla vedoucí úlohu KSČ. A aby nebylo pochyb o tom, kdo je tady pánem, nechala vláda A. Zápotockého schválit dne 6. 10. 1948 tehdejším parlamentem, Národním shromážděním, zákon č. 231/1948 Sb., pro který se vžilo označení: „Zákon na ochranu lidově demokratické republiky“. Předkladatelem této právní normy, na základě níž byly tisíce lidí odsuzovány do vězení za tzv. protistátní činnost (někteří dokonce k trestu smrti na šibenici), byl sociálně demokratický poslanec Jiří Hájek (1913-1993).

[Tento politik s velmi bohatou minulostí osobní i složitým vývojem politickým se po návratu z koncentračního tábora dal plně do služeb své strany a pak se angažoval ve fierlingerovském křídle soc. dem., s nímž v červnu 1948 „vplul“ do KSČ. Od tohoto momentu začal dělat závratnou politickou kariéru, která skončila po srpnu 1968, kdy jako ministr zahraničí ČSSR protestoval v Radě bezpečnosti OSN proti sovětské okupaci. Jeho zásadový postoj však netrval dlouho, protože mu někdo ze spolustraníků vysvětlil, že to nebyl dobrý nápad. Pak byl ze své funkce vyhozen a čekal ho osud mnohých dalších „profidisidentů“ z okruhu V. Havla: stal se signatářem Charty 77, dokonce jedním z prvních mluvčích této iniciativy, a po změně režimu (1989) poradcem předsedy Federálního shromáždění A. Dubčeka.]

Záhy po Únoru 1948 začali komunisté organizovat první soudní politické procesy se svými odpůrci. K zatýkání nepohodlných osob však docházelo již přímo ve dnech únorové vládní krize 1948, kdy ještě nebylo jasné, jak převrat dopadne. Na základě odtajněných písemností dnes víme, že politický a zejména vojenský zvrat byl možný ještě v letech 1951-52. Urputnost představitelů komunistického režimu vůči odpůrcům byla tak vybičovaná také proto, že se komunističtí mocipáni báli tohoto případného zvratu.

Doma však k jeho provedení nebylo ani dostatek odvážných lidí, ani potřebná odezva u obyvatelstva. Chyběla však především vojenská podpora ze Západu, která nikdy nepřišla. Západ selhal nejen v r. 1938, ale také v r. 1948 a 1968. Situace v Polsku i v Maďarsku byla odlišná, což se projevilo mimo jiné ve vývoji  událostí roku 1956, ale i 1981 nebo 1989.

●●●

H. Píka ‒ nejvýznamnější oběť z počátků komunistického teroru

Mezi prvními odsouzenými v zinscenovaných soudních procesech byli vojáci – účastníci západního odboje. Dne 18. 6. 1948 byl k trestu 19 let odnětí svobody odsouzen divizní generál Karel Janoušek (1893-1971). Na jaře 1948 byl zatčen také divizní generál Heliodor Píka (1897-1949), který za války působil jako náčelník československé vojenské mise v Moskvě.

Jeho prosovětští kritikové mu vytýkali, že prosazuje zájmy čs. exilové vlády v Londýně. (Ministrem obrany byl gen. S. Ingr; v čele exilové zpravodajské služby stál gen. F. Moravec.) Po válce a zejména po Únoru 1948 titíž lidé (K. Vaš, B. Reicin) postavili všeobecně známá fakta z doby války na hlavu a z Velké Británie, našeho tehdejšího spojence ve válce proti Hitlerovi, „vyfabrikovali“ nepřítele a z Píky udělali zrádce a vyzvědače ve službách W. Churchilla (proti Stalinovi).

V tomto zlovolném překroucení historických faktů šlo poúnorovým vítězům o jediné: zbavit se H. Píky ‒ jako nepohodlného svědka jejich kolaborace se Stalinovým Sovětským svazem. K tomu se sluší dodat: za nepatřičné prosovětské vstřícnosti ze strany prezidenta E. Beneše, který již za války připravil podmínky pro dobrovolnou „sovětizaci“ ČSR. Komunisté nemuseli nic vymýšlet: udělal to za ně E. Beneš.

Kdo patřil k Píkovým úhlavním nepřátelům, nebylo žádným tajemstvím. Vždyť po celé období 2. světové války (přesněji od r. 1941) se mohli naši komunisté přetrhnout, aby splnili všechny úkoly, které jim zadával soudruh Stalin. Většina členů tzv. moskevského vedení KSČ, kterým nehrozilo nebezpečí, že by (jako řadoví komunisté) skončili v koncentráku, se vracela do vlasti v doprovodu Rudé armády ‒ jako spolehliví agenti sovětských tajných služeb (NKVD, GRU). Rovněž tímto faktem si zajistili prominentní postavení v aparátu KSČ poté, kdy se tato strana začala připravovat k dobytí politické moci v ČSR. (K těmto agentům patřil také L. Svoboda a mnozí členové jeho vojenské jednotky, která se zformovala v r. 1942 v Buzuluku.)

Komunistické moci se podařilo v krátkém čase připravit a uspořádat soudní proces s div. gen. H. Píkou. Proběhl ve dnech 26.-28. 1. 1949 v Praze. Píka byl odsouzen k trestu smrti provazem. Po skončení procesu byl převezen do věznice na Borech u Plzně, kde čekal několik měsíců na popravu. K té došlo v ranních hodinách dne 21. 6. 1949.

Propaganda komunistického režimu v Československu náležitě využila tohoto soudního procesu k tomu, aby vykreslila některé naše vlastence jako zrádce a zahraniční špiony. Svědčí o tom také článek „Rozsudek nad div. gen. H. Píkou“, otištěný v komunistickém deníku Rudé právo ze dne 29. 1. 1949 (viz příloha).

Gen. Píka byl sice nevinen, ale bylo mu jasné, že v atmosféře zmanipulované justice nemá žádnou šanci se obhájit. Přesto byl přesvědčen o tom, že jeho nevina bude jednou prokázána a justiční omyl napraven. Píše o tom v dopise svým nejbližším – těsně před popravou, v noci z 20. na 21. 6. 1949 (viz příloha). Očistit památku svého otce si předsevzal jako svůj celoživotní úkol generálův syn – Milan Píka, který se rovněž stal důstojníkem čs. armády. Dožil se jak rehabilitace svého otce, tak i ocenění za svůj boj proti nespravedlivému rozsudku nad hrdinou I. a II. odboje – H. Píkou.

Poprava gen. H. Píky odstartovala u nás sérii politických soudních procesů, jejichž cílem bylo zlikvidovat nejstatečnější odpůrce komunistického režimu a zastrašit zbytek obyvatelstva. Komunistický teror nerušeně pokračoval až do smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953). Konec těchto „velikánů“ na chvíli komunistické katany znejistil, avšak když zjistili, že jim nic nehrozí a že jejich nadvláda nebude nikým a ničím omezována, v procesech a popravách, i když v menším rozsahu, se pokračovalo až do r. 1960.

Zběsilost v pronásledování odpůrců komunistického režimu se nakonec zastavila jako motor, kterému došla „šťáva“. Amnestie prezidenta A. Novotného (9. 5. 1960) se nakonec stala jedním z mála rozumných opatření komunistických vládců. Část svých odpůrců komunisté sice zabili nebo pozavírali, ale lásku k myšlence komunismu tím u občanů nezískali. Na jejich lákání do řad KSČ od těch dob slyšeli pouze kariéristé a morálně pokleslí jedinci, kteří si tím chtěli zajistit pohodlný život.

Gen. H. Píka byl rehabilitován teprve díky tzv. obrodnému procesu z roku 1968: dne 13. 12. 1968 vynesl Vyšší vojenský soud v Příbrami rozsudek, jímž byl gen. Píka v plném rozsahu zproštěn původní obžaloby, na základě níž byl odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti provazem. V r. 1991 povýšil prezident V. Havel div. gen. H. Píku do hodnosti armádního generála in memoriam a propůjčil mu Řád M. R. Štefánika III. třídy in memoriam.

Gen. H. Píka se nemýlil, když věřil tomu, že jednou bude rehabilitován a že bude očištěna jeho památka. Škoda jen, že si naši občané začnou vážit svých skutečných hrdinů až po jejich smrti, zatímco za svého života dávají přednost všelijakým pozlátkům a naslouchají různým pouťovým řečníkům, z nichž se nakonec vyklubou lháři a podvodníci. Podobnou etapu momentálně prožíváme. Jednou se za toto selhání budeme stydět. Stejně jako se skuteční vlastenci stydí za zbabělost našich předků, kteří dopustili, aby hrdina I. a II. odboje gen. H. Píka byl zločinným komunistickým režimem odsouzen k smrti a popraven.

Čest památce gen. H. Píky, ale i všech českých hrdinů a vlastenců, kteří položili své životy za svobodu a demokracii!

29. 1. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Příloha:

Rozsudek nad div. gen. H. Pikou

Ve dnech 26.-28. ledna [1949] bylo před vojenským senátem státního soudu v Praze hlavní přelíčení s div. gen. v. v. Heliodorem Pikou, který byl státním prokurátorem obžalován pro několik případů zločinu zneužití úřední moci.

Při hlavním přelíčení bylo listinným materiálem, svědky, jakož i vlastním doznáním obžalovaného prokázáno, že div. gen. Heliodor Pika, který v letech 1945-48 zastával vysokou funkci zástupce náčelníka hlavního štábu, byl v té době v tajném styku s význačnými členy britské zpravodajské služby a vyzrazoval jim velmi důležitá vojenská, průmyslová i státní tajemství.

Obžalovaný pod tíhou důkazů přiznal tři případy takové zrady, a to jeden v roce 1946 a dva v roce 1947, kdy na tajných schůzkách odevzdal představitelům cizí moci zprávy o československé armádě, o důležitých průmyslových zařízeních a informace o státně politických záležitostech, které v zájmu státu musely zůstat přísně utajeny.

Z písemností předložených soudu vyšlo najevo, že obžalovaný začal svou zrádnou činnost již za války. V roce 1940 navázal v zahraničí styk s orgánem britské zpravodajské služby, od něhož přijal větší částku peněz a pokyny pro vyzvědačskou činnost proti SSSR. Gen. Pika, který odejel v roce 1941 do SSSR ve funkci náčelníka československé vojenské misse, tuto činnost tam také podle daných mu instrukcí po celou dobu války prováděl a v tomto zrádcování pokračoval i proti osvobozené republice, která mu svěřila nejvyšší vojenské hodnosti a funkce.

Proces s generálem Pikou odhalil i některé, veřejnosti neznámé podrobnosti o rejdech reakce v zahraničním odboji a zejména o záměrné záškodnické činnosti reakční kliky generálů v londýnském MNO (= Ministerstvo národní obrany), z jejichž příkazu generál Pika kladl překážky v budování československých vojenských jednotek v SSSR, pracoval proti rozvoji československo-sovětského přátelství a spojenectví a přímo mařil válečné úsilí sovětské i československé armády. Generál Pika, usvědčován před státním soudem písemnostmi, zčásti i jeho vlastními, tyto okolnosti svou výpovědí rovněž potvrdil.

V pátek 28. ledna [1949] dopoledne vynesl státní soud rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným ze zločinu vojenské zrady podle § 6, odst. 1 a 2 zákona na ochranu republiky a zločinu zneužití úřední moci a odsouzen vedle ztráty hodnosti, vyloučení z čs. branné moci, ztráty všech vyznamenání a čestných práv občanských k trestu smrti provazem.“

(Rudé právo, roč. 29, č. 24, 29. 1. 1949, str. 1)

Poznámka redakce: Šéfredaktorem tehdejšího ústředního deníku KSČ byl Vilém Nový (otec televizní hlasatelky K. Moučkové), jeho odpovědným zástupcem Vojtěch Dolejší. Deník v tomto článku při uvádění příjmení generála H. Píky důsledně používá tvar „Pika“ – s krátkým „i“. Přepis textu článku zachovává dobovou podobu českého pravopisu.

●●●

Z posledního dopisu gen. Heliodora Píky před popravou v noci z 20. na 21. 6. 1949 ve věznici na Borech

Milovaní, nejdražší,

před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu, přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toto moji protivníci chtějí využít k dosažení jednoty ‒, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, anebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturismu. Kamže zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše „Credo“ – zděděné od M. J. Husi a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravdu! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody a lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá i bouři a nedá zahynouti! (…)

Pokud jde o můj „zločin“, který mám smýt krví, věřte, že v těchto tragických dnech nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když Vám pravím, že jsem zcela nevinen a že se za mne nemusíte stydět. Vězte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostředky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost a že jsem se vystříhal vždy všeho, co mohlo národu a státu uškodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit veškeré úsilí všech proti hitlerismu, aby národ byl co nejrychleji osvobozen. Spojil jsem se se všemi, kteří nám v tomto úkolu pomáhali. (…)

Nejdražší moji, ženo Milko, dceruško Táničko a synu můj Milane, odpusťte mi, že jsem se málo staral o Vás, když jsem se domníval býti ve službách celku. Osud Vám to vynahradí, nezoufejte a neplačte ‒, věřte. Rozsévejte snášenlivost a lásku mezi lidmi. Jedině proti Vám jsem se prohřešoval, když jsem Vás zanedbával.

Drahý můj synu, služ věrně našemu národu, buď člověkem, to je buď dobrý k lidem, buď pojítkem v nedorozuměních, snaž se odvrátit rozkol. Buď laskavý a pomáhej lidem. Ale věnuj se více rodině, než jsem to dělal já, neboť dnes všichni za mne nevinně trpíte. Prosím, prosím, odpusťte mi.

Líbám vás všechny vroucně a horoucně, jen se pro mne netrapte.

Váš Helo, otec

(Český týdeník, č. 50, 23.-26. 6. 1995, str. 17)

Poznámka redakce: Části textu, které byly zvýrazněny redakcí SN, až příliš nápadně připomínají naši současnost. Nestálo by za to, abychom se nad touto skutečností zamysleli? Opravdu jsme se ocitli na samém prahu nové totality?

Seznam vyobrazení:

1. Div. gen. Heliodor Píka (1897-1949).
2. Milan Píka a Heliodor Píka krátce po 2. světové válce.