Jdi na obsah Jdi na menu
 


O volbách po volbách – František Růžička

29. 11. 2013

V úvodu si dovolím použít jako podkladový materiál článek jednoho významného periodika (Respekt – v roce 1989 založen samizdatovými novináři, dnes ve vlastnictví velkopodnikatele Zdeňka Bakaly), který se v době předvolební zamyslel nad otázkou „nevoličů“ v Německu a srovnatelně v ČR.

Jen v krátkosti: k volbám v Německu chodí stále méně občanů, absentují především lidé vzdělaní, s dobrými příjmy a zájmem o veřejné dění. Je tam největší pokles mezi západními zeměmi za posledních třicet let… V ČR je počet nevoličů ještě výraznější. Pokles se uvádí nejen u lidí méně vzdělaných, s nižšími příjmy, ale i u vysokoškoláků, středoškoláků s maturitou a studentů.

Nehodlám fušovat odborníkům do řemesla, je to jejich řemeslo, za které jsou placeni (jistě dobře). Dovolím si ale tvrdit, že s účastí u voleb je to stejné, jako se čtením časopisů Respekt nebo Reflex. Bezdomovci to nečtou, cikáni to nečtou, studenti a dědáčkové s babičkami v domovech důchodců také ne. V mateřinkách se to ještě nenaučili, ve školních osnovách to není. Střední třída byla systémově vymazána ze hry. Takže kdo? A kdo z toho zbytku zůstane za dalších 5-10 let? Takových pár pitomců (jako já), kteří se ještě snaží něco ovlivnit, už moc není. Dochází jim dech. V Listopadu 1989 dal národ jasně najevo, že „rudým“ nevěří. Stejně bychom mohli dnes říci, že levicovým stranám také ne. No a pravicovým, po tom, co předváděly, jakbysmet. Dokonce ani těm populistickým, které zazářily a zase ve vlastním smradu a čoudu zkolabovaly. S nezapomenutelnou ostudou… Tak co si drásat nervy mezi takovým gulášem. Odpovídá to ale dávnému prohlášení V. Havla, že je jedno, kdyby tady bylo třeba sto politických stran. To se to pak vládne… Hlavně, že si při těch prvních „svobodných“ (nikoliv demokratických, jak uvedli zahraniční novináři) dobře vyčistil pole od těch nepohodlných (vyhlášením Jana Rumla již v době konání voleb) a skutečně nezávislých. Ochotných brát své poslání jako skutečnou službu svému národu.  

Bezprostředně po letošních volbách v Německu jsem byl v Berlíně. Srovnání na povolební období u nás poněkud diametrálně rozdílné. A teď se tedy s dovolením vrátím na domácí trávník. Předvolební oblbování skončilo, volební guláš došel, voliči sedí doma, zvolení se mezi sebou snaží hrát betla a durcha v očekávání, kdo uhraje stovku a sedmu. Soudruzi, nesoudruzi, bratři a přátelé poslanci, kteří ještě ani nezačali pracovat (jednat), už mají nárok na všechny zákonné prebendy (kanceláře, sekretáře, počítače, dopravu, stravu…). A pohled sdělovacích prostředků?

Jako prvního uvedu nestora tisku Ludvíka Vaculíka (LN 29/11). „Je po volbách a co: nic.“ Přidal bych pár vykřičníků, trefil to přímo na hlavičku. Víc dodávat snad ani netřeba. Bylo by to zcela dostačující. Prý zapomíná jména lidí. Ani se nedivím. Tolik jich již musel zapomenout. A líp určitě nebude, pane Vaculíku! Klidně budeme dál zapomínat. Všichni. Byť minulost mezi námi dále zůstává. Po čase to snad potvrdí i historici. Kdybych byl pesimista (nebo realista?), tak napíšu, že zas brzy budou nové předčasné volby. Politik všemi mastmi mazaný, prodejem armádních čepic a nákupem vadných padáků proslulý, velmistr financí Kalousek se zaskvěl celostránkovým rozhovorem (LN 9/11), ze kterého vyjímám perlu, která mi tak zazářila: „Ono je něco jiného kritizovat, rozdávat koblihy a slibovat…“ V triku lidovců svého času rozdával růže babičkám před kostelem v Klokotech u Tábora a spanilou vozatajskou jízdu k lepšímu zítřku sliboval… Ach ano, ta paměť! Moje vlastní deformace, že nezapomínám. Výsměch 17. listopadu (také jeho slova).

Ještě znovu LN (novinář Juraj Kušnierik 16/11) s nastaveným zrcadlem. „Co se od listopadu 89 změnilo? Skoro všechno: komunismus už nepovažujeme za nepřátelský režim, politiku už vnímáme jen jako záležitost peněz a moci. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli klesnout tak hluboko?“

A když ohlédnutí, tak nezastřené. Ve svém editorialu pan šéfredaktor (Šafr, Reflex, předvolební číslo 24. 10.) nabádá: „Lidé, braňte se. Útočí na vás Marťané!“ Dále vykresluje nové tvory, kteří v zemi přebírají moc, pohrdají liberální demokracií… Barvitě pak na obraze i v textu přibližuje jména Zeman, Babiš, Okamura, Bobošíková… s absencí studu, sebekontroly, svědomí, což jim dává mnohem větší prostor a akční rádius. Skrývá je pod mimozemské etnikum „Marťané“ s tím, že nejsou demokraté v našem lidském slova smyslu. Usilují o moc, která není pod žádnou kontrolou a často k tomu přednášejí demagogické lži o tom, že chtějí dál lidu naopak více moci… „Nevěřte proto Marťanům a braňte se před nimi, na Marsu žádná demokracie není…“

Nechci urážet, ale jeví se mi, že smysl nemá především ten redakční sysel. Působí na mne jako novinář autokrat, pouze potrefený liberální demokracií. S úplnou absencí demokracie a zcela nejasné liberalizace. Kam jsme to pod tímto heslem s novináři všeho druhu za čtyři pětiletky dopracovali? Co by pro svého čtenáře on sám neudělal? Dát „Blesku“ pořádnou údernou sílu jalových volovin (je to zoologicky vůbec možné?) a pak honem chránit pohasínající prodejní prosperitu a zastavit čtenářskou ochablost Reflexu. Proč mu tedy příliš mnoho důvěřovat, že právě on je se svými vyhulenými či nadupanými literárními tvůrci ten vyvolený a přímo „Božský“? Záměrně píšu s velkým začátečním písmenem, neboť právě on sám (i jeho druzi) ve svých článcích celebrují – Parlament. Rád poslouchám rady paní doktorky Hlavsové, která po vlnách ČRo lidu českému vtlouká do hlavy, že: záchod se píše na začátku s malým, stejně jako vláda nebo ministerstvo či parlament. Teprve „Ministerstvo blbosti a novin ČR“ je již úřední titul. Konec konců - někde jsem slyšel výraz: SLUŠOVICKÝ VŮL. Píšu úmyslně kapitálkami, neboť si tady skutečně nejen nevím pravopisné rady, ale ani nevím, o kterého z nich šlo. A zda tam náhodou na stáž nejezdil také už tehdy někdo z dané redakce. Zázrak pro fotostory. Ach, ti prodejní věštci.  Někteří na to nemusejí mít ani živnosťák. Možná se při příštích volbách propracujeme i k titulu: Novinář. Bude jedno jaký. (Ne)prodejný, (Ne)úplatný, (Ne)klamár…  Ostatně i v Reflexu roste zdatný dorostenec. Marek (č. 40). Třeba se také stane nesmrtelným, jako ten ve sněmovně. Ani beranidlem nenávisti státních zástupců nebude k sestřelení. Jistě není nezajímavé, že právě v tomto čísle se z jiného článku dozvídáme, že „už nějakou dobu probíhá ústup německých tiskových magnátů z ČR“. Proč asi? Třeba si svatí novináři včas uvědomí, že jejich profese je na ústupu. Opravdu neradostné osobní perspektivy. Třeba to ale bude k něčemu dobré. Půjdou na venkov (např. do Slušovic) makat s hráběmi a vidlemi a konečně poznají, jak se těžce (v potu tváře) zadělává na chleba. A bude po blbé náladě.

Suma sumárum: tak daleko ale ještě nejsme. V povolebním bilancování se stříbrem zaskvěl Respekt, který své čtenáře informoval o tom, „Jak Babiš změní Česko“, byť volby dopadly se zcela nejasnými výsledky, ale s nadějnou snahou politiků, že novým předčasným se lze vyhnout. Zlato Reflexu zůstává zcela neohroženo (č. 44). Liberálové a civilizovaní bez potěšení. Lidé s nepřiměřenou frustrací. Média selhávají. Rozvracečská činnost Klause a Zemana. Výsledkem je Babišistán.

Jaké to neštěstí. S kverulantskou otázkou: Pročpak tomu ani Reflex nedokázal zabránit? Celá desetiletí tomu snad nesloužil???  Bojovat do ulic nevyšel. „Potřebujeme… potřebujeme…“ Ano, ano… zcivilnit obyvatelstvo. Postupně. S výrobními prostředky našich prozřetelných masmédií!!! Jeví se mi, že možností je jako šafránu. Nebo snad s pomocí značky „Made in Šafr“? Když jsem si to četl, dělaly se mi mžitky před očima. Dokonce i kruhy. Úzce provázané… Prezident. Vláda. Novinář. Vůl. Slušovice, Komunardů 42… „Sešněrovanost, neschopnost se uvolnit – a nedostatek smyslu pro humor…“

Karty jsou rozdané. Sedmu drží populista, od něhož lze čekat všechno a nic. Naprosto neakceptovatelný jeho pokus hrát betla i durcha v jednom. Dokonce i sám Hitler jako velký populista byl chytřejší. Andrej je před rozhodnutím, zda to řídit jako Agrofert. Anebo: přijmout pravidla demokratické hry, která bývají zdlouhavá a občas produkují bordel a sajrajt… Jen to ale zajišťuje svobodu v konečném důsledku… Už se ničemu nedivím. Demokracii i liberalismus si můžete vykládat, jak chcete. Kupředu s novináři kráčejme dalších dvacet, třicet let. Já už tady nebudu.

Ujišťuji, že to byla jen náhoda. Ještě jsem si nepřečetl „Zemětřes v Hulvátově“ (Jefim Fištejn) a už mne napadlo, že je to jistě přeměna z Kocourkova. Taky že joooooooo! Ordinérní Hulvátov na Hradě. Co dodat? Havel si tam přivedl svobodomyslné (i slabomyslné) kejklíře, Klaus poctivé (i nepoctivé) zlodějíčky. Na Zemana toho už zákonitě moc nezbylo. Snad nám na závěr nezbude jen pláč jako Reflexu nad tím, jak mu někdo z pozadí masově vykupoval „předvolební číslo“ (protibabišovské). Reflexní horečka. Až příliš mi to připomnělo Jana Rumla svého času s vykonáním ortelu nad křesťanskými stranami pod liberalismem či demokratismem Václava Havla. Najednou je to alarmující v demokratické soutěži s použitím nedemokratických totalitních a bezprecedentních kroků. Chudák čtenář, jak se k němu všichni světohlasatelé pravdy chovají. Za takový prachy, za popsaný novinový papír. Haldy papíru.

Tomáši, Tomáši – ještě že ten Kosatík se nebál říct to na plnou hubu: „Po roce 1989 byla demokracie u nás samozřejmě čirou fantazií.“ Dodávám už jen tři vykřičníky!!!

P. S.: Zemana, Babiše ani ČSSD jsem nevolil.

František Růžička, České Budějovice

o-volbach-po-volbach-p1210204.jpg

Tanec smrti

o-volbach-po-volbach-p1210215.jpg

Muzeum Pergamon

o-volbach-po-volbach-p1210273.jpg

V.I. Lenin

o-volbach-po-volbach-p1210267.jpg

A. Hitler v roce 1933

o-volbach-po-volbach-p1210243.jpg

Hi, pozdrav Angely

o-volbach-po-volbach-p1210253.jpg

Berlínská zeď na úrovni "O"

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

a

(a, 1. 6. 2015 16:46)

a

O volbách po volbách

(Projistotuanonym, 30. 10. 2014 9:35)

Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali!