17. 11. 1939 – 17. 11. 1989 – 17. 11. 2018
Česká televize (ČT) udělala letos docela velký pokrok v tom, čemu se dlouhá léta vyhýbala. Veřejnoprávní médium totiž musí plnit i edukativní roli. Nestačí jen diváky bavit ve stylu komerčních televizí a občas do toho „prsknout“ zprávy. (Často to jsou pořád dokola omílané filmové „smyčky“, jež se vysílají během dne několikrát.) Za tak obrovské peníze, které tento moloch spolyká, je to doopravdy málo. Navzdory tomu, že ČT jinak chválím za zlepšující se stav, s něčím takovým se smířit nelze.
Neprozradím jistě žádné tajemství, když budu konstatovat, že to všechno souvisí s osobou ředitele P. Dvořáka. ČT, jak se zdá, asi nikoho lepšího nemá, ale měla by se poohlédnout po nějaké jiné osobě, jež bude lépe vyhovovat náročným kritériím pro práci ředitele veřejnoprávního média. Ze včerejších úspěchů se donekonečna žít nedá. U Dvořáka jde o to, že přišel ze soukromé televize a s sebou si přinesl manýry, které do ČT nepatří. Mohl by nahradit J. Soukupa, jenž svou práci evidentně nezvládá. Pan prezident by to jistě přivítal. Vždyť i Dvořák byl před rokem 1989 v KSČ. V tom by si ti dva mohli rozumět.
_________
V letošním roce se ČT překonala a nabídla divákům kromě stále rigidnějšího pořadu „Historie.cs“ (práci moderátora by dobře zvládli i „kmenoví“ redaktoři ČT J. Železný, T. Drahoňovský či J. Václavek) několik celodenních tematických bloků, jež byly zaměřeny na Únor 1948, Srpen 1968, Mnichov 1938 a vyhlášení ČSR 1918. Zatím posledním odvysílaným „vzdělávacím“ blokem byly události ze 17. 11. 1939 a 17. 11. 1989.
Bohužel – navzdory mnoha vysílacím hodinám jsme se toho opět příliš mnoho nedozvěděli. V ČT vystoupilo pár historiků, ale za skutečné odborníky na tuto problematiku lze označit pouze dva z nich: P. Blažka a P. Tomka. Zbytek byli jen „historici na baterky“, kteří nám kromě obvyklých frází a klišé nic nového nenabídli. A to ani o událostech ze 17. 11. 1939, ani o těch o 50 let pozdějších.
S těmito „historiky“, vesměs z ÚSTRu, je to podobné jako s „politology“. Těch u nás máme tolik, že bychom je mohli vyvážet. Přitom kvalitní jsou pouze dva: T. Lebeda a D. Kunštát. Všichni ostatní, včetně Zemanova „životopisce“ L. Kopečka, jsou pouze politologové takzvaní. Jeden ze zmíněných historiků (z ÚSTRu) se dokonce velice vehementně vymezoval vůči tzv. konspiračním teoriím. Už sice netvrdil, že „sametová revoluce“ byla revolucí, protože tou nikdy nebyla, ale odmítl, že by v těchto událostech měly prsty tajné služby. Samozřejmě že měly. Dokonce to celé vymyslely a řídily.
Vzhledem k tomu, že onen „historik na baterky“ pochází z generace „Husákových dětí“, patří k lidem jak s nekvalitním vzděláním (svou malou slovní zásobou a nesouvislým mluveným projevem to potvrdil), tak i smířlivým postojem k tzv. normalizaci. Od těchto lidí nelze čekat nic, natož nové poznatky o našich nedávných dějinách. Ze všeho nejdříve by se tito „odborníci“ měli vrátit na základní školu a pořádně se naučit pravopis. Když to zvládnou, to ostatní už půjde samo.
Účast tajných služeb, byť se to dnešním mocným nehodí do jejich politických plánů, a to zahraničních i těch našich, v událostech ze 17. 11. 1989 je zřejmá a mimo jakoukoli pochybnost. Ne proto, že s tím v předvečer 29. výročí Listopadu 1989 přišel poslední generální tajemník ÚV KSČ M. Jakeš, ale proto, že tomu tak skutečně bylo. Dokladů je o tom dost a stále ještě žijí přímí aktéři tohoto dění. Jen nemají možnost o tom ve sdělovacích prostředcích podat osobní svědectví.
K nejcennějším poznatkům z odvysílaného pořadu o událostech z r. 1989 patří svědectví některých účastníků z řad tehdejších studentů a dalších mladých lidí. Například i dvou zmíněných historiků – P. Blažka a P. Tomka. Cením si toho, co z jejich úst zaznělo (sám to mohu jako jejich starší kolega potvrdit): Ani profesionální historik v tu chvíli, kdy se stává přímým účastníkem „zlomových“ okamžiků dějin, nemůže s jistotou říci, zda tyto události budou, či nebudou dějinným mezníkem. K tomuto vyhodnocení nemá ani vyškolený historik dostatek informací, než jsou ty jeho – subjektivní. Tyto informace totiž samy o sobě nestačí. Potřebuje ještě delší časový odstup, aby se události daly objektivně posoudit. Ne roky, ale spíše desítky let.
_________
Co se týká událostí ze 17. 11. 1989, od žádného z pozvaných hostů jsme neslyšeli, že by politické změny z listopadu a prosince 1989 byly ve skutečnosti pouhým vyjednaným předáním moci, k němuž došlo mezi částí tehdejších nejvyšších činitelů vládnoucí KSČ a garniturou tzv. disidentů z okruhu Charty 77 a VONSu. Obě tato uskupení, jak je dobře známo, byla doslova „prošpikována“ agenty StB. (A. Babiš tvrdí, že jedním z nich byl i V. Havel.)
Ze všech hostů hovořil jedině P. Pithart o tom, že se jednalo o předání moci, nikoli o revoluci. Ostatní chartisté i nadále blábolí cosi o revoluci a dál mlží okolo osoby jejich guru V. Havla, ačkoli je zřejmé, že ten byl pouhou figurkou v rukou zákulisních politických hráčů ze zahraničí. Masová lidová shromáždění byla jen šidítkem pro prostý lid, aby uvěřil tomu, že dělá „revoluci“. Skutečná revoluce vypadá jinak. Necinká se při ní klíči na náměstích, ale teče krev. A také výsledek politického zápasu nebývá předem jasný: z vítězství se přes noc může stát osudová prohra.
Již zmíněný M. Jakeš má pravdu v tom, že studentská protestní akce ze 17. 11. 1989 byla zneužita částí funkcionářů KSČ (nakloněných Gorbačovovu vedení KSSS) a špiček StB k provedení vnitrostranického převratu. Provokace s brutálním zásahem na Národní třídě, kam byl průvod doveden agentem StB L. Zifčákem poté, kdy skončila oficiální část manifestace, měla uspíšit provedení těchto personálních změn. Tato improvizovaná akce byla v příkrém rozporu se změnami, na něž se připravovala KGB a její rezidentura v ČSSR, sídlící v Prognostickém ústavu ČSAV.
Obě tyto „koncepce“ přechodu do nových politických podmínek nakonec přerostly ve vzájemné soupeření agentů KGB a StB, které vidíme dodnes. K nejzřetelnějším momentům této „přetahované“ patří tzv. televizní krize z let 2000/2001, ale i vývoj v souvislosti s pádem Nečasovy vlády v r. 2013 – až do dneška (Zeman jako exponent Kremlu a Babiš jako agent StB). Po celých 29 let existence polistopadového režimu u nás probíhá soupeření mezi agenty KGB (FSB, GRU) a StB. (Její agenti jsou stále aktivní, ačkoli tato zločinecká organizace byla rozpuštěna ministrem R. Sachrem již v únoru 1990).
Nic z toho, jak jinak, jsme se ovšem z ČT ani z dalších sdělovacích prostředků nedozvěděli. Agenti „Bureš“ a „Falmer“ jsou jistě jen pověstnými špičkami ledovce. O agentech KGB (FSB) a GRU se i nadále u nás mlčí, ačkoliv je zřejmé, že jich v naší zemi působí po desítky let stovky, možná tisíce. Že tady nejsou proto, aby nám pomáhali budovat demokracii a právní stát, tím si můžeme být naprosto jisti.
Politická realita je mnohem horší. Škoda jen, že se již několik let mlčí o známé „Analýze 17. 11. 1989“, jejímž autorem byl bývalý politický vězeň komunistického režimu – Miroslav Dolejší (1931-2001). V tomto jeho díle jsou okolnosti předání moci na konci roku 1989 jasně a na základě nezpochybnitelných faktů popsány. (Zájemci si mohou tento dokument přečíst v naší rubrice „Dokumenty doby“ – Analýza 17. 11. 1989, 1. část, vloženo 27. 6. 2011, ZDE.)
_________
Dne 17. 11. 2018 se z českých politiků ukázal být nejpohotovější místopředseda Senátu ČR – Milan Štěch. Stihl přednést jak oficiální projev u Hlávkovy koleje (k událostem ze 17. 11. 1939), tak i položit květiny u pomníku 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. Na obou místech byl po zásluze odměněn potleskem, podobně jako 21. 8. 2018 u budovy Českého rozhlasu na Vinohradské třídě. (Tam byl vypískán jak A. Babiš, tak i R. Vondráček; na Národní třídě občané vypískali zase J. Hamáčka, P. Stuchlíka, D. Ťoka i L. Jakla. Babiš a Okamura se této ostudě raději vyhnuli a přišli sem v noci – jako zloději.)
Také letos se více hovořilo v televizi, ale i na jiných veřejných místech o událostech ze 17. 11. 1989. Místopředseda Senátu ČR M. Štěch sice ve svém projevu uvedl zmínku o oněch devíti studentech, které nacisté popravili ráno 17. 11. 1939 v Ruzyni, avšak jejich jména nezazněla ani před Hlávkovou kolejí, ani v ČT od pozvaných historiků. Proto jsem se rozhodl tento nedostatek napravit a jejich jména zveřejňuji. Jednalo se o nahodile zatčené funkcionáře studentského hnutí. Jsou to tito hrdinové:
● Václav ŠAFRÁNEK (11. 12. 1920 – 17. 11. 1939) ‒ student inženýrského stavitelství na ČVUT v Praze, zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách, člen Obrany národa;
● Jan ČERNÝ (20. 11. 1914 – 17. 11. 1939) ‒ student medicíny, předseda Ústředního svazu československého studentstva, člen Agrární strany a Vlajky;
● Jan WEINERT (18. 12. 1914 – 17. 11. 1939) – absolvent studia bohemistiky a germanistiky na FF UK Praha, středoškolský učitel, předseda Svazu českého studentstva v Čechách, člen Národního sjednocení;
● František SKORKOVSKÝ (1. 3. 1909 – 17. 11. 1939) – absolvent Právnické fakulty MU v Brně, bývalý předseda Tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva (1937), od r. 1939 předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě, člen Klubu národně-socialistických akademiků;
● Doc. PhDr. Josef MATOUŠEK (13. 1. 1906 – 17. 11. 1939) – historik a vysokoškolský pedagog, jeden z organizátorů Opletalova pohřbu, člen Národního souručenství;
● Bedřich KOULA (1. 3. 1913 – 17. 11. 1939) – student Právnické fakulty UK Praha, jednatel Svazu českého studentstva v Čechách, člen Národního sjednocení;
● Jaroslav KLÍMA (18. 5. 1913 – 17. 11. 1939) – absolvent Právnické fakulty UK Praha, předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě, člen Mladé generace Čs. národní demokracie (později Mládeže Národního sjednocení);
● Josef ADÁMEK (18. 12. 1909 – 17. 11. 1939) – student Právnické fakulty UK Praha, člen dozorčí rady Ústředního svazu československého studentstva;
● Marek FRAUWIRTH (8. 11. 1911 – 17. 11. 1939) – Slovák židovského původu, studující na Vysoké škole obchodní v Praze, člen Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, který na slovenském konzulátu vydával Židům falešné pasy, aby mohli vycestovat ze země.
Všichni jmenovaní byli bez soudu popraveni v ranních hodinách dne 17. 11. 1939 v Ruzyňských kasárnách v Praze.
_______
Jedním z 1200 studentů, kteří byli po 17. 11. 1939 transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausenu, byl i JUDr. Josef ŠÁRKA (6. 8. 1918 – 20. 5. 2009). Z koncentráku byl propuštěn v květnu 1942. V osmdesátých letech 20. století se stal signatářem Charty 77. Byl to právě on, kdo dne 17. 11. 1989 zahajoval manifestaci na Albertově.
17. 11. 2018
PhDr. Rostislav Janošík
