Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marxismus a křesťanský realismus – Doc. PhDr. Marie Řehořková

10. 12. 2013

Motto: „Mládí má sílu, nemá však zkušenost. Stáří má zkušenost, nemá však sílu.“

Průměrný věk revolucionářů je 20 let. Do války jdou vždy mladí. Tak tomu bylo ve 20. století a bude tomu tak i nadále. Proto si revoluce a války odklízejí z cesty zkušené jedince, ty, kteří vyzráli k moudrosti. A věk poválečný či porevoluční? Anarchie? V ní dominuje především dravá bezohlednost, krutá k minulosti, neschopná její analýzy a správného posouzení.

Tak je tomu dnes a bylo tomu tak i v Československu po 2. světové válce. Kdo dnes ví, že existovala kritika marxismu z hlediska křesťanského realismu? Že se jí seriózně zabývali takoví jedinci, jako byl Dominik Pecka, Artur Pavelka, Bohdan Chudoba? Znalci společenských věd i věd přírodních. Znalci člověka, společnosti i přírody. Pozastavme se nad jejich posouzením marxismu a jeho hlavní metody – dialektického materialismu.

Uvedení autoři se shodují v tom, že snaha poznat podstatu věcí, a tedy i společenských a přírodních procesů, je prastará. Zabýval se jí už Aristoteles (384-322 př. Kr.) ve své Metafyzice. Útěk před snahou poznat podstatu procesů přírodních i společenských, útěk před metafyzikou, staví člověka před úkol nahradit rozum citem. Z toho pak plyne poměr ke společenským jevům a procesům ryze citový. Nahánějí buď strach, nebo vzbuzují rozumem neopodstatněné sympatie. „Tak i poměr k největší sociální, hospodářské a politické skutečnosti, která má jméno komunismus,“ říká v roce 1946 Dominik Pecka v úvaze, nazvané „Útěk před metafyzikou čili o dialektickém materialismu“.

Sympatie ke komunismu je podle Dominika Pecky vysvětlitelná neduhy buržoazní a kapitalistické civilizace, neschopností křesťanů vytvořit spravedlivý hospodářský řád, sociálně vnímavý k jedinci. Dále je tato sympatie vysvětlitelná nabídkou obecného blaha, které vyloučí neoprávněné soukromé zájmy, a zdůrazněním pravdy „kdo nepracuje, ať nejí“. Pravdy, která je prvotně křesťanská, vyslovená již svatým Pavlem. Komunismus tedy profituje z nedokonalosti křesťanské společnosti, profituje z jejího odklonu od učení Kristova. Profituje z dvojpólnosti lidské podstaty, kterou si velmi dobře uvědomoval i Blaise Pascal (1623-1662). Velikost a náročnost Kristova učení uznával i evolucionista H. C. Wells, známý výrokem: „Galilejský byl příliš velký pro naše malá srdce.“ (Dějiny světa, str. 400)

Nejdále od Kristova učení se odchýlil Jan Kalvín (1509-1569), a to svou tvrdostí k chudým. Podle Kalvína Bůh miluje bohaté, chudé chudobou trestá. Takto pojímané křesťanství se ve svých společenských důsledcích stýká s hinduistickým kastovnictvím, které zavrhl Buddha, žijící v 6. stol. před Kristem. Byl-li Kristus příliš velký pro naše malá srdce, byl Buddha příliš vznešený pro naše nízké touhy. Oba měli snahu zkvalitnit člověka a jeho prostřednictvím život na této zemi.

Kalvínem zdeformované křesťanství, s důrazem na společenský úspěch a majetek, se ze Švýcarska rozšířilo i do dalších zemí západní Evropy a v 19. století se stalo základem stranické demokracie amerického typu. Zde pak bylo kritizováno sociálně cítícím spisovatelem Charlesem Dickensem, jak o tom svědčí jeho Americké poznámky z roku 1842.

Strach před komunismem je podle Dominika Pecky vysvětlitelný odporem k omezení osobní svobody, odporem ke zrušení soukromého vlastnictví a především odporem k ateismu. Chceme-li ovšem vědět, říká Pecka, co komunismus je, musíme odezírat od těchto citových postojů, ať pozitivních, či negativních, a zkoumat to podstatné, základní, co komunismus komunismem dělá. „Musíme zkoumat jeho ideový základ, který se nazývá marxismem nebo též dialektickým materialismem.“

Čemu učí marxistická dialektika? Především vzájemné podmíněnosti jevů, a to jak přírodních, tak společenských. Základem přírodního i společenského pohybu je stálá změna, a to změna kvantity v novou kvalitu. Nová kvalita vzniká náhle, skokem, mutací. Proto se nemůže podle marxismu uskutečnit přechod od kapitalismu k socialismu pozvolna (výchovou, sociálními reformami, zákonodárně), ale jen revolucí.

Příkazem marxistické dialektiky je revoluce. Buržoazie (thesis) – proletariát (antithesis) – socialistická společnost (synthesis). Podle marxismu je třídní boj přirozená a bezpodmínečná nezbytnost. „Není to bezohlednost, barbarství či surovost. Jen a jen vývojová nezbytnost.“ (D. Pecka, tamtéž) Je-li nutné pro vytvoření nové, spravedlivé společnosti použít násilí, pak „chvalme toto násilí“, říká mladičký básník František Halas. Tomuto citově zabarvenému přínosu komunismu podlehl i „básník čistého srdce“, jak Jiřího Wolkera nazval F. X. Šalda. Wolker umírá 24letý.

Marxisté – dle Pecky – nebyli a nejsou skeptikové ani kritikové, ale tvrdí dogmatikové. Teoretickým zdrojem jejich dogmatismu je idealistická filozofie německá. Fichte (1762-1814) učil, že svět je výtvor „já“, dílo subjektu. Marx a Engels, zrození v Německu, žádají, aby subjekt skutečně vytvářel svět. Tímto subjektem jim není člověk a jeho kvalita, ale proletariát, masa. Marxismus nikdy nebyl ryzím materialismem. Zůstával proniknut prvky idealistickými, zděděnými z německé filozofie (Fichteho, Feuerbacha a Hegela). TGM mluví o marxismu v Otázce sociální (1896) jako o iluzi, nikoli o filozofii a Jan Masaryk říká o Marxovi, že „to byl takový židovský vizionář“. (Viz Viktor Fischl, Hovory v Janem Masarykem, str. 29)

Marxisté tvrdí, říká Pecka v roce 1946, že zlo se nedá napravit dobrem, ale jen revolucí, tj. zásahem nenávisti, hněvu, pomsty a násilí. Zlo se tedy nenapravuje dobrem, ale zase jen zlem. Toto velice závažné stanovisko marxistické teorie přináší do společenské praxe tíhu let, poznamenaných utrpením nepřizpůsobených. Jinak řečeno: Marxistická teorie stvořila zákony, podle nichž se soudilo, odsuzovalo, trestalo a ničilo každého, kdo byl v rozporu s třídním bojem a diktaturou proletariátu. Člověk je modifikovatelný. Ztratil-li skutečné dobro, cokoliv se pro něho stává skutečným dobrem. I marxismus, se svou třídní nenávistí. Toto věděl a zachytil ve svých Myšlenkách už v 17. století Blaise Pascal.

Marxisté tvrdí, že každá teorie je prověřována praxí. Samotná revoluční praxe posledních dvou století prověřila svými oběťmi marxistickou teorii jako teorii poškozující život na této planetě. Tři sloupy moderního věku, jak nazývá Erich Fromm Marxe, Freuda a Einsteina, se zřítily nejen na Hirošimu a Nagasaki, ale na celý svět.  21. století pak nese ve svých útrobách tyto trosky jako epidemii daleko zhoubnější, než byla jakákoliv jiná, zasahující jen tělo. Tato epidemie zasahuje nejen tělo, ale i ducha. Činí člověka nerozumným a krutým.

Na prahu 21. století vidíme a stále zakoušíme, že euro a internet nás nezbavuje slabosti lidské povahy, sobectví, bezcitnosti a nerozumnosti v systému hodnot. Za peníze je člověk schopen všeho: zmařit lidský život i poškodit životadárnost přírody. Slouží-li technický pokrok smrti, není pokrokem v pravém slova smyslu. Pokrok v pravém slova smyslu závisí na zkvalitňování lidské podstaty. Základní rozdíl mezi marxismem a křesťanským realismem je v tom, že marxismus chápe člověka jako produkt společenských podmínek, křesťanský realismus chápe společnost a její kvalitu jako produkt kvality člověka.

Otázka lepšího člověka je pak otázkou výchovy. To je idea Buddhova, Platonova, Konfuciova i Ježíšova. Je to ovšem i idea velkých myslitelů novověku, kteří se výchovou všestranně zabývali. Komenského vrcholné dílo nese název Obecná porada o nápravě věcí lidských.

Provázanost mezi kvalitou výchovy a kvalitou společnosti zaznívá i ze slov anglického myslitele 17. století Johna Locka: „Z lidí, které potkáváme, devět z deseti jsou tím, čím jsou jen svou výchovou.“ Dominik Pecka končí stať o podstatě komunismu v roce 1946 takto: „Svět očekává nového člověka. Ne nadčlověka ani podčlověka, nýbrž člověka. Ale není jiného člověka, než je člověk stvořený k obrazu Božímu.“ Člověk, usilující o své lepší já.

Marxistická domněnka, že sociální zřízení je jen výsledkem určitých hospodářských poměrů, se zakládá na záměně podmínky a příčiny. Podmínkou toho, aby vznikl obraz, je plátno, štětec, barvy. Ale příčinou obrazu je malíř, jeho tvůrčí záměr a schopnost. Z toho plyne, z této záměny, Marxovo pojetí člověka jako „jednotlivého mizerného individua“.

Křesťanský realismus buduje vědomě na aristotelské metafyzice, jakožto vědě o prvotních příčinách, a postupuje od hmotného bytí objektivního k nehmotnému bytí objektivnímu, k samotnému pojmu Boha. Vytýkat metafyzice neprovázanost mezi jevy je naprostý nesmysl, neboť právě tato provázanost mezi jevy je podstatou aristotelské metafyziky.

Ústředním bodem pochopení přírody je pro křesťanský realismus právě pohyb. Volání dialektického materialismu po vystižení přírody jako stavu nepřetržitého pohybu je tedy volání po aristotelském chápání pohybu. „Moderní kvantová teorie je pak nejpádnějším potvrzením tisícileté pravdy aristotelsko-tomistické, že kvalita vzniká náhle, na podkladě pozvolné změny kvantitativní.“ (Artur Pavelka in: Křesťanský realismus, přírodní věda a dialektický materialismus, 1946)

Aristotelský dvoupólový princip je v podstatě sepětí ducha s hmotou, tvaru a látky. Idealismus a materialismus uznávají jen jednopólový princip, idealismus ducha, materialismus hmotu, a tak ve skutečnosti oba jsou vzdáleny přírodě jako takové, založené na pronikání ducha hmotou.

Aristoteles rozeznával tři státní formy přípustné, poněvadž podporují vybudování právního řádu, a tři formy nepřípustné, poněvadž odporují vybudování právního řádu. Tři státní formy přípustné jsou: monarchie, aristokracie a „politia“, přičemž politia je aristotelský termín pro přímou demokracii s vymezeným občanstvím. Tři státní formy nepřípustné jsou: tyranie, oligarchie a vláda davu, kterou Aristoteles nazývá demokracií. Dnes bychom ji nazvali anarchií.

„Kdykoli šlo o státní formu přípustnou, tj. takovou, ve které bylo možno uskutečňovat právní řád, snažili se křesťané naplnit ji svými mravními směrnicemi. (…) To ovšem nebylo bez nebezpečí, že podstata křesťanské politické myšlenky bude přikryta nějakým vnějším zřízením, které sice zachová křesťanské formy, ale ztratí pravý myšlenkový obsah křesťanství. Tak kolem roku 500 po Kr. muselo křesťanství bojovat, aby nesplynulo s císařstvím, kolem roku 1500, aby nepodlehlo absolutismu panovníků a ve dvacátém století, aby uchránilo svou i lidskou svobodu před všemocným státem,“ říká Bohdan Chudoba (in: Křesťanský pohled na společnost, 1946).

Křesťanství vždy uplatňovalo své mravní nazírání na věci sociální. Nikdy ovšem netvrdilo, že změní svět a zbaví následující lidská pokolení všeho sobectví. O pravdu a spravedlnost je nutno usilovat stále znovu. „I v minulosti byla údobí, kdy se křesťanská věc dařila více, a údobí, kdy se dařila méně. Marxistické stavění každé následující epochy nad epochu předchozí není správné. Ve skutečnosti bylo například údobí feudalismu sociálně mnohem výše, než údobí soukromého kapitalismu,“ říká Bohdan Chudoba tamtéž.

Jak se dívá Bohdan Chudoba v roce 1946 na funkci státu? „Zákonodárný činitel, to jest stát, musí se především zasadit o to, aby byl co nejvíce rodinám zajištěn takový majetek, který by je stačil uživit. Toho cíle lze dosáhnout třemi cestami: 1. zákonitým omezením soukromé držby; 2. zajištěním laciné energie; 3. usměrněním peněžního trhu.“ Pozastavme se u té třetí cesty. „Osou třetí cesty je zajištění dostatečného vlivu státního ve všech zdrojích peněžního kapitálu, aby ho nebylo zneužíváno jen tam, kde kyne největší zisk, nýbrž naopak tam, kde je ho sociálně nejvíce zapotřebí.“

Kontrola státního útvaru nad finančním kapitálem je velmi starého data. Podle Platona může jedinec vlastnit vše, s výjimkou měny, zlata. Měnu má vlastnit obec – stát, říká Platon ve svých Zákonech, které sepsal jako své dílo poslední kolem roku 347 př. Kr., tedy ve zralém věku a s bohatými životními zkušenostmi 80letého filozofa. „I ten, kdo podniku propůjčuje peníze, má plné právo požadovat za to mzdu. Ale tu je právě největší nebezpečí nekalého zisku, totiž takového zisku, který je diktován jen sobeckou chamtivostí, a nikoli starostí o užitečnou výrobu.“ (B. Chudoba, tamtéž, 1946)

Zneužití finančního kapitálu v neprospěch člověka je možné i tak, jak nám to zachytil Wickham Steed, anglický diplomat a novinář, v rozhovoru se soluňským bankéřem, Emanuelem Carasso. V září 1913 říká Carasso: „Provedli jsme revoluci, potom protirevoluci, pak zase novou revoluci a snad jich bude ještě několik…“ Je to smutné konstatování, ale finanční kapitál se podílel jak na obou světových válkách ve 20. století, tak i na „velkých“ revolucích v posledních třech stoletích. Jak nevzpomenout posledních slov Maxmiliena Robespierra, která vyslovil před svou popravou 28. července 1794: „Chtěl jsem pomoci chudým a pomohl jsem finančníkům.“

„Proto, je-li kde znárodnění na místě, je to v podnicích peněžnických. Ovšem znárodněním nemyslíme postátnění, nýbrž účinný dohled především malých společenských zřízení, obcí, krajů, zemí a teprve v největších peněžnických podnicích dohled státu. A úkolem tohoto dohledu je postarat se, aby kapitál byl poskytován tam, kde ho má společnost zapotřebí, a nikoli jen tam, kde kyne největší zisk.“ (B. Chudoba, tamtéž, 1946)

Vedle křesťanských realistů se vyjadřuje v roce 1946 k finančnictví i prezident Edvard Beneš, a to ve shodě s názorem shora uvedeným: „Bankovnictví patrně přestane být podnikem individuálním nebo výdělečně akciovým. Banky se stanou institucemi veřejnými, všeobecně prospěšnými, ne jak tomu je v dnešní formě – kapitalisticky spekulujícími a podnikajícími. Veškeré bankovní hospodaření bude podrobeno striktnímu regulování státnímu a veřejnému. Měna patrně už nebude založena na zlatě, nýbrž na práci jedinců a ovšem na autoritě státu, jenž práci ve formě měny ohodnotí a finančně podloží. Vývoj k tomuto novému stavu může být velmi nenásilný.“ (Demokracie dnes a zítra, 1946, str. 270)

Světově uznávaný křesťanský realista Albert Schweitzer (1875-1965) říká: „V otázce vlastnictví je etika úcty k životu vysloveně individualistická v tom smyslu, že nabytý nebo zděděný majetek má být dán do služeb celku jen na základě jednotlivcova svobodného rozhodnutí. Etika úcty k životu mně přikazuje myslet na druhého a dává mi na uváženou, smím-li si činit nárok na všechny plody, na něž stačím dosáhnout.“ (Etika úcty k životu in: A. Schweitzer, zastánce kritického myšlení a úcty k životu)

Albert Schweitzer, který zasvětil svůj život práci pro druhé, měl ve své pracovně, v nemocnici v Lambaréne, jediný obraz: portrét J. A. Komenského. Tento velký křesťanský realista 17. věku ve své době odmítá vše, co člověka ponižuje, mluví o hanbě století, když několik lidí si zřídí v říších monopoly a tím vylučují druhé, berouce jim chleba od úst. Na práci se dívá jako na nezastupitelný výchovný prostředek. „Je třeba učinit taková opatření, aby se každý člověk počestně zaměstnával, ku prospěchu těla a duše i vnějších statků.“ Špatná výchova je podle Komenského zkázou člověka i celé společnosti.

Komenský, podobně jako Platon, chápe mír jako přirozený stav lidstva. Ve válce a revoluci vidí utrpení, které válka a revoluce lidem přináší. V Londýně, kde pobýval od září 1641 do června 1642, napsal sice Via lucis, ale poměry v Anglii dobrými neshledával. O probíhající revoluci se vyjádřil následovně: „Ty, Británie, si rveš své vlastní útroby.“ Obdobně odsoudil i válečné tažení švédské tehdejší Evropou: „Ty, Švédsko, na cizím území práva lidí obhajuješ, na svém území jich nedbáš.“ Moudrý a k člověku vnímavý Antoine de Saint-Exupéry je ve dvacátém století téhož mínění. Ve svém vrcholném díle, Citadele, Exupéry říká: „Jestliže obětuji své pokolení pro štěstí pokolení budoucích, obětoval jsem tím lidi. Ne ty zde či ony, ale všechny. Prostě jsem na ně uvalil neštěstí. Všechno ostatní je pouze vítr slov. Mír není stav, jehož by se dosáhlo válkou.“

Poslyšme ještě, co o válce říká myslitel dávné Číny, Lao-c’, který se narodil 600 let před Kristem: „Zbraně jsou nástroje, které nosí pohromu, ne nástroje pro ušlechtilého. Použije jich ten, jenž už nemůže jinak. Klid a mír jsou tím nejvyšším. Vítězí, ale neraduje se z toho. Kdo zvítězil v boji, má zůstat stát jako při smuteční slavnosti.“ Také náboženské války, které zmítaly Evropou přibližně od 15. století, nebyly v souladu s učením Kristovým a nepřinesly nic dobrého ani do života svým současníkům, ani jejich potomkům. Proto patrně mluví TGM v Otázce sociální o marxismu jako o plodu německého protestantismu.

Pozitivním hodnocením revoluce a války se tedy staví marxismus proti celé světové kultuře. Svým negativním přístupem k jedinci, jako „jednotlivému mizernému individuu“ otevírá pak dveře k manipulaci s člověkem v zájmu masy, revoluce a války. Této manipulaci výborně slouží masová kultura prostřednictvím masmédií. Člověk je utvářen ve svých postojích a názorech zvnějšku, ku prospěchu těch, kteří přijali za svou marxismem a freudismem hlásanou podstatu lidství. Tou je podle nich touha po moci nad druhým člověkem a touha po majetku.

Zatímco křesťanský realismus pokládá za podstatu lidství harmonii mezi rozumem, citem a vůlí a je zařaditelný do světové kultury, jeví se marxismus jako prvek světovou kulturu rozkládající. Tohoto si musí být vědom každý, kdo hodnotí současný stav jak kultury evropské, tak kultury světové.

Doc. PhDr. Marie Řehořková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář