Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zkostnatění – Euring. Dr. Bohumil Kobliha

31. 12. 2013

Trvá-li jakákoliv etapa našeho společenského vývoje příliš dlouho, přešlapujeme-li na jednom místě, ustrne a padá. Jako historické období může překlenout staletí. Záleží na tom, čeho se týká. Jde-li o moderní společenské uspořádání, časové trvání existence je jistě kratší než u formací náboženských, které dějinně lze považovat za nejdůležitější součást řízení běhů lidské společnosti. Ale i tam dochází dle poznatků a potřeb k nutným změnám. Markantní případy můžeme pozorovat v končinách našemu kulturnímu vývoji blízkých – a časově nejbližší je jistě starodávný Egypt. Navrší-li se poznatky, božstva přestávají vyhovovat. Náboženství zkostnatí. Nároky kněží na podílu o moc (ve všech směrech) se množí, až nakonec jsou neúnosné. Pak přicházívají nutní reformátoři s jejich činy. Tak se stalo v třináctém století před Kristem v polyteistickém náboženství, které se svými nesmiřitelnými strážci vládlo nad nilskou říší.

Farao Achnaton (Ikhanaton, Akhenaton, jinak Amenhotep IV.) se rozhodl nepohodlné množství bohů a bůžků (a jistě ještě nepohodlnější počet kněží a chrámového personálu s jejich nároky) nahradit jednobožstvím, totiž bohem Ra. Ten pro obecnou potřebu a komunikaci byl symbolizován sluncem. Židovský Jahve v jednobožské podobě se objevil na scéně až o tisíc let později. Síla a tlak náboženských předáků a dřívějších kněží starých „osvědčených“ bohů, vládnoucích z Karnaku, Luxoru a dále v povodí Nilu, byl  ale nezlomitelný. Proto se pokrokový Ikhanaton rozhodl vybudovat nové město, Amarnu, kam se s oddanými kněžími, novým kultem a celým dvorem přestěhoval. Sláva netrvala dlouho. Hned po jeho smrti byl celý nový kult rozmetán spolu s městem Amarnou, po kterém zůstaly jen stopy základů.

Podobný, leč úspěšnější příklad máme v římském císaři Konstantinovi. Vítěz nad vládnoucím Maxentiem, geniální stratég i politik Konstantin nemohl ale porazit to, čemu bychom dnes řekli „staré struktury“ římské, včetně bohů. Proto se s celou slávou odstěhoval a přebudoval od Říma vzdálené město Byzantium na své sídelní město – Konstantinopol. Potřeboval však stále oproti starým bohům nový ideologický nástroj své imperiální moci. Jednobožství už dávno bylo ve vzduchu (Ikhanaton a Židé). Rodící se křesťanství se tedy nesmírně hodilo Konstantinovi. Musel ho ovšem oprostit od rozporů, které uvnitř vládly. Proto svolal do města Nicei první jeho koncil roku 325 po Kr. (nyní Nicea I.). Zde byly prakticky položeny základy světovládného náboženství tak, jak ho dnes známe.

Dnes tedy jsme od tohoto data nastolení oficiálního křesťanství a jeho institucí vzdáleni šestnáct století. Za tu dobu se nahromadilo množství lidských poznatků a věd. Samotná přikázání Ježíšova (například chudoby a skromnosti) byla pozapomenuta. Katolictví, které samo neslo a chce nést pochodeň víry, došlo svými předáky k poznání, že reformy jsou nutné. Takové dílo vyžaduje ovšem ramena titána. Proto se stařec Benedikt XVI. vzdal papežského trůnu, aby uvolnil místo novému, jiskrnému papeži Francisovi. 26. listopadu 2013 jsme se na Ceefaxu dozvěděli, že papež Francis chystá radikální změny a žádá od věřících, aby „měli sílu opustit Vatikán“! Je to jen obrazně řečeno? Týká se to Vatikánu II.? Jsme svědky změn souměřitelných s tím, co uvedl Ikhanaton?

Londýn, 29. 11. 2013

Euring. Dr. Bohumil Kobliha

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář