Svobodné noviny na internetu

Českobudějovický listopad 2014 – František Růžička

16. 12. 2014

S časovým předstihem vylepené plakáty zvěstovaly budějickým občanům, že v jihočeské metropoli znovu snad „čas oponou trhnul“ a na politické scéně zase může dojít k nějakému „vzpomínkovému“ vlnění. Moc toho za uplynulých 25 let nebylo – a to co bylo – bylo pouze v jednostranné režii. Bohužel, i letos na mě nepříjemně padá stejné zjištění. Ale nepředbíhejme.

Pondělí 10. listopadu

V kostele Svaté rodiny, který je dnes určen především studentům (středoškolským i vysokoškolským), se uskutečnil „Diskusní večer“ se známým teologem prof. Tomášem Halíkem. Podrobnější záznam je nad rámec možnosti této statě. Kostel se zaplnil do posledního místečka, pan profesor (při dost nekvalitním ozvučení) prošel téma „Cesty ke svobodě“ od roku 1939-1948-1968 a Listopad 1989 až k odkazu pro současnost. Překvapením jistě nebylo, že v úvodu vystoupil rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer, spíše zjištění, že v režii celého týdne dominuje senátor Parlamentu ČR Jiří Šesták, donedávna ředitel Jihočeského divadla. Celý týdenní program (s pečetním puncem 25 let svobody) připravila Jihočeská univerzita s Jihočeským divadlem, městem České Budějovice a občanská iniciativa „Svoboda, demokracie a solidarita“. Z večera vzešla výzva „sedmadvaceti Jihočechů“ nazvaná jako „Budějovická výzva“, kterou již předem podepsali emeritní biskup J. Paďour, diplomat P. Kolář, pan senátor, pan rektor univerzity a další. (Plné znění výzvy lze najít na internetu).

Středa 12. listopadu

V podvečer se na Piaristickém náměstí uskutečnilo hudební vystoupení Jardy Svobody jako doprovodná kulisa pro komentovanou projekci dobových záběrů. Vystoupení rektora univerzity i pana senátora potvrdilo záměr, že podstatná část připraveného programu byla přenesena právě na akademickou půdu, aby studenti byli blíže seznámeni s listopadovými událostmi a zauvažovalo se nad samotnou podstatou svobody. Aktéři mluveného slova po ose Opletal- Palach- Havel nastínili, jak jednoduše bychom mohli o nabytou svobodu přijít. Vždyť historie ukazuje, že je to velmi snadné, ale následky jsou nedozírné. Zatím bez dalšího osobního komentáře.

Za mými zády natáčela rozhovor paní redaktorka K. Vrkočová (TV Nova) s jedním tehdejším studentem (Martin E.). Jak rád bych přidal doplňující údaj o tom, jak jsem právě jemu a dalším studentíkům tehdy v Římě vyprávěl o událostech v roce 1968, o normalizaci s nutností opustit Jihočeský kraj včetně toho, jaká tam vládne politická situace a absolutní nezájem jakkoliv „jít proti mocným tohoto socialisticky rozvinutého režimu“.

Od 18.00 hodin se pak v zaplněném klášterním chrámu Obětování P. Marie uskutečnila tradiční studentská mše při svíčkách. Na pozvání místního P. J. Prokeše byl hlavním celebrantem P. Petr Beneš z Prahy. V průběhu prvního čtení zazněl odkaz apoštola Pavla ke Galatským „Ve jménu Ježíše Krista“. Z evangelia (Mat. 5) pak učení o blahoslavenstvích, na která bylo navázáno i při promluvě… „Slavíme dnes nejen nabytou svobodu před 25 roky, ale také výročí kanonizace naší Anežky. Právě ona přijala dar – být vděčná. Jako dcera královská dokázala odmítnout nabízené dary a jít za hlasem svého svědomí. Šla za skutečným Králem. Je třeba nejen získat poznání, ale především udržet kořen paměti. Přes intelektuální poznání daru Anežčina je potřebné také znát, co zanedbáváme. Poznat hodnoty, pro které se může umírat, ale pro které musíme rovněž žít…“

Je mi dosti líto, že ani na církevní půdě nezaznělo: „Jistě jsou tady mezi námi i ti, kteří prokázali svoji statečnost již v tehdejší době a tuto významnou událost prožívali přímo v Římě.“ Ano, právě tady jsme byli (13. 11. 1989) prvními svědky pádu Berlínské zdi a přímými aktéry mnoha diskusí s československým exilem.

Bezprostředně po bohoslužbě se k věřícím připojili i další občané, aby na břehu slepého ramene Malše v připraveném happeningu vyslechli zpívanou „Modlitbu pro Martu“ a státní hymnu, které zazpívaly smíšené sbory všech gymnázií ve městě. Na závěr připluli na lodičkách skauti a s vážností i veselím se snažili vypustit k obloze jako symbol uplynulých roků 25 zažehnutých balonů štěstí, z nichž některým se k nebi vůbec nechtělo a padaly zpět ke studené hladině. Nejspíše věděly proč, jakoby také symbolizovaly, že za uplynulých 25 let proklamované svobody zdaleka nebylo (a stále není) vše úplně košer.

Čtvrtek 13. listopadu

Do auly Jč univerzity byla svolána konference pod názvem „Cesty ke svobodě“. V diskusních panelech měli vystoupit např. Lída Rakušanová, Šimon Pánek, Jan Urban, Hana Marvanová, Jan Ruml… Kdykoliv vidím jméno posledně uvedeného, ihned se mi vybaví následky jeho konání a záměrně připraveného volebního zákona pro první svobodné, nikoliv však demokratické volby v roce 1990! Likvidace skutečně nezávislých, podpora partajníků včetně těch nejčervenějších! Na večerní program byl připravený koncert jazzmana Rudy Linky.

V jihočeském tisku se k danému tématu opět obsáhle prezentoval senátor J. Šesták (jeden z duchovních otců letošních oslav) se sdělením, že cílem bylo oslovit především mladé lidi, kteří o daných událostech moc nevědí a svobodu považují za samozřejmost. Zároveň se vyznal z hlubokého zážitku při vystoupeních na budějovickém náměstí v revolučních listopadových dnech. A zas tu máme tu červenou nit, táhnoucí se od „prostřeného sametu“ přes „kvazi demokracii“ a „omílanou“ svobodu nadále „nomenklaturně“ uvědomělými a poslušnými redaktory napříč všemi sdělovacími prostředky. Pokud by někdo nepochopil, neboť nemá dostatek vlastních prožitků, předestírám: vzpomínat a hovořit mohou jen někteří – stejně jako tehdy u Samsona i ve sdělovacích prostředcích!

Pátek 14. listopadu

V galerii Měsíc ve dne se uskutečnila vernisáž výstavy fotografií Oldřícha Škáchy pod názvem „Osobnosti disentu“. Potrvá téměř do konce listopadu.

Vzpomínkové foto předestřel na titulní stránce Českobudějovický deník s pečetí „25 let svobody“. K tomu v článku pod nadpisem „Převrat měl zpoždění“ zavzpomínání o tom, že do Budějovic přivezli zprávy o dění v Praze herci až 18. listopadu. Jaká škoda, že nám podrobněji nepopsali, jakou strategii vytvářeli soudruzi redaktoři a zejména soudružky (Blanka, Jitka, Ivana…) v lůně mateřské „Jihočeské pravdy“. Paní ředitelka (JVK) se vyznala z dalších revolučních prožitků v Klubu Malého divadla, které v ty dny slavilo své výročí. Nebojím se napsat „poslušného naplňování rozvoje socialistické kultury“. Byť šlo o MD (rozuměj spíše loutkové), když jsem záhy vešel do tohoto klubového společenství, nenapadlo mne nic jiného, než že se zde sešla „Umělecká kulturní fronta“. Co si budeme nalhávat. Většina nomenklaturních a oddaných členů strany. To se týkalo i některých umělců z Jč divadla. Pro serióznost s naprosto čistým svědomím dodávám, že sama paní ředitelka je mou kamarádkou, která mi (jako i někteří jiní) při působení ve své funkci nikdy neublížila. Nicméně (stejně jako ti jiní), bez kritiky jejich odbornosti, své poslání mohli vykonávat právě díky stranické legitimaci. Na rozdíl od jiných, kteří tuto možnost dobrovolně odmítli.

Pod nadpisem „Jak jsme žili před sametem“ se vyznala populární novinářka Lída Rakušanová. Dosti nerad nastiňuji, jak pod pozdějším mágem československé kopané Vl. Košťálem napomohla těmto krajským novinám přeplout do vod zahraničního vlastníka (dnes Vltava-Labe-Press). Zavzpomínala na své mládí, když divadelním autobusem jezdila na představení do Č. Krumlova přes Kaplici, kde měli tak dobrou zmrzlinu… Když jsem namítl, že do Krumlova se jezdilo přes Kameňák (Kamenný Újezd), kde právě měli tu vyhlášenou zmrzlinu, již se nikdo neozval. Rovněž jedna z podob současné svobodné politiky sdělovacích prostředků. (Ne)serióznost nade vše!

Tuto absolutní neserióznost přisuzuji i dalším stránkám tohoto pátečního vydání. V celém rozsahu se objevují individuální vzpomínky na minulost. Nemohu vůbec napsat, že rozporuplné. Spíše naopak. Jistě, někdo pocházel z živnostenské rodiny, někomu emigroval příbuzný do ciziny, rodičům některého zabavili fabriku… Jistě to zcela určitě neměli jednoduché. Jinému však – jako Jiříkovi foukal vítr do paneláku ve třináctém patře, Eliška dostávala jen jednu korunu za jedničku ze školy, Honzíček se věnoval volejbalu, protože do toho byly nalité prachy, Pavlík hrál na housle a jiné ani neřešil, Michaela se na pionýrském táboře učila žít v přírodě – téměř svorně však ani mnohému nerozuměli. Nejspíše jako pan spisovatel, který si psal pohádky pro dětičky. Ani bych se nedivil, kdyby po přečtení tohoto plátku nerozuměli ještě ani dnes! Pan bývalý poslanec a letošní kandidát do českobudějovického zastupitelstva si posteskl, že na vojně sloužil u družstva, kterému by v případě válečného konfliktu k přežití bylo dáno jen deset minut, a navíc nedostával ani vycházky, když to právě potřeboval. Jen by mne zajímalo, jak proti tomu bolševikovi, kterému již docházel dech, ON (Ing. M. B.) sám v době před Listopadem bojoval. Záměrně neuvádím – úspěšně. No a uměleckou garnituru představila populární herečka V. Z., která sice byla devět let členkou strany, byla také dvojnásobně evidovaná, ale to ještě neznamená, že s StB spolupracovala!!! Tak nějak nám na scénu slávy (politické i umělecké) přicházejí lidé bez minulosti.

Zcela krátkým dovětkem: Je mi velice líto, že jsem se ve statích „nesešel“ se žádným kamarádem, se kterým jsme se přičinili o rozpad ČSM, odmítli vstoupit do SSM, tiskli a rozváželi letáky v srpnu 1968, bránili budovu ČRo u Tří lvů, demonstrovali proti milicionářům s běsnícími psy u Černé věže o rok později. Nečetl jsem o nikom, kdo stejně jako já musel opustit Jihočeský kraj a nemohl zde být zaměstnán. Dokonce ještě k 31. 12. 1988 musel odejít z komunistické JETE. A po projevu při generální stávce byl hned druhý den povolán na kobereček k soudruhu řediteli. Jen tak bokem – ano, soudruh musel brzy odejít, ale po roce 2000 se opět vrátil! Báječných 25 let svobody. V zaměstnání, na politické scéně i v tisku. Paní Rakušanová, to je snad zase na zavření do lágru k likvidaci! Vždyť jste mu za takovou rebelii odmítli i vydat novinářský průkaz! Absolutní ztráta soudnosti a zkreslování skutečností i po 25 letech.

(Pokračování)

František Růžička, Hlas svědomí, České Budějovice