Dole Na Můstku ‒ František Růžička
Ujišťuji, že nebylo po půlnoci, takže zcela jistě nemohu být podezříván z porušení pražské prohibice. Leč viděl jsem vám, páni, dámy (pardon, to není soudobě transgenderové), takže – milí Pražané i venkované, prapodivnou bytůstku. Vlastně bytůstky. Zda byly, či nebyly prapodivné, posuďte sami. Jaké měly oči, také. Třeba milé, mírumilovné, až podlézající k pohlazení, jiné nevraživé, blesky sršící a dokonce i ty zelené, smutně pošilhávající zpod zelených praporců, plaše vybízející k malému puči, nebo další velké kontrarevoluci.
Ale aby to bylo srozumitelné, tak na vysvětlenou. Nebyl 1. máj, přesto byl svátek. Státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad roku 2017. Na rozdíl od těch všech předešlých vzpomínek jsem tentokráte nestepoval osamoceně kolem českobudějovického Samsona (kašny, nikoliv pivovaru), ale s jistou dávkou zvědavosti jsem si zajel do centra dění – na Václavák a přilehlé okolí. Oficiálně bylo nahlášeno (snad i povoleno) 24 demonstrací či manifestací. On je v tom dneska takovej guláš, že se vlastně ani dobře nepozná, co je co. Jednomu se něco líbí, tak za to manifestuje, druhému se to samé nelíbí, tak proti tomu demonstruje. Člověk už od svého stvoření až po současnost byl, je a nadále bude bytostí nespokojenou, nepokojnou, rebelující, manifestující i demonstrující…
Mírně povzbuzen šizenou, jistě ale čerstvě praženou pražskou kávou, jsme se pomalu loudali od „Obecňáku“ z náměstí Republiky po Příkopech k předpokládanému centru dění. U Slovanského domu letmá vzpomínka na bouřlivá setkání s Jiřím Hanzelkou, Josefem Smrkovským a dalšími aktéry Pražského jara, u Dětského domu na léta dětského snění s lahodným koktejlem. Klidně mě tam maminka nechala čekat, než si vyřídí nákupy, aniž by se o své dítko strachovala. Jo, i taková to byla doba.
A dneska? Ani jsem to nedořekl: už se proti nám s řevem „Čechy Čechům“ hnala parta bytůstek se státní vlajkou, obrácenou vzhůru nohama, „tedy barvami“. Po pravici zářící anton PČR, po levici doprovodní příslušníci, strážící pořádek metropole. Bytůstkám vstup na Václavák uzavřen, do Panské také. Ve večerních zprávách pak podrobnosti o počinu Dělnické strany se snahou proniknout na Václavák…
Pro značné množství lidiček, ale především nedostatku času, jsme se už na Národní třídu nedostali. Dalšími bytůstkami, které nebylo možné přehlédnout, byli bratři Slováci se zelenými vlajkami ‒ tzv. Kotlebovci z Banské Bystrice. V dolní části Václaváku pak nevelké zastřešené pódium, kde se postupně střídali mluvčí, stručně vyjádřeno, progresivně pravicového ražení. Jenže ono to ve své podstatě až tak stručné není. Možná na tržištích. Jako voda řeči plamenné plynou, plynou… potlesk, potlesk… a jde se domů. Z úst odborníků zaznívá, že pro parlamentní demokracii je normou tak pět zastoupených stran v parlamentu. Co je nad pět, je už nějaký druh antisystémového extremismu. Vždyť oni se nedohodnou ani ty dvě „pravicové“, jako je ODS a TOP 09. Každé z nich jde o to svoje koryto u žlabu a řádně slyšitelného praporečníka. Suma sumárum k dnešní rozhádané době: všichni argumentují vědeckými zjištěními a zdravým rozumem, ale nemohou se dohodnout ani na základních potřebách, prospěšných pro celou společnost, pro stát, pro občana. Aby pohár demokracie naplnili ústy svých vůdců až po samý okraj (když to neustáli při svobodných a demokratických volbách), začnou zakládat další „Demokratickou parlamentní národní antifrontu“.
Sotva jsme se stačili zaposlouchat, koukám, koukám… ani vlastním očím se věřit nechce. Kde se vzal, tu se vzal, vlastně vzala, další (ne)prapodivná bytůstka. Zahleděl jsem se zpříma na vysokou, mužnou postavu, pohublý obličej s bělavým porostem, jehož sekundant pronesl: „Vy asi chcete pozdravit pana Topolánka.“ Přikývl jsem. Skoro bych ho nepoznal, podstatně změnil svoji image, ale přívětivě sám začal rozhovor. (Příkladně čelem k lidu.)
„Vy jste tady tehdy byl 17. listopadu?“ Ne, vrátil jsem se z Říma z kanonizace a tady jsem byl až ve čtvrtek (23. 11. 1989). „A odkud jste?“ Přiznal jsem, že z „Budějc“ a dodal, že jsem tu byl i krátce po 21. srpnu 1968 a ještě další okolnosti častého pobývání v Praze. Dozvěděl jsem se, že i on tu byl až na generální stávku a porozprávěl, jak to bylo v Ostravě… Pořídil jsem pár fotek, za chvilku se objevil další vládní aktér, František Mikloško, následně i další bytůstky. Dál se hovořilo a vzpomínalo… Tak vzhůru na Václavák (o tom ale příště)!
František Růžička (Hlas svědomí)
Boj a obrana vlasti
Návštěva ze Slovenska
Odhodlání s tvrdou pěstí
Vzpomínková rozprava
