Svobodné noviny na internetu

Letošní rok byl bohatý na nejrůznější výročí, a tak se stalo, že jubileum tohoto regionálního spisovatele a vlastivědného badatele z Valašska zůstalo téměř nepovšimnuto. Je to způsobeno také tím, že žijeme příliš rychle a zapomínáme. Někdy víc, než je žádoucí.

Představovat jméno Matouše Václavka obyvatelům města Vsetína a širšího okolí jistě netřeba. Přesto si dovolím některá fakta z jeho života a díla připomenout. Pro mladou generaci to možná budou věci zcela neznámé a nové, protože v dnešní hektické době se na historii a poučení z ní příliš nedbá. Přesto: přehlížet tato fakta se někdy nevyplácí.

Přiznám se, že jsem se rozhodl napsat tento vzpomínkový článek také proto, že úroveň informací o M. Václavkovi ve Wikipedii (pro někoho je to vrchol „poznání“), která patří k nejnavštěvovanějším internetovým doménám, je naprosto žalostná. To, že dnes někdo umí pracovat s počítačem (zvládla by to i cvičená opice), ještě automaticky neznamená, že je gramotný: nanejvýš tak „počítačově“. Jinak je to s gramotností a vzdělaností našeho národa hodně špatné. Někdy je to hrůza a děs!

To platí i o lidech s vysokoškolským diplomem. Kdyby měl M. Václavek možnost přečíst si to, co o něm kdosi neznámý „vyplodil“ pro Wikipedii, asi by se velmi rmoutil nad tím, kam až dospěla naše společnost.  Přesnější by bylo konstatování: jak hluboko se od jeho časů „propadla“.

─────

Matouš Václavek (1842-1908), historik, národopisný pracovník a spisovatel, spjatý s regionem Valašska a zejména města Vsetína, byl typickým představitelem tehdejší české inteligence. Patřil k těm osobnostem, jež považovaly za své celoživotní poslání kulturně a vzdělanostně povznášet lid v místě, kde působil. Tam, kde se usadil, kde založil rodinu a kde i zemřel. Byl loajálním příslušníkem „venkovské“ inteligence, konzervativně založeným vlastencem a lokálním patriotem v tom nejlepším slova smyslu.

Jeho osobnost se stala jakýmsi „svorníkem“ širšího území dnešního Zlínského kraje (historicky Hradišťského kraje), který tvoří rozhraní tří národopisných oblastí: Hané, Slovácka a Valašska (Kroměřížsko, Zlín a okolí, centrální a jižní Valašsko, Luhačovice a okolí). Je to region, lišící se nejen po stránce nářeční, nýbrž i z hlediska etnografického a folkloristického.

M. Václavek pocházel z malých poměrů a již od útlého věku pociťoval tíhu Bachova absolutismu, který dusil a potlačoval všechno pokrokové a české. Navzdory tomu z něho vyrostl člověk slušný, čestný a oddaný národní myšlence. Ač hluboce věřící katolík, uvědomoval si, v jak převratné době žije. Devatenácté století totiž bylo vskutku dobou velkého myšlenkového kvasu, počátkem mohutného sociálního hnutí, ale i rozvoje vědy a techniky, včetně badatelského úsilí v oboru společenských věd.

Jak bylo tehdy zvykem, také M. Václavek byl nucen kráčet neprošlapanými cestičkami poznání – od skromných začátků až ke zralým vědeckým pracím. Teprve s narůstajícími zkušenostmi se v relativně pozdním věku odhodlal výsledky své badatelské práce zúročit v časopiseckých a knižních dílech.

Svou první knihu o dějinách Vsetína vydal Václavek teprve v roce 1881, ve věku 39 let. Již od příchodu do Vsetína se snažil mít „prst na tepu doby“, jak o tom ostatně výmluvně svědčí jeho zápisy v tehdejší „kronice“ města Vsetína, v níž využil informací ze školní kroniky, kterou rovněž vedl. (Zápisy M. Václavka v „Knize památní“ z let 1873-1891 jsou k dispozici ZDE.)

Václavek byl u všeho důležitého, co se tehdy v životě města a jeho obyvatel odehrávalo. Snažil se o to, aby byl objektivním a nezaujatým vypravěčem událostí, které prožil. Nefabuloval, nepolitizoval, pouze zaznamenával fakta. Díky tomu máme poměrně hodně informací, o nichž jiné historické prameny, zejména úřední povahy, mlčí.

Dosud známá fakta z Václavkova života doplňuji o informace, jež o něm zaznamenala dcera Bibiana, provdaná za vsetínského lékaře MUDr. Františka Sovu (1853-1940). Ten se později, v roce 1924, stal zakladatelem zdejšího muzea – „Sovova musea ve Vsetíně“. Bylo zcela přirozené, že se tehdejší představitelé místní inteligence osobně znali, po léta se stýkali, a tudíž o sobě věděli i fakta neoficiální, která se obvykle do životopisů nepíší.

Proto udělám výjimku a některá tato fakta ze zápisků B. Sovové o Václavkovi uvedu. Díky nim totiž lépe pochopíme proces formování příštího učitele vsetínských dětí a historického i národopisného badatele, jehož jméno zůstává neodmyslitelně spjato se Vsetínem. (S tím, jak vypadal Vsetín v době, kdy zde žil a působil M. Václavek, se mohou čtenáři seznámit v rubrice Fotoalbum: „Vsetín v době Matouše Václavka“ – ZDE.)

Popisek: Vsetínský lékař MUDr. František Sova a jeho druhá manželka Bibiana, dcera M. Václavka.

─────

Matouš VÁCLAVEK se narodil dne 29. září 1842 ve Lhotce (dříve: Malá Lhota) u Malenovic (přesněji: u Tečovic) nedaleko Zlína. Byl nejstarším z pěti dětí rolníka Martina Václavka a jeho ženy Františky. Protože pocházel z hluboce věřící rodiny, vybrali mu rodiče jméno jednoho z evangelistů – sv. Matouše.

První vzdělání získal chlapec v obecné škole v Tečovicích – u učitele Karla Vojáčka. Velkou oporou mu byla jeho babička z otcovy strany, která prý dlouho do noci poslouchala, jak její vnuk předčítá nahlas z knih. Ještě než malý Matouš odešel na další studia do blízkých měst, pásával prý v létě koně.

Cesta za dalším vzděláním bývala v těchto dobách plná překážek, obzvlášť když se jednalo o hocha z chudé rodiny. Jako 12letý začal M. Václavek v r. 1854 navštěvovat německou hlavní školu v Uherském Hradišti. Protože neuměl německy, týral ho údajně jeho bytný, který byl zároveň ředitelem této školy (Steinwender), půstem a domácím vězením. Proto rodiče nakonec chlapce odvezli do Kroměříže – k piaristům. Ani tam se Matoušovi nevedlo lépe – opět kvůli němčině.

Přesto v Kroměříži zůstal a v r. 1856 nastoupil na piaristické gymnázium. Poměry zde byly sice o něco snesitelnější, avšak učitelé v době Bachova absolutismu vystupovali loajálně vůči centrální moci ve Vídni. I pro mladého Václavka byly jediným prostředkem jeho národního uvědomování česky psané noviny, nikoli zdejší učitelé. Václavkova dcera Bibiana zaznamenala informaci o tom, že v 7. třídě gymnázia se Matoušovi stala nehoda: na plovárně málem utonul, ale naštěstí ho zachránil jeden místní tovaryš. Od té doby se prý Václavek vyhýbal vodě.

V době pobytu na kroměřížském gymnáziu (1856-1865) měl na dospívajícího chlapce příznivý vliv P. Alois Potěhník (1829-1898), kaplan z blízkých Malenovic. Byl to jeden z typických „zapadlých vlastenců“, jak o nich později psal spisovatel K. V. Rais, sám venkovský učitel. Páter Potěhník, který později působil jako farář v Častolovicích u Rychnova nad Kněžnou, patřil k výborným autorům poezie pro mládež.

Kroměřížský gymnazista M. Václavek k němu prý přilnul synovskou láskou a každé svátky i prázdniny trávil u něho na malenovické faře. (Potěhník v Malenovicích působil do r. 1871.) O prázdninách buď sám, nebo v doprovodu P. A. Potěhníka navštěvoval Václavek prof. F. Bartoše (1837-1906) na Mladcové u Zlína. Z obdivu a úcty k tomuto zasloužilému vědci, významnému jazykovědci, národopisnému badateli a folkloristovi, se zrodilo celoživotní přátelství: Bartoš se stal dokonce kmotrem Václavkových dětí.

V roce 1865, kdy začal F. Bartoš působit jako učitel na německém gymnáziu v Olomouci, ukončil Václavek svá středoškolská studia a nastoupil na českou univerzitu do Prahy. Tam po dobu tří let (1865-68) studoval na filozofické fakultě filozofii, historii a gramatiku. Navštěvoval mimo jiné přednášky filozofa J. Dasticha, jazykovědce M. Hattaly, literárního historika J. E. Vocela, jakož i přednášky věhlasných historiků té doby: V. V. Tomka, A. Gindelyho, K. Vietze či K. Höflera.

V památném roce 1868, kdy byl v Praze položen základní kámen ke stavbě Národního divadla, se M. Václavek vrátil z Prahy do rodné vsi. Doma se pak po celý rok připravoval ke státním zkouškám.

Situace po potlačení národního hnutí z roku 1868 i po neúspěšném česko-rakouském vyrovnání nebyla příznivá ani pro začínajícího učitele M. Václavka. Jak bylo v té době obvyklé, o mladého, začínajícího učitele, navíc vlastence, nebyl zájem. Proto se musel zpočátku protloukat, jak se dalo.

Vzhledem k tomu, že žádné suplentské místo na gymnáziu se nenabízelo, musel se Václavek spokojit s tím, že začínal svou učitelskou kariéru jako soukromý učitel. V letech 1870-71 vyučoval ve Zlíně jen několik chlapců. Když pak v r. 1871 vykonal v Olomouci zkoušku pro měšťanské školy, přijal v říjnu 1871 místo nadučitele na soukromé škole ve Vsetíně.

Poté, kdy byla tato škola sloučena s dalšími vsetínskými církevními školami (katolickou a dvěma evangelickými) v jednu pětitřídní veřejnou (obecnou) školu, stal se zde Václavek v r. 1873 řídícím učitelem (= ředitelem). Rok nato (1874) byl jmenován okresním inspektorem pro soudní okres Vsetín. Tuto funkci zastával až do r. 1888, kdy se jí musel pro nemoc vzdát.

Od tohoto roku (1888) až téměř do své smrti byl ředitelem obecné a měšťanské (hlavní) školy chlapecké ve Vsetíně. Do výslužby byl dán v r. 1907. Bylo především Václavkovou zásluhou, že tzv. horní škola ve Vsetíně byla v letech 1888-89 postavena. Zpočátku v ní jako její ředitel i bydlel; až později se přestěhoval s rodinou do domu na Hlásence.

Všude tam, kde Václavek působil jako učitel či školní inspektor, staral se o to, aby byly při školách zřizovány učitelské i žákovské knihovny. Sám do nich věnoval množství vlastních knih. V r. 1874 založil Učitelský spolek okresu Vsatského
(= vsetínského) a stal se jeho předsedou. Jako učitel vychoval tři generace obyvatel města Vsetína. K nejznámějším žákům patřil později slavný spisovatel a novinář Jan Misárek Slavičínský (1861-1932), který se do literatury zapsal svou povídkou „U Křúpalů“.

Bylo přirozené, že se i vysokoškolsky vzdělaný M. Václavek zařadil mezi osoby veřejně činné ve prospěch města Vsetína, ač pocházel odjinud. Stal se neodmyslitelnou součástí všeho místního dění: událostí společenských, kulturních i politických. V r. 1892 se podílel např. na uspořádání „Vsacké národopisné a umělecké výstavy“.

Podle svědectví B. Sovové již od r. 1873 pořádal pravidelné přednášky pro členy vzdělávacího spolku „Snaha“. Byl členem obecního zastupitelstva a několik let zastupoval vsetínské učitele v okresní školní radě. Stal se čestným členem vsetínské učitelské jednoty „Komenský“. Usiloval rovněž o shodu mezi učitelstvem a katolickým kněžstvem, za což ho olomoucká konzistoř v r. 1886 ocenila udělením pochvalného dekretu.

V 19. století bylo v českých zemích naprosto běžné, že se intelektuálové Václavkova typu angažovali nejen ve veřejném životě v místě svého bydliště, ale navíc byli činní také v oblasti badatelské, publikační a osvětové. Ani Václavek nebyl v tomto směru výjimkou. Rozsah jeho aktivit byl úctyhodný.

Během svého života (dožil se 66 let) se soustavně věnoval historii, zeměpisu i lidové kultuře Valašska (nikoli jen Vsetínska). Byl autorem několika set článků, téměř tří desítek odborných studií a velkého množství příležitostných textů v řadě časopisů, almanachů a sborníků. Přispíval rovněž některými hesly do tehdy věhlasných slovníkových děl: do Ottova slovníku naučného, Bartošova Dialektologického slovníku moravského či Kottova Česko-německého slovníku. Významný byl i Václavkův podíl na sběru lidové slovesnosti (pohádky, pověsti, přísloví, lidové zvyklosti).

A nejen to. Historik M. Václavek byl také prvním historiografem města Vsetína i širšího regionu Valašska. Napsal mnoho „průkopnických“ děl jak z regionálních dějin, tak i z oblasti národopisu Valašska. (Seznam jeho knižních a časopiseckých prací je připojen za tímto článkem.)

Historik a folklorista M. Václavek patřil k odpůrcům myšlenky, že moravští Valaši pocházejí z Rumunska, že v průběhu středověku kolonizovali do té doby neosídlené oblasti východní Moravy. Jako historik, který se desítky let zabývá středověkými dějinami tohoto regionu, musím Václavkovo stanovisko podpořit.

Představa, že tady ve středověku „korzovali“ osídlenci podobně jako v dobách stěhování národů, je zcela neopodstatněná, ba naivní. Problematická je ostatně i hypotéza L. Hosáka, jinak vynikajícího znalce dějin moravských regionů, týkající se přesouvání kolonistů z jiných oblastí českých zemí (či dokonce z ciziny) na východní a jihovýchodní Moravu. Pro tuto odvážnou teorii neexistují žádné pramenné doklady.

Ředitel tzv. horní školy ve Vsetíně M. Václavek byl penzionován dne 7. 8. 1907. Jistě to souviselo s jeho zdravotním stavem. Rok nato, 3. 12. 1908, ve Vsetíně umírá. Z manželství s Marií Václavkovou, rozenou Čermákovou († 22. 1. 1917), se narodily dvě děti: syn Alfred a dcera Bibiana. Ta se stala druhou manželkou místního lékaře MUDr. F. Sovy.

Svědectví o zhoršujícím se zdravotním stavu M. Václavka podává ve svých rukopisných zápiscích, dovedených až do r. 1925, jeho dcera Bibiana Sovová. Podle ní Václavek trpěl dlouhodobě žaludečním katarem; léčil se v blízkých Luhačovicích. Měl potíže, které jsou dodnes obvyklé v učitelské profesi, a to ochrnutí hlasivek, kvůli němuž se léčil v r. 1887 ve Vídni u prof. Schöttera.

Jako osoba veřejně činná udržoval i Václavek čilé kontakty prostřednictvím bohaté korespondence s řadou známých osobností té doby (F. Bartoš, K. Dědic, M. Jahn, Č. Kramoliš, L. Niederle, F. Pastrnek, F. S. Procházka, A. Přikryl aj.). Součástí sbírek Muzea regionu Valašska ve Vsetíně je i Václavkova pozůstalost. (Zpracovával jsem ji v r. 1975 jako tehdejší pracovník VÚ Vsetín.) Další předměty z pozůstalosti jsou uloženy v Okresním archivu ve Vsetíně.

Mezi osobními doklady, jež jsou uloženy ve vsetínském muzeu, najdeme např. legitimaci člena České společnosti zeměvědné v Praze, Národopisné společnosti Českoslovanské, Matice Komenského se sídlem v Praze, Tělovýchovné jednoty Sokol Vsetín, Dědictví Komenského či v organizaci Verein für österreichische  Volksbunde. Jsou tu i nejrůznější rukopisné poznámky, opisy archivních dokumentů, poznámky a výpisky k národopisným studiím, jakož i díla věnovaná jinými autory.

K zajímavým dokladům patří některé písemnosti, vztahující se k závěru Václavkova života ‒ z roku 1907. Zdá se, že zhoršující se zdravotní stav vedl ředitele vsetínských škol k tomu, aby myslel na svou rodinu poté, kdy zemře.

Do této kategorie dokumentů lze zařadit doklad o prodeji knihovny a autorských práv synovi – Alfredu Václavkovi. Podobně je tomu s osvědčením M. Václavka, podle něhož je všechno zařízení domu čp. 728 ve Vsetíně majetkem manželky Marie Václavkové. A konečně (patrně kvůli dědickému řízení) sem patří i osvědčení představenstva města Vsetína o tom, že M. Václavek žil se svou ženou ve spořádaných poměrech.

Jak známo, každá obec, vesnice či město, má ve své historii řadu významných osobností: z dávné minulosti, ale i ze současnosti. Výjimkou není ani Vsetín, jehož exstarosta J. Čunek dnes zastává post hejtmana Zlínského kraje. V historii Vsetína zůstane natrvalo zapsán i učitel a historik M. Václavek. Jeho jméno by nemělo být zapomenuto. Také proto, že s tímto městem spojil celý svůj osobní a profesní život.

12. 11. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Knižní práce Matouše Václavka

Dějiny města Vsetína a okresu Vsatského, 1. vyd. Brno 1881, 2. vyd. Vsetín 1901

Hejtmanství Valašsko-Meziříčské. Historicko-topografický nástin, 1. vyd. Val. Meziříčí 1883, 2. vyd. Vsetín 1898

Několik pohádek a pověstí z Mor. Valašska, 1. vyd. Val. Meziříčí 1884, 2. vyd. Praha 1897

Stručné dějiny moravské, Val. Meziříčí 1886

Moravské Valašsko, 1. vyd. Třebíč 1887, 2. vyd. Vsetín 1894, 3. vyd. Val. Meziříčí 1898

Kronika vzdělávacího spolu „Snaha“ na Vsetíně (nedatováno, místo neuvedeno)

Pohádky a pověsti z Moravského Valašska, I.-III. díl, Noové Město nad Metují 1888-1889

Valašská svatba, 1892

Valašské pohádky a pověsti, I.-II. díl, Val. Meziříčí 1894-1897

Obrazy ze života bývalých cechů řemeslných na Vsetíně, Vsetín 1895

Dějiny a rozvoj školství na Vsetíně. Nejdůležitější události na školách našich od r. 1873 do r. 1889/90, Vsetín 1895

Kratičké dějiny markrabství Moravského, Val. Meziříčí 1896

Valašské pohádky české mládeži, 1. vyd. Bobrnice (?) 1898, 2. vyd. Nymburk 1911

Adresář a popis Valašska. Přehled o statistice valašských obcí od r. 1793 do r. 1830, Vsetín 1898

František Palacký. Jubilejní spis, 1898 (místo neuvedeno)

Děti na Mor. Valašsku, jejich hry a zábavy, 1902

Z kouzelných říší, I.-IV., 1904-1905

Vsatský okres. Vlastivěda Moravská, Brno 1909

●●●

Časopisecké příspěvky M. Václavka k dějinám Valašska

O portáších, Komenský 9, 1881

Poddanství a robota na Vsacku, ČMM XIII, 1881

Hrabě Albrecht z Valdštejna uděluje Vsetínu svobodu 1. ledna 1611, Sborník historický III, 1885

Vpády nepřátelské na Moravu, zvláště na Valašsko, Komenský 9, 1891

Důležité obdarování města Vsetína na Moravě, ČSPS II, 1894

Památka – stanovení hranic v obci Hošťálkové r. 1720, ČVSMO XII, 1895

Examen blouznivce náboženského Jos. Seidla před právem Vsetínským 1716, ČSPS V, 1897

Panství Vsacké l. P. 1666, ČMM XXII, 1898

Moravské Valašsko v písemnictví českém i cizím, Národopisný sborník III-IV, 1898-1899

Paměti „starého Vsacana“ Josefa Pokorného (14 fejetonů), ČVMSO XIV, 1899-1900

Panství Vsatské r. 1776, ČMM XXIV, 1900

Poprava dvou Seidlů na Vsetíně, Noviny zpod Radhoště, 1901

Kolik bylo valašských vojvodství?, SA II, 1903

Kolik bylo vojvodství Valašských?, SA III, 1904

O portáších, Náš domov XIII, 1904

Ortel vynesený apelací Pražskou nad Mart. Blažkem u práva města Vsetína r. 1711, ČL VII, 1908

Obrázek z minulosti panství vsatského na Valašsku, Lesnické rozhledy I, 1909

─────

Použité zkratky:

ČL – Český lid; ČMM – Časopis Matice moravské; ČSPS – Časopis Společnosti přátel starožitností; ČVSMO – Časopis Vlasteneckého spolku musejního olomouckého; SA – Selský archiv