Jdi na obsah Jdi na menu
 


F. L. Rieger – vzor pro naše dnešní politiky

10. 12. 2018

Každý, kdo sleduje současnou českou politiku, to vidí. Chybí nám pozitivní vzory. Scházejí jak naší mládeži, tak i nám všem. Ideová vyprázdněnost a personální bída naší politiky posledního desetiletí jsou očividné. Politika, jakožto výnosné „řemeslo“, přitahuje lidi, kteří se chtějí mít pouze dobře, aniž by pro to měli předpoklady odborné, profesní, zejména však odpovídající morální profil.

Proto je v politice tolik psychopatů a sociopatů. Jedinců nevhodných a nepřijatelných, kteří hodlají uspět často za každou cenu, byť by to naši zemi nevratně poškodilo a vrhlo ji to o desítky let zpátky. Příkladem těchto nezodpovědných politiků jsou dva vysoce postavení muži dneška: proruský a pročínský prezident republiky M. Zeman a český premiér ze Slovenska ‒ A. Babiš. Že tyto osoby do čela státu nepatří, je zřejmé každému, kdo si stále ještě zachoval zdravý rozum a totálně nezblbnul.

Za 170 let moderní české politiky to již dobře víme: Nejúspěšnější jsou nikoli politici, „katapultovaní“ svými stranickými sekretariáty do vysokých či nižších funkcí, ale ti volení zástupci lidu, kteří se poctivou, každodenní, mravenčí prací postupně vypracovali ‒ od komunální úrovně (starostové obcí) až po nejvyšší patra politiky (poslanci, senátoři, členové vlády).

Celý systém našich politických stran z doby před vznikem ČSR (1918), ale i za První republiky (1918-1938), byl bytostně spjat s desítkami, ba stovkami osobností, jež se svou pílí a pracovitostí dostaly až úplně „nahoru“. Bez nich bychom neměli na co historicky navazovat. Náš polistopadový model fungování „vlády politických stran“, kopírující poměry z doby předmnichovské ČSR, sice nebyl ideální a příliš dobře nefungoval, avšak po roce 2010 začal kolabovat, až se nakonec dostali k moci stoupenci „nedemokratů“ a hlasatelé bezbřehého populismu.

Chaotické a zmatené kroky dnešních politických „vůdců“ ukazují, že je nejvyšší čas, abychom se vrátili zpátky ke kořenům moderní české státnosti, k postupům ověřeným časem i historickou zkušeností. A rovněž k odkazu těch českých politiků, kteří by nám mohli být vzorem, abychom už konečné vybředli z naší hluboké politické a morální krize, do níž jsme se vinou neuvědomělé části českého voličstva „propadli“ po parlamentních volbách z října 2017.

Příkladem za všechny, u nichž by se měli naši dnešní politici inspirovat, jsou nejen osobnosti typu K. Kramáře či A. Rašína, ale i známý „otec národa“ F. Palacký a jeho zeť – „vůdce národa“ F. L. Rieger. Dvou sté výročí narození posledně jmenovaného politika je tou nejlepší příležitostí, jak se poučit z vlastních chyb a zároveň korigovat naše další kroky, abychom pod vedením „krysaře“ A. Babiše neskončili v propasti nicoty a zapomnění.

U příležitosti Riegrova jubilea zveřejňujeme dva starší články. Jsou věnovány tomuto českému vlastenci a vynikající osobnosti 19. století. Muži, jenž měl nehynoucí zásluhy o úspěšné dovršení procesu emancipace českého národa v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska.

 

4. 12. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Politik František Ladislav Rieger

(100. výročí úmrtí)

Před sto lety, 3. března 1903, zemřel v Praze JUDr. František Ladislav RIEGER, český politik, národohospodář a publicista. Byl zetěm „otce národa“ – historika Františka Palackého; stal se jeho blízkým spolupracovníkem a posléze pokračovatelem jeho politiky. Ve své době byl označován za politického „vůdce národa“, který i s jeho přispěním nakonec dosáhl úspěchu ve svých emancipačních snahách vůči Rakousku.

f.-l.-rieger.jpgF. L. Rieger se narodil dne 10. prosince 1818 v Semilech v rodině mlynáře. Vlastencem se stal již v době studia na gymnáziu v Jičíně, odkud v r. 1833 přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde byl jeho učitelem J. Jungmann. V Praze dále pokračoval ve studiu na filozofii; tam se také seznámil s řadou osobností tehdejší české kultury, např. s J. K. Tylem, K. J. Erbenem, K. H. Máchou, A. J. Vrťátkem aj. O prázdninách r. 1834 podnikl s přítelem Vrťátkem cestu na Slovensko, během níž v Prešpurku (Bratislavě) navštívil J. Palkoviče, M. Hodžu, J. Hurbana, J. Kollára, Ľ. Štúra, J. Chalupku a další známé představitele slovenské literatury. Kladný vztah ke Slovensku a jeho lidu si Rieger uchoval po celý život.

Protože Riegrův otec chtěl, aby se syn stal jeho nástupcem, pracoval zprvu F. L. Rieger v otcově mlýně a při tom studoval práva v Praze. Dělal to zpočátku tajně, a když po ukončení prvního ročníku vyšla pravda najevo, svolil nakonec otec, aby mohl studovat řádně. Druhý ročník práv absolvoval Rieger ve Vídni a od třetího ročníku pokračoval ve studiu v Praze. Ještě jako student začal otiskovat své básně v časopisech Květy a Světozor; spolu s J. K. Tylem patřil v r. 1840 k organizátorům prvního českého plesu na Žofíně a dalších vlasteneckých podniků.

Když v r. 1841 ukončil studia práv, nastoupil Rieger k trestnímu soudu, avšak již o několik měsíců později byl zatčen kvůli podezření z pomoci polským emigrantům. Ve vyšetřovací vazbě strávil tehdy 17 dní a nakonec musel být pro nedostatek důkazů propuštěn. Tato událost nicméně zmařila jeho kariéru ve státních úřadech.

Na rozdíl od většiny obrozenců Rieger netrpěl existenčnímu starostmi, neboť výnos semilského mlýna mu zajišťoval dostatek prostředků k životu. Kromě toho v r. 1862 zakoupil od hraběte F. X. Auersperga velkostatek Maleč a Modletín u Chotěboře; tam u něho pravidelně pobýval v letních měsících i tchán F. Palacký.

Po vynuceném odchodu ze státní služby se Rieger připravoval na složení doktorátu, což se mu v r. 1847 podařilo, a věnoval se rovněž vlastenecké činnosti. Aktivně se zapojil do revoluce 1848-49 po boku liberálních politiků F. Palackého a K. Havlíčka Borovského. Rieger se stal členem Národního výboru a poslancem říšského sněmu. Památná byla jeho řeč z ledna 1849 na zasedání tohoto sněmu v Kroměříži na obranu prvního paragrafu připravované ústavy. Prohlásil tehdy: „Všeliká moc pochází z lidu.“

Kroměřížský sněm byl v březnu 1849 rozpuštěn a veškerý politický život v Rakousku potlačen. Již měsíc nato, v dubnu 1849, odcestoval Rieger přes Německo do Paříže. V letech 1849-50 cestoval po Francii a Anglii a studoval tam národní hospodářství; začátkem r. 1851 se vrátil zpátky do vlasti. V nelehkém období Bachova absolutismu, kdy byl politický život v zemi zcela umrtven, Rieger obrátil svou pozornost k aktivitám z oblasti vědy a kultury. Spolu s Palackým se zasazoval u Matice české o vydávání českého encyklopedického slovníku. V té době se rovněž hodlal habilitovat jako docent v oboru národního hospodářství na pražské univerzitě. Zabýval se také překlady divadelních her a v r. 1851 byl zvolen jednatelem a později předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla.

V r. 1853 se F. L. Rieger oženil s dcerou F. Palackého Marií, což přispělo ke sblížení a úzké spolupráci obou významných mužů. V r. 1858 se Rieger dohodl s nakladatelem I. L. Kobrem o vydávání naučného slovníku. Hlavním redaktorem Riegrova Slovníku naučného byl v letech 1860-74 sám Rieger, stálým spoluredaktorem J. Malý. Po několika neúspěšných pokusech se Riegrovi podařilo v r. 1860 iniciovat založení prvního českého politického deníku – Národních listů; jejich vydavatelem byl JUDr. J. Grégr a prvním šéfredaktorem F. L. Rieger. První číslo tohoto deníku vyšlo 1. 1. 1861.

Rozsah Riegrových veřejných aktivit byl úctyhodný. Brzy po obnovení činnosti parlamentu pracoval Rieger ve prospěch české společnosti i mimo půdu rakouské říšské rady. Ujal se např. Zdeňky Havlíčkové, dcery zemřelého „brixenského mučedníka“ K. Havlíčka Borovského, a zorganizoval v její prospěch národní loterii. V r. 1863 se Rieger zúčastnil založení spolku Svatobor. Již o dva roky dříve se mu podařilo prosadit na pražské polytechnice jazykovou rovnoprávnost češtiny s němčinou; o totéž usiloval i na pražské univerzitě. Rieger projevoval trvalý zájem o realizaci myšlenky samostatného českého divadla. Zasloužil se nejen o zavedení českých představení ve Stavovském divadle, nýbrž zejména o postavení Prozatímního divadla v Praze.

Po dobu tří desetiletí stál F. L. Rieger (spolu se svým tchánem F. Palackým) v čele české politiky. Od počátku 60. let 19. století byl vůdcem Národní strany (staročechů), spolutvůrcem českého státoprávního programu a zastáncem česko-rakouského vyrovnání. Byl poslancem českého zemského sněmu (1861-67, 1870-71, 1878-95) a zároveň i rakouské říšské rady (1861-63, 1879-91). V letech 1863-79 uskutečňoval politiku tzv. pasivní rezistence a neúčasti českých poslanců na říšské radě.

Po nástupu Taafovy vlády zvolil Rieger nový kurs spolupráce s rakouskou vládou, zaměřený na postupné posilování českých pozic v monarchii. Usiloval o rozvoj styků s ostatními slovanskými národy a udržoval zahraničně politické styky s vládnoucími kruhy v Rusku i ve Francii. V r. 1890 vedl staročechy na jednání s německou politickou reprezentací v Čechách, jež vyústila v dohodu o národnostním rozhraničení země – tzv. punktace. Odpor většiny české veřejnosti proti této dohodě přinesl ve volbách do říšské rady v březnu 1891 zdrcující porážku staročechů. Rieger se stal předmětem často nevybíravé kritiky, a proto raději z aktivní politiky odešel.

Zemřel 3. března 1903 v Praze. Jeho pohřeb se konal 7. 3. 1903 z Pantheonu Národního muzea na Vyšehradský hřbitov.

26. 2. 2003

PhDr. Rostislav Janošík

__________

Z politické závěti F. L. Riegra

„Národu svému přeji z té duše, aby se sám neopouštěl v malomyslnosti, ani nezpýchal v domýšlivosti. Přeji si dále, aby se národ můj nikdy nespouštěl snah ideálních a křesťanských, věčných pravidel cti a pravé lidskosti. Konečně si přeji, aby národ náš všemožně dusil, ba mrtvil v sobě hřích závisti.

Budou-li věrní synové a dcery národa našeho podle těchto zásad vždy horoucně a svorně, bez závisti pečovati o všestranné zvelebení jeho, pak důvěřuji, že jej zesílí duševně, mravně i hmotně, takže odolá všem událostem a všem převratům politickým, jejichž směr a tlak napřed vyměřiti a nebo podle své vůle obrátiti národu, zvláště malému, jako náš, není dáno.“

(Převzato z tištěných Svobodných novin č. 1/2003, str. 7.)

[Poznámka autora – 2018: Jak aktuální jsou tato Riegerova slova dnes, to si dobře uvědomují všichni občané, jimž jde o budoucnost a dobro českého národa. Nikoli lhostejní obyvatelé „Česka“, konzumenti „koblih“, jimž nevadí, že jim zpupně vládne „dobyvatel“ ze sousedního Slovenska, ale skuteční čeští vlastenci, kteří jsou si vědomi svých historických kořenů a závazků, jež z toho plynou. Kdyby F. L. Rieger viděl, co se u nás děje, musel by hořce zaplakat nad tím, kam to Češi za poslední století přivedli. Taková potupa a ponížení!]

●●●

Z galerie elity českého národa

O národu, jenž měl být zapomenut, o jeho minulosti i budoucnosti

František Ladislav Rieger, politický „vůdce národa“

Motto: „Svoboda myšlenek nemá žádné ceny, není-li spojena se svobodou projevu.“

(F. L. Rieger)

JUDr. František Ladislav RIEGER se narodil dne 10. 12. 1818 v Semilech v rodině mlynáře. Navštěvoval gymnázium v Jičíně, odkud v r. 1833 přestoupil na Akademické gymnázium v Praze (jeho učitelem byl J. Jungmann) a dále pokračoval ve studiu na filozofii. V Praze se seznámil s řadou osobností tehdejší kultury (J. K. Tyl, K. J. Erben, K. H. Mácha, A. J. Vrťátko aj.). Zprvu pracoval v otcově mlýně a při tom studoval práva: zpočátku tajně, posléze se souhlasem otce. Když studium ukončil, nastoupil v r. 1841 k trestnímu soudu, avšak již o několik měsíců později byl zatčen kvůli podezření z pomoci polským emigrantům. Po vynuceném odchodu ze státní služby se připravoval na složení doktorátu (1847). Aktivně se zapojil do revoluce 1848-49 po boku liberálních politiků F. Palackého a K. Havlíčka; stal se členem Národního výboru a poslancem říšského sněmu. Po porážce revoluce cestoval po západní Evropě (1849-1851) a v r. 1853 se oženil s dcerou F. Palackého – Marií. I v těžkých časech Bachova absolutismu neustával ve veřejné činnosti: v r. 1860 začal vydávat Riegrův slovník naučný a od 1. 1. 1861 se podílel na vydávání nových českých politických novin – Národních listů. Po dobu tří desetiletí stál spolu se svým tchánem F. Palackým v čele české politiky. Konzervatismus staročechů a zejména neúspěch při tzv. punktacích a následná porážka ve volbách v r. 1891 vedly F. L. Riegra k odchodu z aktivní politiky. Český národ přesto na svého „politického vůdce“ nezapomněl. Až do své smrti (3. 3. 1903) zůstal F. L. Rieger uznávanou autoritou mezi politiky, kteří zasvětili svůj život myšlence emancipace českého národa.

__________

Dvojí jubileum „vůdce národa“

Letošní „osmičkový“ rok je poměrně bohatý na nejrůznější výročí. Patří mezi ně také 180. výročí narození a 95. výročí úmrtí Františka Ladislava RIEGRA. Žel bohu, právě na něho se v našich „sametových“ sdělovacích prostředcích jaksi zapomíná. Snad proto, že i on poznal na vlastní kůži, jak se v Čechách dobro a zásluhy o vlast nezřídka „odměňují“ závistí, nevděkem a osobními útoky.

F. L. Rieger, jeden z představitelů české liberální politiky 2. poloviny 19. století a zeť historika F. Palackého, vstoupil do povědomí nejširší veřejnosti jako politický „vůdce národa“. Stal se osobností, která právem vzbuzovala všeobecnou úctu. T. G. Masaryk o něm napsal: „Před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost.“  To jsou vlastnosti, které bychom rádi viděli také u našich dnešních politiků.

__________

O českých dějinách

Připomeňme si některé myšlenky F. L. Riegra, které jsou výsledkem jeho hluboké znalosti české národní povahy, historie i vlastních zkušeností z politického života. Nejen příbuzenský vztah k F. Palackému ho opravňoval k tomu, aby vyslovoval na veřejnosti své úsudky o českých dějinách.

V projevu v rakouské říšské radě v r. 1861 mimo jiné řekl: „Kdo naše dějiny zná, ten zajisté ví, že pro všechny časy, kdy svoboda se v naší vlasti povznesla, i naše národnost a naše národní literatura mohutně pokročily, a kdykoli u nás vlády se zmocnil absolutismus, tu šly za ním i germanizace a potlačování národnosti.“

Nepřipomíná vám to něco? Pokud ano, nabízí se otázka, zda jsme již v novém absolutismu, nebo zda k němu mílovými kroky spějeme. A s onou germanizací je tomu podobně.

__________

Morální tlak postačí?

F. L. Rieger, třebaže si byl vědom německé hrozby, zůstal po celý život stoupencem pokojné cesty vývoje, jak o tom píše v r. 1864: „Zkušenost nás učí, že vyjma některé zvláštní poměry, nebývá ani radno, ani potřebno národům, aby dobývaly práv svých násilnými cestami, ježto morální tlak jejich inteligence a materiální moci obyčejně dostačuje, aby obhájili jich cestou míru a zákona, anebo bojem toliko duchovním.“

Tyto řádky napsal F. L. Rieger na základě zkušenosti s nesjednoceným Německem. Co dokázalo Německo sjednocené pod Bismarckem a Hitlerem, netřeba připomínat. Jak se chovalo znovusjednocené Německo po pádu „železné opony“ v režii H. Kohla a K. Kinkela, máme ještě v živé paměti. Jaké překvapení nám přichystá náš západní soused po volebním vítězství sociálních demokratů v nedávných volbách, je nadále velká neznámá. F. L. Rieger by se možná divil, v jakém světě to žijeme.

__________

Dva pilíře svobody

Jako mladý, začínající politik si byl F. L. Rieger vědom také toho, na čem stojí základy moderní evropské demokracie. Na říšském sněmu v Kroměříži to charakterizoval těmito slovy: „Chcete-li zbudovati svobodě bránu vítězoslavnou, pomněte, že spočívá na dvou mocných sloupech: jedním jest soud porotní, druhým svoboda tisku. Uvažte to dobře, než připustíte výjimky, jimiž se sloupy tyto zeslabují, aby snad celá velkolepá budova svobody nezřítila se nad hlavou vaší.“

Co by „vůdce národa“ asi říkal našim „sloupům svobody“? První nemáme vůbec a ten druhý stojí na velice vratkých základech. Ostatně – všechno je v lidech. Těžko si lze představit, že se bývalí normalizační novináři přes noc přerodí v pravé demokraty. Někteří se o to ani nepokusili. Dnes už tu máme zase informační monopol. Přít se můžeme jen o stupeň provládní vstřícnosti, kterou kdosi před časem v televizní Aréně trefně nazval „rektálním horolezectvím“.

__________

Proti trestu smrti

Nejen naše cesta k obnově svobody a demokracie po listopadu 1989 vedla přes požadavek zrušení trestu smrti. Nejinak postupoval i mladý poslanec říšské rady F. L. Rieger o 140 let dříve, když prohlásil: „Při zločinech politických je trest smrti na jisto ukrutným a nepřiměřeným, neboť tu obrací se často proti lidem nejšlechetnějším, a kdekoli stát uvaluje trest smrti na politické zločiny, nejeví se nám jako nestranný vykonavatel spravedlnosti, jenž by vážil práva obou stran váhou stejnou.“

A protože F. L. Rieger byl nejen právník, ale i vlastenec, jeho stanovisko vyjadřuje zájmy národa. „Je-li idea, pro kterou muž v boj se pouští, ideou pravou, je-li potřeba, pro kterou zápasil, skutečnou potřebou jeho národa, pak bylo by zločinem státu, kdyby jej měl odsouditi jako zločince k trestu smrti…

Riegrovy obavy o osudy politických vězňů v období po porážce revoluce 1848/49 byly naprosto oprávněné. Dokonce ještě o 100 let později, počátkem 50. let našeho století, mnozí z budoucích chartistů a apoštolů „sametové revoluce“ (J. Ruml, A. J. Liehm, Č. Císař, O. Šik, M. Galuška, P. Kohout, E. Kadlecová, S. Machonin, L. Lis, J. Taussigová, M. Hübl, M. Vaculík, V. Knapp, J. Pelikán, Z. Hejzlar, B. Šimon, L. Mňačko, L. Kundera aj.) obhajovali rozsudky smrti nad „agenty imperialismu a sionismu“ a nad „bandou Slánského“!

__________

Osudové střetávání: Češi a Němci

Jako červená nit se českými dějinami táhne problém soužití Čechů a Němců. F. L. Rieger o tom v r. 1867 napsal:

„Co se nás Čechů týče, naše situace jest velmi jednoduchá. Naše historie, bohužel, jest téměř po tisíciletí jediný boj o zachování naší individuality a naší národnosti proti atrakci a expanzi živlu německého. To jest faktum nepopiratelné, a pokud národ český bude žíti, pokud v sobě bude cítiti jakousi sílu životní, bude předním účelem jeho chrániti tuto existenci a národnost svou, aby nezahynula v tom moři německém.

__________

Národ s roubíkem a zavázanýma očima

Doba pobělohorská bývá nazývána dobou „temna“. Těžko se hledá výstižnější označení pro toto období národního ponížení a postupné likvidace. Charakteristika této kapitoly českých dějin z pera F. L. Riegra nepostrádá v sobě prvky originality:

„Všechny ty proudy krve a ty haldy mrtvol a všelijaké to neštěstí, jež tehdá potkalo národ náš, by se bylo mohlo napraviti během času. Ale to, že páleny byly naše knihy na tisíce, že naše vzdělanost byla zahubena násilím, to se nedalo napraviti až do dnešního dne. (…) Tenkráte zavázali národu našemu oči, aby neviděl, zacpali mu ústa, aby nemohl mluviti, svázali ho a mrštili jím, abych tak řekl, do kouta nevědomosti, aby byl zapomenut. (…) Věda je pro každý národ jako světlo života, které ho zachovává a živí. Jako květina každá, která jest zbavena slunce, vadne, krňaví a hyne, tak též národ, který nemá slunce vědy vlastní, slábne, sprosťačí a hyne…

Jinými slovy: národ bez vědy je odsouzen k závislosti na jiných, přestává být samostatný a nakonec je pohlcen národem silnějším a „vzdělanějším“.

__________

Společně s Moravany a Slováky

Dávno před vznikem samostatného Československa, v programu Národních listů z 1. 1. 1861, nastínil F. L. Rieger vizi budoucích vztahů Čechů, Moravanů a Slováků. Poté, kdy došlo k rozdělení československé federace, znějí jeho slova zároveň jako varování před možnými úskalími budoucího vývoje ve střední Evropě.

F. L. Rieger tehdy napsal: „Bratrům Slovákům přejeme vroucně, aby i jim se dostalo rovnoprávnosti a důstojného postavení v mezích království uherského. (…) Přejme si, aby zachováno bylo i budoucně spojení naše se Slováky, zakládající se ve společném literárním a vědeckém jazyku. (…) Jakož pak Čech pokládá Slovana za bratra, Slováka za blížence svého, je nám Moravan takořka alter ego – sám druhý Čech. Moravan rodem a krajinou, Čech národem! Jejich sláva je naše sláva, jejich utrpení naše neštěstí. (…) Jakož jsme z velebného Velehradu přijali křesťanství pospolu, jakož na Bílé hoře klesla samostatnost naše pospolu: tak povzneseme čest a blahobyt svůj zajisté, jen když opět pevně budeme pospolu. Neznajíce dosah událostí budoucích, přejeme si, aby spojení naše, založené na právu historickém a národním, stávalo se vždy bližší a jako vniternější.“

Historické zkušenosti z tisíciletého soužití Čechů a Moravanů v jednom státě a 74leté „manželství“ se Slováky jen potvrzují Riegrova slova. Není těžké uhodnout, komu posloužilo rozdělení Československa ani kdo si zahrává s myšlenkou na možné odtržení Moravy od Čech. Mnohokrát v dějinách jsme tu situaci už zažili: když se dva perou, třetí se směje.

__________

Proti útokům mladočechů

Je trpkou, staletími ověřenou pravdou, že doma není nikdo prorokem a že v Čechách byl úspěch toho druhého vždy smrtelným hříchem. O tom se mohl ostatně přesvědčit na vlastní kůži také F. L. Rieger.

Jeho političtí odpůrci mu nedokázali odpustit zejména to, že prosadil stavbu Prozatímního divadla v Praze. A tak zahájili boj „proti autoritám“ a proti „nedůstojné boudě“, jak Prozatímní divadlo nazývali. Ve skutečnosti však nešlo o žádnou „boudu“, ale o samotnou osobu F. L. Riegra, který se stal nepřekročitelnou překážkou pro rychlejší postup ambiciózních mladých mužů směrem k vyšším metám.

Na útočný článek mladočechů s názvem Pravda o národním divadle, který uveřejnily Národní listy, odpověděl F. L. Rieger obsáhlou statí, jež vznikla dne 18. 8. 1875 na jeho velkostatku v Malči. Příznačné jsou již první věty Riegrovy obhajoby: „Ano, jsem starým vlastencem, již od oné doby, kdy se z vlastenectví ještě nedal v nižádné formě udělati kšeft…“ Dnešní „vlastenci“ to mají mnohem snadnější. A hlavně: není to zadarmo!

Rieger pokračuje: Vždyť je známo, že jsem vždy pečlivě vyhledával a cenil talenty politické a odporoučel i uvedl na působiště důležitá i muže takové, kteří se mi pak odsloužili jízlivým nepřátelstvím!A na jiném místě konstatuje: „Když jsem před 40 lety už jen s malým počtem vrstevníků podnikl boj za věc národa, nelákala nás tato věru ani růžovými nadějemi, ani prospěchy, ani slávou, a přece jsem jí zasvětil celý život svůj, kdežto jiní, kteří teď velké slovo vedou, sloužili ještě dlouho jiným bohům, anebo byli snad ještě v plenkách a neměli by snad posud zdání o povinnostech k národu, kdyby nebylo nás, jimž nyní předpisovati chtějí, kde jakou oběť máme přinášeti vlasti…“

Pokud vám toto trpké zjištění zklamaného vlastence F. L. Riegra něco připomíná z naší polistopadové přítomnosti, pak to není podobnost vůbec, ale vůbec náhodná.

__________

Věčně „neomylní“ Češi

Jsou slova, při jejichž četbě si jen tak pro sebe řekneme, že jsou jakoby ušitá na dnešní dobu, třebaže od jejich napsání uplynulo více než 120 let. K nim patří i tato slova F. L. Riegra, jimiž odpovídá na „útoky diktované ctižádostí hrabivou a závistivou a jízlivou nenávistí proti osobě mé“.

Rieger píše: „… Takoví jsou již ti naši radikální demokraté, že si osobují právo vládnouti vším lidem, vším národním jměním, a nedopustiti, aby někdo směl jinak obecnému dobrému sloužiti, než oni rozkazují. K tomu jsou ti neomyláci v demokracii tak do sebe zamilováni, že jim ani na okamžik nenapadne, že by se mohl národ opovážit pochybovati o tom, jsou-li právě oni co do pravdy, schopnosti a obecné důvěry povoláni vládnouti národním jměním.“

__________

Jedině národ smí rozhodnout

„Vůdce národa“ by nebyl hoden svého čestného titulu, kdyby nenašel způsob, jak z té šlamastyky ven. Říká: „Snad by se národu našemu vedlo lépe, kdybychom všichni byli dokonalejší, obětavější, méně sobečtí, a tudíž svornější.“

Na jiném místě Rieger navrhuje obrátit se k národu a nebát se přiznat, že politikové jsou s rozumem v koncích. Ještě je tu vždy „génius národa“, který si za všech okolností ví rady: „Nastane-li Vám chvíle, kdy nebudete moci dále s dílem svým, neskládejte vinu na jiné, nezuřte marně, ale apelujte na národ a dejte mu možnost, aby se pronesl svobodně, komu chce svěřiti věc svou a jakými cestami ji chce vésti dále.“

Neboli: Demokracie znamená nejen zodpovědnost, je to i umění prohrávat ve volbách a odejít včas z politické scény. Není nutno se bát názorů lidí a je třeba jim dát možnost, aby formou referenda sami rozhodli o tom, co považují za životně důležité.

 [Poznámka autora – 2018: Všechny tyto moudré a vysoce aktuální myšlenky vyslovil F. L. Rieger mnoho let před vznikem novodobého společného státu Čechů, Moravanů a Slováků. Měli bychom je dát někam na dobře viditelná místa (např. jako transparenty), abychom je měli denně na očích a mohli podle nich konat. Není nutno vymýšlet to, co již vymysleli jiní lidé dávno před námi. Stačí jim naslouchat a řídit se podle toho.]

__________

Politická závěť

Když na počátku března 1903 F. L. Rieger ve věku nedožitých 85 let zemřel, zanechal českému národu poselství, označované jako politická závěť. V něm, se praví:

„Národu svému přeji z té duše, aby se sám neopouštěl v malomyslnosti, ani nezpýchal v domýšlivosti. Přeji si dále, aby se národ můj nikdy nespouštěl snah ideálních a křesťanských, věčných pravidel cti a pravé lidskosti. Konečně si přeji, aby národ náš všemožně dusil, ba mrtvil v sobě hřích závisti.

Budou-li věrní synové a dcery národa našeho podle těchto zásad vždy horoucně a svorně, bez závisti pečovati o všestranné zvelebení jeho, pak důvěřuji, že jej zesílí duševně, mravně i hmotně, takže odolá všem událostem a všem převratům politickým, jejichž směr a tlak napřed vyměřiti a nebo podle své vůle obrátiti národu, zvláště malému, jako náš, není dáno.“

Památka F. L. Riegra bude natrvalo žít v srdcích všech českých vlastenců.

17. 11. 1998

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámka autora:

Citace uvedené v článku pocházejí z těchto publikací: Politické výroky a zásady F. L. Riegra o poměrech a budoucnosti naší v Rakousku. Sestavil J. J. Langner, Praha 1898; F. L. Rieger: Slovo o národním divadle. Otisk z Pokroku, 1875.

(Převzato z tištěných Svobodných novin č. 6/1998, str. 5.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Článek je uveden

(Mac, 11. 12. 2018 11:37)

dvěma pozoruhodnými odhaleními: " .. proruský a pročínský prezident .. " a "Že tyto osoby do čela státu nepatří, je zřejmé každému, .. ". Milý autore, ještě jste zapomněl dodat, že republiku si rozvracet nedáme, a kdo nejde s námi, jde proti nám. Neumím si sice představit, jak se do života běžného občanstva může projevit 'proruskost' a 'pročínskost' nějakého jejich prezidenta, tím méně si pak za tím umím představit cokoli reálného. A že vítěz svobodných voleb (toť otázka, ale je to od věci) do čela státu nepatří? Inu, vaše skryté uvažován je tím tedy odhaleno. F.L. Rieger by z vás zřejmě mnoho radosti neměl: " .. Takoví jsou již ti naši radikální demokraté, že si osobují právo vládnouti vším lidem .."

P.S. Babiše jsme nevolil, ale ne protest proti akcím z vnějšku typu Nečas v. 2, tak v případných předčasných volbách rozhodně učiním.:)