Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídačky o Havlovi ve stejném duchu jako o Leninovi – Mgr. Bc. Jan Kopal

23. 12. 2018

Z mainstreamových sdělovacích prostředků se každoročně 18. prosince, v den výročí skonu Václava Havla, valí ódy a pochvaly na adresu bývalého prezidenta. Co na tom, že se na míle rozcházejí s realitou, že se opomíjí podstatné momenty jeho života a konkrétní dopady jeho politiky na občany Československa a později České republiky? Existuje několik podpis-v.-havla-se-srdickem.pngzásadních momentů v jeho politické kariéře a konání, které nemůže nic nalakovat narůžovo a změnit jeho ryze negativní hodnocení. Jedná se o následující kroky: omluva sudetským Němcům, likvidace zbrojního průmyslu, rozbití Československa, „humanitární“ bombardování Jugoslávie a amnestie pro zloděje a vrahy. Nehledě na jeho osobní život, kdy dlouhá léta podváděl svou manželku, holdoval alkoholu a hulil jako trafika (spíše: fabrika – pozn. red.).

Nic na tom nezmění, že se dnes točí filmy a „dokumenty“, ve kterých je Václav Havel líčen málem jako svatý. Hlupáci, „sluníčkáři“ a naivkové si Havla vyřezávají do betlémů a jeho fotografie umisťují do výkladních skříní obchodů. To může zabírat na generace, které Havla nezažily a nepamatují jeho blábolení a ráčkování, kdy se za cizími slovy ukrývala ješitnost zamindrákovaného, neúspěšného dramatika, kulisáka a „přikulovače“ v pivovaru. Pevně věřím, že se jednou najdou historici, kteří objektivně zhodnotí jeho význam a pro příští generace zachovají reálný obraz tohoto veskrze neúspěšného politika a ještě horšího člověka, jehož malost a ubohost z něj sálala na míle daleko. Pokud by se tak nestalo, hrozilo by, že by se z něj stala podobná ikonická figurka jako z Vladimíra Iljiče Lenina za minulého režimu a mohl by se o něm vyprávět stejný vtip, jen by se obměnilo jméno:

„Na břehu řeky Něvy sedí Vladimír Iljič Lenin a holí se břitvou. Přijde k němu malý Ivánek a ptá se, co to děláš, Vladimíre Iljiči? Holím se, synku, holím. Cítíte z toho tu laskavost a humanitu?“
Žáci hledí nechápavě a zjevně nic takového z vyprávění necítí. Učitel se tedy snaží znovu:
„Tak ještě jednou. Dobře mě, děti, poslouchejte. Na břehu řeky Něvy sedí Vladimír Iljič Lenin a holí se břitvou. Přijde k němu malý Ivánek a ptá se: ,Co to děláš, Vladimíre Iljiči?´ Ten odpovídá: ,Holím se synku, holím.´ Tak co, už cítíte z toho příběhu tu laskavost a humanitu?“
Žáci nechápou a učitel to nevydrží:
„Vždyť ten Lenin se mohl klidně tou břitvou po klukovi ohnat a podříznout ho!“

Mgr. Bc. Jan Kopal

─────

Poznámka redakce SN:

Možná to, co autor tohoto příspěvku napsal, bude někomu, kdo exprezidenta V. Havla neznal, připadat jako velmi příkré a nepatřičné, leč není tomu tak. Měl jsem tu možnost (někdo by řekl: štěstí), že jsem se s V. Havlem setkat tváří v tvář. Tenkrát ještě jako poměrně mladý učitel, a to v samém začátku Havlovy politické kariéry. Bylo to na konci ledna 1990. U tohoto setkání byly dokonce televizní kamery a vzápětí to bylo odvysíláno v televizním zpravodajství.

Můj dojem z Havla představoval šok: Nedávno zvolený prezident republiky se svým „šaškovským“ doprovodem vlítl jako uragán do učebny, kde jsem právě rozdával žákům vysvědčení. Něco málo srozumitelného zamumlal a zase v neuvěřitelném spěchu, protože tehdy po něm byla „poptávka“ a musel toho hodně stihnout, zase rychle opustil školu, v níž jsem působil jako učitel. Jediné, co si dodnes pamatuji, bylo jeho konstatování, že by ta učebna potřebovala vymalovat. (To jsme věděli i bez něho, ale nebyly na to peníze.) Podal mi sice ze zdvořilosti ruku, ale při tom svém mumlání se mi ani jednou nepodíval do očí. Kdo něco ví o řeči těla, tuší, co to vypovídá o takovém člověku.

Do té doby jsem Havla znal výhradně z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a navzdory kritickému pohledu na svět jsem měl přece jen o tomto člověku určité iluze. Brzy jsem je však ztratil – úplně všechny. Od našeho setkání „face to face“ jsem pak Havla považoval již jen za nastrčenou politickou figurku a slabocha, který se nedopatřením dostal na vrchol mocenské pyramidy. Další vývoj ukázal, že to bylo mnohem horší.

Situace v prvních týdnech po tzv. sametové revoluci 1989 byla velmi hektická a nikdo nevěděl, jak to všechno dopadne. Přesně to zapadalo do mého tehdejšího hodnocení: první půlrok po politických změnách z konce roku 1989 patřil k nejsvobodnějšímu období našich novodobých dějin. Po volbách z června 1990 už začala nová „polototalita“, která trvá dodnes.

Kdo Havla do té doby neznal a viděl ho na obrazovce svého televizoru poprvé během těchto „převratných“ událostí, musel nutně nabýt dojmu, že to je jakýsi „deus ex machina“, který spadl z nebe, aby to všechno za nás vyřešil. Již část Havlových kolegů z disentu však v té době věděla, co je zač. Stížnosti na „velkopanský“ život vybrané skupiny disidentů byly veřejným tajemstvím.

Elitáře z party prominentních disidentů tehdy pramálo zajímal život řadových odpůrců komunistického režimu. Ti byli dobří akorát k tomu, aby dělali fíkový list této partě „vyvolenců“. To, co se projevovalo již řadu let před veřejným vystoupením disidentů z Charty 77 a VONSu v listopadu a prosinci 1989, „rozjelo“ se naplno poté, kdy tito lidé, opojení nezaslouženě získanou mocí, s níž si zprvu vůbec nevěděli rady, převzali podstatný díl odpovědnosti za vývoj v této zemi.

V prvních letech, než se naučili „vládnout“, dělali jeden kopanec za druhým. Neměli žádné odborníky a podle toho to u nás vypadalo. Nepřipravenost na samostatné vládnutí ze strany garnitury disidentů, kterým předali moc do té doby vládnoucí komunisté, byla viditelná na každém kroku a skončila totálním fiaskem Občanského hnutí ve volbách v r. 1992. Samotný Havel dopadl vůbec nejhůř: nebyl znovu zvolen prezidentem společného státu Čechů a Slováků, a proto raději odstoupil. Federaci se mu zachránit nepodařilo, ale ze strachu před ještě horšími následky raději souhlasil s rozbitím ČSFR – bez referenda.

Ani Havel, ani nová politická reprezentace, vzešlá z voleb v r. 1992, neměli mandát k tomu, aby byl společný stát rozdělen na dva státy samostatné: ČR a SR. Byl to krok protiústavní, nedemokratický. Viníci nebyli dodnes za tuto vlastizradu potrestáni, ale naopak: část bývalých poslanců Federálního shromáždění dostala za odměnu nejrůznější politické „trafiky“.

To, co tady popisuji, je jen zlomek politických hrůz, které se odehrávaly v prvních letech po Listopadu 1989. A vůbec nejhorší, co Havel zavinil – kromě toho, co je uvedeno v článku J. Kopala a vytištěno tučným písmem – byla naprostá rezignace na korigování ekonomického vývoje v rámci tzv. transformace ekonomiky (privatizace, chybějící restrukturalizace, utlum těžkého průmyslu, konverze zbrojního průmyslu a vyklizení pozic v mezinárodním obchodu se zbraněmi, vytvoření vhodných podmínek pro vznik ekonomických mafií, „tunelování“ a rozkradení ekonomického bohatství země). To všeho padá na hlavu nejen „vykuků“ typu V. Klause st. a M. Zemana, ale především zbabělce a pokrytce V. Havla.

Ti, jimž jeho politika vyhovovala, ho samozřejmě nejen tehdy, ale i dnes, po tom všem, co má na svědomí, adorovali a adorují – jako Pánaboha, jako „svatého“ všech komunistů a estébáků. Vedle „volné ruky (trhu)“ pro ekonomy typu V. Klause, I. Kočárníka, V. Dlouhého či T. Ježka je další velkou, neodpustitelnou vinou „ikonického“ V. Havla to, že neprosadil zákaz činnosti KSČ a potrestání alespoň těch největších zločinů komunismu. Namísto toho provedl Havel pravý opak: doživotně jmenoval soudce, kteří před rokem 1989 pronásledovali kritiky komunistického režimu (včetně soudkyně Horvátové, jež zavinila smrt P. Wonky). To je Havlova hanba největší!

Levicový pseudointelektuál V. Havel se neprávem stal „ikonou“ politického podvodu zvaného „sametová revoluce“ 1989. A jak píše autor kritického článku o tomto disidentovi, stále ještě chybí, a to i téměř po třiceti letech, odvaha podívat se pravdě do očí a tuto pravdu o V. Havlovi napsat. Nejedná se o pomluvy, ale o holá fakta, která vrhají poněkud jiné světlo na stále ještě vyprávěnou pohádku o „Velké listopadové sametové revoluci 1989“.

Čím víc se vzdalujeme od událostí z konce roku 1989, tím jsem skeptičtější k tomu, že se ještě za svého života dočkám nějakého kritického zpracování osobnosti V. Havla a jeho úlohy při předání moci v r. 1989 z rukou komunistů do rukou dlouho připravované party údajných disidentů ‒ chartistů. Až ten „den pravdy“ nastane, zasloužil by si, aby byl vyhlášen novým státním svátkem. Mohl by nahradit onen 17. 11. 1989, který by pak zase byl už jen Mezinárodním dnem studentstva.

Před sedmi lety zemřel V. Havel († 18. 12. 2011). Už to vypadalo tak, že si letos na něho nikdo ani nevzpomene. A ejhle, pár odvážlivců se našlo! Na Jungmannově náměstí v Praze prý o něm řečnili dva „disidenti“ par excellence: T. Halík a D. Herman. Nikdo lepší se nenašel. Je to skoro, jako bychom řekli: ani pes po něm neštěkne.

Na tom předčítání z Havlových „pohádek“ tentokrát chyběla i jeho exmanželka – Dáša. Asi měla něco důležitějšího na práci, než si připomínat památku svého muže. Na tom náměstíčku postávalo jen pár naivků a opožděných důvěřivců, kteří zde vytvořili i známé „havlovské“ srdce. Smutný konec politika, na jehož pohřeb se před sedmi lety sjížděli státníci z celého světa. Stále totiž platí: světská sláva ‒ polní tráva.

18. 12. 2018

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář