Humanista Jan Campanus Vodňanský
V prosinci letošního roku si připomínáme dvojí jubileum (450. výročí narození a 400. výročí úmrtí) českého, latinsky píšícího humanistického básníka, reformátora univerzitních řádů a nekatolického rektora pražské univerzity – M. Jana Campana Vodňanského. Jeho osobnost zpopularizoval v poněkud idealizované podobě ve svém románu Mistr Campanus historik a spisovatel Zikmund Winter (1846-1912). Obraz Campanova života i jeho doba jsou v tomto díle vylíčeny vcelku věrně, přesto se román na několika místech rozchází s historickou pravdou.
Co ve skutečnosti víme o životní pouti tohoto humanistického literáta a univerzitního učitele? Narodil se 27. prosince 1572 ve Vodňanech manželům Martinovi a Markétě Kumpánovým. Chlapec Jan Kumpán (Campanus) získal základy vzdělání ve vodňanské partikulární škole. V 80. letech 16. století pokračoval ve studiu na školách v Klatovech, Domažlicích a Jihlavě. Protože byl dobře jazykově vybaven, začal Campanus v r. 1590 studovat na pražské univerzitě, a to s finanční pomocí Matouše Polanského. V březnu 1593 byl prohlášen za bakaláře svobodných umění. Poté působil jako učitel v Teplicích a v Hradci Králové. Po dvouleté pedagogické praxi se přihlásil k univerzitním zkouškám, které v říjnu 1595 složil a dosáhl titulu mistra svobodných umění.
V Hradci Králové pobyl Campanus čtyři roky a na podzim 1598 se vrátil do Prahy, kde se stal správcem školy u kostela sv. Jindřicha. Na doporučení pražské univerzity byl vyslán jako učitel na školu do Kutné Hory, kde setrval až do r. 1603. Opak se opět vrátil zpátky do Prahy – na univerzitu. Jako vysokoškolský učitel měl za úkol přednášet o řeckém jazyce, o latinské poezii i o českých dějinách. Campanus se nevyhýbal ani dalším povinnostem: byl postupně proboštem koleje Karlovy, dále koleje u Všech svatých, zvané Andělské, jakož i koleje krále Václava čili Císařské. Byl zvolen i do akademických funkcí, např. děkanem fakulty svobodných umění, rektorem a prorektorem univerzity. Po vydání Majestátu císaře Rudolfa II. (1609) se jako upřímný stoupenec kalicha zapojil do prací na ústavních řádech strany podobojí a po obnově konzistoře podobojí (1619) byl zvolen jedním ze tří asesorů z řad univerzitních mistrů.
I přes velké zaneprázdnění učitelskými povinnostmi Campanus nezapomínal na literární činnost, která byla neobyčejně bohatá a rozmanitá co do formy i co do obsahu. Většinou psával latinsky, občas i řecky. Byl autorem četných oslavných a příležitostných skladeb, např. o požárech Prahy (Praga Phoenix, 1617). Do latiny přebásnil Žalmy (1611) a napsal veršované dějiny Čech (Cechias, 1616). Hlavnímu vývojovému proudu tehdejší české literatury se nejvíce přiblížil tématem latinského školského dramatu z českých dějin – Bretislaus, jehož provozování v Karolinu bylo v r. 1604 zakázáno nejvyšším kancléřem Zdeňkem V. z Lobkovic; drama bylo v r. 1514 vydáno tiskem.
Na pražské univerzitě bylo Campanovo jméno známo nejen díky jeho učitelskému působení a literární činnosti, nýbrž i pro jeho dobré povahové vlastnosti. V r. 1612 se Campanus oženil se Zuzanou, dcerou pražského měšťana Rychia. Jeho mladá manželka o rok později zemřela na mor. Podruhé Campanus uzavřel sňatek v r. 1615 s Ludmilou, dcerou staroměstského měšťana Jana Revíra. Z tohoto svazku se narodily čtyři děti: synové Tobiáš a Jan a dcery Ludmila a Anna, které obě zemřely v létě 1619.
V letech stavovského povstání, kdy stál v čele univerzity, nepatřil sice Campanus k nejaktivnějším představitelům protihabsburského odboje, nicméně jeho působení nebylo zapomenuto. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) a po popravě vůdčích osobností odboje (21. 6. 1621) bylo víceméně rozhodnuto o osudu J. Campana i pražské univerzity. Campanus tušil, že v zápase s jezuitskou kolejí Klementinem hrozí „jeho“ univerzitě zánik, v lepším případě splynutí. Proto se v říjnu 1621 dobrovolně vzdal úřadu rektora, který předal M. Troilovi, a sám přijal funkci prorektora. Svými básnickými skladbami se pokusil naklonit si nové mocné: Pavla Michnu z Vacínova a Daniela Kapra k Kaprštejna.
Campanus měl po Bílé hoře na vybranou: buď emigrovat, nebo přestoupit ke katolictví, případně zemřít ve vlasti sice s hlavou vztyčenou, avšak předem odsouzen k zapomenutí. Zemský správce Karel z Lichtenštejna se nakonec zachoval jako prozíravý politik: pražskou univerzitu nezrušil, nýbrž pověřil její správou jako inspektory M. Jiřího Mollera a Michala Pěčku z Radostic. Z nekatolické školy se stal ústav katolický. Poté, kdy byla univerzita alespoň pro nejbližší budoucnost zachována, snažil se Campanus o uhájení svého místa na ní: už nikoli jako rektora či prorektora, nýbrž pouze jako řadového učitele. Na jeho nesmělý pokus o navázání kontaktu s jezuity z Klementina přišla kategorická odpověď: chce-li na univerzitě zůstat, musí se veřejně zříci svého evangelického vyznání. Mistr Campanus tak učinil dne 12. 11. 1622.
V době, kdy k přestoupení na katolickou víru došlo, byl již o osudu univerzity i samotného Campana rozhodnuto: univerzita měla být odevzdána Tovaryšstvu Ježíšovu a spojena s Klementinem. A Campanus? Ten by mohl na škole působit pouze za předpokladu, že by se stal členem jezuitského řádu. Z nastalé situace našel bývalý rektor kdysi slavného vysokého učení Karlova jediné východisko: 13. 12. 1622 dobrovolně ukončil svůj život.
Jezuité zvítězili nad Campanem vlastně dvakrát.: přinutili ho k přestupu ke katolictví a dokázali z tohoto ponížení těžit i po jeho smrti. Vystrojili Campanovi slavný pohřeb pražskými ulicemi až ke kapli Božího těla na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). Jeden z členů Tovaryšstva vykonal pohřební kázání a našli se i veršovci, kteří složili na nebožtíkovu počest několik latinských a řeckých básní. Tím vším chtěli jezuité dát najevo, jak si váží Campana – konvertity.
Jan Campanus Vodňanský sice nepřivedl pražskou univerzitu k novému rozkvětu ani ji nezachránil před zkázou, avšak přispěl k povznesení její úrovně v letech, kdy se stoupencům podobojí otevíraly vyhlídky na svobodný život kulturní i náboženský. O tom, že to nebylo málo, svědčí fakt, že Campanova památka zůstala zachována až do dnešních dnů.
2. 12. 2002
PhDr. Rostislav Janošík
(Převzato z tištěných SN č. 4/2002, str. 7.)
─────
Seznam vyobrazení:
1.Medaile ke 400. výročí M. Jana Campana Vodňanského z r. 1972 (autor: M. Knobloch).
2. J. Campanus sleduje z ochozu Týnského chrámu popravu na Staroměstském náměstí dne 21. 6. 1621. (Ilustrace A. Kašpara k románu Z. Wintra: Mistr Kampanus.)
