Svobodné noviny na internetu

Motto: „Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy!“ (A. Švehla)

Je málo politiků a ještě méně státníků. Zato z řady „politiků“ se časem vyklubou docela obyčejní konjunkturalisté a politikáři, kterým se zalíbilo na výsluní moci. V uplynulém století měly české země (i Československo) státníka v pravém slova smyslu jediného – prezidenta republiky T. G. Masaryka. Období tzv. První republiky přesto dalo vyrůst ve státníka ještě další osobnosti vedle všeobecně uznávaného TGM: hostivařskému statkáři Antonínu ŠVEHLOVI.

Tento muž, ač bez akademického vzdělání, se do čela vypracoval vlastními silami, schopnostmi a pílí, nikoli příslušností k samozvané, nikým nevolené elitě. Od 90. let 19. století pracoval v agrárním hnutí, následně se stal předsedou Čs. agrární strany, poslancem Českého zemského sněmu, jakož i jedním z „mužů 28. října“: po vzniku ČSR byl ministrem vnitra a nakonec i předsedou vlády.

Antonín Švehla pocházel z rozvětveného selského rodu Švehlů. Nejstarší zápis o předkovi v přímé mužské linii tohoto rodu pochází z Berní ruly Kouřimského kraje z r. 1654, kdy je ve vesnici Zálezlice uveden Bartoloměj Švehla. Z této vsi se Švehlova rodina přestěhovala do Božanovic. Další z pozdějších příslušníků tohoto rodu, Václav Švehla (1756-1831), se přiženil do Záběhlic (u Prahy).

Prvním Švehlou, statkářem v Hostivaři, byl jiný Václav Švehla (*1822). Statek v Hostivaři čp. 2 dostal jeho syn, Antonín Švehla (1837-1900), otec pozdějšího ministerského předsedy téhož jména. Tento A. Švehla starší se stal hostivařským starostou. Patřil tehdy k nejváženějším občanům vinohradského okresu. Účastnil se politického života: byl prvním místopředsedou Sdružení českých zemědělců v Království českém. Agrární sdružení, jež bylo založeno v r. 1896, přetvořil o tři roky později v samostatnou stranu – agrární. V té od počátku hrál významnou roli i jeho syn – Antonín Švehla mladší (1873-1933).

Příští předseda Agrární strany a pozdější premiér ČSR se narodil dne 15. 4. 1873 v hostivařském statku čp. 2 jako deváté dítě. Studoval tři roky na nižším gymnáziu v Praze; kvartu na piaristickém gymnáziu absolvoval v České Lípě. Navštěvoval rovněž odbornou hospodářskou školu. Po návratu ze studií se měl stát na hostivařském statku čp. 44 a 45 majitelem mlýna a pekárny. Když však v r. 1897 náhle zemřel jeho o dva roky mladší bratr Josef, připadla mu navíc ještě starost o rodový statek.

Podobně jako jeho otec byl i mladý Antonín Švehla aktivní v mnoha hospodářských spolcích. Kromě toho sportoval, hrál ochotnické divadlo, rád zpíval a učil se hrát na housle. Již ve svých dvaceti letech (1893) se zasloužil o obnovení činnosti hostivařského Sokola. V pouhých 21 letech byl zvolen jeho předsedou. Členem sokolské jednoty zůstal 40 let: z toho 13 roků byl cvičitelem a 25 let starostou. V r. 1899 uzavřel sňatek s Bohumilou Čečelskou, dcerou statkáře z Chotětova. Ta se stala jeho celoživotní pomocnicí a oporou. Z tohoto manželství se narodily dvě děti: dcera Helena (†1998) a syn Antonín (†1963).

V mládí A. Švehla krátce pracoval v hostivařské pobočce Národně-socialistické strany. Svou politickou dráhu zahájil v 28 letech jako člen a poté jako předseda Tiskařského a vydavatelského družstva rolnického, později nazvaného „Novina“. Od konce 90. let 19. století byl činný v agrárním hnutí. Přičinil se rovněž o vydávání deníku „Venkov“ (od r. 1906) – jako tiskového orgánu České strany agrární. V r. 1902 A. Švehla zorganizoval řepařský boj proti cukrovarnickému kartelu. Tato akce vyústila v založení Ústředí jednoty řepařů. Ani ne třicetiletý A. Švehla se tehdy stal místopředsedou Sdružení českých zemědělců. Od r. 1909 pak stál v čele výkonného výboru Českoslovanské strany agrární, jak zněl název někdejší agrární strany po jejím sloučení s moravskými agrárníky.

Od těchto aktivit vedla přímá cesta A. Švehly do vrcholné politiky. V letech 1908-1913 byl poslancem Českého zemského sněmu: tam obhajoval historická práva českých zemí. Na Švehlově statku v Hostivaři se scházel ještě před odchodem T. G. Masaryka do exilu s řadou stejně politicky smýšlejících zemských i říšských poslanců. Během První světové války a zejména v době věznění K. Kramáře (1915-1917) se Švehla postavil do čela české národní politické reprezentace. Podílel se na činnosti Českého svazu, parlamentního sdružení českých poslanců, jež bylo založeno dne 19. 11. 1916 za účelem koordinace české politiky v rakouské Říšské radě. Od r. 1917 se účastnil činnosti Maffie, ilegální tajné organizace, jež udržovala spojení mezi zahraničním a domácím odbojem.

V závěrečné fázi První světové války stál A. Švehla u zrodu Národního výboru československého (13. 7. 1918), jehož byl místopředsedou. Jednalo se o orgán, který se připravoval na převzetí moci po zhroucení Habsburské monarchie. Dne 25. 10. 1918 odjela delegace Národního výboru československého, vedená K. Kramářem, do Ženevy, aby se zúčastnila jednání s představiteli zahraničního odboje. Když pak 28. 10. 1918 vypuklo v Praze spontánní povstání, postavili se do jeho čela zbývající členové Národního výboru (A. Rašín, A. Švehla, F. Soukup, J. Stříbrný, V. Šrobár), vyhlásili samostatný československý stát a vydali jeho první zákon. Tento historický čin „mužů 28. října“ dodnes připomíná pamětní deska na pražském Obecním domě na náměstí Republiky.

Na prvním poválečném sjezdu Agrární strany byl A. Švehla znovu zvolen předsedou. Strana si na tomto sjezdu na Švehlův podnět změnila svůj název. Stala se z ní: Republikánská strana československého venkova. Švehla se jako přední politik podílel na vybudování základních pilířů nového československého státu: byl „mužem 28. října“, prosazoval pozemkovou reformu a podílel se i na přípravě ústavy z 29. 2. 1920.

Od vzniku Československé republiky byl A. Švehla opět poslancem: tentokrát „revolučního“ Národního shromáždění. V první poválečné vládě, vedené K. Kramářem (1918-1919), získal funkci ministra vnitra; ta mu zůstala i v obou vládách sociálně-demokratického premiéra V. Tusara (1919-1920). V „úřednické“ vládě v r. 1920 nezasedl a nebyl ani členem kabinetu E. Beneše. Do vlády se znovu vrátil až po odeznění politické krize z počátku 20. let 20. století: tentokrát jako ministerský předseda. V čele vlády stál (s přestávkou v r. 1926) od 7. 10. 1922 do 1. 2. 1929, kdy pro vážnou nemoc odešel z aktivního politického života. Po dohodě s T. G. Masarykem prosadil do vedení Agrární strany i na funkci premiéra (jako svého nástupce) Františka Udržala.

Antonín Švehla patřil k nejvýznamnějším budovatelům ČSR v prvním desetiletí její existence. Usiloval o překonání rozporů mezi stranami vládní koalice ve prospěch celostátního zájmu. Proto jako neoficiální orgán stranické spolupráce vytvořil tzv. Pětku, složenou ze zástupců Agrární strany (A. Švehla), národní demokracie (A. Rašín), sociální demokracie (R. Bechyně), národních socialistů (J. Stříbrný) a lidovců (J. Šrámek). Švehlova role v tomto orgánu byla stěžejní.

Své organizační schopnosti a energii dokázal A. Švehla šťastně uplatnit v každodenní praktické politice. V rámci této „praktické“ demokracie mohli v jeho vládě z r. 1926 zasedat i zástupci tří německých stran a od r. 1927 i dva představitelé Slovenské ľudové strany.  Pozoruhodný byl i vztah Masaryka a Švehly: měli k sobě blízko, navzájem se uznávali a důvěřovali si. Švehla Masaryka ctil a hluboce si ho vážil. Proto jej celou svou autoritou podpořil v prezidentských volbách v r. 1927 poté, kdy odmítl svou vlastní kandidaturu.

Jiný byl ovšem Švehlův vztah k ministru zahraničí E. Benešovi. Švehla sice uznával jeho zásluhy o vznik státu i jeho zahraničně-politické schopnosti, avšak Benešovo účinkování na domácí politické scéně otevřeně kritizoval. Jejich vztahy ještě zhoršily spekulace o tom, že by se Švehla mohl stát Masarykovým nástupcem v úřadu prezidenta republiky. Beneš nikdy svým odpůrcům neodpouštěl, a to i za cenu, že tím šel ve své sebezahleděnosti na ruku komunistům. Tady proto musíme hledat jednu z příčin zákazu Agrární strany po r. 1945.

Dvojnásobný čs. premiér A. Švehla zemřel dne 12. prosince 1933 v Hostivaři ve věku 60 let. Prostý „selský“ pohřeb se konal dne 15. 12. 1933 na hostivařském hřbitově. Jménem vlády se rozloučil se zesnulým ministerský předseda J. Malypetr, za vedení Agrární strany R. Beran a za parlament předseda Senátu F. Soukup. Švehlovy ostatky spočinuly v hrobce, jejímž autorem byl slovinský architekt, jenž působil na Pražském hradě, J. Plečnik.

(S použitím knihy M. Zdeňkové: Antonín Švehla, MILPO MEDIA, s. r. o., Praha 2003.)

7. 12. 2003

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 4/2003, str. 7.)

─────

Seznam vyobrazení:

1. Antonín Švehla (1873-1933).

2. „Muži 28. října 1918; zleva sedící: Alois Rašín a Antonín Švehla; za nimi stojící (zleva): František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár.