Jdi na obsah Jdi na menu
 


90 let od smrti JUDr. Aloise Rašína (1867–1923) - Mgr. Bc. Jan Kopal

19. 2. 2013

Viktor Dyk:

5. ledna 1923

 

Den ošklivý byl, vhodný ke zločinu
a ohyzdný, jak výstřel zákeřníka.
A večer je tu, večer plný stínů
a slyšíš hluk a nevíš, co ti říká,
 
hlas monotonně co tam volá dětský.
Reflexe jedna jen se hlavou honí.
Amnestovala republika všecky,
jen ty, kteří pracovali pro ni.
 

 21. února 1923
Památka na reka nechť žije v dětech, vnucích.
Tvých chorob, národe, buď lék vždy účinný.
V budoucno hledí v doby evolucích
jasně a pevně oči hrdiny.
 
Až přijde chvíle, v které umdlí síly,
když dlouhá, meta daleká,
vzpřim se a vzchop se. A když bouře šílí,
vzpřim se a vzchop se: vzpomeň na reka!
 
Přemoci vše, co tě drtí a deptá,
sil myšlenka ti dodá jediná:
Tam v říši stínů stín se tě kdys zeptá:
„Ty, který za mnou jdeš – co otčina?“
 

portret-foto-rasin-alois.pngAlois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích v Podkrkonoší, kde jeho otec byl pekařem, rolníkem a dlouhá léta též starostou. Byl v pořadí devátým dítětem. Studoval gymnázium v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. V roce 1887 přišel do Prahy a započal studium práv, které řádně dokončil roku 1891. Během studií se zapojil do pokrokového hnutí. K oživení státoprávní myšlenky napsal brožuru „České státní právo“. Bylo tedy nevyhnutelné, že se i on ocitl v procesu s Omladinou mezi 78 obžalovanými jako jeden z intelektuálních původců a vůdců tajného velezrádného spolku. Značná část pozornosti byla obrácena k němu, který byl hotovým právníkem, stál na počátku právnické kariéry a jehož doktorský titul dodával procesu určitého významu. Své politické přesvědčení tehdy deklaroval jako člen Národní strany svobodomyslné (mladočeské). Odsouzen byl na dva roky žaláře, zbaven akademické hodnosti a také vojenské hodnosti důstojnické (byl poručíkem u zdravotnického sboru).

Během procesu Rašín projevoval neobyčejnou statečnost a nedbal existenčních následků. Také v trestnici na Borech zůstal svým a nedal se nikým a ničím pohnouti k žádosti za amnestii, která mu byla vnucována. Svůj výměr trestu vyplnil až na několik dní, když amnestie bez žádosti přišla 5. listopadu 1895. Amnestie měla pro něho tu dobrou stránku, že mu byla vrácena hodnost doktora práv. Hodnost důstojnická mu vrácena nebyla. Mělo to pro něj důsledky, že na cvičení musel jako prostý voják u pěchoty. Bylo mu ulehčením, že se u hradeckého pluku dostal pod důstojníka, který ho nenutil cvičit v řadě. Projevil se u něj rys povahy muže, jenž nemohl být prostým vojákem, nýbrž vždy na vůdčím místě, vědom si plně své hodnoty.

Než dovršil hranici volitelnosti (30 let), byl do říšské rady díky Rašínově obrovské popularitě zvolen v poděbradské skupině jeho otec. V této době se Rašín, coby kandidát advokacie, věnuje také politické činnosti a vydává týdeník „Radikální listy“. Rašín byl velmi pilným a plodným členem redakce, jejíž snahy byly podlamovány vytrvalými konfiskacemi a rovněž nedostatečným finančním zabezpečením.

Roku 1899 si po svatbě otevřel advokátní kancelář a následujícího roku opouští po názorové roztržce stranu státoprávní i okruh „Radikálních listů“. Spolu s přáteli Dr. Třebíckým, Dr. Preissem, Kučerou, Vincentem Červinkou a několika univerzitními profesory vydává nejprve týdeník „Slovo“, posléze nový deník „Den“. Pokračuje v kritice vedoucí strany svobodomyslné a její politiky. Český národ se dle něj musí v Rakousku uplatnit nejen politicky, ale i hospodářsky.

Po dohodě s Dr. Kramářem a ostatními předáky mladočeské strany do strany s řadou přátel vstupuje a podílí se na její reorganizaci. V dalších letech získává bohaté zkušenosti jako národohospodářský novinář, člen vedení mladočešské strany a poslanec říšské rady. Z literární činnosti v tomto období je nutné zmínit následující spisy: „Tiskový zákon s poznámkami“ (1901), „Názorné směnkařství“ (1906) a „Politické zločiny“ (1914).

Za světové války se Rašín staví do řad zásadních odpůrců Rakouska a nastavuje čelo každému nebezpečí, organizuje Maffii. Vystupuje směle, nedbaje proseb ani přátel. Je veden poctivým přesvědčením, že takto prospěje nejlépe svému národu. Rašín nebyl mužem citu, nýbrž chladného rozumu, ale v srdci choval nejčistší a nejžhavější lásku k vlasti a k národu. V létě 1915 byl spolu s Kramářem zatčen a o rok později odsouzen k trestu smrti za protihabsburský odboj. Je nesporné, že spolu s Kramářem a Rašínem měl být potrestán symbolicky celý český národ. Statečně a s úsměvem na rtech snášel krutou vazbu ve „věži smrti“ a později v trestnici möllersdorfské, hrdě a směle se hájil před vojenským soudem, neskrývaje se za výmluvy a omluvy. Rozsudek smrti přijal s ledovým klidem. S obdivem jeho spoluvězňové popisovali, že jeho spánek nebyl rušen vidinou smrti na popravišti. Ve vězení nezahálel, intenzivně četl a napsal studii „Národní hospodářství“. Vídeňská vazba mu byla školou státníkovou. V létě 1917 byl novým císařem amnestován a propuštěn na svobodu. Dne 22. září 1917 byl znovu (po třetí!) promován na doktora práv, když byl předtím této hodnosti vojenským soudem zbaven. I tuto příležitost využil ke statečnému projevu proti Rakousku.

kresba-rasin-alois.pngV dalších měsících se stal jedním z hlavních strůjců příprav a vyhlášení samostatného Československa. 28. říjen 1918 se stal pro Rašína nejkrásnějším dnem jeho života a největším národním svátkem. Dr. Soukup dosvědčil, že viděl slzy radosti v oku muže, jenž nikdy neplakal. Z jeho pera vyšel nezapomenutelný manifest, vydaný v dějinných okamžicích k národu. Že se 28. říjen obešel bez krveprolití a bojů, to je krom našich osvoboditelů zásluha právě Rašína a jeho neúmorné, obrovské práce, kterou vyvíjel od svého návratu z rakouského vězení.

V první vládě, vedené Kramářem, se stal prvním ministrem financí Republiky československé, a to v podmínkách nevídaného poválečného hospodářského rozvratu a obrovské inflace, tvrdých střetů o sociální a politickou tvář státu a o směr hospodářské politiky. Dne 16. listopadu 1918 Rašín převzal ministerskou budovu a začal v ní současně formovat ministerstvo a rozjíždět jeho práci, tvořit koncepci finanční politiky nového státu a připravovat tajnou operaci hospodářského a měnového osamostatnění rodící se republiky. Po třech měsících příprav během sedmi dnů na začátku března 1919 celou operaci okolkování rakouskouherských bankovek provedl – díky své rozhodnosti a mimořádným organizátorským schopnostem – rychle a bez komplikací. Současně byl proveden soupis jmění obyvatel za účelem zavedení majetkové dávky. A o měsíc později zajistil vydání vlastních československých peněz. Za měsíc nato předložil parlamentu první rozpočet státu. To vše za půl roku. Ani po odchodu z vlády, když jeho strana (Československá národní demokracie) prohrála v obecních volbách a přešla do opozice, neztratil vliv na veřejné dění. Koncem roku 1920, jako člen čtyřčlenného grémia Živnostenské banky a tzv. Pětky, kolegia představitelů českých politických stran, které rozhodovalo o základních politických a ekonomických otázkách, zaujal fakticky jedno z klíčových míst ve státě. Dne 7. října 1922 se ve Švehlově vládě podruhé stal ministrem financí. Rašín ochotně vyjížděl ven na schůze, které byly vždy pro celý kraj velikou událostí. Nebyl řečníkem umělého stylu, jeho slova byla prostá. Uchvacoval neúprosnou logikou, strhával a přesvědčoval své posluchače. Nelekal se ani hrozeb, a tím více rozplameňoval a povzbuzoval odpor vůči své osobě.

Bylo to v době, kdy rostlo sociální napětí a prudce klesala Rašínova popularita. Přesto trval na maximální úspornosti ve veřejných výdajích i v soukromém hospodářství, aby bylo možné udržet dosaženou hodnotu měny. Nepřestal hlásat, že je nutná šetrnost jednotlivce i státu a že jenom pilná, vytrvalá práce zabezpečí stát a překoná počáteční krize. Stal se předmětem ostrých kritik, na které nezřídka stejně ostře odpovídal. A v této atmosféře jeho život a dílo předčasně ukončil 5. ledna 1923 atentát, který spáchal devatenáctiletý pojišťovací úředník, anarchista Šoupal. Na následky atentátu dne 18. února 1923 ve věku pouhých 55 let Rašín zemřel. Své utrpení dokonal v podolském sanatoriu, aniž pronesl slovo stesku. Dne 21. února 1923, který se stal dnem národního smutku, plakal nad jeho rakví celý národ. Pateticky vyzněly smuteční řeči Stříbrného, Soukupa a Kramáře v Pantheonu za přítomnosti prezidenta republiky, vlády, členů obou sněmoven a zástupců cizích států, Hajnův projev v krematoriu pak Rašína velebil jako velikého syna a zachránce celého národa. Nevídaná byla pohřební účast statisíců truchlících.

Za I. republiky byla publikována následující Rašínova díla: „Můj finanční plán“ (), „Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921“ (), „Inflace a deflace“ (1922), „Paměti“ () a „Listy z vězení“ ().

Alois Rašín nejen bořil, tvořil a spořil, ale především se zasloužil o stát!

zivot-a-smrt-aloisa-rasina.png „Politika je hrozná… těžká… všichni zodpovídáme za osud vlasti… politik musí mluviti pravdu… bezohlednou… nedovedeme-li mluviti pravdu sami o sobě… ztratíme… ztratíme samostatnost… jsem optimista… věřím, že nás bude více takových… někdy se musí pravda zamlčeti… když ji národ nesnese… vyčkat pravého okamžiku… ale pak ji říci bezohledně, a to hned… hned!“

Mgr. Bc. Jan Kopal

Použitá literatura: Škába Josef: Dra. Aloisa Rašína život a smrt, tiskový odbor Národní demokracie, Praha 1923

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mrkněte

(Barča, 18. 3. 2013 10:21)

Buďte zdrávi. Právě koluje mezi lidma ojedinělá metoda, jak vydělat peníze - skvělé na jaro, když je hodinka, dvě času.. Pro mě to je skvělá možnost výdělku a je to perfektní. Do práce chodit sice nepřestanu, nicméně když to jde, tak se mi hodí každá snadno vydělaná kačka.. Čekujte www.CervenaCerna.cz