Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoké desatero – František Růžička

16. 2. 2015

Biblické Desatero Božích přikázání je základním životně právním předpisem pro celý křesťanský svět. My starší jsme se ho učili v hodinách náboženství, v rodinách bylo ctěno a dodržováno po celá staletí. Zdaleka nemám v úmyslu zabývat se otázkou, která z revolucí (třeba jen od té francouzské) přinesla větší odklon. Stačí podívat se na výslednici v současné době. Jednotlivé atributy úspěšného žití, počínaje raženými penězi a konče honbou za konečným ziskem, se z podoby lidské – nikoliv pomalu, ale proklatě rychle – začínají měnit v násilí, terorismus, nevraživost, další zmatení lidských jazyků a stěhování národů.

V kostelech i rodinách jsme slýchávali: „K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn a Duch svatý“.

Kdykoliv teď vezmu do ruky noviny, sedne na mne pokušení s poznáním, že máme být ovládání jakýmsi ideologickým „Divokým desaterem“ z psacího náčiní (dříve brka, pera, nyní PC) novinářského.

Podnětem mi k tomu je i satirický výtvor „Divoká kachna“ (Reflex 01/15) ze železného brka zástupce šéfredaktora, ve kterém představil „novou sadu bruselských norem“. Tak nějak bezděky jsem při čtení dostal vnuknutí sepsat toto divoké desatero. Jeví se mi, že velkému zástupci šéfredaktora není vůbec nic „svaté“. Ne že bych se zastával Říše bruselské, až příliš totiž připomíná Říši kremelskou, Říši hitlerovskou, Říši římskou či Impérium britské a francouzské. Plody jejich na nás i po dlouhých letech stále padají jako lejna z vesmíru. Nicméně vylité kýble špíny a potupné hantýrky na – pro ně nepohodlné osobnosti (t. č. především Zeman, Babiš…) – jsou jasnou ukázkou úrovně a dědictví postsocialistické „novinařiny“, připomínající výchovu mladé generace v SSM a Leninském svazu mládeže v boji proti třídnímu nepříteli. Ale proč se zlobit nebo vzrušovat? Máme demokracii a svobodu slova, tak si se slovíčky a větičkami trochu zašermujme. Každý máme svůj styl boje. Někdo si sedí u redakčního stolu a píše, a píše, a píše…. (nebo vyprazdňuje přetláskaný žaludek, u nás na venkově se tomu říká „zvrací“). Když už mu to nevoní, tak jen zlehka přejde k jinému redakčnímu stolu. Od „blesku“ v Tatrách přes „podšumavský" den až k „regionu“ Praha. Takové případy dobře známe i u nás – v Jihočesku. Od „pravdy“ přes „deníky“ až k leštění klik na radnici v předpokoji primátora. Slova, slova, slova. Ale abychom to nezamluvili…

Divoké desatero zní:

1. V jedinou novinářskou pravdu Reflexu věřiti budeš.

2. Jméno zástupce šéfredaktora tisku tohoto nevezmeš nadarmo a nezpochybníš.

3. Každonedělní poledne ihned po odříhnutí čtením Reflexu světiti budeš.

4. Cti redaktory tisku tohoto, neboť v zadaných tématech ti poznání pravdy přinášejí.

5. Slinou nehodnou po nich nehodíš ani neplivneš, abys jim újmu na zdraví nezpůsobil, žoldu jim nekrátil, či dokonce myšlenku jejich nezabil.

6. S listy tisku tohoto nebudeš horký hrnec podkládati, boty vystýlati či dokonce na WC zneužívati.

7. Nepokradeš myšlenek a statí periodik jiných, aniž bys je dokonce snad i četl.

8. Křivě mluviti ani psáti nebudeš o vydavateli tisku tohoto.

9. Ani pochybně smýšleti o generální osobnosti či ještě vyšší národně neb nadnárodně finanční korporaci nad nimi blaženou ruku držící.

10. Jen tak vejdeš do království novinářského a staneš se neomylným a jim podobným.

Rci: „Utíkám se v ochranu Pána záře jitřní, před zlem Jeho stvoření, před zlem temnoty, když se šíří, před zlem žen, jež do uzlů prskají, před zlem závistníka, když závidí!“

„Utíkám se v ochranu Pána lidí, vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého, jenž našeptává do hrudi lidí, ať již je z džinů, či z lidí!“

Přílepek k textu:

Stejně „zajímavou“ stať v seriálu Divoká kachna lze najít i v čísle 03/15 se závěrečným sdělením předsedy Spolku českých liliputánů: „Bylo to snadné, neboť pan Okamura vypadá jako prase, kdykoli se ocitne ve společnosti menšin.“ Jest to cíleno k nadpisu „Okamura se umí proměnit v prase“.

Mea culpa, mea maxima culpa. Tak nějak podle návodu ctěného Reflexu se cítím, kdykoliv toto zářné periodikum rozevřu a oko mé spočine na zde usměvavé či šklebící se tváři některého zástupce šéfdirigenta reflexideologie.

Budiž mi útěchou, když předseda politické strany „Strana zdravého rozumu“ ve své „Veritofobii“ ze dne 8. 2. 2015 upozornil na paragraf 355 Trestního zákoníku, který říká: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství nebo jiné skupině osob (!!!) … bude potrestán k odnětí svobody až na dvě léta.“

Kdopak asi bude dalším pověřeným zástupcem??? Což takhle ještě přeskočit Botičský potok a zadezertovat na exkurzi ke konkurenci do „Respektu“? Tam už také dorostla zdatná skupina „plivačů“, tentokráte na prof. Halíka (Tabery, Třešňák). Ale to už může být jiná stať…

František Růžička (Hlas svědomí), České Budějovice

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Papežova slova z 22.12.2014 nejen do vlastních řad:

(radiovaticana.cz, 16. 2. 2015 23:50)

Papežova slova z 22.12.2014 nejen do vlastních řad:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21255
Papežův katalog „kuriálních nemocí“ ke společnému zpytování svědomí
Upřímný vztah k Bohu – pokračoval papež – živí a posiluje společenství s druhými, takže čím více jsme vnitřně spojeni s Bohem, tím více jsme spojeni mezi sebou, protože Boží Duch sjednocuje a zlý duch rozděluje.“ Papež pak přešel k samotnému zpytování svědomí a načrtnul jakýsi „katalog možných kuriálních nemocí“, které „jsou v našem kuriálním životě nejobvyklejší“. Po vzoru otců pouště, kteří takovéto katalogy duchovních nemocí pořizovali, pak František představil seznam patnácti „chorob či pokušení, které oslabují naši službu Pánu“:
„1. Nemoc spočívá v pocitu „nesmrtelnosti“, „imunity“ nebo dokonce „nezastupitelnosti“, přičemž se opomíjí nezbytná a obvyklá kontrola. Kurie, která neprovádí sebekritiku, neaktualizuje se a nesnaží se být lepší, je tělem nemocným. Pravidelná návštěva hřbitovů by nám umožnila spatřit jména mnoha lidí, z nichž někteří možná měli za to, že jsou nesmrtelní, imunní a nezastupitelní! Je to nemoc pošetilého boháče z evangelia, který se domníval, že bude žít věčně (srov. Lk 12,13-21), a také těch, ze kterých se stali páni a pokládají se za nadřazené vůči všem a nikoli za služebníky všech. Často tato choroba plyne z patologie moci, z »komplexu vyvolených«, narcismu, který nadšeně hledí na svůj vlastní obraz a nevidí Boží obraz ve tváři ostatních. Zvláště těch nejslabších a potřebných. Protilékem na tuto epidemii je milost cítit, že jsme hříšníci a říkat si z celého srdce: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10).
2. Druhou nemoc nazval papež „martismem“ (od jména Marta) a spočívá v přehnané aktivitě. Jsou jí postiženi ti, kteří se pohrouží do práce natolik, že nevyhnutelně opomíjejí „ten nejlepší úděl“, totiž posadit se Pánu k nohám (srov. Lk 10,38-42). Proto Ježíš svoje učedníky nabádal, ať si „trochu odpočinou“ (srov. Mk 6,31), neboť opomíjet nezbytný odpočinek vede ke stresu a nervozitě. Pro toho, kdo skončil svoje poslání, je odpočinek nezbytný a povinný a je třeba jej trávit seriózně. Pobýt nějaký čas s příbuznými a respektovat volné dny jako chvíle duchovní i fyzické obnovy. Je zapotřebí osvojit si poučení Kazatele, který říká, že „všechno má svůj čas“ (Kaz 3,1-15).
3. Třetí nemoc spočívá v mentálním a duchovním „zkamenění“ a jsou jí stiženi ti, kdo mají srdce z kamene a jsou tvrdošíjní (Sk 7,51-60); ti kdo postupně ztrácejí vnitřní klid, živost a smělost, skrývají se za papíry, stávají se „mechanismem praktik“ a nikoli „Božími muži“ (srov. Žid 3,12). Je to nebezpečí ztráty nezbytné lidské vnímavosti, která nám umožňuje plakat s plačícími a radovat se s radujícími! Je to nemoc těch, kdo přicházejí o „Ježíšovo smýšlení“ (srov. Flp 2,5-11), protože jejich srdce postupem času tuhne a stává se neschopným milovat bezpodmínečně Otce i bližního (srov. Mt 22,34-40). Být křesťanem totiž znamená „mít v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“ (Flp 2,5), cítění pokory a odevzdanosti, odstupu a štědrosti.
4. Čtvrtou nemocí je přepjaté plánování a funkcionářství. Dochází k tomu, když apoštol všechno puntičkářsky plánuje a věří, že vytvořením dokonalého plánu se věci skutečně pohnou, přičemž se stává účetním či komercialistou. Dobře vše připravit je nezbytné, ale vystříhat se přitom pokušení chtít obsáhnout a pilotovat svobodu Ducha svatého, která zůstává vždycky větší, štědřejší než jakékoli lidské plánování (srov. Jan 3,8). Tato choroba propuká, poněvadž „je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. Duch svatý je svěžestí, fantazií a novostí.“ .......

A co takhle si to v klidu dočíst originální text i další na ww.radiovaticana.cz a zamyslet se, zda to neplatí obecně? www.radiovaticana.cz

Před sedmdesáti lety přijal svátost křtu bývalý římský rabín Eugenio Zolli

(Luigi Tragliou, 17. 2. 2015 0:18)

13.2.2015 Před sedmdesáti lety přijal svátost křtu bývalý římský rabín Eugenio Zolli Řím. Ve Věčném městě okupovaném během Druhé světové války nacistickými vojsky bylo podle italského historika Renza del Felice (1929-1996) zachráněno čtyři a půl tisíce (4.447) židů na přímou i nepřímou intervenci papeže Pia XII. v různých řeholních institutech a soukromých domech ilegální katolické organizace (Storia degli ebrei in Italia sotto il fascismo, 4a ed., G.Einaudi, Torino 1988). Byl mezi nimi také římský rabín Israel Zolli (1881-1956).
Právě před sedmdesáti lety ještě za probíhající války 13. února 1945 požádal tento bývalý rabín (1940-1944) spolu s manželkou o přijetí do katolické církve po konverzi, která měla delší historii, ale vyvrcholila viděním Ježíše Krista v římské synagoze během židovského svátku Jom Kippur v září roku 1944. Zolli změnil svoje jméno. Z Israele se stal Eugenio z úcty k papeži Pacellimu. Důvod? Uznání zásluh Pia XII., který osobně zachránil mnoho židů pronásledovaných nacisty.
Byl to také tento papež, který pověřil tehdejšího rektora římského lateránského semináře dona Roberta Roncu (1901-1977), aby pomohl Zollimu čelit především materiálním těžkostem, které následovaly po jeho konverzi a dopadly těžce na celou jeho rodinu. Humanitární podpora, kterou rodině bývalého rabína poskytl tento římský kněz, je dobře zdokumentována (Giuseppe Brienza, Identita cattolica e anticomunismo nell´Italia del Dopoguerra. La figura e l´opera di mons. Roberto Ronca, D´Ettoris Editori, Crotone 2008, str. 244).
Zolli byl od 13. února roku 1945 vedením židovské obce ostrakizován. Celá rodina - manželé a dcera Miriam - byli okamžitě vypověděni z bytu v římském ghettu. Dodnes je postava Zolliho v mnoha kruzích přecházena mlčením. Když byl Israel a jeho manželka Emma Majonica, která přijala křestní jméno Maria, pokřtěni mons. Luigi Tragliou, římským vicegerentem, byl to právě zmíněný rektor římského semináře, který rodině, jež se ocitla ze dne na den doslova na dlažbě, umožnil přežít. Jméno bývalého rabína mělo být vymazáno z historie, takže autobiografie, kterou Eugenio Zolli napsal italsky v roce 1954 (Prima dell´alba. Autobiografia autorizzata, Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo, 2004) mohla vyjít jen ve Spojených státech amerických. V Itálii byla publikována až o padesát let později.
Mons. Ronca se den po křtu obrátil přímo na Alcida De Gasperiho, kterého požádal, „aby podpořil přání bývalého rabína Zolliho vyučovat moderní hebrejštinu na římské univerzitě (srov. Archivio Ronca „H“, list z 14. února 1945 publikován v roce 2008 in G. Brienza). Zolli samozřejmě nebyl na akademické půdě žádným nováčkem. Celý dosavadní život strávil jako profesor, nejprve na univerzitě v Padově (1918-1938) a potom na rabínské škole v Římě. Z jeho publikační činnosti stačí zmínit historicko-náboženskou studii Israel (Istituto della edizoini accademiche, Udine 1935) a esej Il Nazareno (Istituto delle Edizioni Accademiche, Udine 1938). Není proto náhodou, že mu bylo od roku 1946 svěřeno místo vyučujícího po-biblické hebrejštiny a literatury a aramejské literatury na Papežském biblickém institutu v Římě.
Několik dní po svém křtu nalez Israel, pokřtěný jako Eugenio, dočasný příbytek na Papežské univerzitě Gregoriána díky tehdejšímu rektorovi, italskému jezuitovi Paolo Dezzovi (1901-1999). Patrně zásahem také tohoto pozdějšího kardinála se začal o osudy tohoto konvertity zajímat De Gasperi.

Pravdu nelze trvale utajovat - co to podivíni z Reflexu?
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21478

Papež František v rozhovoru pro La Stampa - Evangelium neodsuzuje bohatství, ale jeho idolatrii

(Česká sekce RV, 17. 2. 2015 0:25)

11.1.2015 Evangelium neodsuzuje bohatství, ale jeho idolatrii Papež František v rozhovoru pro La Stampa Česká sekce RV

„Papež František. Tato ekonomie zabíjí - Papa Francesco. Questa economia uccide“ - tak zní titul knihy o sociálním učení Bergoglia napsané italskými publicisty Andreou Torniellim a Giacomem Galeazzim z internetového deníku Vatican Insider (Piemme, 228 stran. 2015). Kniha analyzuje promluvy, dokumenty a vystoupení papeže Františka o chudobě, imigraci, sociální spravedlnosti, ochraně životního prostředí, konfrontuje odborníky z ekonomie, finančnictví a sociálního učení církve, mezi nimiž je např. prof. Stefano Zamagnini a prof. Ettore Gotti Tedeschi, a sbírá také reakce, které papežova stanoviska vyvolávají. Kniha se končí rozhovorem, který autorům poskytl František v říjnu loňského roku. Jeho podstatnou část přinášíme.
„Marxista“, „komunista“ a „pauperista“. Františkova slova o chudobě, sociální spravedlnosti a častá pozornost, kterou věnuje chudým, mu přinášejí kritiky a námitky, které jsou nezřídka sarkastické a tvrdé. Jak to prožívá papež Bergoglio? Proč je téma chudoby v jeho magisteriu tak časté?

Svatosti, je podle Vás kapitalismus, jak jej prožíváme v posledních desetiletích, nezměnitelný? „Nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Uznávám, že globalizace mnoha lidem pomohla pozvednout se z chudoby, ale mnoho jiných odsoudila ke smrti hladem. Je pravda, že v absolutních hodnotách se světové bohatství rozrostlo, ale zvětšily se také rozdíly a vznikly nové druhy chudoby. Všímám si, že tento systém se udržuje díky skartační kultuře, o které jsem vícekrát mluvil. Středem systému už není člověk, nýbrž peníze, a stávají-li se peníze idolem, jsou muži i ženy redukováni na pouhé nástroje sociálního a ekonomického systému, který je charakterizován, ba ovládán hlubokými nerovnostmi. A tak je skartováno to, co této logice nevyhovuje, totiž děti a staří, a zasahuje dnes i mládež. Zarazilo mne, že v rozvinutých zemích žijí miliony mladých pod 25 let bez práce. Nazval jsem je mladými, kteří nejsou „ani to – ani to“, protože ani nestudují, ani nepracují. Nestudují, protože nemají možnost a nepracují, protože jsou nezaměstnaní. více http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21336

Papež František - Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií

(Česká sekce RV, 17. 2. 2015 0:31)

Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk - Česká sekce RV
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21141
Nemůžeme zde nevzpomenout na početné nespravedlnosti a pronásledování, jimiž jsou denně v různých částech světa postihovány náboženské menšiny, zejména křesťanské. Komunity i jednotlivé osoby jsou předmětem barbarského násilí, jsou vyháněny ze svých domovů a své vlasti, prodávány do otroctví, zabíjeny, jsou jim stínány hlavy, jsou křižovány a zaživa upalovány za hanebného mlčení a spoluviny mnohých.

Mottem Evropské unie je Jednota v různosti, avšak jednota není politická, ekonomická, kulturní či ideová uniformita. Každý autentický celek ve skutečnosti prožívá bohatost různosti, z níž se skládá: jako rodina, která je tím jednotnější, čím více každý z jejích členů může být beze strachu až do hloubi sebou samým. V tomto smyslu považuji Evropu za rodinu národů, které mohou vnímat unijní instituce jako blízké, pokud dovedou spojovat ideál kýžené jednoty s růzností, jež je každému vlastní, cenit si jednotlivých tradic, uvědomovat si svoji historii a svoje kořeny a osvobozovat se od mnohých manipulací a fobií. Klást člověka do středu znamená především nechat jej, aby svobodně ukázal svoji tvář a svoji kreativitu na úrovni jednotlivce i národa.

Osobité zvláštnosti každého jsou na druhé straně bohatstvím v té míře, do jaké slouží všem. Je třeba stále pamatovat na architekturu vlastní Evropské unii, založené na principech solidarity a subsidiarity tak, aby převažovala vzájemná pomoc a mohlo se postupovat vpřed ve vzájemné důvěře.

V této dynamice jednoty-částečnosti vyvstává před vámi, dámy a pánové europoslanci, také požadavek chopit se záchovy demokracie evropských národů. Není před námi skryto, že homologační koncepce globalizace postihuje životnost demokratického zřízení a oslabuje bohatství plodného a konstruktivního kontrastu politických organizací a stran mezi sebou. Hrozí nám riziko, že budeme žít v království ideje, pouhého slova, obrazu, sofismatu... a nakonec zaměníme skutečnou demokracii za nový politický nominalismus. Udržovat při životě demokracii v Evropě si žádá vyhýbat se spoustě „globalizačních manýrů“ ředících realitu: andělskému purismu, totalitarismům relativity, antidějinným fundamentalismům, moralismům zbaveným dobra, intelektualismům postrádajícím rozvahu.

.....
více Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk

Religions, Christinanity and Shroud - www.sindone.info/BALDAKI2.PDF

( prof. Giuseppe Baldacchini ENEA (Agenzia nazionale per le nuove tecnologie, l’energia e lo sviluppo economico sostenibile). , 17. 2. 2015 0:50)

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21477
Výsledky svého výzkumu shrnul před dvěma lety do přístupného skripta
Religions, Christinanity and Shroud www.sindone.info/BALDAKI2.PDF giuseppe.baldacchini@gmail.com
Abstract.
Religion has always existed in the history of human civilization and the latest archaeological discoveries appears that both also been the engine of its development. There have been many, many there I still am, and often had the presumption to be right from the outset, with consequences not always painless for humanity. But a careful investigation remains difficult to answer the question of whom or which ones are real and not fabricated by a group of individuals or by some remarkable character, especially for the revealed religions. All possess a history and / or mythology complex with more or less credible evidence, but exists in Christianity a unique finding that could answer the previous question. In fact, in the light of when you know up to now, the Shroud of Turin proves to be the burial cloth of Jesus Christ told in the Gospels. Accurate studies using the scientific method have shown beyond a reasonable doubt that you This is a false, and also the best hypothesis invokes a process radiant energy compatible with the Resurrection. The traces of this are still visible on the Shroud, which was and is an eye-witness and mute the most important event in human history.

prof. Giuseppe Baldacchini - formerly director at the Research Center ENEA