Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kulturní fronta – František Růžička

2. 2. 2015

V jednom z listopadových článků jsem se zmínil o „Kulturní frontě“ umělců a kulturních pracovníků, kteří se sešli na počátku listopadových událostí v českobudějovickém Malém divadle s odhodláním podpořit „Sametovou revoluci“ a podílet se na zakládání Občanského fóra, aby jim neujel vlak a nepřišli o svá místečka při přeměně socialistické kultury na ryze svobodnou a demokratickou.

Tentokráte však půjde o jinou frontu, i když – také kulturní. Je jistě dobře, že mnohý občan ctí kulturní dědictví. Jak dlouho to bude trvat, než začneme místo kostelů navštěvovat mešity a vyznávat spravedlivější a humánnější právo šaria, je ve hvězdách. Zatím se však nechá říci, že se ctí projevujeme úctu k vlastním památkám, a to i ve frontách. Dlouhých frontách.

Také ve státní svátek „Den vzniku samostatnosti československého státu“ se otevřely dveře řadě kulturních památek. V Praze např. Obecní dům, Kramářova vila, Vila primátora a některé další.

Pokud jste přijeli z venkova, museli jste se včas rozhodnout, kam se vydáte, protože stihnout vše nebylo v lidských silách. Proč? Protože před každou z nich byly dlouhé, předlouhé fronty. Takže z nádraží metrem přímo na Letnou a kolem Špejcharu k Izraelskému velvyslanectví. Právě tady byl konec fronty táhnoucí se přes park k vládní vile Naděždy a Karla Kramářových. Nohy po třech hodinách stepování sice bolely, ale český humor se neztratil. „Naposledy jsem takto stál frontu na nedostatkové dámské zboží ve Zlíně (1991). Manželka měla radost, přivezl jsem dvojí balení…“

Připomeňme si: Karel Kramář (1860–1937) se v roce 1890 vydal na svoji první studijní cestu do Ruska, které projel od Petrohradu, přes Moskvu až k Baku. Poznal život i na vesnicích a pobyt jej v mnoha směrech ovlivnil. Našel zde i svoji životní partnerku – Naděždu Nikolajevnu Abrikosovou (1862–1936), která pocházela ze zámožné rodiny, u níž se scházela politická, umělecká a vědecká elita Ruska.

Karel Kramář již tehdy patřil k významným českým politikům: byl poslancem říšské rady i zemského sněmu. Nebyl závislý na poslaneckých příjmech, vlastnil cihelnu, tkalcovnu a disponoval akciemi v dalších podnicích. V květnu 1915 byl zatčen a později odsouzen na smrt; v roce 1917 byl amnestován. Jako národní mučedník se stal předsedou nejvyšší instituce Národního výboru a po 28. říjnu 1918 stanul v čele vlády. Po volbách v roce 1919 však byl odvolán, přesto zůstal charismatickým vůdcem pravicové nacionalistické národnědemokratické strany. Z podnětu své paní vystavěl honosnou vilu na Krymu (1908), v Praze (1915) a ve svém rodišti – Vysokém nad Jizerou (1931). Po první světové válce se jejich vila stala útočištěm mnoha uprchlíků z Ruska. Manželé Kramářovi jsou pohřbeni na Olšanských hřbitovech.

V březnu 1911 K. Kramář odkoupil pozemek nad Čechovým mostem s impozantním pohledem na Vltavu a Staré Město a rozhodl, aby vila byla ztvárněna v novobarokním slohu. Projekt zadal architektovi F. Ohmannovi, kterého pokládal za citlivého umělce a znalce staré pražské zástavby, což se stalo předmětem mnoha ostrých polemik. Na jaře roku 1912 byla stavba zadána firmě Josefa Čámského. Úřední kolaudace proběhla v květnu 1915, ale v interiéru se i nadále pracovalo až do roku 1921.

Podrobnější stavební popis této krásné vily je nad možnosti obsahu tohoto článku. Novobarokní vila se secesními prvky byla postavena na obdélníkovém půdorysu s rizality vystupujícími z jižní a západní fasády. Je kryta mansardovou střechou a zdobena atikou, stylizovanými orly a květinovým košem. Na jižní fasádě rizalit s předsunutým balkonem, na jehož zábradlí se nacházelo Kramářovo motta: „Pravdou třeba proti všem“.

Po smrti Kramářových vilu vlastnila Společnost Dr. Karla Kramáře, která ji pronajala Národní galerii; některé místnosti byly využívány jako muzeum. V roce 1952 vila přešla do vlastnictví Úřadu předsednictva vlády. V padesátých letech došlo k obnově fasády a částečným stavebním úpravám, v roce 1967 pak k další restauraci. V dubnu 1991 byla vila vyhlášena za kulturní památku. V letech 1994–98 prošla rozsáhlou rekonstrukcí, aby mohla sloužit jako rezidence předsedy vlády ČR. Při komorních výstavách lze spatřit osobní předměty z pozůstalosti manželů Kramářových.

K založení okolní zahrady byl vyzván architekt F. Thomayer v roce 1911. Ve svém plánu pak řešil výsadbu na celém území bašty sv. Máří Magdaleny. Výsadba na jedné straně chránila před nežádoucími pohledy z Letenské pláně, na druhé straně však nebránila průhledům do okolních sadů.

Uvádí se, že z jednoho okna vily je vidět až kamsi nad Zbraslav. Neméně působivý byl pohled z vyšších podlaží směrem ke svatovítskému chrámu. Původní koncepce byla v podstatě zachována dodnes.

Nahlédněme několika snímky do prostoru této unikátní stavební památky.

František Růžička, České Budějovice

p1270282.jpg

Všechna moc patří pracujícímu lidu

p1270283.jpg

Fronta na kulturní pokrm

p1270291.jpg

Vila manželů Kramářových

p1270301.jpg

Kouzelný pohled z okna vily

p1270305.jpg

Balkon s heslem K. Kramáře

p1270317.jpg

Pohled do Obecního domu, který již byl od 15 hod. k prohlídkám uzavřen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Severská dětská literatura - Osamělí antihrdinové

(Jarka Vrbová, 8. 10. 2015 22:54)

Nejen severské detektivky, ale i severská dětská literatura se tradičně těší zájmu českých čtenářů. Přitažlivost příběhů Karkulína, Pipi Dlouhé punčochy, Ronji, dcery loupežníka, či nejnověji placatého králíka může spočívat jak ve svérázném pojetí hrdinství, tak v porušování různých tabu.
Severská literatura má už po desetiletí pro české čtenáře zvláštní přitažlivost a zjevně se to týká i titulů pro děti a mládež. Jak si jinak vysvětlit například popularitu knihy Islanďana Jóna Svenssona Nonni a Manni (1915, česky poprvé 1934, v novém vydání 1994) či celé série dívčích příběhů Dánky Karin Michaelisové o Bibi (od roku 1927; jeden z dílů se jmenuje Bibi v Československu, česky 1931), z nichž se české čtenářky dozvěděly, že dívky nemusí být jen spořádané puťky. Oblíbená byla – a je – i dojemně krásná dětská kniha s vlasteneckým nábojem, původně zamýšlená jako čítanka, Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem autorky Selmy Lagerlöfové, vydaná roku 1906 (česky 1913, nový překlad vyšel v roce 2005). Těsně po válce (1945) přivedla na svět své skřítky finsko­švédská autorka Tove Janssonová. Muminci a jejich příběhy, založené na nezlomném odhodlání postavit se nepřízni osudu, získali stejnou oblibu ve Skandinávii jako u nás (první český překlad knížky Čarovná zima je z roku 1977). Společenské změny v první polovině 20. století a proměňující se rodinný model (počet dětí se snižoval, a rodiče tudíž měli s dětmi užší kontakt) se promítly i do dětské literatury. Oceňovali ji (a s dětmi četli) hlavně rodiče patřící ke střední třídě. Rovněž se po anglo­saském vzoru objevili dětští antihrdinové.
Osamělí antihrdinové
Tyto vnější okolnosti spolu s osobními zkušenostmi a zažitými traumaty přivedly k psaní i Astrid Lindgrenovou (1907–2002). Ta obdivovala průlomové pedagogické teorie své krajanky Ellen Keyové (1849–1926), která nejen že ovlivnila životní názory švédských žen v oblasti estetiky, vedení domácnosti a nutnosti emancipace, ale zdůrazňovala i důležitost volnější výchovy dětí. Lindgrenová debutovala ve čtyřicátých letech příběhy o dospívajících dívkách Britt­Mari a Kati, které v mnohém připomínaly dánskou sérii o Bibi. Až když se však rozhodla psát v souladu s vlastními zážitky, její knihy zaznamenaly raketový úspěch.

JUDr. Karel Kramář očima Rudolfa Berana

(Rudolfa Beran, 2. 2. 2015 20:12)

kterak Kramáře viděl jeho souputník a předseda jiné státotvorné politické strany agrárník Rudolf Beran v článku napsaném k 75. narozeninám Karla Kramáře a otištěném ve Venkově 28. prosince 1935:

„Jméno a osobnost dr. Kramáře bude navždy spjato s historií našeho národa v posledních padesáti letech. Bude státi v národních análech na jednom z nejpřednějších míst. Právem, neboť muž s tak nevšední inteligencí, takového světového rozhledu, svědek i účastník tak osudových událostí, neochvějný pracovník a zápasník v dobách, kdy po dlouhé zimě se rozpučel strom národa k novému, radostnému jaru i požehnanému létu, muž jenž věnoval život přípravě tohoto budoucího národního jara. Takový muž patří na prvé stránky národní historie. Slova vlast a národ nebyla mu planým heslem. S čistým štítem stál dr. Kramář po desetiletí v čele své strany a talent jeho vůdčí osobnosti řídil časem i politiku celého národa.

Osud postavil dr. Kramáře do nejvážnější doby, od okamžiku, kdy si národ vytkl pevný program a ještě pevnější cíl, až do prvých let národní svobody. Vídeňská sněmovna viděla ho v pravých řadách českých zástupců a slyšela jeho hlasité volání po právech českého národa. Světová válka přinesla mu řetěz utrpení a persekuce, ale tím se stal symbolem tuže národa a víry, že národ jednou přikovaná mu pouta strhne. Den zrození československé svobody byl splněním Kramářova kréda, že národ žijící národní myšlenkou, nedá se zdolati ani zlobou doby, ani nenávistí lidí. Se stejnou vírou a nezlomnou energií věnoval se zrozenému mladému státu, jemuž prokázal v dobách jeho dětství neocenitelné služby.

Mám na tuto dobu velmi mnoho krásných vzpomínek. Zejména vzpomínám na mnohé zákroky a opatření, které činil dr. Karel Kramář jako předseda vlády československé ve spolupráci s dnes již zesnulým naším vůdcem Antonínem Švehlou. V době, kdy nebylo ještě u nás vnitřního klidu a nebyla dostatečně organisována bezpečnostní služba, staral se ruku v ruce předseda vlády dr. Kramář s ministrem vnitra Švehlou o rychlé vybudování bezpečnostní služby policie i četnictva v našem státě, aby zabezpečen byl klid a pořádek tak naléhavý a v tehdejší vážné době tolik potřebný.

Když tehdy na několik týdnů onemocněl náš předseda Antonín Švehla, jezdil jsem často do Hostivaře, abych zprostředkoval vyřízení mnohých věcí mezi předsedou vlády Dr. K. Kramářem a ministrem vnitra A. Švehlou.
více pro čtenáře SN: http://www.nebruselu.cz/20140102.htm

Otevřený dopis Sdružení Ferdinanda Peroutky prezidentu ČR Miloši Zemanovi

(Terezie Kaslová, členka, vnučka Ferdinanda Peroutky, 3. 2. 2015 9:22)

Otevřený dopis Sdružení Ferdinanda Peroutky prezidentu ČR Miloši Zemanovi

Vážený pane prezidente,

s nemilým překvapením jsme zaznamenali Vaše slova na konferenci při
příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, kde jste
mj. hovořil o selhání intelektuálů v krizové situaci, jakým byl nástup
nacismu a o jejich fascinaci „naprosto zrůdným učením“.

Jako ukázkový příklad jste si vybral muže, kterého, jak sám tvrdíte, si velmi
vážíte. Ferdinanda Peroutku.

Ve svém projevu jste řekl: „Jeden z největších českých novinářů Ferdinand
Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem "Hitler je gentleman". Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: "Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky".“

Fascinace intelektuálů nacismem je velmi závažné téma. Bohužel jste si zvolil špatný příklad. Pátrání historika a publicisty Petra Zídka, stejně jako naše vlastní pátrání, ukazují, že jste Ferdinandu Peroutkovi přiřkl citace, které nenapsal.

Navíc, označit Ferdinanda Peroutku nepřímo jako člověka, který byl fascinován nacismem, je nehoráznou urážkou muže, který strávil druhou světovou válku v nacistických koncentračních táborech. Pravda, s krátkou přestávkou. To když ho nacisté převezli z koncentráku do Prahy a K. H. Frank a Emanuel Moravec mu nabídli svobodu: pokud se opět ujme vedení časopisu Přítomnost, ale v jejich službách.

Přiřkl jste fascinaci nacismem muži, který si zachoval mravní integritu a
statečnost i v těchto tragických časech a nabídku odmítl, i za cenu návratu
zpět do koncentračního tábora.

Ferdinanda Peroutku, celoživotního odpůrce totalit všeho druhu, nezlomili ani nacisté, ani komunisté.

Svými nepravdivými slovy, která jste přednesl na vysoce sledované, prestižní akci, přenášené živě Českou televizí, jste hrubě poškodil dobré jméno významné postavy českých dějin 20. století.

Pane prezidente, vyzýváme Vás, abyste doložil svá výše uvedená tvrzení. Pokud tak neučiníte, žádáme Vás, abyste se za svá slova o Ferdinandu Peroutkovi veřejně omluvil.

Ferdinand Peroutka není příkladem intelektuála, který by selhal v krizové
situaci.

V Praze 1. února 2015

Za Sdružení Ferdinanda Peroutky
Jiří Kánský, předseda
Jaroslava Vorlová, jednatelka
Terezie Kaslová, členka, vnučka Ferdinanda Peroutky
Jan Petránek, člen
Vladimír Bako, člen
Libuše Koubská, členka
Margareta Vojtková, členka
Martin Groman, člen
Jan Dražan, člen, pravnuk Ferdinanda Peroutky