Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zůstane agent StB „Bureš“ (reg. č. 25085) předsedou vlády ČR?

26. 2. 2018

Kdy začnou masové demonstrace na Václaváku?

Přijde doba, kdy se voliči A. Babiše a M. Zemana budou stydět za to, že svými hlasy umožnili, aby tyto dvě osoby (nikoli osobnosti) mohly zaujmout ve vysoké politice své současné postavení. Dnes se ještě bijí v prsa a prohlašují, jak těmto „hrdinům“ a „obhájcům českých národních zájmů“ věří. A přidají ještě něco o tom, že všechno kolem těchto dvou „gigantů“ je jen „účelovka“ a snaha, aby byli poškozeni ve volebním klání.

Je pár týdnů po volbách. Euforie z volebního vítězství vyprchala, ale k vystřízlivění ne a ne dojít. Češi jsou jako v „tranzu“. Stále jim nedochází, že rychlík, který míří do budoucnosti, jim beznadějně ujíždí, zatímco osobák na vedlejší koleji jede nikoli do Bruselu, ale do Čierné nad Tisou a potom do Moskvy a do Pekingu. Až to zjistí, bude pozdě…

Vysvětlovat volební vítězství podivného Babišova hnutí/strany ANO 2011 v parlamentních volbách (říjen 2017) a opětovné zvolení proruského M. Zemana do funkce prezidenta republiky (leden 2018) tím, že byli lepšími kandidáty a že měli zdařilejší marketing, opravdu nelze. Příčin propadu polistopadové demokracie je mnohem víc, než se zpětně snaží „rekonstruovat“ odborníci na politologii, sociologii a statistiku. Až najdeme odvahu, abychom si přiznali celou pravdu, bude nás z toho pořádně bolet hlava.

Čtyři měsíce po volbách nemáme většinou vládu s důvěrou parlamentu ani jasnou vizi „provizorního“ Babišova kabinetu v demisi o dalším směřování našeho státu. Babiš na to nemá čas, protože musí řešit své skandály, které se nepodařilo utajit (lépe: zamést pod koberec) před občany tohoto státu ani před Evropou a světem. Dnes již naštěstí nežijeme v hermeticky uzavřeném světě totalitní diktatury (jako v Severní Koreji). Babiš stále není schopen či ochoten vzít na vědomí, že s touto politickou „zátěží“ vládnout nemůže, i kdyby ho podporovalo deset Zemanů spolu s Putinem i Kim Čong-unem. V demokracii to tak nefunguje. Přes to vlak nejede a nepojede. Tečka.

Prozatímní „zemský správce Česka“ A. Babiš jen hraje o čas. Střídá dva osvědčené postupy: buď zarputile tvrdí, že z politiky neodejde (i kdyby ho někdo zabil), nebo si hraje na ufňukánka, jemuž všichni „demokraté“ házejí klacky pod nohy a nechtějí mu s tím jeho „makáním“ pomáhat. Proč by to dělali? Jen by si tím vykopali politický hrob, jako se o to po 40. sjezdu pokouší nové vedení ČSSD. Také natěšený STAN by rád spoluvládl, ale neví, jak to „narafičit“, aby to voliči „skousli“. Holt, touha po moci dokáže zatemnit i ty nejlepší mozky. Zapsat se do „dějin“, byť jako politická nula, je pro někoho víc, než být dobrým starostou malé obce!

─────

babis3-a-symboly.jpg

Přejděme však od obecných úvah o „lepší“ budoucnosti naší země k záležitostem docela vážným, racionálním. Nebudu se věnovat kauze s dotačním podvodem, známé pod jménem „Čapí hnízdo“. Všimnu si spíše té druhé, političtější kauzy, s níž se v těchto dnech potýká jak A. Babiš, tak i šéf britských labouristů J. Corbyn.

Shodou okolností se jedná o téhož bývalého pracovníka předlistopadové československé tajné politické policie (StB), J. Sarkocyho, který s informacemi o těchto dvou politicích vyrukoval po více než třiceti letech. Proč to udělal až teď, může mít několik vysvětlení. Třeba si myslí, že on je tím jediným správným „hybatelem“ dějin, který teď všem ukáže, zač je toho „uherský“ loket. Nebo že by se v něm hnulo špatné, komunistické svědomí? Kdoví?

Co se týká J. Corbyna, nikoho, kdo něco ví o politice, nepřekvapí, že se o něho zajímala StB. Byla to taková „prodloužená ruka“ KGB, případně východoněmecké Stasi, i když formálně byla v podřízeném postavení: vykonávala přidělenou práci tam, kde se mocnější a viditelnější KGB nemohla nebo z taktických důvodů nechtěla angažovat. O tom, že J. Sarkocy svou práci dělal dobře, svědčí mimo jiné to, že byl z Velké Británie ještě před pádem komunistického režimu vyhoštěn. Podobně jako K. Köcher, který po zakončení své „mise“ na Západě skončil ve známém Prognostickém ústavu ČSAV.

Komunistická StB se před rokem 1989 zajímala i o dnešního prezidenta USA D. Trumpa a zapojila do jeho sledování i rodinné příslušníky první Trumpovy manželky. Asi ani v jednom z těchto dvou případů (Corbyn, Trump) se zřejmě nejednalo o spolupráci vědomou: byli pouze monitorováni, aby se vědělo, co mají v úmyslu dělat. O byznysmenu Trumpovi StB zjistila např. to, že chce být prezidentem USA. Podobné to nejspíš bylo i s J. Corbynem a jeho politickými „plány“.

●●●

lhal-vcera-babis.jpg

Babišova spolupráce s StB je „hotovou věcí“

Ten výraz v uvozovkách jsem použil záměrně, abych upozornil na to, že takto označil před časem prezident republiky M. Zeman ruskou anexi Krymu. Zatímco tento akt vojenské agrese je pojmenován eufemisticky, francouzským diplomatickým výrazem („fait accompli“), v případě Babišovy spolupráce s StB je to prosté konstatování rovněž nezměnitelného faktu. Babiš ani nikdo jiný s tím již nic nenadělá.

Případ „elitního“ agenta StB „Bureše“ je v mnoha směrech zvláštní. Zatímco agentu „Falmerovi“ vyplácel jeho řídící důstojník za jeho „práskání“ pouze padesátikorunu či stovku (i za minulého režimu to byly malé peníze), „Bureš“ podle svědectví J. Sarkocyho dostával od tisícovky až po pět tisíc korun za agenturní zprávu. Tolik si v té době vydělávali měsíčně horníci – za velice náročnou a nebezpečnou práci. Již to mimo jiné potvrzuje, že A. Babiš nebyl jen tak obyčejným agentem, neřku-li nevědomým spolupracovníkem StB, za něhož se rád vydává.

Je třeba konstatovat, že archivní doklady o spolupráci A. Babiše s StB jsou průkazné a z historického hlediska nezpochybnitelné, byť by o tom Babiš tvrdil cokoliv jiného. Jeho stanovisko je irelevantní a nemůže na faktu spolupráce s touto zločineckou organizací nic změnit. Může se soudit až do konce života, a přesto mu to nebude nic platné. Fakta jsou fakta. Před svými spolustraníky může Babiš blábolit cokoliv. Pravda totiž nakonec vždy vyplave na povrch jako olej na vodní hladinu.

Snažím se při těch současných mediálních hrátkách okolo Babišova „agentství“ pochopit motivaci, proč „Bureš“ pořád jen lže a zatlouká, i když ho fakta jednoznačně usvědčují. Je to jen obyčejný lidský strach, nebo je za tím něco víc? Ukousl si totiž větší sousto, než může spolknout. Být vládcem Čech! Kdo mu ten nesmysl „nakukal“?

Babiš se nebojí ani tak ostudy, protože s tou se již za léta v politice a v byznysu naučil žít. Mnohem větší je jeho strach z členů a voličů ANO 2011. Až jim konečně dojde, jak hanebně byli svým předsedou oklamáni, budou ho lynčovat. Hněv lidu, zejména lůzy, bývá krutý. Jinak to skončit nemůže. Frustrace z toho, že všechno byla jen lež a podvod, mnozí z těchto naivků neunesou a budou se mstít.

Konce politických podvodníků (týká se to i T. Okamury) bývají smutné a někdy i krvavé. Stačí připomenout poslední okamžiky života libyjského diktátora M. Kaddáfího nebo prezidenta N. Ceauşesca v Rumunsku. Vězení bude nakonec pro Babiše vysvobozením. Dočká-li se návratu na svobodu, časem se na jeho kauzy zapomene…

●●●

lidove-milice-v-unoru-1948.jpg

Babiš a nový Únor 1948? Ani náhodou!

Často dnes slyšíme o tom, že vývoj v naší zemi po říjnových parlamentních volbách 2017 spěje nezadržitelně k novému nastolení vlády jedné strany – ANO 2011. Neřešme teď zapeklitou otázku pro politology: je to strana, nebo hnutí? Vždyť v tomto politickém subjektu o všem rozhoduje zcela nedemokraticky jeden člověk, který je zároveň majitelem tohoto politického „projektu“.

Podobnosti naší aktuální politické situace s Únorem 1948 tu sice jsou, avšak „kulisy“ ani „aktéry“ tohoto dění srovnávat nelze. Nic se v dějinách neopakuje v nezměněné podobě, byť by se nám zdálo, že tomu tak je. Je to jen fata morgana. Nic víc!

Předně platí, že jiná je mezinárodně politická situace. Na někdejší podíl Ruska (dříve SSSR) při porážce fašismus a nacismu ve 2. světové válce (1939-1945) se po více než sedmdesáti letech dávno zapomnělo. Dvě generace se již narodily po válce a jejich vztah k této nedávné minulosti je jiný než u přímých účastníků a pamětníků těch časů. Dnešní postsovětské Rusko je jen jednou z mnoha regionálních mocností: rádo by se dostalo opět ke svému super velmocenskému postavení. Má však smůlu, protože mezitím se objevila konkurence v podobě dalších velkých hráčů na světovém kolbišti. Svět je stále v pohybu.

Proto Putinovo Rusko rozehrává nejrůznější politické a vojenské hry a snaží se zasahovat (např. v Sýrii) do regionálních válečných konfliktů, či nabízet se jako prostředník pro vyjednávání o složitých zahraničně-politických otázkách (jaderná „krize“ okolo KLDR). Tam, kde to nejde, aspoň destabilizuje demokratické režimy v Evropě a ve světě. Hybridní válka, v jejímž vedení nemá Rusko konkurenci, ovlivňuje dění jak v EU, tak i u nás – prostřednictvím nastrčených figurek, jež by si v normální, demokratické zemi ani neškrtly. U nás si ovšem „škrtnou“, protože ČR plně demokratickou zemí ani 28 let od údajného pádu komunismu není.

Základy liberální demokracie a právního státu se v posledních měsících otřásají v základech jak v Polsku a v Maďarsku, tak i u nás. Není k tomu potřeba organizovat statisícové manifestace pracujícího lidu, jak to činila v Únoru 1948 KSČ. Stačí na to pár ruských trollů a ke všemu ochotných politických prostitutů (lépe: vlastizrádců), kteří jsou ochotni za pár měsíců, strávených na výsluní moci, vyměnit svou politickou a občanskou čest. Všelijakých kolaborantů jsme ve svých dějinách měli vždycky dost. Ani dnes tomu není jinak.

Přesto jsme na tom v této fázi vývoje naší polistopadové demokracie mnohem hůř, než byli českoslovenští občané v roce 1948. Za „české“ národní zájmy se totiž rozhodli bojovat cizinci – jako v těch nejtemnějších obdobích našich dějin: Slovák A. Babiš a Japonec T. Okamura. Čechů se jaksi nedostává: nejsou v nabídce.

Že tu něco není v pořádku, pozná každý trochu přemýšlivější občan. Divné je na celé věci především to, že vznik takové situace občané suverénního státu, který není okupován (jako v r. 1968 sovětskými vojsky) ani mu nehrozí vojenská intervence na „podporu“ revolučních změn (jako v r. 1948), dovolili. Bohužel, tuto jinak nemyslitelnou zrůdnost, jaká nemá v našich moderních dějinách obdoby, občané nejen umožnili, ale sami si ji ve volbách prosadili. Napravovat tuto chybu nebude snadné. Zastavit rozjetou „lokomotivu dějin“ se bez velkých karambolů stěží podaří.

Ať tak či onak: Historikové jednou toto nešťastné období (doufejme, že nebude dlouhé, ale vzpamatovávat se z něho budeme dlouhá léta) zhodnotí jako jednu z nejostudnějších kapitol našich dějin. Slovenský imigrant českým premiérem? To je jako ze světa sci-fi či z Pohádek tisíce a jedné noci! Přemýšlejme o tom! A hlavně: zjednejme nápravu!

babis-prave-se-vracim-z-hradu.jpg

●●●

Únor 1948 ≠ únor 2018

Poměřovat různá, časově vzdálená období dějin bývá ošidné. Nejen jednotlivci, ale i celé národy se v důsledku historických zkušeností mění – obvykle k horšímu. Z někdejšího statečného národa husitů se postupem času stal nesebevědomý národ (někdo dokonce hovoří pouze o „lidu“) zbabělců a kapitulantů. Tento nedobrý stav trvá víceméně dodnes. Zkuste se zeptat lidí, kdo z nich by šel se zbraní v ruce bránit svoji vlast! Jak bude vypadat nejčastější odpověď, je nasnadě.

Faktem zůstává, že dvojí kapitulace v uplynulém století (1938, 1968) srazila již tak malé sebevědomí Čechů na minimum. Dosud jsme se z obou těchto traumat nevzpamatovali.

Co je však ještě horší, je skutečnost, že na hrdinství stovek a tisíců statečných občanů (včetně komunistů; po r. 1941 se postavili do stejné řady s ostatními odpůrci nacismu), kteří položili své životy za vlast, se zapomíná. Nestačí občas vyznamenat pár dosud žijících válečných veteránů z doby 2. světové války. To je příliš málo. Úcta k hrdinům by měla být povinností každého občana a její vštěpování by se mělo stát samozřejmostí při výchově mladé generace – v rodině i ve škole.

To, co tady konstatuji, platí zejména o „zbabělé“ generaci „Husákových dětí“, která si odnesla do života z minulého režimu tu nejhorší komunistickou výchovu. Na rezidua normalizačního „bezčasí“ a duševního „mrzáctví“ narážíme dodnes na každém kroku. Lidé s desetkrát přeraženou páteří, vyrostlí v atmosféře pokrytectví, práskačství, prospěchářství, zbabělosti a nesolidnosti, mohou jen stěží obstát v náročných podmínkách skutečné demokracie. Časem se vždy ukáže, že na to prostě nemají, že jsou morálně „invalidní“.

S tím, jak se zvyšuje procento účasti „Husákových dětí“ v politice, se tato vnitropolitická krize prohlubuje. Podrazáctví a křiváctví patří nejen v běžném životě, ale i v politice k tomu nejhoršímu, co se může stát. Nedivím se proto prezidentu republiky M. Zemanovi, že se dodnes nedokáže povznést nad křivdu, spojenou s nezvolením do prezidentské funkce v r. 2003.

Dává to za vinu „podrazáctví“ některých tehdejších funkcionářů ČSSD, kteří v politice působí dodnes. Zlobí se na ně plným právem. Za touto ostudnou kapitolou z dějin ČSSD totiž stojí právě skupina někdejších „mladých sociálních demokratů“ (Gross, Buzková, Sobotka aj.), příslušníků generace „Husákových dětí“.

K odchovancům Husákova normalizačního režimu patří samozřejmě také slovenský komunistický prospěchář a bývalý agent StB A. Babiš. Jeho politická i profesní kariéra začala krátce před dosažením třicítky (*1954), někdy v letech 1980-82. Proč to vlastně připomínám? Na první pohled by se zdálo, že aktivní politici z generace „Husákových dětí“ (je jich dost ve vládě i v parlamentu) stojí v jakémsi protikladu k Babišovi. Opak je pravdou.

Vždyť všichni ti Okamurové, Hamáčkové, Zimolové, ale i Bělobrádkové či Jurečkové a také Pelikánové a Vondráčkové (o Šlechtové a dalších „krasavicích“ z Babišovy vlády ani nemluvě) patří k „Husákovým dětem“. Nemohou nepatřit, protože se narodili v rozmezí let 1969-1989, v onom magickém dvacetiletí, v němž přicházeli na svět mnozí dnešní „podzrazáci“ a “křiváci“, jak by je nazval prezident M. Zeman.

Rozdíl je jen v tom, že zatímco mladý a nadějný komunistický prominent Babiš dělal v 80. letech 20. století kariéru, řada z dnešních třicátníků a čtyřicátníků v politice v té době ještě za sebou tahala kačera anebo vozila panenku v kočárku. Atmosféra tzv. normalizace je nicméně „nakazila“ stejně jako Babiše.

●●●

husak-a-babis.jpg

Popisek: Slovenský kolaborant a vlastizrádce G. Husák a jeho „adoptivní“ syn A. Babiš. (Vyobrazení převzato z časopisu Reflex.)

─────

Babiš není ani K. Gottwald, ani G. Husák…

V těchto dnech si připomínáme 70. výročí Února 1948, komunistického převratu, o jehož hodnocení se přou i historikové. Pro někoho to byl „puč“, pro jiného „ústavní převrat“ a pro komunisty (dnešní i všechny minulé) „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“. V každém případě to bylo dokonání rozvratu demokratického systému, který byl u nás nastolen před sto lety (28. 10. 1918) – při vzniku Československé republiky (Republiky československé).

„První dělnický prezident“ K. Gottwald (1896-1953), navzdory tomu, že je veřejností vnímán jako veskrze negativní postava našich dějin, byl ve skutečnosti docela schopný politik-samouk. Ač vyučený truhlář (na Moravě se říká: stolař) a později nábytkářský dělník, absolvoval tzv. pokračovací školu. Byl i obstojně vybaven jazykově (uměl rusky a německy), což souviselo s internacionalistickým charakterem komunistického hnutí. Vysokoškolsky vzdělaní politici byli v českých zemích již v 19. století a za První republiky, ale ještě ani dnes nemají všichni lidé ve vysokých ústavních funkcích vysokoškolský diplom („turbostudenty“ z plzeňských práv do toho nepočítám).

Komunistický advokát (právníkem byl i K. Marx či V. I. Lenin) JUDr. G. Husák (1913-1991) je v porovnání s K. Gottwaldem, ale i A. Babišem jiná „liga“. Měl solidní prvorepublikové vzdělání, vyznal se v zákonech a osvojil si pravidla společenského vystupování, které s jeho profesí souviselo. Díky tomu všemu si zachránil v době politických procesů život a neskončil na šibenici. Po politické a soudní rehabilitaci se postupně opět dostával nahoru. Po srpnu 1968 se bohužel nechal (nebo k tomu byl přinucen) zneužít k roli „mouřenína“ sovětských okupantů. Třebaže tušil, že to nemůže dopadnout dobře, svou roli dohrál až do konce a pak v klidu odešel do ústraní.

To je umění, jemuž se bude muset A. Babiš teprve naučit. Obávám se, že toho nebude schopen. Komu není dáno, v apatyce nekoupí. Babiš je v porovnání s těmi dvěma, Gottwaldem i Husákem, jen obyčejný břídil, jemuž někdo „přihrál“ miliardy, aby tu mohl rozehrávat své politické hry. V tom spočívá Babišova „mouřenínská“ role. Nic významného. Jenom takové malé „české“ šachy v podání slovenského „světoběžníka“. Až svou roli dohraje, také on bude moci jít. Kam? Ke všem čertům…

marx--engels--lenin.png

Popisek: Zobrazené postavy světového komunistického hnutí jsou prý stálou inspirací všech komunistů a jejich ideových spřízněnců: komunistů dnešních, včerejších, předvčerejších i těch doživotních (včetně J.-C. Junckera a dalších levicových lídrů EU).

─────

Slovenský oligarcha a zatím neúspěšný „dobyvatel Česka“ A. Babiš je typickým představitelem „komunistického kapitalismu“. Experimentu, který nám tady předvádějí bývalí i současní komunisté v duchu stěžejního díla německého filozofa židovského původu – K. Marxe („Kapitál“). Týž „velikán“ sepsal před 170 lety spolu s podnikatelem F. Engelsem, jenž Marxe sponzoroval z peněz vydřených komunisticky-manifest.jpgz anglických dělníků v Manchesteru, kde šéfoval pobočce továrny svého otce, několikastránkový spisek, který byl vydán dne 24. 2. 1848 v Londýně pod názvem „Komunistický manifest“ (Manifest der Kommunistischen Partei). Na titulním listu je vytištěno později dobře známé a zprofanované heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ (Až do Listopadu 1989 stálo v záhlaví deníku „Rudé právo“.)

Zatímco Evropou obcházelo strašidlo komunismu v roce 1848, zabloudilo, zdá se, znovu po 170 letech také do Babišova „Česka“, aby tady pletlo lidem hlavy a dohánělo je k zoufalství. Nejde jen o konzumenty koblih a členy fanklubu M. Zemana. Virus komunismu nakazil dokonce i občany, kteří se o politiku nezajímají, a nevyhnul se ani novinářům. Proto mnozí ze žurnalistů (jak vznešené slovo pro pisálky většiny prorežimních tiskovin!), kteří o historii nevědí zhola nic, ale hrají si na „historiky“ (dnes je to v módě), začali psát a mluvit o podobnosti mezi Únorem 1948 a naším únorem 2018.

Přirovnávají A. Babiše ke K. Gottwaldovi a problémy okolo sestavování druhé Babišovy vlády vydávají za div ne za novou vládní krizi 1948. Kdepak krize! Je to jen obyčejná neschopnost „nepolitika“ A. Babiše dát dohromady demokratickou, většinovou vládu.  A také neochota dělat ústupky, bez nichž to v politice „nefunguje“. V byznysu je to jiné. Oč jednodušší je proto sestavit vládu „jednobarevnou“ s podporou extremistů. Babiš i oni se navzájem potřebují. V demokratické konkurenci by totiž neměli šanci – ani v Evropě, ani u nás.

Jediné, co tato dvě období naší novodobé historie spojuje, je fakt, že tehdy (1948) i dnes (2018) se česká společnost nacházela/nachází na dějinné křižovatce. Zatímco v r. 1948 byla ČSR poslední zemí střední a východní Evropy, která se „dobrovolně-povinně“ zařadila k satelitům SSSR (Gottwald k tomu využil vládní krize a provedl ústavní převrat), dnes je ČR pevnou součástí EU a NATO.

V roce 1948 jsme žádnou volbu neměli. Dnes ji máme: buď s „demokraty“ na Západ (do EU a NATO), nebo s „nedemokraty“ (Zeman, Babiš, Okamura, Filip) na Východ – do Ruska a do Číny. Je to velmi jednoduché a přehledné. Nelze zabloudit. K pochopení této prosté pravdy člověk nepotřebuje ani vysokoškolský diplom. Stačí k tomu zdravý selský rozum, na který se naši „nedemokraté“ tak rádi odvolávají.

Že se dnes nacházíme v úplně jiné historické situaci, je jasné na první pohled. Nedemokratičnost některých dnešních politiků nevyplývá z toho, že by z principu byli totalitáři. (Výjimkou mohou být jen komunisté, ale jistě ne všichni: i mezi nimi jsou světlé výjimky.) Z velké části to pramení z nedostatku vzdělání, malého rozhledu, názorové neujasněnosti a ideové nezakotvenosti. Proto mnozí voliči těchto „nedemokratů“ ani netuší, která bije, a „hodili to“ Babišovi, Okamurovi či Zemanovi jenom z „hecu“. Kdyby se volby opakovaly, už by to neudělali…

●●●

Bude ANO 2011 i nadále jen „kontejnerem“ na politický odpad?

Krátce po říjnových volbách 2017 se zdálo, že buď se nepodaří vůbec ustavit Poslaneckou sněmovnu, nebo že poražení „demokraté“ (mají jen 63 mandátů) půjdou na ruku trestně stíhanému oligarchovi a agentovi StB – A. Babišovi. Čas plynul a „hlasovací koalice“ (ANO, SPD, KSČM) vykonala jen polovičatou práci. To hlavní, po čem volala poslankyně T. Malá a spolu s ní i předseda PS R. Vondráček, totiž aby bylo Babišovo stíhání „odloženo“ o čtyři roky (a on se mezitím mohl vyvinit a zamést všechny stopy), se nepodařilo uskutečnit. Vydání k trestnímu stíhání nakonec podpořili i komunističtí poslanci, kterým jinak nevadí na Babišovi nic a ochotně ho ve všem podporují.

Motivace funkcionářů KSČM má svou logiku: hrozí jim úplné vymazání z politické mapy a do příštího parlamentu se již nejspíš nedostanou. Proto ty politické tanečky okolo Babiše i kolem „komunistické mlátičky“ Z. Ondráčka. Každé zviditelnění je dobré k tomu, aby si starokomunističtí voliči všimli, jak statečně jejich poslanci „bojují“ za jejich zájmy. Buďme upřímní: současné oportunistické vedení KSČM v čele s agentem „Falmerem“ bojuje výhradně za svá koryta. Za nic jiného. Podle známého hesla: „Každý den dobrý…“

─────

Připouštím, že vyznat se v tom politickém chaosu není snadné. Kdo o jednotlivých aktérech současného dění nic neví, má smůlu. Vždyť co politik, to zajímavá „historie“ (někdy i kriminální). Že by to byly „nepopsané listy“, to si nelze myslet ani náhodou. Totéž se samozřejmě týká i osob, jež se ve vládě či v parlamentu angažují v rámci politického projektu Agrofertu, zvaného „ANO 2011“.

To, co prožívá tento politický subjekt, jeho nejviditelnější zástupci ve vládě i v parlamentu, v posledních měsících, není jistě žádná selanka. Chce to pevné nervy a silný žaludek. Ne každý na to má. Také tito politici dnes prožívají to, co mají již dávno za sebou představitelé těch tradičních (podle Babiše „zkorumpovaných“) stran, které prý patří do starého železa (ODS, ČSSD, KDU-ČSL).

Rovněž oni se kdysi svezli „výtahem k moci“ až do nejvyšších pater politiky. Většina z těch „bývalých“ tam již není. V posledních letech jsou v kurzu tzv. protestní strany. Jen se časem zapomnělo na to, proti čemu vlastně protestují. Dnes jsou „u lizu“ a na včerejší protesty zapomněli. Až i tato uskupení (ANO 2011, SPD) skončí v propadlišti dějin (jistě to dlouho trvat nebude), přijdou na řadu další čekatelé na moc. Bylo jich vždycky dost a dost…

Nerad se opakuji, ale musím to znovu uvést: ANO 2011 je „sběrný tábor“ nejrůznějších přeběhlíků a „politických turistů“ (Faltýnek, Brabec, Šlechtová, Jermanová), všelijakých kariéristů a konjunkturalistů, ale i docela obyčejných podržtašků a čekatelů na funkce. Prošly si tím i ostatní strany. Také KSČ, která čítala krátce po Únoru 1948 více než dva miliony členů, se opakovaně musela „zbavovat“ těch, kteří se na stranu „nalepili“, aby svého členství využívali k budování své kariéry. Byli to nikoli „komunisté“, ale „ukomunisté“. Nejinak tomu bylo i v případě ODS a dalších stran, dokud byly u moci. Vzestupy a pády postihují nejen lidi, ale i politické strany.

─────

proc_mne_nikdo_nema_rda.jpg

Dnes tímto procesem „bobtnání“, po němž přijde na řadu „očišťování od balastu“, prochází i hnutí/strana ANO 2011. Až Babiš v politice skončí, což je jen otázka času, rozpadne se toto uskupení, tento účelový slepenec bez jasného ideového zakotvení, jako domeček z karet. To, co tyto lidi spojuje, je pouze touha po moci, po funkcích a po penězích. U „tradičních“ stran (včetně KSČM) přece jakési ideje a vize najít můžeme. Ty však u Babišova „politického projektu“ zcela chybí. Proto je logické, že udržení ANO 2011 na politické scéně představuje pouhou chiméru. Rozpad začal již po volbách. Jen se k tomu nikdo nechce přiznat. Konec proto může přijít ze dne na den…

Tím spojovníkem mnoha individualit, ale i docela obyčejných lokajů, kteří rádi slouží, když mají komu, je osoba slovenského imigranta A. Babiše. On je totiž před časem nalákal na vidinu „politického podnikání“ v jedné z divizí Agrofertu, která si říká ANO 2011. Nejen oni se nechali nalákat na něco, co se nikdy nemůže uskutečnit. Vždyť i Babišovi někdo nakukal, že by se měl stát „premiérem Česka“. On tomuto nesmyslu uvěřil a pokouší se ho uskutečnit. Jak naivní! Netuší, že v Čechách nikomu nevyroste strom až do nebe. Vždycky se totiž najde někdo, kdo mu ho včas pošle k zemi. Nevyroste tam ani ten Babišův.

Až k tomu dojde, budou se muset Babišovi političtí „sirotci“ se svou situací nějak vyrovnat. Buď „transformují“ své podivné hnutí/stranu do podoby klasické politické strany se vším, co k tomu patří, nebo v politice skončí a budou se muset vrátit k normálnímu zaměstnání. Dnes se ANO 2011 stále ještě chová jako „monolit“, i když i tam to jednu dobu vypadalo, že se ona „žulová jednota strany a lidu“, tak dobře známá z komunistických časů, začíná drolit (např. hlasování o Z. Ondráčkovi, avizované hlasování o odvolání T. Okamury z vedení Sněmovny, případný odchod některých ministrů z vlády na protest proti podpoře ze strany SPD).

●●●

ano-bude-lip.png

ANO 2011 – parazitní strana umírající polistopadové demokracie

ANO 2011 je nejen neonormalizační „KSČ č. 2“, nýbrž i typická parazitní strana: ve volbách 2013 zlikvidovala pravicové strany (ODS, TOP 09) a ve volbách 2017 poslala ke dnu zase ty levicové (ČSSD, KSČM). V obou případech jim „vyluxovala“ jak voliče, tak i jejich program. V tomto počínání úspěšně pokračuje i po volbách.

Sbližování s ČSSD a KSČM, jakož i snaha vtáhnout je do vlády či alespoň dosáhnout tolerance Babišovy vlády z jejich strany, to je jen další fáze procesu definitivní likvidace polistopadové české levice. Levice tradiční (ČSSD, KSČM), zatímco ta nová či „obrozená“ (Piráti, Zelení) ještě nějakou dobu zůstane naživu, než si ji Babiš dá k obědu jako další chod.

Zkrátka: programové prohlášení „pro všechny“ znamená jen novou fázi postupné likvidace politického spektra, jak se tu vytvořilo po roce 1989. V tom spočívá nebezpečnost politického predátora Babiše a jeho „parazitního“ hnutí ANO 2011. Až to politické strany pochopí, bude pozdě…

Blíží se okamžik, kdy „anonistům“ dojde, že by se měli Babiše zbavit a postavit se na vlastní nohy. Do té doby se budou stále jen točit v kruhu a předvádět to, co dobře pamatujeme již z historie předlistopadové KSČ. Svého času byla velmi populární a často opakovaná fráze o „nerozborné jednotě“ stranického vedení a členské základny. Komunisté to prohlašovali ještě ve chvílích, kdy KSČ v listopadových událostech 1989 o svou vedoucí úlohu, zakotvenou dokonce v ústavě, přišla. Jednotou se kdysi zaklínala i ODS krátce předtím, než padla Nečasova vláda.

Dnes už je to všechno pouze nicneříkající fráze. Politika se vyprázdnila a politické strany se staly jen skořápkami bez obsahu. U ANO 2011 je to ještě mnohem horší: tam nikdy žádný program nebyl. Programové prohlášení Babišovy vlády je proto pouhým kompilátem z programů ostatních parlamentních stran a hnutí. Je s podivem, že tento subjekt mohl tak úspěšně po celé období od r. 2012 fungovat. Jedná se o takový malý „slovenský“ zázrak v Čechách. Chtělo by to zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

●●●

„Raději se mýlit se stranou než proti ní…“?

To byl oblíbený slogan, který v 50. letech 20. století používali naši komunisté, aby obhájili své postoje v době politických soudních procesů. Kryli tím všechny zločiny tehdejšího režimu v naději, že komunismus, toto „mládí světa“, je věčný a bude tady až do skonání věků. Naštěstí i jim po 42 letech totalitní nadvlády u nás odzvonilo…

Situace v tehdejší KSČ hodně připomíná to, co dnes vidíme u stoupenců A. Babiše. Zdá se, že vítězství ANO 2011 ve volbách způsobilo jeho šéfovi situaci, z níž se bude těžko dostávat. Chce to jediné: přestat se považovat za „spasitele“ a ustoupit do pozadí „světodějných“ událostí. U šedesátníka by to neměl být problém. U Babiše to však evidentně problém je, protože neumí být skromný a pokorný. Je to s ním podobné jako s prezidentem Zemanem. Ani on to neumí.

V tom spočívá Babišova hlavní potíž: blokuje veškerá smysluplná jednání o vytvoření většinové vlády s podporou parlamentu. Jeho neústupnost se postupně obrátí proti němu. Až politikům i voličům dojde trpělivost, v příštích, mimořádných, volbách (již na podzim 2018) jeho podivné hnutí/stranu ANO 2011 nikdo volit nebude.

─────

Ve šlépějích svých komunistických předchůdců již mnoho měsíců kráčejí členové, funkcionáři i voliči hnutí/strany ANO 2011. Co na tom záleží, že jejich předseda je trestně stíhanou osobou a potvrzeným agentem (lépe: práskačem) Státní bezpečnosti, tajné politické policie, která pronásledovala odpůrce komunistického režimu před rokem 1989?!

Dnes „anonisté“ ještě svému „šéfovi“ věří. Zítra už nebudou. Podobně jako zfanatizovaní Němci v rozbombardovaném Berlíně a dalších městech do posledního okamžiku věřili svému Führerovi, že válku proti „židobolševikům“ vyhraje. Nevyhrál, protože v době, kdy vojska I. ukrajinského frontu dobývala Berlín, byl již mrtev (nebo se mu podařilo uprchnout).

Jak jednou skončí Babiš, až se ta jeho obehraná gramofonová deska, oslavující jeho domnělé úspěchy a vybájené „vize“, zadrhne, o tom můžeme zatím jen spekulovat. Až se tak stane, bude konec legrace. Zatím se na palubě Titaniku jménem ANO 2011 stále ještě tančí…

Spoléhá-li se někdo ze současných představitelů Babišova ANO 2011 na to, že mu zdařilý marketing zařídí politický „život věčný“, hluboce se mýlí. Není totiž rizikovějšího povolání než být politikem.

O neobyčejné proměnlivosti reality života a lidského chování nejlépe svědčí slova českého novináře, spisovatele a politika – Karla Havlíčka Borovského (1821-1856): „Dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“ S tím souvisí i jiný Havlíčkův epigram: „Nechoď, Vašku, s pány na led…“  Můžeme to ještě doplnit o slova jednoho českého přísloví: „Panská láska po zajících skáče.“ Lidová moudrost vydá za stohy knih.

Ostatně – životní osudy mnoha slavných osobností potvrzují, že cesta od slávy k pádu do zapomnění (či na popraviště) nebývá dlouhá: nikoli roky, ale spíše měsíce nebo týdny. Kolika velikánům (i ženám) usekl kat hlavu nebo nasadil oprátku na krk? Byly jich stovky, možná tisíce. Také u nás. Něco podobného se může kdykoliv zopakovat. Politici by si toho měli být vědomi a chovat se podle toho. Nikdo totiž neví hodiny ani dne…

●●●

25. únor 1948/1950 – memento, které varuje…

Tento den je nejen připomínkou nástupu zrůdného a nelidského komunistického režimu, který měl na svědomí nejvyšší počet popravených občanů z politických důvodů v rámci všech tzv. lidově demokratických zemí. Více lidí bylo posláno na smrt již jen v Kambodži, Sovětském svazu a Číně.

Nejde však jen o ty popravené, ubité při krutých výsleších sadistickými vyšetřovateli StB (jedním z nich byl i otec komunistického poslance M. Grebeníčka; jeho „koníčkem“ bylo mučení vězňů elektrickým proudem ve věznici v Uh. Hradišti), občany zastřelené na útěku přes zadrátované a elektřinou nabité hraniční zátarasy, ale i statisíce lidí, kteří emigrovali na Západ (na Východ se neutíkalo) až po 250 tisíc osob odsouzených za tzv. protistátní činnost. Více než jeden a čtvrt milionu občanů (tedy desetina obyvatelstva) tehdejšího, dvanáctimilionového Československa prošlo vyšetřovnami Státní bezpečnosti. Takovou „bilancí“ se nemohl pochlubit ani režim německých nacistů, kteří řádili v tzv. Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-45.

Dne 25. 2. 1948 se dostali komunisté v ČSR k neomezené moci. O dva roky později, 25. 2. 1950, zemřel na následky nelidského mučení při výsleších na Státní bezpečnosti římskokatolický kněz P. Josef Toufar, farář z obce Číhošť na Havlíčkobrodsku. V ní došlo v prosinci 1949 k „zázraku“, jenž byl nad chápání komunistických materialistů. Proto musel P. J. Toufar zemřít. Byla to jen jedna ze stovek obětí zločinného, komunistického režimu, který škodil vlastními národu a systematicky pošlapával lidská práva.

toufar-josef-a-horakova.jpg

Popisek: Římskokatolický kněz P. Josef Toufar (1902-1950) a národně socialistická politička JUDr. Milada Horáková (1901-1950) patřili mezi první oběti zločinného režimu, který uchvátil moc v ČSR po Únoru 1948.

─────

Týž rok, 27. 6. 1950, skončila na šibenici v Pankrácké věznici v Praze jediná žena, nekomunistická politička a bytostná demokratka, matka nezletilé dcery – JUDr. Milada Horáková. Jen zrůdy popravují ženy a nechávají ve vězení umírat děti. Naši komunisté to po roce 1948 dělali a dodnes se za to neomluvili. Navzdory tomu všemu dnešní nereformovaní komunisté dál pletou lidem hlavy a ohlupují je svou demagogií. Zapomínají však na to, co platí všude ve světě okolo nás: Komunistická veteš do 21. století nepatří…

Proč to uvádím? Abychom si to neustále připomínali – nejen ve výroční den 25. 2. 1948, který komunisté rádi vydávají za „nekrvavou revoluci“. Ta krev začala téci až poté, kdy se dostali k neomezené moci.  Všechno toto zlo bylo pácháno ve jménu násilné, popletené ideologie marxismu-leninismu, která si kladla za cíl uvrhnout celý svět do chaosu násilí, zvůle a bezpráví.

Přesně podle hesla, dnes tak oblíbeného u některých českých populistů a extremistů – včetně prezidenta republiky: „Kdo nejde s námi, jde symboly-totality.jpgproti nám.“ Zatím se ještě nezavírá do vězení ani nepopravuje, nekonfiskuje majetek ani se „neznárodňuje“. To všechno přijde až pak. Až nastane ta pravá chvíle. Poučení z dějin nás v tomto směru nenechává na pochybách…

A jaké je toto poučení z událostí dnešních dnů? Komunisté a estébáci, jakož i jejich donašeči (jedním z nich byl i A. Babiš, ale je jich prý spousta ve vládě i v parlamentu, o Agrofertu ani nemluvě), se už zase derou k moci. Po 28 letech od památného Listopadu 1989. Někteří z nich se vydali přímo hlavním vchodem do Strakovy akademie (jako kdysi M. Zeman), jiní zatím vyčkávají, lezou oknem či používají zadní vchod, aby nebyli tolik vidět. Vábení moci má neodolatelnou přitažlivost a sílu…

Ještě je čas, abychom nástup nové totality zastavili. Chce to jediné: vzít rozum do hrsti a ujasnit si, jak na tom jsme. Proto bude nutno zachovat se jinak než v Listopadu 1989. Hesla typu „Nejsme jako oni“ jsou nám k ničemu. Lépe bude, když vezmeme do rukou klacky (nebo cepy a sudlice po vzoru našich husitských předků) a nové uchvatitele, kteří šilhají po absolutní moci, vyženeme jak z jejich úřadů, tak i ze země. Ať si jdou tam, kam je srdce táhne – do Ruska nebo do Číny.

Musíme to udělat ještě dnes. Zítra už může být pozdě. Těžko bychom pak obhajovali před svými potomky, že jsme na to neměli čas, protože jsme sledovali v televizi hokej ze zimní olympiády v Jižní Koreji. Před dějinami se omluvit nelze. Je to jediná spravedlnost, kterou si můžeme být jisti.

23. 2. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář