Svobodné noviny na internetu

Minulý rok 2018 byl při velké mediální kampani označován jako „osmičkový“. Většina z nás bude nejspíše vědět PROČ. Jak jsme se ale měli možnost opakovaně přesvědčit, největší mezery ve znalostech, a tedy i ve vzdělání všeobecně, má právě ta nejmladší generace. Bohužel!

Ani v letošním roce tomu nejspíše nebude jinak. Bez jakéhokoliv zlehčování musíme připomenout již leden 2019 se smutnou událostí: tragického upálení Jana Palacha a následně dalších obětí. Můžeme opakovat, že Jan Palach, označovaný jako „Pochodeň č. 1“, se tímto veřejným činem, tedy sebevraždou, snažil probudit národ, který pod hrozbou spřátelených okupantů začal upadat od pasivní rezistence k připravované normalizaci, klidu a poslušnosti ve státě.

Také v jihočeské metropoli si studenti připomněli toto smutné výročí. Bohužel, zcela vědomě uvádím, že studenti, neboť k veřejnosti se informace o konané události nedostala. Anebo: pouze v opětovném normalizačním utajení. Přitom když se bude zahajovat nějaký „fest“, budou toho plné noviny či jiné jihočeské informační zdroje.

Druhou akcí byla vernisáž s následnou výstavou v Galerii Nahoře právě k této události, kterou obětavě (jako vždy) připravila Bohunka Maříková, byť tentokráte k tomu nemohla vydat brožurku s doprovodným slovem, neboť na to neměla dostatek finančních prostředků. A již potřetí pronáším: „Bohužel.“ Ostatně stálí návštěvníci těchto zajímavých fotografických výstav vědí, že svoji obětavou práci skutečně obětuje – jako oběť z vlastního, a tedy nikým neplaceného času.

Jistě toho bylo napsáno i odvysíláno mnoho. Dovoluji si proto připojit pouze jeden ze série svých článků, které vyšly v tzv. modrých novinách „Nový život“, tehdy jako protiváha „orgánu“ stále rudé Jihočeské pravdy.

JE TŘEBA ŽÍT, NE UMÍRAT

Víme, že celou noc předtím nespal. Nespal proto, že si byl vědom toho, že v nejbližších dnech bude muset vykonat něco strašného, co otřese naším nitrem, svědomím lidské společnosti a vyvolá odezvu v celém světě. Stalo se to před prahem Národního muzea.

Množství hořících svíček, jež zapalují děti v průvodu rodičů, květiny, plakáty s různými texty a nad tím na černé desce svítí bílá, už posmrtná tvář Jana Palacha. Sádrový odlitek mladého studenta, který se obětoval. Zástupy žen, mužů a dětí mlčí a jsou dojaty.

Stejně je tomu u pomníku sv. Václava. Ten na svém koni je ještě nehybnější než kdy jindy. Čeho všeho už tu byl svědkem… Proč zrovna k němu se uchylují ty tisíce zasmušilých.

„Zas u Václava stáli nevyspalí a slzy rozmazané po tváři…“

Slyšeli jsme adresná a nešťastná slova, protože básníci jsou v těžkých chvílích svého národa vždycky nešťastní, Jaroslava Seiferta, který končil slovy: „Budeme-li se zabíjet, zabíjíme se!“

Jeho dobrovolná smrt byla protestem toho druhu prvním a ojedinělým, zasáhnuvším nitro každého občana. A přece si všichni myslíme, že tento mladý člověk, který se měl jednou stát jedním z představitelů české vzdělanosti, měl žít a bojovat za naši pravdu, za naši budoucnost.

Jistota a naděje v budoucnost je však jen v našem společném odhodlání žít a vytrvat v našem společném a poctivém úsilí. Aby ty příští generace mohly o nás říci, že jsme vykonali pro existenci svého národa vše, co bylo v našich lidských silách. Neboť mrtví se už ani nebrání, ani nebojují…

Ano, pokud by někdo namítl, že něco podobného již četl, má pravdu. Vybral jsem tato slova dvacet let stará zcela úmyslně. Domnívám se totiž, že nejsou stará a že právě ve své původní podobě mohou navodit kontinuitu doby tehdejší a doby dnešní. Sledoval jsem však jimi i další cíl. Výzvu: „Nezapomínejme!“ (FRů - Nový život, 1990)

František Růžička, České Budějovice