Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klaus – jeho rovná páteř a Srbové – Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

7. 3. 2013

Premiérovi a pak prezidentovi Václavu KLAUSOVI během jeho politické kariéry a vlády je nezbytné přiznat mnoho nemalých zásluh, kladů, včetně jeho rovné páteře, za mnoha delikátních situací, kdy neváhal statečně vystoupit, aby štít České republiky zůstal čistý, aby její svrchovanost byla co nejvíce chráněna. Pochopitelně došlo v té době i k určitým chybám (např. v poslední době během proběhlé amnestie některých „ekonomických“ zločinců). Jako vždy bezpartijní levicový intelektuál si dovolím na některé z těchto situací upozornit a porovnat dva naše prezidenty – Havla a Klause.

vaclav-klaus.jpgKoncem roku 1989 a začátkem roku 1990 jsem měl řadu týdnů ve své pracovně obrázek prezidenta Havla, než jsem ho zahodil do koše, když jsem si začal uvědomovat, že svoje heslo o lásce a pravdě, jako protikladu k nenávisti a lži, používá příliš často jen jako fasádu. Později jsem si uvědomil, že se nejednou choval i jako pokrytec, když například kreslil své populární srdíčko, ale jednal bez toho srdce. Prezident Havel byl značně zodpovědný za výrazné zhoršení tradičních bratrských vztahů mezi Čechy a Srby. Jako papoušek opakoval a šířil nejen dezinformace o Srbech, ale i o různých událostech, které přicházely ze Západu. Téměř jednoznačně schvaloval vše, co napáchal Západ, např. invazi do Iráku, bombardování Libye, zločinecké bombardování „malé“ Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora) organizací NATO v roce 1999, kdy vytvořil i trapně směšný výraz „humanitární bombardování“ (Le Monde, 29. 4. 1999).

 

První konfrontaci Havel versus Klaus jsem zažil v dubnu 1993, když měl český prezident Havel projev ve Washingtonu při otevření památníku holocaustu. Podle Associated Press prohlásil, že by bylo nutné bombardovat srbské pozice, aby skončila válka v Bosně a Hercegovině (BaH). Na otevření památníku nebyli pozvání žádní významní srbští představitelé, i když Srbové utrpěli nesrovnatelně největší ztráty za války proti Jugoslávii v letech 1941-45. Byl ale pozván prezident Chorvatska, v té době velmi protisrbsky vystupující Franjo Tudjman.  Tehdejší český premiér Václav Klaus prohlásil: „Je to příliš zjednodušené hodnocení událostí v Jugoslávii, protože tamní situace je mnohem složitější a není tak lehké určit viníka…“

Vzhledem k negativnímu postoji prezidenta Havla k Srbům v BaH se tak zachovaly i různé české humanitární organizace, např. „SOS Sarajevo“, „SOS dítě“, „Člověk v tísni“. Jejich šéf pan Šimon Pánek byl Havlovým mužem. Během distribuce nemalé pomoci z České republiky byla část pomoci, kterou dostala Republika Srbská (RS) v BaH, poměrně velmi malá – toto sdělili členové vlády RS přímo autorovi. Nemalá část tehdejší naší humanitární pomoci končila v bezedných kapsách, v různých skladištích velitele muslimské 10. horské brigády  Mušana Topaloviće-Caci, později zatčeného, pak zastřeleného na útěku, později zase prohlášeného za hrdinu.

 

Prezident Havel Srby nejvíce urazil během protisrbského „spektaklu“ v září až říjnu 1995 nazvaného „Měsíc Bosny a Hercegoviny“ v Praze. Srby z Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH) tam nepozvali. A těch pár Srbů, kteří tam byli, nepředstavovalo prakticky nikoho. Prezident Havel o armádě bosensko-hercegovských Srbů (VRS) vícekrát řečnil jako o „vrazích“, „lupičích“, „hrdlořezech“. Jako vrchol nevkusu (a Havel tomu nezabránil) působil projev zavilého nepřítele Srbů Otty von Habsburka. Prezident BaH Alija Izetbegović byl přijat Havlem s pompou a ceremoniemi. Havel zase mluvil o Karadžićových a Mladićových hrdlořezech, vrazích. Český premiér Václav Klaus se odmítl setkat s Izetbegovićem, na několik dnů odcestoval z Prahy. V té době řekl: „Můj stav je stav analytika, který rád slyší všechny skutečnosti, počítaje i ty, které nejsou úmyslně vybrány během jednostranného pozorování… Zdá se mi velmi zjednodušené, když se prohlašuje, že jsou Srbové postkomunisté, zatímco ti ostatní jsou demokraté…“

Později sice prezident Havel prohlásil, že nemá nic proti Srbům jako národu. Dokonce řekl (12. ledna 1997), že je vděčný Srbům za pomoc, kterou mu poskytovali jako disidentovi. V dubnu 1966 totiž bělehradské divadlo Studio 212, jako jedno z prvních na světě, připravilo „Zahradní slavnost“ a pravidelně mu odesílalo honoráře… Ale, bohužel, Havel neměl co říci o nespravedlivém kolektivním trestání celého srbského národa drakonickými sankcemi z roku 1992, o trapném vyhození ze Světové zdravotnické organizace Jugoslávie (tehdy Srbsko a Černá Hora) a Republiky Srbské (v BaH) v květnu 1993, s následnou smrtí tisíců lidí i dětí…

Chorvatsko, po zuby vyzbrojené Německem, za podpory USA a armády bosensko-hercegovských muslimů oloupilo a vyhnalo v květnu a srpnu 1995 přes 220 000 Srbů z jejich více staletí trvajících sídlišť v Srbské Krajině v Chorvatsku; přes tisíc těch, kteří neuprchli, chorvatské vojsko povraždilo, Havel pro ně nenašel slova účasti. Pouze prohlásil, „že není zrovna šťastný kvůli těm událostem, že Chorvatsko reintegrovalo svá ztracená území a že to nebylo „divoké Karadžićovo vojsko“. Stačilo toto vysvětlení pro muže, který udával jako své heslo Pravdu a lásku místo lži a nenávisti, který kreslil hezká srdce?

Náš ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (původně Havlův protégé) vlastně podvodem, proti vůli většiny obyvatel Česka, proti vůli prezidenta republiky V. Klause, proti vůli parlamentu a jeho zahraničního výboru, dokonce i proti vůli nemalé části ministrů vlády, uznal nečekaně suverenitu pseudostátu Kosovo 21. května 2008. Jako by se v ministrově osobě vzkřísilo Rakousko-Uhersko ve své nenávisti k Srbsku. Vyjádřil tím vlastně i pohrdání parlamentem. Prezident Klaus byl doslova zděšen. Vyjádřil v TV svůj nesouhlas s tímto aktem. Dokonce pozval na svůj popud odcházejícího velvyslance Srbska Vladimíra Vereše k soukromé návštěvě, kdy se mu prakticky omluvil za to, co vláda, vlastně ministr Schwarzenberg, provedla. Předseda zahraničního výboru sněmovny Jan Hamáček byl roztrpčen. Schwarzenberg totiž s ním předtím telefonoval a nic mu o uznání Kosova neřekl. Budoucí prezident Česka (v té době ještě nečekaný) Miloš Zeman tehdy prohlásil: „Domnívám se, že je Kosovo islamistická teroristická diktatura, financována narkomafií. Bez zaváhání, není pro uznávání…“ Velmi si vážím dopisu pana prezidenta Klause, kterým mě informoval o některých svých názorech.

 

Když 8. srpna 2008, v rámci „dominového efektu“ po protizákonném uznání samostatnosti pseudostátu Kosovo, po zuby ozbrojené vojsko Gruzie, cvičené Američany a povzbuzované Západem, vtrhlo do své nepoddajné provincie Jižní Osetie a srovnalo tam téměř se zemí dělostřelectvem a raketami její metropoli Cchinvali (bylo prý až 2 000 mrtvých), sehrálo tam roli bezohledného agresora, i když byla Jižní Osetie formálně provincií Gruzie. Nicméně za několik dnů bleskový protiúder ruské armády zničil agresory, Rusové vnikli do Gruzie. Na Západě se hned všichni jali vehementně odsuzovat Rusko. Ale český prezident Václav Klaus, po schůzce s rakouským prezidentem Heinzem Fischerem v Mikulově, se nebál prohlásit, že to byla Gruzie (její prezident Saakašvili), která zavinila konflikt v oblasti Kavkazu, že se nemůže odsuzovat jen Rusko: „Já jsem jasně řekl, že musím nahlas protestovat proti jednostrannému a v tomto smyslu nesprávnému interpretování situace na Kavkaze. To říkám rezolutně a jasně. Já neznám dnešní prohlášení vlády, ale pokud vláda zůstala u jednostranné interpretace této situace, je to žalostné a já bych se na vládu hrozně mračil. NEZAVÁDĚJME SI NEPRAVDY DO SVĚTA, UŽ JICH BYLO V MINULOSTI DOST a já moc prosím, aby naši politici tuto věc vzali vážně a zodpovědně.“

Ve svém projevu 21. srpna 2008 prezident Václav Klaus, když připomenul výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, uvedl, že to byla jedině Jugoslávie, která v té době (srpen 1968) chystala mobilizaci své armády, jako projev svého protestu proti obsazení Československa – a jako projev svého odhodlání bránit se.

Je známá jednoznačná reakce prezidenta Klause proti revanšistickým snahám sudetských Němců, v zákulisí podporovaných částí oficiálního Německa, které našly živnou půdu v postojích prezidenta Havla a našeho ministra zahraničí Schwarzenberga.

Dále je známá averze prezidenta Klause k Evropské unii (EU). Je mnoho lidí, kterým se nelíbí řada usnesení „její vlády“, která v mnoha věcech, někdy i v malichernostech, zbytečně omezuje suverenitu států EU. Čas ukáže, kdo má pravdu, i když základní koncepce dobré spolupráce evropských států a snaha o udržení míru musí mít jistě prioritu. Nicméně nutno zachovat Evropu jako celek suverénních států, a ne jako tlupu  poslušných vazalů svého ekonomicky mocného pána – Německa. Je na Evropanech, aby si tu unii v rozumných mezích udrželi, aniž by ztratili svou národní svébytnost, aniž by se stali poslušnými sluhy těch ekonomicky nejmocnější států EU, Mezinárodního měnového fondu a různých velikých bank. Půjde to? Dá čas za pravdu prezidentu Klausovi, nebo ne? Najde se nějaká úspěšná a potřebná „zlatá střední cesta“?

5. 3. 2013

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Eivind Sørlie

(Aftenposten, 9. 3. 2013 15:29)




Nå er kun én serbisk krigsforbryter-tiltalt på frifot - Aftenposten
www.aftenposten.no/.../Na-er-kun-n-serbisk-krig...
1. 6. 2011 – Den internasjonale krigsforbryterdomstolen for det tidligere Jugoslavia ble opprettet av FNs sikkerhetsråd i mai 1993. Det var den første ...
http://www.aftenposten.no/nyheter/uriks/Na-er-Kosovo-uavhengig-6510482.html
Eivind Sørlie Publisert: 17.feb. 2008 14:50 Oppdatert: 20.okt. 2011 11:41
Få oversikt: Se grafikk av Kosovos historie og bakgrunnen for løsrivelsen ....