Neděle „Černá“ – František Růžička
Velikonoční svátky jsou již před námi. Máme pátou neděli postní, která měla mezi lidem název „Smrtná/Smrtelná“. V té době se již na oltářích zahalovaly kříže jako tradice, sahající až do starokřesťanských počátků života církve. Podle křesťanské liturgie mají věřící vážně rozjímat o utrpení a smrti Krista na kříži. V lidovém prostředí se v tento den odbýval zvyk vynášení „smrtky“, který představoval symbolické vyhnání pozůstatků nečistých sil zimy z lidských příbytků. Z počátku 17. století je tento zvyk doložen také v Praze.
U nás na Doudlebsku se této neděli říkalo „Černá“ a v dobách „dřívějších“ bývala spojena s jarní poutí. V roce, kdy si obec Doudleby připomněla výročí 1030 let od první písemné zmínky o obci, se Obec Doudleby spolu s obcí farníků pokusila na tuto dávnou tradici navázat. Přiznejme, že po tolika letech „zapomnění“ to byl počin dosti odvážný. Nezapomeňme však, že právě odvážnému štěstí přeje. Za krásného slunečného počasí, byť doprovázeného poklesem teploty a pořádně studeným větrem, se kostelík sv. Vincence od desáté dopolední postupně zaplňoval.
Bohužel, zcela jinak tomu bylo v letošním roce. Počasí nevlídné, dalo by se říci, přímo dušičkové, uplakané. Doudleby nelze od Českých Budějovic nijak oddělovat. Budějovičtí zde mají rekreační objekty, místní zase jezdí do města za zaměstnáním a nákupy. A jak dobře víme, farní koledníci (Doudlebská růžičková koleda) se o každoročním masopustu nezapomenou zastavit před farou sv. Mikuláše a žádat o koledu.
Letošní slavnost, tzv. Jarní pouť, byla avizována i na vlnách ČRo2. Dopolední bohoslužbu celebroval pan kanovník Mons. Václav Habart, který zde dříve působil jako administrátor farnosti a zasloužil se o rozsáhlou opravu celého kostela. Zpěvem doprovázel Doudlebský pěvecký sboru.
Dnes se tedy navazuje na tradici málem již zapomenutou. 19. století mělo se svým pokrokem velký vliv nejen na život na venkově, ale v celé společnosti. Odtud právě pramení ona potřeba se prezentovat, putovat za poznáním i odvěkou vírou. Žel, ve století dvacátém se na mnohé začalo zapomínat, přestalo se putovat za vírou předků a posléze byla politická snaha vše minulé zpochybnit a zamítnout jako nemoderní a nevědecké. Opak je však pravdou. Právě teď si znovu uvědomujeme, že zapomenutí této minulosti by znamenalo i vzdání se své identity, odkazu svých předků. Nejen v tomto kostelíku, ale i v prostorách českobudějovického kláštera nacházíme pod odkrytou omítkou vzácné důkazy o politické i morální vyspělosti našich předků včetně dodržování všech křesťanských tradic. To jsou ty dějinné souvislosti, které nás spojují a budou spojovat i nadále. Nevzdávejme se jich, neničme je. Právě v dnešní době se setkáváme s mnohými otazníky a klademe si otázku: čemu vlastně věřit? Následně pak přichází zklamání ze současného vývoje společnosti, se kterým je těžké se vyrovnávat. Nelze se potom divit, že hledáme odpověď ve východních zvyklostech, mezi indiány, v Africe. Posledních sto let zcela proměnilo život společnosti, na venkově se žije zcela jiný život. Právě proto je potřebné znovu hledat návrat do tradic našich předků. Napomáhejme tomu.
K celodenní návštěvě byla v budově obecního úřadu připravena národopisná výstava „Z výbavy našich babiček“ a v odpoledních hodinách přednáška kronikáře obce o bydlení v minulosti pod názvem „V doudlebském stavení starodávném“. Nahlédněme ještě zpět do historie.
Doudleby
Vězte, že čtenář, neznalý jihočeských poměrů, by se při pátrání po obci Doudleby spíše cosi dozvěděl o obci ve východních Čechách, rozložené nad řekou Orlicí, jižně od Rychnova nad Kněžnou. Jihočeši však budou dobře vědět, že jejich Doudleby leží nedaleko Českých Budějovic na březích Malše, neboť v současnosti již spojuje původní Doudleby a Straňany (po vzniku MNV v roce 1945). Jistě jim není neznámý ani národopisný soubor Doudleban, který je vůbec nejstarším jihočeským folklórním ansámblem; vznikl v roce 1943. No a my starší ještě ze školy víme, že slovanský kmen Doudlebů měl na naše území přijít někdy v 5./6. století, kdy vystřídal ustupující Germány. Jeho kořeny jsou poněkud nejasné: byl z ruských končin tlačen Avary a na ostrohu říčky Malše si zbudoval opevněné hradiště.
V dnešní době má obec kolem 150 domů a necelé čtyři stovky obyvatel. Do vybavenosti obce patří ZŠ a MŠ, kulturní dům, knihovna, hasičská zbrojnice (SDH), restaurace a především kostel sv. Vincence, jehož věž je vidět již zdaleka. Z Katalogu diecéze českobudějovické z roku 1987, který mohl být vydán až po souhlasu jihočeského KNV a Ústředního církevního nakladatelství v Praze, se dočteme, že farní obec spadá pod vikariát a okres České Budějovice, první zmínka pochází z roku 981, plebánie a děkanát již z roku 1143. Matriky jsou datovány od roku 1670, kostel se zasvěcením sv. Vincenci, mučedníku, původně raně gotický, roku 1494 postavena loď s věží, zbarokizován byl v letech 1708-9. Do farnosti patřily: Doudleby, Dolní Stropnice, Heřmaň, Plav a Straňany. Celkem 831 farních dušiček, tehdejší správcem byl P. František Fanta ze Střížova (od roku 1971). V roce 1955 po smrti zdejšího faráře Jana Petrů byla už farnost spravována ze Střížova. Dnes je pod administrací (od r. 1989) Boršova n. Vltavou. Nezajímavý snad nebude německý název Teindles a latinský Daudlebium/ Doudlebium.
Kostel samotný je znám především obrazem Panny Marie doudlebské (s děťátkem), k jejíž úctě byly dříve konány poutní cesty z dalekého okolí. Byť je v samém sousedství proslulejšího Římova, zdaleka není zapomenuta a originál cenného obrazu je od roku 1936 v depozitáři Národní galerie (dnes Anežský klášter). Údajně pochází až z doby Slavníkovců a sám sv. Vojtěch byl jeho ctitelem. Za zmínku stojí i okolnost, že se nápadně shoduje s madonou v Podole. Pochází pravděpodobně z let 1435-40 od neznámého pražského mistra. V dolním rohu je postava klečícího donátora s nápisem: „Ora pro nob. sca dei genitrix“ (Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko). Z původního obrazu byla odříznuta zadní strana s obrazem Adorace Páně, restaurovaná v roce 1904 ve Vídni. Pro milovníky historie a sakrálních památek můžeme prozradit, že OÚ Doudleby vydal krásnou publikaci (Doudleby, historie, památky, tradice) před několika roky (2008) s fotografiemi historickými i soudobými a reprodukcemi obrazů MUDr. Pavla Vandase za podpory grantu Jihočeského kraje.
Most přes řeku Malši nese název Čapkův, na památku člověka, který se o něj nejvíce zasloužil. Do roku 1928 zde byla jen dřevěná lávka, na místě dnešního jezu byl brod pro povozy. Vzhledem k častým jarním povodním a plovoucím krám po řece byla lávka často odnášena a přechod zcela nemožný. Již v roce 1868 byla do Prahy zaslána žádost o pomoc se stavbou mostu. Teprve Františku Miroslavu Čapkovi, poštovnímu úředníkovi, spisovateli a milovníkovi Doudlebska, se podařilo získat krajskou, zemskou i státní podporu. Místní pamětníci by mohli o mnohém vyprávět i doložit dobové fotografie třeba o tom, jak se plavilo dříví. No a my, rekreační přistěhovalci z Budějic do lokality Doudlebské a Plavské, bychom mohli zase zavzpomínat, jak nás první pohled od svatého Jána nad rechlemi srazil na kolena. Zde se pomocí železných vrat u železného mostu pro pěší (postaven 1895-6) plavené dříví zachytávalo. Odtud také onen místopisný název „Na Rechlích“.
Mohli bychom také vzpomenout na „Benátské noci“ v těchto místech, zábavy na podnikových chatách (konfiskace původním majitelům), bruslení na zamrzlé zátoce, koupání u jezu v Plavě, oslavy v roce 1981 k tisíciletému výročí od první písemné zmínky, ale také neštěstí, které s sebou řeka přinesla zejména při rozsáhlých povodních v roce 2002. Mezi farníky zase o tom, jak za administrace tehdy nejstaršího kněze diecéze, P. F. Fanty, chodila ke sv. přijímání jedna jediná babička, za administrace P. V. Habarta se všechno vybavení kostela stěhovalo na faru, aby mohla být provedena rozsáhlá oprava interiéru, nebo jak na farní zahradě po listopadu zase stanovali skautíci a besedovali s tehdejším generálním vikářem P. V. Dvořákem. Od doudlebského kostela vede kolem hřbitova stará polní cesta ke Střížavu. V minulosti šlo o důležitou spojnici z Doudleb přes Lomec, Strážkovice a Ledenice až na zámek do Třeboně…
Bylo by toho ještě mnoho na vzpomínání. Třeba na jarní vůni lipového stromořadí, vedoucího po svahu ke kostelu. Kdeže loňské vůně jsou…? Někomu se nelíbily a nevoněly… Tak zas někdy v Doudlebech nashledanou!
František Růžička, České Budějovice
Pozvánka do Doudleb
Doudlebský kostelík
