Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tragédie v Uherském Brodě – PhDr. Rostislav Janošík

10. 3. 2015

Hned v úvodu musím poznamenat, že Zlínský kraj je regionem, odkud pocházím a kam se vracím pokaždé, mám-li k tomu příležitost. V posledních letech tu pobývám stále častěji, dokonce i několik měsíců v roce, a tudíž dobře znám zdejší obyvatele, jejich mentalitu i každodenní starosti.

Do Uherského Brodu (místní neřeknou jinak než „do Brodu“) jezdívám pravidelně. Rád se procházím středověkými uličkami tohoto sedmnáctitisícového města, jež mi připomínají atmosféru důvěrně známou z pražského Starého Města či Malé Strany. Zkrátka: hraniční region vína a slivovice, kraj zbožných lidí, mně učaroval a stal se mou „srdeční“ záležitostí.

Snad právě proto jsem se rozhodl, že napíšu o brodské tragédii, která se udála v úterý 24. 2. 2015, třebaže jsem to původně neměl v úmyslu. Nakonec jsem si řekl: Když o tom píše a mluví kdekdo, aniž tomu pořádně rozumí, proč ne ty, který v tomto kraji žiješ.

Je přece povinností každého slušného a čestného občana, aby uvedl věci na pravou míru nebo aspoň nemlčel. Protože kdo mlčí, ten souhlasí se všemi zkreslenými nebo i lživými fakty, která již byla nebo teprve budou veřejnosti předložena v rámci právě probíhajícího vyšetřování tohoto případu. A tak vznikly následující řádky…

panorama-uh.-brodu-lowres.jpg

Něco málo z historie

Uherský Brod je malebné a poklidné město na jihovýchodním okraji Moravy, nedaleko hranic se Slovenskem. Má dlouhou a bohatou minulost. Nejstarší písemná zpráva o existenci lokality, nazývané „Na brode“ (tvar „na brodě“ je bohemikum, neboli české slovo v původně latinském textu), pochází z roku 1141 (dříve se uváděl letopočet 1131), kdy tehdejší biskup Jindřich Zdík dal pořídit soupis majetku olomoucké diecéze. Tato předkolonizační osada v místech pozdějšího Uh. Brodu plnila zřejmě důležitou roli na obchodní cestě podél řeky Olšavy, levobřežního přítoku Moravy, a to směrem na východ – do Uherského království. V tomto místě se prý vybíralo mýto.

Se svým východním sousedem sváděl český stát dlouhá léta boje – již od časů, kdy došlo k začlenění Slovenska do uherského státu (1018). Tyto války vyvrcholily za vlády českého krále Přemysla Otakara II. (1253-1278). Součástí jeho strategie v boji proti Maďarům (Uhrům) bylo i vybudování dvou královských měst jako opevněných center na moravsko-uherské hranici, a to Uherského Hradiště (1257) a Uherského Brodu (1272). Rozlišovací přívlastek „uherský“ určoval polohu tohoto města nedaleko hranic s Uhrami – na rozdíl od dalších Brodů (Český, Německý, Frankfurt, Schweinfurt, Furt im Wald aj.).

Vysazení obou královských měst na tzv. emfyteutickém právu bylo součástí procesu středověké kolonizace, který probíhal ve 2. polovině 13. století na rozsáhlém území východní a severní Moravy, zpustošeném v letech 1241-1253 mongolským a kumánským nájezdem, a na němž se významně podílel olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu (1245-1281) i někteří šlechtičtí spojenci českého krále, např. Smil ze Střílek nebo Boreš z Rýzmburka. Zbytky městských hradeb, jež se dochovaly dodnes, dokládají, že město Uh. Brod bylo mnohokrát obléháno – od počátku 14. století až do třicetileté války.

j.-a.-komensky--nejslavnejsi-rodak-uh--brodu.jpgZvlášť neklidné bylo 17. století, jež přineslo několik vojenských vpádů z Uher, ale i válečné operace třicetileté války (1618-1648), v níž byl Uh. Brod poničen a v roce 1643 dobyt Švédy. Již na jaře 1605 došlo  ke vpádu vojsk sedmihradského magnáta Štěpána Bočkaje (Bocskay). Ten zasáhl jak do života obyvatel Uh. Brodu, tak i rodiny nejslavnějšího zdejšího rodáka – J. A. Komenského, který se jako 12letý sirotek (okolo r. 1604 mu zemřeli oba rodiče) dostal na výchovu ke svým příbuzným – do rodiny otcovy sestry Zuzany Nohálové ze Strážnice.

Bočkajovci, jak se maďarským nájezdníkům říká, vypálili v roce 1605 nejen Strážnici, ale vyplenili celý kraj na východ od řeky Moravy. Město Uh. Brod se jim sice ubránilo, avšak popelem lehlo předměstí Neradice, kde měli rodiče Komenského hospodářský dvůr. A protože i rodina Nohálova přišla o svůj majetek, putoval malý Jan Komenský k poručníkům do Nivnice, kde se předtím dne 28. 3. 1592 narodil a kde měl jeho otec Martin Komenský ještě za svého života ve vlastnictví (či spíše v nájmu) mlýn.

I později zůstal Uh. Brod významným obchodním a kulturním centrem regionu na hranicích dvou států – českého a uherského. Připomínku čilých kontaktů mezi Čechy a Slováky, začleněnými do Uherského království, vidíme ještě i dnes na každém kroku. Jsou to jak po generace smíšená manželství „sousedů“ z obou stran státních hranic, tak i tradičně přátelské vztahy mezi obcemi na moravsko-slovenském pomezí, které přežily i rozpad státních útvarů – Rakouska-Uherska (1918) i Československé republiky (1992).

V tomto exkurzu do historie nelze přirozeně opomenout ani zdejší významné rodáky tohoto východomoravského města. Uh. Brod je jedním ze tří míst, která jsou považována za rodiště již zmíněného „učitele národů“ – J. A. Komenského (1592–1670). Nedaleko Masarykova náměstí (dolního) stojí dům čp. 201, v němž se měl údajně Komenský narodit a na kterém je dnes umístěna pamětní deska tohoto pedagogického reformátora. Jeho jméno nese i městské muzeum, zabývající se komeniologickou problematikou, a zdejší gymnázium, stojící poblíž dochovaných hradeb.kostel-neposkvrneneho-poceti-panny-marie-v-uh.-brode.jpg

Nesmíme ovšem zapomenout ani na další známé rodáky tohoto města. Z dnes již nežijících uveďme alespoň herce Ladislava Boháče, grafika a rytce Josefa Herčíka, spisovatele Františka Kožíka či známého legionáře – generála Vojtěcha Lužu. Z těch nejsoučasnějších je to např. známá a oblíbená televizní moderátorka Aneta Savarová.

Panoramatu Uh. Brodu vévodí, jak už to u středověkých měst bývá, kostelní věže. Jedna z nich, ta nejvyšší, patří farnímu kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie, který rovněž stojí na Masarykově náměstí. Tady se v úterý 3. 3. 2015 konala ekumenická bohoslužba za tragicky zemřelé občany města, kteří se týden předtím stali obětí masové vraždy.

Místo činu: restaurace „Družba“

Přejděme nyní od historie města a jeho rodáků ke „žhavé“ současnosti. K události, která stále ještě plní přední stránky novin a časopisů a o níž se mluví a píše i v tzv. elektronických médiích – v rozhlase, v televizi a na internetu.

To, co dnes lidé spojují se jménem Uh. Brodu, je především případ vraždy osmi občanů tohoto města v restauraci „Družba“ dne 24. 2. 2015. Mediální „zkratka“ pro tento hrůzný čin, byť velmi zjednodušující a v mnoha směrech nepřesná, je: největší masakr v našich moderních dějinách.

Co se tam onen kritický den vlastně stalo? Sledujme události tak, jak je zaznamenali očití svědkové:

Je úterý 24. února 2015, krátce po poledni. Do restaurace „Družba“, která je umístěna v 1. patře, vchází 63letý Zdeněk Kovář. Tento muž nebydlí nikde poblíž, ale až na čtvrt hodiny chůze vzdáleném sídlišti Olšava (směrem k Nivnici), a ani nepatří k pravidelným hostům tohoto zařízení. Sem totiž chodí na obědy převážně lidé pracující v okolí. Jak se později ukáže, prošel tento muž ještě předtím, než vstoupil do „Družby“, několik podobných hospod, ale nakonec si pro svůj čin vybral právě „Družbu“, kde se mu zdálo, že je soustředěno nejvíce hostů – jeho příštích obětí.

restaurace-druzba-v-uh.-brode.jpgJeště když stoupal po schodech do 1. patra, předběhl ho Petr Gabriel, který se chtěl před obědem zastavit na WC. Tam už zůstal, protože rychlý sled událostí mu nedovolil ani vstoupit do sálu restaurace, ani se po schodech vrátit zpátky. Stal se totiž na dobu dvou hodin nedobrovolným „vězněm“, navíc v kabince WC, kterou nešlo zajistit zevnitř. Muž, kterého předběhl na schodech a z něhož se v následujících několika minutách stal masový vrah, ho mohl kdykoliv objevit a zastřelit. Bez šance, že mu v tom někdo zabrání.

Když Zdeněk K. vstoupil do sálu restaurace, u několika stolů sedělo celkem 17 zákazníků. Z personálu byla v té chvíli přítomna pouze servírka, právě roznášející obědy. Nový návštěvník, z něhož se v příštích minutách stalo vraždící monstrum, využil momentu překvapení, vytáhl nabitou zbraň a ve 12:36 hod. začal po hostech střílet.

Výsledkem jeho běsnění bylo osm mrtvých, včetně servírky, která se nejspíš stala jednou z prvních obětí jeho útoku. Někteří hosté, zasažení střelnou zbraní pachatele, zemřeli okamžitě, kdežto po jiných (dle svědectví těch, kterým se podařilo z restaurace uprchnout) útočník střílel opakovaně. To ostatně potvrdily i výsledky pitvy, o nichž ještě na začátku celého vyšetřování hovořil v televizi zlínský státní zástupce R. Kafka. Jedna osoba údajně umírala dlouhých 50 minut, aniž jí mohla být poskytnuta pomoc.

Po prvotním šoku z nečekaného útoku a v nastalém zmatku, kdy se někteří hosté z pudu sebezáchovy ukryli za povalenými stoly, podařilo se několika osobám uprchnout. Jeden z hostů využil momentu, kdy útočník nabíjel zbraň, hodil po něm židli, kterou ho zasáhl, a spolu s dalším mužem utekl vstupními dveřmi.

Dalších šest osob se dostalo ven zadním vchodem poté, kdy jim kuchařka otevřela dveře do kuchyně – a přes ni mohli utéci. Tudy uprchl také provozní restaurace i jeho účetní, kterou však vrah postřelil do břicha. Tato žena byla jedinou z obětí masakru, kterou se podařilo zachránit a poskytnout jí lékařské ošetření.

petr-gabriel-brod.jpgVšechny ostatní oběti střelby zůstaly v objektu restaurace buď už mrtvé, nebo zraněné, ale bez potřebné pomoci odsouzené k pomalému umírání. Z personálu, jak již bylo řečeno, zahynula pouze servírka. Mezi těmi, kteří nakonec bez újmy celý masakr přežili, byl také již zmíněný P. Gabriel, pravidelný host této restaurace.

To, co se ve skutečnosti odehrálo v časovém rozpětí mezi útokem střelce, následujícím útěkem části hostů až do příjezdu zásahové jednotky, je zahaleno rouškou tajemství. To už totiž nemůže nikdo ani potvrdit, ani vyvrátit. Otevírá se tak široký prostor pro nejrůznější dohady a spekulace.

Během inkriminovaných dvou hodin prý pachatel nejprve telefonoval do televize PRIMA a tvrdil, že se nachází na Mariánském náměstí, což nebyla pravda. Stejně tak lhal policejním vyjednavačům o tom, že drží rukojmí. Žádné ve skutečnosti neměl, protože všechny lidi postřílel ještě předtím, než začal s policií „vyjednávat“.

Kdyby se policisté namáhali a ověřili si pravdivost informací na místě, např. minikamerou, která se používá při důlních závalech nebo při průzkumu podzemních prostor, mohli vniknout dovnitř dříve než zásahová jednotka a pomoci těm, kteří ještě žili.

Zdá se, že jsme všichni v naší zemi tak trochu pod dojmem sledování televizních seriálů o špičkových amerických kriminalistech (Kriminálka Las Vegas, Kriminálka Miami, Kriminálka New York) a zapomněli jsme na realitu technického vybavení naší policie. Nedělám si v tomto směru žádné iluze. Aspoň že se už začaly používat testy DNA, což je nepochybný pokrok v porovnání s obdobím před 25 lety.

Bude proto nutno přistupovat k závěrům šetření útvaru GIBS s maximální opatrností. Je totiž nesporné, že se policie bude snažit svou situaci „vylepšit“ a obhajovat svou neobhajitelnou nečinnost a laxnost.

Víme už, že vrah se na svůj čin, jímž se nepochybně zapíše do dějin naší kriminalistiky, dobře připravil. Byl odhodlán jej nejen provést, ale vraždy nevinných občanů i dokonat. Přitom vědomě dezinformoval jak pracovníky komerční televize PRIMA, kterou zřejmě s oblibou sledoval, protože volal do redakce „Krimizpráv“, tak i státní policii.

Tuto svou falešnou hru hrál v budově, obklíčené policisty, až do samého konce – do příjezdu zásahové jednotky z Brna.  (Proč až z Brna, to nám sice od té doby vysvětlovalo již mnoho policejních šéfů i politiků, ale není pro to žádná omluva.) Při tom prý sledoval zapnutou televizi, z jejíhož vysílání bylo zřejmé, že si policisté nevědí rady a že jen čekají, co bude dál.

Kdyby Z. K. nepřestal „komunikovat“ s vyjednavači, mohl tuto „hru na rukojmí“ prodlužovat podle libosti do nekonečna o další a další minuty, možná i hodiny. Když už bylo jasné, že po dvou hodinách zbytečného čekání dojde konečně na samotný policejní zákrok, spáchal vrah, který nepochybně chtěl zemřít a nehodlal se vzdát, vlastní zbraní sebevraždu. Zachraňovat už nebylo koho…

Strategie vyjednávání ze strany policie se nakonec ukázala jako mylná. Namísto toho mohli a také měli přítomní policisté, kterých byl kolem budovy dostatečný počet, vniknout dovnitř a pachatele zneškodnit. Čekat dvě hodiny na příjezd policejních posil z Brna bylo fatálním selháním celého zákroku.

Je nad slunce jasnější, že policejní akce přišla neomluvitelně pozdě a že mohlo být zachráněno více životů. Totálně selhala na samém začátku především dvojčlenná policejní hlídka, která se dostavila na místo bezprostředně po sérii výstřelů v restauraci. Po rekognoskaci „terénu“ se však stáhla a z nepochopitelných důvodů jen čekala na příchod dalších policistů.

policiste-pred-restauraci-druzba-behem-zasahu.jpgPráce všech příslušníků Policie ČR i jejich velitelů během policejního zákroku byla neprofesionální, amatérská, navíc doprovázená obrovským chaosem. Kdyby totiž útočník chtěl, mohl z prostor restaurace postřílet nejen okolo budovy stojící a čekající policisty, ale i další osoby, které během těch dvou hodin procházely kolem. A jak se dozvídáme od očitých svědků, byli mezi takto ohroženými i školáci, kteří pravidelně navštěvují blízký akvapark.

Proč policie nezasáhla?

Od tragického úterý 24. 2. 2015 do pondělí 2. 3. 2015, kdy se konal první pohřeb oběti z restaurace „Družba“, zastřelené servírky, vede se téměř nepřetržitě prostřednictvím sdělovacích prostředků i na internetu diskuse o tom, zda byl policejní zákrok v Uh. Brodě v pořádku, či nikoliv.

Osud tomu chtěl, že jsem mohl brodskou tragédii sledovat od samého začátku díky tomu, že jsem měl zapnutý televizor. Proto si také dobře pamatuji sled událostí, jak nás o nich ČT24 doslova v přímém přenosu informovala. Za to patří této televizní stanici dík.

Sledování důležitých dějinných okamžiků on-line není žádnou novinkou. Stačí připomenout někdejší „Válku v Zálivu“ z počátku 90. let 20. století či nedávný zásah francouzské policie proti teroristům, kteří postříleli část redakčního týmu časopisu „Charlie Hebdo“.

Hned první den brodské tragédie (24. 2. 2015) bylo zpravodajství ČT zcela objektivní, jak má správně být. Nevydrželo to však příliš dlouho. Již od následujícího dne (že by jako vzpomínka na „Vítězný únor“?) bylo zřejmé, že má někdo (nejspíš vedení Policie ČR nebo Ministerstva vnitra ČR) zájem na tom, aby se informace „filtrovaly“ a aby byli přímí účastníci „zavázáni mlčenlivostí“, protože by mohli prozradit něco, co by policii „přitížilo“.

Ze samotných televizních záběrů prvního dne bylo nad slunce jasnější, že policie měla na místě své lidi, ale nedělala nic. Jen čekala. Třebaže se k ní sbíhaly nitky všech informací (např. od P. Gabriela, skrývajícího se na WC), policisté proti střelci nezasáhli, a to pod výmluvou, že s ním „vyjednávají“.

Doložit tento fakt může pouze záznam telefonické komunikace (pokud existuje a nebyl zničen) mezi střelcem a vyjednavači. Nic takového ovšem policie zatím nezveřejnila a nedala k dispozici ani záznam údajného telefonátu do televize PRIMA. Její redaktoři dostali prý od vraha informaci o tom, že se nachází na Mariánském náměstí, což je několik set metrů od skutečného místa činu.

Protichůdných informací kolem zákroku policie v Uh. Brodě je daleko více, nicméně žádná z nich neopravňovala policii k tomu, aby nezasáhla. A to i za cenu, že by někdo z policistů přišel při zákroku o život nebo byl zraněn.

Strategie, kterou zvolili policejní šéfové, jakož i chaotický průběh toho, čemu policie sama říká „zákrok“, nelze zdravým rozumem ani pochopit, ani vysvětlit. A jaké z toho plyne poučení pro příštího střelce? Klidně střílej! Policie stejně nic dělat nebude!

pietni-misto-pobliz-restaurace-druzba-v-uh.-brode.jpgJiž teď je jasné, ať dopadne šetření ze strany GIBS jakkoliv, že za vraždu osmi osob v restauraci „Družba“ nebude koho trestně stíhat, protože pachatel se potrestal sám a zastřelil se. Volány k zodpovědnosti však mohou být ty osoby, které o přípravě jeho činu věděly, možná mu i pomáhaly, ale nekonaly tak, jak jim ukládá zákon: nezabránily mu v tom ani to neoznámily policii.

Koho všeho se to může týkat, to se dost možná nikdy nedozvíme, protože těch „selhání“, a to nejen ze strany policie, je u brodské vraždy víc než dost. Klubko faktů i lží se bude rozplétat dlouhé měsíce.

Nejde jen o zbrojní průkazy…

Jako tisíce jiných občanů i já se od osudného 24. 2. 2015 snažím pochopit motivaci masového vraha z Uh. Brodu. Člověka, o němž v médiích kolují zcela protichůdné informace. Není přece normální, že někdo někam přijde a beze slova varování všechny postřílí. Takové jednání muselo mít přece nějakou příčinu, motiv natolik silný, že v danou chvíli tomuto muži zcela zatemnilo mozek. To by pak mohl doopravdy kdekdo zabíjet kdekoho a byla z toho občanská válka.

Přiznejme si, že již desítky let žijeme v míru. V Evropě trvá bez přestávky 70 let – od konce 2. světové války (1939-1945). Proto si nedovedeme bezprostřední nebezpečí uvědomit včas ani na ně patřičně reagovat. Máme oslabené instinkty a chybí nám odpovídající úroveň pudu sebezáchovy. Vnější receptory, které nás mají na nebezpečnou situaci upozornit, fungují buď minimálně, nebo vůbec ne.

A právě v tom, v čem jsme jako příslušníci mírové, blahobytné společnosti zlenivěli, mají být cvičeni a vycvičeni ti, kteří jsou držiteli střelných zbraní. Samozřejmě především policisté, ale i vojáci či zaměstnanci různých bezpečnostních agentur.

Po každé takové události, při níž dojde k usmrcení většího počtu osob (nejčastěji v USA), se ve sdělovacích prostředcích objevují názory o tom, že je mezi lidmi mnoho zbraní a že by se s tím mělo něco dělat. Diskuse o zpřísnění pravidel pro vydávání zbrojních průkazů je jenom „kouřovou clonou“, která má celou věc zamlžit. Je to jen zástupné téma, aby se pozornost odvedla někam jinam.

Vždy totiž platí: Kdo chce, ten si zbraň opatří jakkoliv, a kdo je odhodlán zabíjet, nikdo mu v tom nezabrání. Tak tomu bylo i v případě masového vraha z Uh. Brodu.

Zdá se však, že u některých policistů chybí nejen pořádný výcvik při zacházení se zbraní, ale i to nejpodstatnější, co k výkonu jejich povolání patří – akceschopnost a nebojácnost. Bez toho se dobrý policista nemůže obejít.

A tak se ptám: K čemu je nám policie, která nekoná a jejíž příslušníci sice mají zbraně a neprůstřelné vesty, ale bojí se zasáhnout, třebaže přísahali, že v případě nutnosti nasadí i své životy? K ničemu! Takovou policii nepotřebujeme, protože jsou to jenom vyhozené peníze daňových poplatníků.

uhersky-brod--masarykovo-namesti-.jpgPokud není naděje, že se poměry radikálně změní k lepšímu, bylo by nejlépe stávající, neakceschopnou policii „rozpustit a vypustit“, abych parafrázoval název jednoho filmu umělecké dvojice Z. Svěrák – L. Smoljak. A až poté začít budovat policejní sbor nový, na „zelené louce“, s muži, kteří se nebudou bát. Do té doby není šance, že se tristní stav v Policii ČR změní.

Nezaměstnanost – motiv pachatele?

Již jsem se o tom zmiňoval, když jsem psal o mediálním obrazu pachatele brodského masakru. Skoro důchodce, 63letý Z. K., byl údajně deset let nezaměstnaný. Co všechno dělal pro to, aby práci získal, nevíme. Co je však všeobecně z psychologického hlediska známo, je fakt, že dlouhodobá nezaměstnanost se může významně podepsat jak na zdraví dotyčného jedince, tak i na jeho psychice.

Je známo, že si Z. K. do telefonu v onen kritický den postěžoval na to, že ho úřady šikanují a že ho lidi nemají rádi. U člověka, který je společností vytlačován kamsi na okraj, se hromadí zlost a probouzí se v něm touha po pomstě. Je to logické a pochopitelné. Také zvíře, zahnané do kouta, může zaútočit.

Naše třída politiků, která nám vládne z „božího dopuštění“ a za peníze z našich daní, je za posledních 25 let již natolik odtržená od reálného života, že vůbec netuší, s jakými problémy se musí den co den potýkat většina našich občanů.

Na východě republiky, ve Zlínském kraji, je situace obdobná jako všude jinde. Hlavním problémem zdejších obyvatel je vysoká nezaměstnanost, nedostatek peněz v rodinách, velká zadluženost a problém exekucí. Lidé by potřebovali, aby jim „ti nahoře“ ulevili, podobně jako kdysi nevolníci žádali od své vrchnosti snížení robotní povinnosti a povinných platů, jež museli odvádět svým pánům. Někteří lidé se dnes cítí hůř než tito nevolníci, kteří si potraviny mohli vyprodukovat vlastní prací sami. Dnešní člověk na ně musí mít nejdříve peníze a teprve za ně si je koupí v obchodě – při započtení DPH.

radnice-v-uh.-brode.jpgO všech těchto problémech Sobotkova vláda dobře ví. A protože v ní převažují sociálně demokratičtí ministři, lidé od nich zcela logicky očekávají, že se jejich tíživá situace začne konečně řešit. Zatím se toho však moc pro obyčejné lidi neudělalo.

Může se pak někdo divit, že nejeden z mladých mužů, kteří marně shánějí několik let práci, přijme lákavou nabídku a jde k policii nebo jako „profesionál“ do armády? Když vyhoví kritériím na „fyzičku“ a má dobrý zdravotní stav, je přijat. Erár je erár a na ten musí být peníze vždy, i kdyby na chleba nebylo!

Kruh se uzavírá a my jsme zpátky u špatně vycvičených policistů, kteří se bojí zasáhnout. Tento problém má totiž celou řadu příčin. Jednou z nich je skutečnost, že naši mladí muži nemají povinnou základní vojenskou službu, která byla s velkou slávou před deseti lety zrušena. A tak když přicházejí jako uchazeči o místo v ozbrojených sborech, někteří z nich nejsou schopni splnit kritéria pro fyzickou ani psychickou zátěž.

Dnešní dvacetiletí chlapci jsou často více dětmi, držícími se máminy sukně, než mladými muži, kteří jsou připraveni jednat samostatně a bez pomoci rodičů. Až polovina z nich zůstává v tzv. mamahotelu a do zakládání samostatné rodiny se nehrne. Řada mladých mužů si tak své „dětství“ dobrovolně prodlužuje do 30, někdy i do 35 let. Teprve pak se tito muži žení (pokud vůbec) a odcházejí od rodičů.

Obdobné je tomu u mladých žen, které dávají přednost studiu a kariéře a odkládají sňatek i narození prvního dítěte „na později“ – do doby okolo 30 let. Že je to pozdě, připouštějí dnes už i lékaři, a to s ohledem na vysoké procento rizikových těhotenství a alarmující počet zdravotně postižených dětí těchto „starších“ rodiček. Feministky a stoupenkyně „genderu“ by s tím jistě nesouhlasily, ale naštěstí o tom nerozhodují a rozhodovat nebudou, i když by si to přály.

uhersky-brod--muzeum-j.-a.-komenskeho-.jpgToto všechno jsou problémy, které tady dříve nebyly. Mladí lidé uzavírali sňatky poměrně brzy – již okolo 20. roku věku a první dítě přicházelo na svět krátce nato nebo nejpozději do 25. roku věku ženy. Dnes se všechno odsouvá o pět až o 10 let dozadu. Souvisí to i s vysokým počtem studentů na vysokých školách. Patříme totiž k zemím s nejvyšším počtem vysokoškoláků, avšak kvalita studia a znalosti absolventů jsou často přímo tragické.

Úroveň některých těchto škol, zejména soukromých, je taková, že lépe jsou na tom standardní střední školy. I toto je problém, který by bylo třeba řešit a vyřešit, ale zatím se do toho nikomu nechce. Má to jednoduchou příčinu: studium na vysoké škole znamená odložení problému nezaměstnanosti mladých lidí.

Jak vidno, situace není dobrá a bude se dále zhoršovat. Je to ostatně podobné jako s těmi počítači, které nás obklopují na každém kroku a bez nichž si neumíme svůj život představit. Na jedné straně nám tento život usnadňují a činí ho rychlejším i pohodlnějším, na straně druhé nás přívalem informací všeho druhu spíše zahlcují a někdy i zdržují v práci, než aby nám pomáhaly se v problematice zorientovat.

Všechno to, o čem píšu, jsou velice znepokojivé jevy, které zhoršují stav ve společnosti. K tomu připočtěme fakt, jímž se jen málokdo veřejně chlubí, a to, že značné procento mladých lidí, kteří jsou nezaměstnaní, zůstává nadále materiálně závislých na rodičích. Ruku na srdce: Který zodpovědný rodič vyžene své dítě na ulici? Asi málokdo.

Tyto celospolečenské problémy nikdo ve skutečnosti neřeší a musí si s nimi poradit každý sám – ve své rodině. Odpovědnost státu za kvalitu života jedince se kamsi „vypařila“. Občané platí státu daně, ale ten na ně kašle. Oči se zavírají i před dalšími aktuálními problémy. Na všechno je totiž potřeba mít peníze, ale těch není dost. Proč asi?

Tím vším připravujeme neradostnou budoucnost právě mladé generaci, jež bude muset v nahromaděných a po léta neřešených problémech žít, a to na mnohem nižší životní úrovni, než na jakou byla u svých rodičů zvyklá. Nechci malovat čerta na zeď, ale právě tady vidím zárodek velké frustrace, jež může jednou vyvolat vlnu obdobných násilných činů, jako byl ten v Uh. Brodě.

policejni-zakrok-po-strelbe-v-uh.-brode.jpg

Kdy začnou padat hlavy?

Shrneme-li si dosud známá fakta, není pro nečinnost a laxnost policejních sil při zákroku v Uh. Brodě žádná omluva. Jsou jen výmluvy těch, kteří měli konat, ale nekonali. Nejedná se pouze o selhání několika řadových policistů, „pěšáků“ na ulici, nýbrž o selhání celého systému, na němž je Policie ČR vybudována.  A to je velmi vážná věc.

Řešení, které se jako jediné možné nabízí, je okamžitá rezignace krajského policejního ředitele ve Zlíně J. Tkadlečka, který byl a je bezprostředně nadřízen uherskobrodským policistům, jakož i odstoupení policejního prezidenta T. Tuhého a ministra vnitra M. Chovance, jenž je jeho nadřízeným. To je první krok, který bude nutno učinit poté, kdy bude vyšetřování celého případu masové vraždy v Uh. Brodě uzavřeno.

Ve vedení Policie ČR by po masakru z 24. 2. 2015 neměl zůstat kámen na kameni, a to doslova a do písmene. Odejít by měli všichni ti, kdož mají na svědomí, že dnešní policie je vnímána občany našeho státu jako sbor neschopných individuí, který vzdor svému heslu na policejních automobilech občanům nejen nepomáhá a nechrání je, ale spíše je obtěžuje a šikanuje.

Zbyrokratizovaný moloch státní policie nepotřebuje více příslušníků ani více peněz, i když po tom volají jak policejní šéfové, tak i ministr vnitra. Potřebuje však lepší výběr uchazečů o toto povolání a především schopné policejní vedení, v němž nebude místo ani pro všelijaké „kamarády“, ani pro bývalé příslušníky StB, Pohotovostního sboru SNB, Pohraniční stráže ČSA, Lidových milicí či dalších ozbrojených složek předlistopadového režimu. U demokratické Policie ČR nemohou působit ani absolventi totalitní Vysoké školy SNB či podobných učilišť v bývalém SSSR.

Až dosud jsem se domníval, že tuto trapnou kapitolu, spojenou s očistou policejního sboru, máme již dávno za sebou, ale zdá se, že ne všude tomu tak je. Proto bude nutno tyto osoby propustit, a to bez výsluh. Teprve pak bude dost peněz ve státním rozpočtu i pro sociální oblast, kde peníze zoufale chybí: pro důchodce, osamělé matky s dětmi i pro lidi zdravotně postižené.

Nepotřebujeme „bobtnající“ policii, ale policejní sbor, složený z nebojácných, fyzicky zdatných a charakterově pevných mladých mužů, kteří neutečou z místa činu, ale operativně zasáhnou tam, kde bude třeba. K tomu je ovšem nezbytně nutné také nové vedení Policie ČR. Nemohou jej představovat obtloustlí policejní důstojníci, kteří se stěží vejdou do uniformy a jimž by každý zloděj či pachatel se zbraní v ruce utekl. Teprve po odchodu všech, kteří tato kritéria splňují, bude možno začít budovat policii novou a lepší, než je ta současná.

Ale neházejme vinu jenom na policisty. Za katastrofální stav, v němž se tento sbor nachází, může celá politická reprezentace, která se tu vystřídala během uplynulých 25 let, a to napříč politickým spektrem, členové obou komor Parlamentu ČR, všechny vlády i další vysocí úředníci. Ve skutečně demokratickém a právním státě by všichni skončili na lavici obžalovaných. Taková představa je zatím u nás jako ze světa science fiction. Jak dlouho ještě?

8. 3. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Ilustrační fotografie:

  1. Panoráma Uherského Brodu
  2. J. A. Komenský, nejslavnější rodák z Uh. Brodu
  3. Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie
  4. Restaurace Družba v Uh. Brodě
  5. Petr Gabriel – svědek, který masakr přežil
  6. Policisté před restaurací Družba
  7. Pietní místo poblíž restaurace
  8. Uherský Brod (Masarykovo náměstí)
  9. Radnice v Uh. Brodě
  10. Muzeum J. A. Komenského
  11. Policejní zákrok po střelbě v Uh. Brodě

(Pokračování)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář