Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prosba o modlitbu – František Růžička

18. 3. 2017

Pečovatelé prosí o modlitbu, neboť stav kardinála Miloslava Vlka se prudce zhoršil. Tato zpráva byla vydána 17. února tohoto roku PROSTŘEDNICTVÍM SDRUŽENÍ Cesta 121 a následně oznámena sdělovacími prostředky. Věřící se pak soukromě i společně při bohoslužbách za pana kardinála modlili.

Nemoc pana kardinála se přihlásila na jaře 2016, ke zhoršení došlo v období Vánoc a zlá diagnóza (plicní nádor s metastázami) byla oznámena krátce po Novém roce. Chemoterapie byla nemocnému poskytnuta v jedné z pražských nemocnic; část své nemoci trávil v karlínské farnosti. Koncem měsíce ledna pan kardinál telefonicky hovořil s papežem Františkem, poděkoval také ještě svým věřícím. V sobotu 18. března 2017 bylo oznámeno, že cesta pana kardinála po této zemi byla zakončena. Zemřel ve věku nedožitých 85 let. Arcibiskupství pražské vyzvalo všechny věřící k modlitbě za tohoto zemřelého služebníka Církve.

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v Líšnici nedaleko Milevska. Po maturitě pracoval jako dělník. Po základní vojenské službě vystudoval archivnictví a v roce 1968 přijal kněžské svěcení. Sedmdesátá léta strávil ve farnostech na Šumavě a ve středočeském Rožmitálu pod Třemšínem, kde jej mnozí poznali jako výtečného kazatele. Zde v roce 1978 přišel o státní souhlas s výkonem kněžské činnosti. Poté se živil jako umývač výkladních skříní v Praze. Ve svých vzpomínkách často uváděl, jakým způsobem zpovídal věřící, např. na ulici, neboť jako kněz i nadále působil ilegálně.

Státní souhlas mu byl vrácen v lednu 1989, o což se velice zasloužil tehdejší kapitulní vikář Josef Kavale, později jmenovaný jako čestný apoštolský protonotář. O rok později byl jmenován desátým českobudějovickým biskupem, v roce 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem a v roce 1994 kardinálem. Prezident republiky Václav Havel mu v roce 2002 propůjčil Řád T. G. Masaryka. V dubnu 2005 se pan kardinál účastnil konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. V únoru 2010 po své rezignaci odešel z čela katolické církve. V církvi ale i nadále aktivně působil.

Čest jeho památce!

František Růžička (České Budějovice)

p1360287.jpg

Září 2016 příjezd do Mirovic

p1360296.jpg

V zákristii před mší svatou

p1360299.jpg

p1360310.jpg

p1360332.jpg

Z bohoslužby v kostele sv. Klimenta

p1110355.jpg

Při zádušní mši za Mons. Josefa Kavale

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Milosrdenství verze 2.0-

( Petr Kubáč, 30. 3. 2017 16:52)

Úterý v 5:07 | Petr Kubáč - V naší rodině je pár příkladů tak bigotního katolicismu, že pak vůbec není těžké být absolutní ateista. Babička - katolička - diabetička - například neměla s polovzdělným polským farářem vyjasněno, jestli píchání inzulínu je porušení půstu, nebo ne a tak zemřela na cukrovku mnohem dříve než musela... V současné době však bydlím 100 metrů od největšího kostela ve Frýdku, 70 metrů od katolické charity a 50 metrů od fary, takže sledovat život věřících je snadné - téměř nevyhnutelné.

Zejména "charitní dům" - tedy sociální zařízení poskytující přístřeší "potřebným" divně rezonuje s mými zkušenostmi ze zdravotnictví a vede k otázkám, na které není snadné najít odpověď. Příklad : Venčím psy a vidím jak na zahrádce jeptiška ve věku hodně přes 70 okopává záhony. Na lavičce za jejími zády sedí několik mužů - zjevných alkoholiků, kterým je kolem 40, krom následků chlastu a kouření - nezdá se, že by jim bylo něco více. Sedí a bohatě komentují jak to babině jde... V takovém okamžiku i jako ateista musím obdivovat trpělivost té ženy. Osobně bych opačným koncem motyky zmlátil ty borce všechny na jednu hromadu a pak je přinutil kopat a ještě jim stopkami určoval normu.
100 metrů opačným směrem máme Kaufland - nedávno jsem viděl jinou podivnou scénu - asi 50 letá jeptiška tam kupovala klasický "nákup alkoholiků" : 3 rohlíky ("aby se neřeklo") + 3 láhve vodky + 5 "krabičáků" červených + 5 bílých + spoustu PET flašek nejlacinějšího piva atd.... Okamžitě jsem si pomyslel "HA - tak přece jenom má milosrdenství a z něho vyplývající frustrace své limity, které je nutno řešit chlastem". Jenomže jeptiška nevypadala jako alkoholička a navíc začala každou "dávku" rovnat na pás u pokladny odděleně a navíc každý "nákup" platila z jiné peněženky. Takže mi okamžitě došlo, že věc se má úplně jinak. Někteří "potřební" obyvatelé charity jsou natolik rozchlastaní, že pokud se dostatečně a pravidelně nenapijí hrozí delirium tremens - alkoholový abstinenční syndrom.
Se ztracenými existencemi v charitě se tedy zachází stejně jako se ztracenými existencemi ve špitále - dá se jim jejich dávka chlastu, "aby byl od nich pokoj". Milosrdenství ? Cynismus ? Ve zdravotnictví si alespoň nemusíme "špinit ruce porušováním léčebného režimu", protože chlast alkoholikovi "nenápadně" nosí příbuzní. Taky cynismus ?? Chlastáš ? Odevšad tě vyhodili, proto žiješ v charitě ? Asketická jeptiška nakoupí 30 kilo chlastu, které ve dvou obrovských taškách vleče ožralům až k posteli. Je to tak správně ?
Takové otázky se netýkají jenom alkoholismu. Problém by se daleko obecněji dal formulovat jako : jak moc má společnost lidem znepříjemňovat "nekonstruktivní chování" ? Mají feťáci předčasně umírat ? Mají alkoholici skončit pod mostem ? Mají líní trpět nouzí ? Oficiální dnešní odpověď je "NE". Problém že v tom případě se naruší zpětná vazba : "jak kdo žije, tak taky umře" a tudíž negativa neřádného života jsou oslabena, proto bude "nekonstruktivně se chovajících" přibývat. Opačný postup : Máme hájit svobodu ? Včetně svobody se zničit ? Máme "ochraňmovat slabé" ? Státní buzerací ? Zdá se, že i katolická církev, navzdory staletým zkušenostem z nuzných časů, má tyto věci vyřešeny pouze verbálně a nikoliv prakticky. A vůbec - kdo byli "potřební" třeba v roce 1817, nebo 1917 ? A kupovaly jim tehdy řádové sestry chlast ?
Jako už mnohokrát bych si dovolil upozornit, že pokud dnes "z ohleduplnosti" netrestáme "bludné ovce" - možná tím připravujeme něco jako zhroucení společnosti a genocidu na principu kolektivní viny, daleko horší než občasné delirium chronického alkoholika.

Dvě význačné osobnosti

(Bořivoj Holínek, 19. 3. 2017 8:43)

V jednom týdnu si Pán Bůh k sobě povolal dvě význačné osobnosti.

Počátkem týdne pana Antonína Bělohoubka a ke konci týdne kardinála Miloslava Vlka. Mezi vlastnosti, které měli jmenovaní společné, bezesporu mj. patří žití v pravdě, čest, láska k bližnímu a touha po svobodě.

Oba jsem znal a za oba modlitbou vyprošuji radostné spočinutí v náruči Boží...

Čest jejich památce!