Jdi na obsah Jdi na menu
 


Babišův populismus a cynismus nezná hranic

19. 3. 2018

Motto: „Babiš dostal strach, že by mu Ondráček taky nabančil obuchem po hrbatých zádech a kuním ksichtu.“ (Z diskuse na internetu)

Babiš to v pondělí 5. 3. 2018 prohrál…

Jak už to tak bývá, hlavní aktér to obvykle neví a dozvídá se o tom až jako poslední. Navzdory tomu, že A. Babiš stále ještě disponuje zatím bezkonkurenčním týmem lidí, kteří se mu starají o PR a marketing. Jsou to političtí prostituti, kteří jako typické krysy utečou mezi prvními, až se Babišův „Titanik“ začne potápět. Už nabírá vodu, ale na horní palubě, mezi „vyvolenci“ velkého šéfa, se stále ještě tančí…

Nedávno jsme si připomněli 70. výročí tzv. Vítězného února 1948. Když se tak dívám na to, jak si premiér v demisi, připravující sestavovaní své druhé vlády, u níž není vzhledem k současným událostem vůbec jisté, že někdy vznikne, připadá mi podobnost Babišova chování s diletantskými kroky poválečných čs. demokratických politiků Gottwaldovy vlády jako „přes kopírák“.

Také oni si byli jisti svou pevnou pozicí, protože ta vycházela, jak jinak, z výsledků voleb, a podceňovali možná rizika vývoje. Pak se jim to stalo osudným. V podobné situaci je dnes Babiš: jistého nemá nic a může skončit ze dne na den. Nebudou k tomu potřeba ani ilegálně vytvořené Lidové milice. Stačí pár tisícovek demonstrantů na náměstích a ulicích našich měst.

Budu naprosto upřímný a objektivní: Komunisté v tom tehdy uměli chodit a tzv. mimoparlamentní formy politického boje jim šly skvěle. Sociální demokraté, kterým KSČ začala po r. 1921 systematicky odčerpávat voliče (podobně to dnes dělá ANO 2011 ve vztahu k ČSSD a KSČM), to kdysi uměli taky, zvláště když prosazovali všeobecné hlasovací právo (1905-07), jenže pak zlenivěli a nechali se nalákat do tzv. Velké pětky, jež představovala další, neoficiální pilíř demokratické moci v předmnichovské ČSR.

─────

V letošním roce je naše politika determinována zvláštní symbolikou. Máme tu zase po letech tzv. osmičkový rok (1918, 1938, 1948, 1968). Rok plný historických paralel a obtížně vysvětlitelných „náhod“. Paralela mezi rokem 1948 a 2018, o níž se v posledních týdnech tolik mluvilo a psalo, vůbec není nějakým novinářským klišé nebo pseudohistorickým výmyslem. Je to realita. Pro někoho velmi nepříjemná, protože mu může zhatit jeho mocenské plány.

Podobně jako si dnes počíná A. Babiš, choval se před 70 lety předseda národních socialistů ‒ Dr. P. Zenkl. Ve dnech únorové vládní krize 1948 místo toho, aby seděl ve svém pražském úřadu, objížděl voliče a spoléhal na loajalitu stranického kolegy – prezidenta Dr. E. Beneše. Ten byl již v té době vážně nemocen (po několika mrtvicích) a nebyl schopen odolávat soustředěnému tlaku komunistů v čele s K. Gottwaldem.

Slovenský oligarcha A. Babiš se po říjnových parlamentních volbách 2017 rozhodl udržet si politickou podporu prezidenta M. Zemana tím, že se bude řídit jeho radami. I těmi špatnými a sebezničujícími. Proto v době, kdy byly již ohlášeny veřejné protesty proti Z. Ondráčkovi (navrhovaný za předsedu kontrolní komise pro GIBS), ale i proti Babišovi samotnému, rozhodl se navštívit jeden z prvních regionů – Zlínský kraj. (Tam své „spanilé jízdy zahajoval v roce 2013, po svém zvolení prezidentem republiky, také M. Zeman.)

Kdyby Babiš tušil, co se mezitím „semele“ v Praze, kde se vždy v minulosti rozhodovalo o dalším politickém směřování země, seděl by raději ve Strakově akademii a hlídal si svou premiérskou „sesli“. Právě tímto neuváženým krokem znovu potvrdil, že je v politice nováčkem, který vůbec netuší, o co se v nejvyšších patrech politiky hraje.

Škoda, že se neporadil se slovenským premiérem R. Ficem, svým krajanem, který je mnohem protřelejším profesionálem. Ukazuje se, že ve složité situaci, která nastala po nedávné vraždě mladého novináře a jeho snoubenky, mu ani jeho zkušenosti nepomohou. Vývoj zašel příliš daleko a všichni kromě Fica a Kaliňáka již vědí, že to „projel“ na celé čáře a že brzy půjde „od válu“. To se v politice stává i mnohem větším profesionálům. Žádný z vrcholných představitelů moci, není-li doživotním diktátorem, si nemůže být jist svým postavením. Konec může přijít kdykoliv – z hodiny na hodinu.

Situace na Slovensku je v mnohém poučná i pro pochopení poměrů u nás. Někdejší schopný premiér, sršící energií i nápady, se v posledních dvou letech dostal do vleku událostí a ty ho nakonec „převálcovaly“. I takové věci se v politice stávají. Stačí připomenout jiného Slováka, A. Dubčeka, jenž se již pár měsíců po instalaci do čela KSČ v lednu 1968 dostal do situace, že vývoj byl rychlejší než jeho schopnosti na něj reagovat. Pak už mu nebylo pomoci a poměry v zemi přijely „zachraňovat“ sovětské tanky (srpen 1968).

Pro Fica, bývalého komunistu a zdatného populistu i manipulátora, který si hraje na levičáka, ale je napojen na mafiánské struktury v zákulisí, je příznačné to, co vidíme i u českého prezidenta M. Zemana: politický „veletoč“ od krajní levice až po krajní pravici (neonacismus). Proto si s Ficem tak dobře rozumí. A také s Okamurou, Babišem i Filipem.

Fico se dnes dostal do nezáviděníhodné pozice, která vbrzku čeká i Babiše, až přijde čas, kdy bude muset z politiky odejít. Na politickou krizi, jež zmítá Slovenskem, zareagoval slovenský premiér jako hysterická panička, která přistihla manžela „in flagranti“. Fico obvinil amerického Žida maďarského původu G. Söröse z toho, že se pokouší na Slovensku o další „Majdan“. (Totéž můžeme brzy čekat u nás od Babiše i Zemana. Možná se přidá i Okamura s Filipem. Opět to bude jako „přes kopírák“.)

─────

Dne 5. 3. 2018, ve výroční den 65. výročí úmrtí sovětského diktátora J. V. Stalina (vl. jménem Džugašvili), nám veřejnoprávní ČT, ale i řada internetových serverů zprostředkovala záběry ze zaplněného Václavského náměstí v Praze. Nebylo sice tak plné jako v listopadu a v prosinci 1989, ale i to stačilo, aby bylo možno prokázat, že současný neradostný vývoj u nás není demokraticky smýšlejícím občanům lhostejný.

Dostatečně hlasité byly i vzkazy účastníků shromáždění, adresované Z. Ondráčkovi, A. Babišovi, ale i M. Zemanovi. Však na ně J. Ovčáček, jako poslušný pejsek pana prezidenta, pohotově zareagoval: zcela zmateným sdělením, že lidé útočí proti „zasloužilému disidentovi“ M. Zemanovi. Kdepak disident! Tím nikdy nebyl, i když to pokrytecky tvrdí. Vždy to byla jen obyčejná loutka ve službách Kremlu a v posledních letech i Pekingu.

Babiš po pondělku 5. 3. 2018 raději mlčí a tváří se, že o protestech proti své osobě nic neví. I tak se lze vypořádat s nepříjemnou realitou. Je jen otázka, zda mu to bude něco platné. Být na jeho místě, začal bych balit svých pět švestek a potichu se z „Česka“ vytratil. Až ho bude rozhořčený dav lynčovat, bude už pozdě na útěk. Vždyť z lynče obvinil v PS dne 6. 3. 2018 pondělní demonstranty samotný Z. Ondráček, který raději na svou funkci rezignoval. Asi pochopil, že tudy cesta nevede a nepovede.

Navrhnu jinou cestu: zákaz KSČM jako nedemokratické strany a zabavení jejího majetku jako náhrady za škody, které před rokem 1989 KSČ, předchůdkyně dnešní KSČM, způsobila občanům Československa. Bude to jen symbolické gesto, protože faktické škody jsou nevyčíslitelné.

Bouřlivou atmosféru, jakou Václavák již dlouho nezažil, nejlépe dokládají nápisy na transparentech i skandování některých hesel: „Máme toho dost!“, „Hanba“, „Babiš na hrad Mírov“, „Se sametem bolševika nevymetem“, „Babiše už nechceme“, „Bureše do koše a Miloše taky“, „Komouše zakázat“ nebo „Stop komunistům a estébákům“. Žádné pacifistické heslo V. Havla: „Nejsme jako oni.“ Na to by už dnes nikdo neslyšel. Rétorika za posledních 28 let nejen zhrubla, ale stala se i důraznější. Národ prozřel. To je dobrá zpráva.

Zkrátka: shromáždění na Václavském náměstí v Praze, ale i v dalších městech po celé republice ukázala, že situace je vážná a že by ji momentální držitelé moci neměli podceňovat. Lidi nejsou doopravdy hloupí a nenechají se jen tak oblbnout Babišovými koblihami ani jeho sebepropagandou na Facebooku. Nebude na to stačit ani deset Prchalů a dalších Babišových mediálních poskoků. Po demonstraci z 5. 3. 2018 začínají „obracet“ i Babišovi presstituti z MF Dnes i z Lidových novin. Titanik s nápisem „ANO 2011“ se začíná potápět…

Kdo něco ví o politice, ten jistě tuší, že jedním shromážděním na hlavním pražském náměstí, kudy procházely dějin, to nekončí. Je to jen začátek. Podobný tomu z listopadu 1989. Mocní by se měli začít bát. Zvoní jim totiž umíráček. Babiš, který se umí točit ve větru jako korouhvička, to jistě tuší a i on už se začíná bát. Ondráčkova rezignace signalizuje, že i komunisté, jimž po volbách z října 2017 nebývale narostl hřebínek, zařadili „zpátečku“. V jejich případě bude hůř. Hrozí, že tato strana bude zakázána. Je třeba napravit chybu, jíž se v roce 1990 dopustil V. Havel.

●●●

Uspěchaná Babišova návštěva Baťova rodného kraje

Na rozdíl od jiných sdělovacích prostředků, které se omezily jen na pár údajů, se cestě českého premiéra a jeho kabinetu do Zlínského kraje zlinsky-mrakodrap--21.budova-.jpgvěnují jen „Parlamentní listy“. (ParlamentníListy.cz, 6. 3. 2018, 6:50) Třebaže se jedná o údajně dezinformační a proruské internetové periodikum, jehož vlastníkem je moravský oligarcha I. Valenta (v těchto dnech prý zakoupil slovenský deník „Pravda“), jeho zpravodajství se vyznačuje tím, že je obsáhlé a pohotové. V tom překonává dokonce i předlistopadové komunistické „Rudé právo“.

Jak můžeme z článku s několikařádkovým titulkem (Pozn. 1) zjistit, jeho podstatou bylo informovat o Babišově setkání s jeho velkým příznivcem – zlínským hejtmanem J. Čunkem (KDU-ČSL), bývalým starostou Vsetína, který proslul svým „řešením“ problematiky Romů. Jinak mají tito pánové, exkomunista Babiš a lidovec Čunek, společnou jednak spolupráci svých stran v Národní frontě, jednak trestní kauzy, s nimiž se potýkali/potýkají. Dost důvodů, aby se mohli kamarádit.

Nejsem sám, kdo tvrdí, že oba patří do vězení: Čunek „lochu“ unikl díky napojení na tzv. justiční mafii. Babiš se pokouší o totéž ovládnutím bezpečnostních složek prostřednictvím GIBS. Původní plán spočíval v tom, že bude odstraněn M. Murín z čela GIBS a nahrazen někým loajálnějším; do vedení kontrolní komise PS pro GIBS měl být schválen komunista Z. Ondráček, což se nepodařilo. Plán tak dostal vážnou trhlinu. Proto se Babišův Titanik začíná potápět. Zatím mu jeho záměry ohledně torpédování trestního stíhání nevycházejí. Pro naši demokracii je to dobrá zpráva.

Babiš si během krátkého pobytu ve Zlíně nemohl nepovšimnout toho, že i tady, v krajském městě, nejsou jen samí jeho příznivci. Občané, shromáždění u sochy T. G. Masaryka, Babišovi důrazně vzkázali: „Nejsme tvoji lidi!“ To je slovo do pranice, protože Zlín (po r. 1949 Gottwaldov) patříval až do roku 1989 k tradičním baštám komunistů.

Vím o tom své, protože ze Zlína pocházím a leccos pamatuji. Například to, jak zmíněnou sochu místní soudruzi jednou v noci (přesné datum si již nepamatuji) v roce 1973 nechali odstranit (zbyl tam jen podstavec). Dotyčnou sochu pak polistopadoví „demokraté“, namnoze jen „převlečení“ bývalí komunisté, znovu slavnostně instalovali dne 7. 3. 1990 – dokonce za přítomnosti prezidenta V. Havla. Ten stihl ještě týž den odhalit Masarykovu sochu také v jeho rodném Hodoníně. Tak převratná to tenkrát byla doba. Letošní pokládání věnců k lánskému hrobu T. G. Masaryka byl ze strany M. Zemana i A. Babiše jen ryzí populismus – po několika letech ignorování Masarykovy památky. Jen blbec by nepochopil, oč tu běží.

Co se týká J. Čunka, ale i současného zlínského primátora MUDr. M. Adámka, někdejšího ředitele Baťovy nemocnice ve Zlíně, oba se narodili ve Vsetíně, další komunistické baště valašského regionu. Odtud pocházel například nechvalně proslulý stalinistický „sekerník“ a odpudivý normalizační komunista B. Klícha, zapletený na přelomu 40. a 50. let 20. století do událostí kolem únorového převratu 1948, či sociálně demokratický kolaborant s komunisty – E. Erban. Podobných figurek by se dalo vyjmenovat víc, ale to dnes již není důležité. Valašsko bylo vždy zaostalým krajem – od nepaměti.

Ani jeden z výše zmíněných pánů, Čunek a Adámek, tedy nemá se Zlínem nic společného – kromě svých dnešních funkcí. Osobně se divím tomu, že občané Zlína něco takového dovolili. Jako by neměli dost svých osobností, které zůstaly Zlínu věrné po celý život. Za všechny uvedu alespoň jedno jméno: cestovatele Ing. Miroslava Zikmunda, který ve Zlíně žije od svého návratu z první výpravy do Afriky a Latinské Ameriky (1947-50); ve volbách v r. 1990 byl jedním ze zvolených kandidátů OF do Federálního shromáždění ČSFR.

To, co popisuji na příkladu krajského města Zlína, se daleko naléhavěji týká našeho hlavního města – Prahy. Tam se primátorkou stala nominantka ANO 2011, Slovenka A. Krnáčová. Větší ostudu si lze jen stěží představit. Je to znesvěcení tohoto úřadu na celých tisíc let existence Prahy. I to mimo jiné potvrzuje, do jak hluboké politické a morální krize se naše společnost za 28 let od Listopadu 1989 dostala. Hrůza a děs.

─────

Když už jsem se zmínil o pomníku T. G. Masaryka ve Zlíně, který původně stál před tzv. Masarykovými školami (dnes je na tomto místě nová budova patřící Univerzitě T. Bati od architektky E. Jiřičné), nemohu se nezastavit u jiné sochy, resp. pomníku s bustou prvního čs. prezidenta ve Vsetíně.

Původně tento pomník stál u Horní školy, kde byl poprvé odhalen v r. 1926. Během následujících desetiletí byl několikrát odstraněn a znovu instalován: na začátku německé okupace byl odstraněn, po válce znovu navrácen na původní místo; na počátku 60. let 20. století opět odstraněn a v době Pražského jara 1968 znovu slavnostně odhalen. Normalizační komunisté nechali bustu odstranit v r. 1975. Zpátky se vrátila až po změně komunistického režimu – v r. 1990, podobně jako v Hodoníně a ve Zlíně. Obdobný „cirkus“ je znám z řady dalších českých a moravských měst. Češi jsou přeborníci v tomto druhu „sportu“. Nikde jinde na světě se nic podobného neodehrává. Aspoň v něčem jsme „světoví“.

b.-perroutka--odhaleni-masarykova-pomniku-ve-vsetine.jpg

Popisek: Jedno z mnoha odhalení pomníku s bustou T. G. Masaryka ve Vsetíně – 7. 7. 1968. Fotografie zachycuje projev bývalého ředitele vsetínského muzea – RNDr. Bohumila Peroutky (1926-1969). Tentýž muž se o rok později, 28. 10. 1969, stal další z mnoha „živých pochodní“, které protestovaly proti sovětské okupaci a nástupu Husákovy normalizace. Dnes si na jeho jméno vzpomene málokterý obyvatel Vsetína, snad jen ti starší, kteří tu dobu zažili. Peroutka se upálil na nádvoří vsetínského zámku na Horním náměstí. Zemřel o dva dny později v místní nemocnici; pohřeb se konal 5. 11. 1969 v Olomouci.

─────

V průběhu návštěvy Zlínského kraje prý Babiš s Čunkem jednali také o dlouhodobě chátrající budově věznice v Uherském Hradišti, v níž by mělo vzniknout „Muzeum totality“. Při této příležitosti Čunek údajně prohlásil: „Co kdyby ten Ondráček (= Zdeněk, kandidát na předsedu komise pro kontrolu GIBS) s Grebeníčkem (= Miroslavem, bývalým předsedou KSČM), dva poslanci, tam zadarmo dělali průvodce?“

Musím hejtmana J. Čunka pochválit. Nejen za tento nápad, ale i za to, že odmítl financovat Zemanovy výlety po českých a moravských krajích, kterým ve své neskromnosti říká „setkávání s občany“; jsou placeny z peněz daňových poplatníků (včetně důchodců). Ať si to Zeman hradí ze svého statisícového měsíčního platu, nebo z peněz prezidentské kanceláře!

Čunkův nápad, týkající se Ondráčka a Grebeníčka, jen dokládá celkovou absurditu doby, v níž žijeme. Je to totiž právě A. Babiš, dnešní premiér ČR v demisi (= bez důvěry parlamentu) a bývalý agent StB, kdo se pokouší o opravu tohoto objektu a o jeho proměnu v „Muzeum totality“. Tvrdí, že o zvěrstvech, za něž nesli odpovědnost příslušníci StB v minulosti (včetně sadistických vyšetřovatelů z Uh. Hradiště), nic nevěděl. Podobně argumentovali mnozí Němci za války i po ní: prý nevěděli, že na území Třetí říše existují koncentrační tábory, v nichž jsou zabíjeni lidé (Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen aj.).

A proč by v plánovaném „Muzeu totality“ v uherskohradišťské věznici měl dělat Z. Ondráček spolu s M. Grebeníčkem průvodce? Je to opravdu „černý humor“ v podání našich politiků. U temperamentních povah by to bylo na facku. Grebeníčkův otec, Alois Grebeníček († 2003), v této věznici, kde byli vězněni a popravováni političtí vězni komunistického režimu, prováděl na těchto vězních „experimenty“ s použitím elektrického proudu. Prý to byl velmi účinný prostředek k tomu, aby se přiznali i k tomu, co nikdy nespáchali. Pak je mohli komunisté věznit i popravovat – podle libosti.

Jen tak pro zajímavost: Jedním z Grebeníčkových nadřízených v r. 1949 byl i mimořádně „zasloužilý“ komunistický zločinec (účastnil se i přípravy procesu s JUDr. M. Horákovou), škpt. Milan Moučka (1922-2009), bratr herce J. Moučky, známého soudruha Pláteníka z normalizačního seriálu „Okres na severu“. Nadřízeným A. Grebeníčka v uherskohradišťské věznici na přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy se zrůdné vyšetřovací metody uplatňovaly (dokonce bylo kvůli tomu provedeno šetření ze strany nadřízených orgánů), byl plk. Ludvík Hlavačka.

Podle svědectví A. Grebeníčka před inspekcí Ministerstva vnitra z r. 1956 měl Hlavačka za války problematickou minulost (na rozdíl od něj byl Grebeníček v koncentráku). Tuto skutečnost potvrdil i bývalý ministr vnitra R. Barák: podle jeho zjištění Hlavačka za války pracoval pro brněnskou a uherskohradišťskou úřadovnu Gestapa. Hlavačkovo jméno je spojeno ještě s dalším komunistickým „vynálezem“ – drátěnými zátarasy na hranicích, do nichž byl přiváděn elektrický proud o velmi vysokém napětí.

●●●

Babiš není Baťa, i když by jím rád byl…

Během Babišovy návštěvy ve Zlíně bylo celkově veselo a došlo i na zlínské Velké kino, které nechal v r. 1932 postavit T. Baťa (1876-1932). Je to jedno z největších kin nejen u nás, ale i v Evropě; původně se do něho vešlo až 2000 diváků. Toto kino je však již nějakou dobu mimo provoz – z důvodu rekonstrukce.

Na Babišovu námitku „Škoda, že nepožádal (o peníze na opravu kina) už před dvěma lety, než ho (= kino) zavřeli“ opáčil J. Čunek, evidentně z tohoto slovního ping-pongu, v němž si s Babišem tak náramně rozuměli (skoro by se to dalo přirovnat k forbínám V+W v Osvobozeném divadle), replikou, že primátor Adámek je stále na svobodě, nikoli ve vězení. V přítomnosti trestně stíhaného premiéra je to vtip skoro jako ze známé „soutěže o zlatou mříž“.

Také v tomto případě byli oba politici, Babiš i Čunek, v dobrém rozmaru a nad věcí, když si mohli dělat legraci z Ondráčka, Grebeníčka i Adámka. Jistě se to dotyční pánové/soudruzi dozvědí, protože u nás se nic natrvalo neutají, a zřejmě z toho nebudou mít radost. Aspoň budou vědět, na čem jsou. Babiš i Čunek se po tomto výkonu dozajista zařadí k smělým nástupcům M. Zemana: brzy budou chrlit jeden bonmot za druhým. Zemanovi to už moc nejde a potřebuje vystřídat někým mladším.

Zlínský aktivista a písničkář Ziggy Horváth označil právě probíhající Babišovu návštěvu Zlínského kraje za „populismus v krystalické podobě“. (Kdysi sem, do „svého“ města, rád jezdíval i K. Gottwald, po němž byl Zlín v r. 1949 pojmenován.) Došlo i na besedu premiéra Babiše se studenty z místní Univerzity Tomáše Bati. Výběr otázek byl prý, jak jinak u nedemokrata A. Babiše a jeho patolízalů, kteří ho všude obklopují, zrežírovaný tak, aby se premiér nedostal přímo do kontaktu s diskutéry. Čili: diskuse „zprostředkovaná“, vynález našich postkomunistů. O žádnou diskusi v pravém slova smyslu samozřejmě nešlo. Kde by se tu vzala?!

K tomu jen malá poznámka: Je to totéž, co jsem kdysi jako novinář zažíval na mítincích V. Klause (ODS) v 90. letech 20. století. Otázky se psaly na lístečky, z nichž pak Klausovi „lidé“ (= podržtaškové) vybírali jen to, co se jim hodilo do krámu. Ostatní lístečky putovaly do koše. Staří Římané by to označili takto: „Nic nového pod sluncem“ (Nihil novi sub sole). Ani pod tím zlínským…

Babiš se často odvolává na prvorepublikového podnikatele J. A. Baťu. Mezi Baťou a Babišem je ovšem propastný rozdíl. Zatímco J. A. Baťa (1898-1965) i jeho starší nevlastní bratr T. Baťa (1876-1932) se zasloužili o vybudování a nebývalý rozvoj původně malé obuvnické firmy a o její přeměnu v koncern s filiálkami po celém světě, je Babiš jen ekonomickým a politickým „predátorem“, který žije z dotací – domácích i evropských. Své podnikatelské „impérium“ (holding Agrofert) buduje způsobem „požírání“ firem, jež se ocitnou v problémech a které se nedokáží bránit. 

Tento rozdíl je natolik propastný, že fakticky tyto dva typy podnikatelů nelze srovnávat. Není totiž co srovnávat. Jak politika, tak i podnikání se neřídí jen ekonomickými zákony a platnou legislativou, nýbrž i etikou. Není možné chovat se jako v divoké přírodě, v pralese nebo v džungli, kde si může predátor dovolit zakousnout to zvíře, které chce. Ke krocení predátorských choutek slouží v lidském společenství zákony. A ty se vztahují na každého jedince, tedy i na Babiše. Bez ohledu na to, zda se mu to bude, či nebude líbit. Je to lhostejné. Babiš má smůlu.

●●●

veznice-v-uh.jpg

Čest památce popravených protikomunistických odbojářů z věznice v Uherském Hradišti!

Velké kino ve Zlíně, o němž byla zmínka v předchozích řádcích, se krátce po nástupu komunistů k moci stalo místem jednoho z prvních politických monstrprocesů proti tzv. nepřátelům lidu. V květnu 1950 se zde uskutečnilo soudní přelíčení s odbojovou skupinou „Světlana-Makyta“, kterou zorganizoval agent-provokatér StB Josef Vávra-Stařík (1902-1953), původní profesí učitel, za války partyzán a po jejím skončení první „revoluční“ předseda MNV ve Zlíně (zvolen 12. 5. 1945).

Tento bývalý spolupracovník Gestapa a SD (= Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS a NSDAP) patřil k nejtragičtějším postavám protinacistického a protikomunistického odboje. Zatímco on se angažoval v organizování sítě odbojářů „Světlany“ na východní Moravě, podobnou „špinavou“ práci v oblasti na sever od Zlína prováděl jiný agent Gestapa a pozdější spolupracovník StB – František Foukal (1917-1989). (O tomto „partyzánovi“ lze najít další informace v článku „70. výročí vypálení Prlova, 1. část, SN č. 4/2015, vloženo 22. 4. 2015, ZDE.)

sadisticti-vysetrovatele-stb-z-uh.-hradiste.jpgTento muž zase „organizoval“ odbojovou skupinu „Hory Hostýnské“. Zatčení a uvěznění odbojáři poté končili buď na šibenici, nebo byli dlouhá léta vězněni. Dostali se do nechvalně známé věznice v Uh. Hradišti, která sloužila pro potřeby tehdejšího Gottwaldovského (dříve Hradišťského) kraje a jež se „proslavila“ používáním krutých vyšetřovacích metod tamějších estébáků. K největším sadistům prý patřil čtyřlístek: Grebeníček, Holub, Vala a Višinka.

V roce 1950 byli Státním soudem v Gottwaldově (dříve: Zlín) odsouzeni k smrti oběšením tito členové skupiny „Světlana-Makyta“: R. Lenhard († 24. 10. 1950), A. Janošík († 29. 10. 1950), J. Matúš († 29. 8. 1953) a F. Mana († 24. 10. 1950). Týž Státní soud v Gottwaldově poslal v r. 1951 na šibenici také čtveřici odbojářů ze skupiny „Hory Hostýnské“: M. Pospíšila († 4. 9. 1951), J. Čubu († 4. 9. 1951), V. Rajnocha († 4. 9. 1951) a S. Bakalu († 4. 9. 1951).

Přímo ve věznici v Uh. Hradišti bylo popraveno pět odsouzených: R. Lenhard, F. Mana, A. Janošík, A. Šimara a K. Zámečník. Ostatní byli oběšeni v Brně na Cejlu nebo v Praze na Pankráci. Jména vězněných, popravených a zemřelých během vyšetřování v uherskohradišťské věznici jsou uvedena na pomníku, jenž stojí nedaleko chátrající budovy věznice, postavené ještě za dob Rakouska-Uherska (1891-1897).

pomnik-politickym-veznum-uh.-hradiste.jpg

Sadističtí vyšetřovatelé StB z věznice v Uh. Hradišti se podle vzpomínek svědků obzvláště vyřádili na 32letém kpt. R. Lenhardovi, který byl za války členem partyzánské brigády J. Žižky. Ta operovala v rozsáhlém prostoru Hostýnských a Vsetínských vrchů, jakož i v oblasti Vizovické vrchoviny ‒ jižního Valašska.

Podle tvrzení svědků byl Lenhard nelidským způsobem týrán a mučen elektrickým proudem. Těsně před popravou byl po mnohaměsíčních výsleších již v tak zuboženém stavu, že se na to nemohl dívat ani úředně přidělený prokurátor Dr. Handl, jenž byl přítomen u popravy. Lenhard prý musel být přinesen až pod šibenici na nosítkách. Během „úředního výkonu“ (tak komunisté nazývali popravu, podobně eufemisticky pojmenovávali nacisté totéž výrazem „zvláštní zacházení“; a pak že nacismus a komunismus nemají nic společného!) mu údajně úplně zešedivěly vlasy.

Tato fakta uvádím úmyslně, aby bylo zřejmé, k jakým zvěrstvům tehdy v uherskohradišťské věznici docházelo. Zprávy o krutých vyšetřovacích metodách se brzy dostaly i za zdi věznice. Již počátkem roku 1949 se stížnostmi na nelidské zacházení s vězni, kteří tímto způsobem byli nuceni k doznání i toho, co neudělali, zabývaly orgány prokuratury v Brně. (O tom podrobněji v článku „Svědectví o zločinech komunismu“ – viz rubrika: SN v PDF ke stažení, vloženo 18. 7. 2016, ZDE.)  

Případ R. Lenharda nebyl u nás v té době ojedinělý. Komunisté, kteří po r. 1945 ovládli mocenské posty a zvláště bezpečnostní složky a justici, si vybíjeli zlost a dávali průchod svým bestiálním choutkám zejména vůči statečným mužům, nekomunistům, kteří se nebáli postavit na odpor jak nacistům, tak i komunistům. Situace byla navíc nepřehledná i po stránce politické. Ke komunistům se totiž po r. 1945 přidalo mnoho kolaborantů s nacisty, bývalých agentů Gestapa i dalších zpravodajských služeb Třetí říše. „Gestapismus“ vyšetřovatelů StB byl motivován mimo jiné strachem z možného prozrazení této kolaborace.

Dodnes spolehlivě neznáme jména všech agentů Gestapa u nás. Část z těchto seznamů získali Američané při vyzvednutí tzv. Štěchovického archivu; část jmen „vymlátili“ ze zajatých gestapáků pracovníci NKVD a Směrše hned v prvních dnech května 1945, kdy jednotky II. ukrajinského frontu osvobozovaly jižní a východní Moravu. Někteří z těchto dekonspirovaných agentů Gestapa byli následně „převerbováni“ do služeb NKVD nebo StB.

Naše tajná politická policie „vytěžovala“ i uvězněné a v uranových lágrech pracující gestapáky a od nich získávala kompromitující informace o vedoucích funkcionářích KSČ. Sověti prý věděli o tom, že A. Novotný, A. Čepička či V. Široký patřili k agentům Gestapa. Zdá se, že jim to příliš nevadilo a že to nijak neohrozilo ani politickou kariéru těchto soudruhů.

─────

V níže uvedeném seznamu popravených vězňů z Uh. Hradiště chybí jméno Josefa Matúše (narozen 7. 12. 1921, popraven 29. 8. 1953), který byl vězněn a oběšen v Praze na Pankráci. Na následky krutých metod vyšetřování zemřeli ve věznici v Uh. Hradišti dva členové odbojové organizace „Světlana-Jeseník“: Karel Strbík († 16. 9. 1950) a Josef Leskovjan († 28. 5. 1951).

Je důležité, abychom si tato fakta v souvislosti s nedávným 70. výročím „Vítězného února 1948“ připomínali. Události posledních týdnů, během nichž naši nezreformovaní komunisté znovu odhalili své staré, známé, bolševické ledví, potvrzují, že na nic nezapomněli a že se nic nového nenaučili. Jsou to pořád ti stejní komunisté, o nichž se v tomto sloganu praví: „Komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly.“  Případ Z. Ondráčka nás nenechává na pochybách, že tomu tak stále ještě je.

Proto nastal čas, aby byla KSČM zakázána a její majetek konfiskován.

O demokracii nestačí jen jalově řečnit. Pro její obranu a další rozvoj je nutno dělat i nepopulární kroky. Kdyby je totiž před 70 lety udělal tehdejší prezident republiky Dr. E. Beneš, mohli jsme si ušetřit jak čtyřicetiletou vládu „prodloužené ruky Moskvy“, tak i dnešní cirkus okolo Babiše a Ondráčka.

10. 3. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

  1. Viz:  https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/-Psal-jsem-Horackovi-ze-SPD-a-KSCM-zvolili-lidi-A-on-mlci-Andrej-Babis-popojizdel-s-Cunkem-a-zdalo-se-ze-na-demonstranty-kasle-Byli-jsme-s-nim-526893

●●●

Jména popravených účastníků III. odboje, kteří byli odsouzeni v Uh. Hradišti:

● Zikmund BAKALA, * 12. 6. 1925, popraven 4. 9. 1951, Praha-Pankrác

● Josef ČUBA, * 29. 10. 1893, popraven 4. 9. 1951, Praha-Pankrác

● Antonín DANĚK, * 24. 4. 1927, popraven 14. 10. 1950, Brno-Cejl

● Karel DANĚK, * 29. 9. 1923, popraven 14. 10. 1950, Brno-Cejl

● František DVOŘÁK, * 13. 10. 1923, popraven 14. 10. 1950, Brno-Cejl

● Luděk FAJKUS, * 20. 7. 1925, popraven 16. 6. 1953, Praha-Pankrác

● Antonín JANOŠÍK, * 26. 7. 1926, popraven 29. 10. 1950, Uh. Hradiště

● Rudolf  LENHARD, * 12. 1. 1918, popraven 24. 10. 1950, Uh. Hradiště

● František MANA, 22. 10. 1910, popraven 24. 10. 1950, Uh. Hradiště

● Miloslav POSPÍŠIL, * 6. 8. 1911, popraven 4. 9. 1951, Praha-Pankrác

● Vladimír RAJNOCH, * 8. 3. 1925, popraven 4. 9. 1951, Praha-Pankrác

● Tomáš RUMÍŠEK, * 21. 5. 1923, popraven 6. 5. 1953, Praha-Pankrác

● Alois ŠIMARA, * 14. 3. 1921, popraven 27. 4. 1951, Uh. Hradiště

● Jaroslav VETEJŠKA, * 14. 5. 1926, popraven 27. 4. 1951, Uh. Hradiště

● Jaromír VRBA, * 1. 7. 1920, popraven 19. 12. 1950, Brno-Cejl

● Karel ZÁMEČNÍK, * 8. 7. 1923, popraven 27. 4. 1951, Uh. Hradiště

Čest jejich památce!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

5 typů společenské smlouvy.

(Petr Kubáč, 20. 3. 2018 18:12)

....Kde se v současnosti nacházíme my ? Tipoval bych že jsme v bodě 3 s určitým přesahem do bodu 2 kdy staromilci se stále odvolávají na "vládu práva", zároveň však nepanuje shoda ani nad obecnými pojmy. Antifa, feministky, a další aktivisti například mají teorii "verbální agrese" - jakože považují za své právo rozbít vám hubu, kterou pronášíte jim nepohodlné názory, které byste podle bodu 2. měli plné právo říkat. Je nejasno i v otázkách nejzákladnějších : Je squatting zločin ? Je korupce ve vládnoucích třídách zločin ? Zmatky v "pojmech", "právech", "nárocích" a oslabení států z nepotrestatelné kriminality "nové šlechty" nahrávají vládě korporací dle bodu 4., která je na obzoru a v mnoha státech ( Německo, USA, Rusko ) už je tady - maskovaná jenom ( zatím existujícími ) vládami a parlamenty složenými z korporacemi placených politiků.
Je jasné, že každý další stupeň je více "renesance" - tedy svobodnější, zároveň zmatenější a nebezpečnější režim a každý předchozí stupeň je více "baroko" - sešněrovanější a tvrdší režim. Tím je taky jasno jak je to s oscilacemi ve společnosti. Lidi mají jistou míru toho v jak volné / zmatené / nebezpečné / pravidly svázané / sešněrované společnosti by chtěli žít a celá "regulační smyčka" poněkud osciluje kolem této hodnoty, která se ale dlouhodobým vývojem pomaličku posouvá směrem k větší volnosti. Pozoruhodné je, že když kyvadlo vykývne daleko od "rovnovážné polohy" je síla společnosti ke korekci v opačném směru obrovská - někdy až škodlivá. Příklad : Zkostnatělost monarchií 19. století skončila I. světovou válkou, Ruské samoděžaví překmitlo do anarchie buržoazní a bolševické revoluce a svobody NEP systému, který překmitl až k teroru Stalinismu. Nebo zmatky Něměcké Výmarské republiky, které skončily zvolením Hitlera - ve zcela demokratických a férových volbách.
Z tohoto hlediska je zajímavé odhadovat co znamená volba Trumpa, Merkelové, Orbána nebo Babiše. A pak taky je zajímavé si pohrávat s myšlenkou -jak bude vypadat střet společnosti ve stadiu 1. ( migrující mohamedáni ) s majoritou společnosti ve stadiu 3. ( nutit migranty respektovat NAŠE zákony je porušení JEJICH "lidských práv" ). Osobně to odhaduju na vítězství bigotní společnosti následované rychlým utažením šroubů a stejně rychlým pádem do zaostalosti "zbožného" středověku ( model Iránská revoluce ).
Tolik tedy k vývoji společnosti.