Svobodné noviny na internetu

Také Petr Pavel se dočkal svého Františka Nečáska!

Pronikaví intelektuálové, kteří momentálně obsadili redakci kdysi známého a docela solidního časopisu „Reflex“ (dávno, dávno tomu…), jmenovitě šéfredaktor M. Bartkovský, jenž má problémy s českou gramatikou, a redaktor V. Mertlík, patří v té celkové bídě naší žurnalistiky k tomu nejpokleslejšímu, s čím se můžeme setkat. Tito dva „myslitelé“ se jistě zapíší do našich polistopadových dějin jako přední „vlajkonoši“ momentálně opečovávané ideologie tzv. liberální demokracie: v internetovém deníku „Forum24“ je těch „demokratických veleduchů“ momentálně nejvíc.

Přesto nemohu zamlčet, že nejnovější charakteristika Babišovy vlády, jak ji ve svém článku v „Reflexu“ uvedl V. Mertlík, je doopravdy „osvěžující“ a novátorská. Zaslouží si zdůraznit tučným písmem, aby si jí každý všiml. Autor se rozhodl dát toto pojmenování přímo do titulku svého nejnovějšího článku: Stav hněvu na českých náměstích má Babišovu vládu výfukářů a náckomoušů vyhnat (Reflex.cz, 3. 3. 2026, 6:00).

Připouštím, že označení Babišova kabinetu za „vládu výfukářů a náckomoušů“ je mnohem lepší pojmenování než „vláda pětihnusu“ nebo „vláda fialového hnusu“, jak bývala často Fialova vláda titulována jak publicisty z tzv. alternativy, tak i obyčejnými občany této země. Popravdě: na jméně tolik nezáleží. Daleko důležitější je to, co po takové vládě zůstane. I tady máme vcelku jasno: Ta spoušť, kterou po sobě zanechala Fialova vláda, je bez jakékoli konkurence v celém období od roku 1989. Dokonce i ten „mašinfíra“ S. Gross si počínal úspěšněji.

Titulek V. Mertlíka mě rozesmál. Hovořit o „hněvu na českých náměstích“ je doopravdy úsměvné. Mám k dispozici řadu fotografií z nedávných demonstrací na údajnou podporu P. Pavla po celé republice. Z těchto záběrů nic nenasvědčuje tomu, že by ta podpora byla příliš veliká. Markantní byl už jen rozdíl mezi první demonstrací na Staroměstském náměstí z 1. 2. 2026 a následující demonstrací, jíž se P. Pavel již osobně účastnil. Ukrajinci demonstrovali tehdy (24. 2. 2026) sami za sebe u příležitosti 4. výročí ruského vpádu na Ukrajinu. Ano, mají proč demonstrovat, jelikož naši občané je tady již nechtějí a oni se budou muset rozhodnout, co s nimi bude dál.

Jejich obavám rozumím, ale bude se to muset řešit. Již nyní se ozývají stále hlasitěji lidé, kteří tvrdí, že hlavním ohrožením naší země jsou právě Ukrajinci. Ti, kteří tady dočasně pobývají, ale hlavně ti, kteří by v rámci „scelování“ rodin následně z Ukrajiny přišli. Vznikla by tak obdobná situace, jakou Blízký východ zažíval po porážce Islámského státu před několika lety, kdy se různí „hrdlořezové“, kteří se oněch bojů zúčastnili, vraceli do svých domovů v západní Evropě. Rychle jsme na to zapomněli.

Když jsem si onen Mertlíkův „optimistický“ článek přečetl, nabyl jsem dojmu, že každý z nás žije nejspíš v jiné zemi. Předně: autorův optimismus nesdílím. Naopak. Nálady ve veřejnosti se mezitím zásadně změnily. A ani s tou „podporou“ komunistického rozvědčíka, který oblbnul před třemi lety tři miliony voličů, aby mu dali svůj hlas, to v této chvíli již není tak žhavé, jak se původně zdálo. Zkrátka: lidem se postupně otevírají oči. A někteří po řadě let zjistili, že uvěřili něčemu, co se později ukázalo být velkou lží. Po euforii často přichází kruté vystřízlivění. My se teď nacházíme v bodu „zlomu“. Brzy bude i v této věci jasno: jednou provždy.

Aby tomu dobře porozuměl i V. Mertlík, který vydal oslavnou knihu o tomto „morálním majáku“ dneška: Komunističtí rozvědčíci (a komunisté vůbec) do funkce prezidenta republiky, byť si o této zbytečné funkci můžeme myslet své, nepatří. To by mělo být jasné každému, kdo chápe Listopad 1989 jako „protikomunistickou“ revoluci, nikoli jen jako pokračování starého režimu v nových, postkomunistických podmínkách.

Jak vyplývá z textu řady Mertlíkových článků, ale i z tónu, jakým o naší současnosti píše „Reflex“, tento redaktor se postavil plně na stranu tohoto falešného „morálního majáku“. Zřejmě se domnívá, že když tam bude stát dostatečně dlouho, že se „dějiny“ nad P. Pavlem ustrnou a vezmou ho na milost. Tak to mohlo fungovat ještě před třemi lety. Dnes už je atmosféra ve společnosti naprosto odlišná: nikdo mu nic neodpustí.

Nežijeme v roce 2019 (16. 11.), kdy v rámci protibabišovských demonstrací zaplnilo Letenskou pláň okolo 300 00 účastníků.  A už vůbec ne 25. 11. 1989, kdy se na tomto místě sešlo téměř 800 00 lidí, aby podpořili politické změny, vyvolané událostmi na Národní třídě ze 17. 11. 1989. Naštěstí jsme mnohem dál. Recyklovat stará témata a současně se nedokázat postavit čelem k problémům novým, to jen prokazuje celkovou neschopnost a neakceschopnost „Milionu chvilek pro demokracii“. Již ten název klame každým svým slovem: s demokracií to nemá nic společného. Je to celé vylhané – od začátku až do konce.

Proto je čirou iluzí myslet si, že by se na Letné mohl sejít aspoň tak velký počet účastníků jako v roce 2019. Těm naivkům, kteří tam tehdy přišli, mezitím „docvaklo“, že je všechno jinak. Rovnalo by se to vedení včerejších válek, které byly již mezitím vybojovány. Jen výsledek nám kdosi zatajil, aby nás mohl nalákat na reprízu něčeho, co nedává žádný smysl. A demonstrovat za komunistického rozvědčíka, to je důkazem nesvéprávnosti těch, kteří tam přijdou. Doufejme, že si to mnozí ještě rozmyslí, aby ze sebe nedělali kašpary.

Pokud ale přece jen na Letnou pár zoufalců přijde, mám pro ně následující návrh.  Jak známo, na Letné stával v letech 1955-1962 jeden z největších pražských, ale i evropských, pomníků. Ten nechali českoslovenští komunisté slavnostně odhalit dva roky (!) po smrti vůdce světového proletariátu – generalissima J. V. Stalina (†5. 3. 1953). Základní kámen k tomuto skupinovému sousoší byl položen dne 21. 12. 1949, a to u příležitosti 70. narozenin tohoto sovětského politika. Inu, v Čechách, jak známo, všechno trvá moc dlouho.

Navrhuji proto účastníkům plánovaného shromáždění na Letné, aby tuto akci spojili s položením základního kamene k novému sousoší, v jehož popředí bude postava dnešního prezidenta republiky P. Pavla, pokračovatele těch „nejlepších tradic komunistického hnutí“ u nás. Mohl by vypadat takto (viz vyobrazení níže). K tomuto dějinnému vkladu přeji účastníků demonstrace na Letné mnoho zdaru.

3. 3. 2026

‒ RJ ‒

P. S.

Není Mertlík jako Mertlík…

Známý citát starořeckého filozofa Hérakleita z Efesu jsem použil v titulku tohoto článku nikoli náhodou. Rovněž jmenovec autora článku z Reflexu, Rudolf Mertlík (1913-1985), se zabýval antickou kulturou. Nevím, jaký je vztah tohoto muže k V. Mertlíkovi, ale nevylučuji, že nějaký by mohl být. Jméno Rudolfa Mertlíka (nar. 14. 5. 1913) je totiž uvedeno mezi spolupracovníky StB, a to pod registračním číslem 11379 a s krycím jménem: Ovidius. (NN č. 15/1992, str. 168)

Doporučuji čtenářům, aby si přečetli ve Wikipedii životopis V. Mertlíka. Je to zajímavé čtení. Dává vcelku jasnou odpověď na to, proč si on i P. Pavel tak rozumí. Mertlíkovy aktivity před rokem 1989 (nepatřil k žádným disidentům, ale dnes se tváří, jako by jím byl) i to, co dělal po r. 1989, se nápadně podobá tomu, v čem vynikal P. Pavel. Proto pochopení pro „převlékání kabátů a uniforem“ je jen zákonitým důsledkem této „genetické výbavy“.

3. 3. 2026

‒ RJ ‒

P. P. S.

„Válka“ mezi P. Pavlem a P. Macinkou pokračuje jinými prostředky…

Dnes, v úterý 3. 3. 2026 v 14.00 hodin, navštívil prezident republiky Poslaneckou sněmovnu. Pronesl zde krátký projev, v němž kritizoval snížený rozpočet pro armádu, jak jej připravila ministryně financí A. Schillerová. Přesto prezident republiky nehodlá tento návrh rozpočtu vetovat. Když nevetoval vylhané rozpočty Fialovy vlády, stěží teď může udělat něco jiného!

Na projevu P. Pavla nebylo v podstatě nic zajímavého. Byla to nuda k uzoufání. Přesto se tam jeden „světlý moment“ objevil. Zasloužil se o něj ministr P. Macinka, který seděl v lavici pro členy vlády, a to hned za zády hlavy státu. Pan ministr dal P. Pavlovi velice srozumitelně najevo, co si o těch kecech, které tam četl z papíru, myslí. Pavel měl svůj projev tentokrát připravený písemně a celý jej četl. Rovněž ministr P. Macinka se věnoval četbě: deníku „Rudé právo“ z doby před rokem 1989. (Tehdy byl P. Pavel členem této strany.) Jen osoby hodně zabedněné nebyly schopny pochopit tento prostý vzkaz veřejnosti.

Česká televize celou tuto taškařici přenášela v přímém přenosu. Nedalo se s tím nic dělat. Přesto byl P. Pavel velmi nervózní. Asi mu kdosi do sluchátka řekl, co se za jeho zády děje. Zhruba desetiminutový projev P. Pavel skončil nečekaně rychle. Stejně spěšně prezident republiky opustil Poslaneckou sněmovnu – jako by mu hořela koudel u zadku. Dobře udělal. Teď má další ostudu. Na jeho místě bych už začal koncipovat text abdikačního listu. Je nejvyšší čas!

3. 3. 2026

‒ RJ ‒