Svobodné noviny na internetu

Dnes, 12. 3. 2026, uplynulo 27 let od přijetí České republiky do Severoatlantické aliance (NATO). V této souvislosti mě zaujal článek, jenž informuje o nejnovější iniciativě „umírající“ opoziční strany, TOP 09, která se ještě před parlamentními volbami z října 2025 pyšnila tím, že patří ke „strážcům“ odkazu toho „jediného správného demokrata“ našich moderních dějin (hned vedle zakladatele československého státu TGM) – exprezidenta Václava Havla.

Připomenu zejména pro mladší čtenáře, kteří tu dobu nepamatují, že se jednalo o politika, který krátce po nástupu do nejvyšší funkce (29. 12. 1989) tvrdil, že s pádem Berlínské zdi je nutno usilovat jak o skončení konfliktu mezi Palestinci a Státem Izrael, tak především o to, aby byly jako relikt „studené války“ postupně rozpuštěny i vojenské pakty, jež v té nejhorší etapě konfrontace mezi Západem a Východem vznikly: Severoatlantická aliance (NATO, 1949) a Varšavská smlouva (1955).

Jak šel čas, stalo se, že Varšavská smlouva rozpuštěna byla (1. 7. 1991), kdežto NATO zůstalo zachováno. A nejen to: postupně byly do něj začleňovány jednotlivé státy tzv. východní Evropy. K první a pro nás nejdůležitější proměně této vojenské aliance došlo v r. 1999, kdy se s přispěním americké státní tajemnice M. Albrightové staly novými členy NATO: Polsko, Česká republika a Maďarsko.

Podobné proměny se odehrály po pádu komunistického režimu v zemích střední s východní Evropy po r. 1989 také v dosavadní podobě Evropské integrace. V důsledku změn po rozpadu tzv. východního bloku byla připravena Smlouva o Evropské unii; k jejímu podpisu došlo v únoru 1992 v nizozemském Maastrichtu. Pokračovalo další rozšiřování EU: v r. 1995 čtvrté (Rakousko, Finsko a Švédsko). Do té doby k největšímu, tzv. šestému rozšíření došlo dne 1. 5. 2004, a to přičleněním těchto deseti států: České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty, Polska, Slovenské republiky a Slovinska. Dokument o přistoupení ČR k EU podepsali dne 16. 4. 2003 oba nejvyšší představitelé našeho státu: prezident republiky V. Klaus a premiér V. Špidla

─────

O nejnovější iniciativě politiků TOP 09 se píše toto: „Opoziční TOP 09 chce ukotvit členství Česka v Evropské unii a Severoatlantické alianci v Ústavě ČR. Bezpečnostní a civilizační ukotvení na západě (= chápáno geopoliticky má být správně: na Západě) nesmí být předmětem politických experimentů, řekl novinářům k návrhu, se kterým strana přišla v den výročí vstupu země do NATO, předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel. Oslovit s žádostí o podporu návrhu chce všechny sněmovní strany s tím, že u vládní SPD úspěch nepředpokládá. Ke změně ústavy je třeba 120 z 200 poslaneckých hlasů.“ (Echo24.cz, 12. 3. 2026, 10:55) K této aktuální zprávě pouze doplním, že je to reakce na nedávnou kritiku nového amerického velvyslance v Praze – Nicholase Merricka.

Co říci k této poněkud opožděné akci „spící a umírající“ strany, jež zůstane v politických dějinách natrvalo spojena se spoluzakladateli, K. Schwarzenbergem a M. Kalouskem, ale i s „hrobařkou“ M. Pekarovou-Adamovou, případně s prostopášníkem D. Ferim? Je zřejmé, že tato strana, která nepochybně brzy zmizí pod hladinou stojatých vod naší politiky, by se ráda ještě zapsala něčím viditelným do letopisů naší polistopadové politiky. Samozřejmě – všechno se děje v duchu tradic V. Havla, velkého demokrata a symbolu politických změn z konce roku 1989, kdy padla Berlínská zeď a kdy se bipolární svět rázem změnil na čas v ten unipolární, aby byl vzápětí vystřídán tím současným multipolárním.

V kontextu těchto proměn ve světové politice se mohou „partyzánské“ akce USA ve Venezuele nebo v Íránu jevit jako poslední zoufalé výkřiky někdejšího „světového četníka“, jenž právě přišel o své exkluzivní postavení v globalizovaném světě. Je to mrzuté, ale zároveň i zahanbující – po tolika blamážích s „vývozem demokracie“ do různých částí světa: Irákem, Libyí, Egyptem či Afghánistánem počínaje a současným rozbombardovaným regionem Blízkého a Středního východu konče.

Celá záležitost je o to nebezpečnější, že i tady existuje již řada států, které vlastní jaderné zbraně. Ani jejich roli v celkovém protijaderném odstrašování nelze podceňovat. Muslimské státy se totiž liší od USA tím, že jejich obyvatelé jsou houževnatí, vytrvalí a nezastrašitelní, kdežto Amerika je již civilizačně „unavená“ a skoro bezzubá. Škoda že to Velkému oranžovému otci z Washingtonu nikdo z jeho velemoudrých poradců neřekl. Mohl si ušetřit nejednu ostudu, jež se v konečném důsledku promítne do amerických voleb na podzim letošního roku.

Ano, načasování této akce TOP 09 bylo pečlivě připraveno: Stalo se tak v den, kdy si připomínáme vstup do NATO (12. 3. 1999). Důležitější než zahraničně politické konotace je však skutečnost, že tato iniciativa TOP 09 „zapomíná“ na naše historické zkušenosti z doby po roce 1945.

Jak známo, vedoucí úloha KSČ nebyla v ústavě zakotvena ani v té nejhorší a pro dějiny formování nové politické reality, tedy myšlenky budování socialismu a později i komunismu, nejpříznivější době. Již na XI. sjezdu KSČ v r. 1958 bylo konstatováno, že díky zachování míru bylo československému lidu umožněno přikročit k dořešení základních úkolů přechodu od kapitalismu k socialismu. Generální linie tohoto přechodu byla schválena právě na tomto sjezdu. Onen až předčasný „optimismus“ vedl následně k tomu, že někteří politici začali prohlašovat, že „již příští generace bude žít v komunismu“.

Jedenáctý sjezd KSČ konstatoval mimo jiné i toto: „Za patnáct let od osvobození Sovětskou armádou (o té americké či rumunské tam není ani slovo) prošla naše vlast dalekosáhlejšími změnami než v minulosti za celá staletí. Poprvé v dějinách vzal československý lid do svých rukou bohatství své země a výsledky své práce a počal jich užívat ke svému prospěchu. Socializací výrobních prostředků se do základů proměnila společenská struktura českého a slovenského národa. Zmizely vykořisťovatelské třídy a pod vedením KSČ se upevnila jednota dělníků, rolníků a pracující inteligence. Tím se oba naše národy proměnily v národy socialistické.“

Změny pokračovaly i po skončení tohoto sjezdu. Cesta k vyhlášení socialistického charakteru státu tím byla naplno otevřena. Výrazem těchto změn se pakl stala nová ústava, tzv. socialistická, která nahrazovala původní Ústavu 9. května z roku 1948, kvůli jejímuž odmítnutí tehdy abdikoval prezident republiky Dr. E. Beneš. Tato Ústava ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) byla schválena Národním shromážděním dne 11. 7. 1960. Její součástí byl i známý článek č. 4 o „vedoucí úloze KSČ“, který platil až do pádu komunistického režimu na konci roku 1989. K jeho zrušení došlo teprve 29. 11. 1989, a to v důsledku masových lidových shromáždění na Václavském náměstí a na Letenské pláni, jakož i na dalších místech po celé republice.

V souvislosti s plánovaným přijetím nové ústavy (11. 7. 1960) došlo z rozhodnutí prezidenta republiky A. Novotného dne 9. 5. 1960 rovněž k vyhlášení rozsáhlé amnestie pro politické vězně komunistického režimu. Část z nich sice zůstávala i nadále ve vězení, avšak většina vězňů (včetně těch, které soud původně odsoudil k trestu doživotního vězení) byla podmíněně propuštěna s tím, že musí o svém věznění a vším, co s tím souviselo, mlčet. I pak byli bývalí vězňové znevýhodněni, a to především tím, že jim bylo dovoleno pracovat pouze v dělnických profesích, často za velmi nevýhodných podmínek finančního ohodnocení. (To se následně projevilo v podobě nízkých starobních důchodů. Režim tak potrestal politické vězně dvakrát: vězněním i nuzným životem po propuštění na svobodu.)

Komunistický režim si tehdy v pokračujícím optimismu, který vyplýval z teze o mírovém soužití dvou antagonistických systémů, jak jej reprezentovalo stranické vedení KSSS v čele s N. S. Chruščovem, troufl i na další změny. Již v lednu 1960 byla provedena územní reorganizace státu: z původně 19 krajů byl jejich počet zredukován na deset. V souvislosti s tím byla od května 1960 posílena pravomoc a odpovědnost národních výborů. V roce 1960 byla dovršena druhá pětiletka (1956-1960) a od 1. 1. 1961 začalo plnění třetího pětiletého plánu (1961-1965). Tato pětiletka již tak úspěšná nebyla; např. zemědělská výroba zůstala na úrovni 50. let 20. století. Již na XII. sjezdu KSČ (1962) bylo proto rozhodnuto o jejím zrušení.

─────

Od tohoto historického exkurzu se opět vraťme ke čtvrtému článku tzv. socialistické ústavy z roku 1960 (= ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). V něm se praví: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Státní ideologií se stal marxismus-leninismus.

Tento stav trval až do pádu komunistického režimu v důsledku masových lidových protestů po 17. 11. 1989, známých jako „sametová revoluce 1989“. Jedním z nejhlasitějších požadavků (kromě svobodných voleb) bylo zrušení vedoucí úlohy KSČ (včetně onoho článku č. 4 ústavy z roku 1960). K tomu došlo ještě za fungování původního Federálního shromáždění ČSSR, v němž zasedali výhradně komunisté, dne 29. 11. 1989. Hlasování bylo jednomyslné: pro zrušení tohoto článku se kladně vyslovilo všech 309 poslanců.

Ale protože dějiny mají tendenci čas od času se opakovat a tak trochu nás vodit po falešných, málo schůdných polních cestách a lesních pěšinkách, mohl by vzniknout mylný dojem, že předseda TOP 09 „objevil Ameriku“, když se teď, 36 let od změny režimu a 27 let od vstupu do NATO, pokouší udělat totéž, co A. Novotný v roce 1960. Ten se jen nemohl dočkat toho, kdy už konečně budeme žít o onom slibovaném komunismu. Proto nechal do nové ústavy včlenit onen článek č. 4 o „vedoucí úloze KSČ“.

Pokud politici TOP 09 dovedou do úspěšného konce svou představu o zakotvení „členství v NATO a v EU“, neumím si pak představit, co budou naši uvědomělí politici z tzv. opozičních stran, kteří sami sebe považují na etalon moudrosti a dokonalosti, dělat, pokud by náhodou v příštích letech došlo k rozpuštění NATO i Evropské unie. Je totiž málo pravděpodobné, že obě instituce přežijí rok 2030. Zdá se, že svět těchto probruselských politiků se tím rázem zhroutí. Obě instituce totiž mají k zániku významně nakročeno již dnes. Prezident D. Trump to jen „nasvítil“ z poněkud jiného úhlu, aby to viděli i ti, kteří mají slabý zrak a musí nosit brýle.

Matěji Ondřeji Havle, zkuste se nad řádky tohoto článku zamyslet! Někdy je lépe se „opozdit“ a raději nikam nespěchat, než prokazovat zbytečnou loajalitu tam, kde je to již předem odsouzeno k nezdaru. Do obou zmíněných organizací jsme vstupovali v době, kdy byla mezinárodní situace zcela jiná než dnes. U EU je to daleko zřetelnější než u NATO. Přesto ani Severoatlantická aliance dnes není to, co kdysi bývala. Ne kvůli těm Trumpovým požadovaným pěti procentům DHP, nýbrž kvůli tomu, že ani jeden z těchto projektů (NATO, EU) již není „mírový“. Mezitím se stal „válečným“. Jen blázen by podporoval válku, v níž nakonec zahyne on i jeho potomci! Přemýšlejte o tom!

12. 3. 2026

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Podpis dokumentu o přijetí ČR do NATO; za ČR jej podepsal ministr zahraničí J. Kavan.

2. Vstup ČR do EU dne 16. 4. 2003; dokument podepsali: prezident ČR V. Klaus a premiér V. Špidla.

3. Ústava ČSSR z 11. 7. 1960 – s novým státním znakem.