Svobodné noviny na internetu

Motto: „Kdybych byl premiér, tak bych Petra Macinku po těch esemeskách ve svém kabinetu neměl, je to bezpečnostní riziko. Takový způsob jednání nepatří do normální politiky.“ (M. Kupka, předseda ODS; iDNES.cz, 14. 2. 2026, 12:32)

Když se po extrémních levičácích dostane do čela NATO učitel…

Pro komentování jsem si v tomto článku vybral tři aktuální výroky našich politiků. Přesto začnu jasným odmítnutím toho, co zaznělo na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci z úst nově zvoleného generálního tajemníka Severoatlantické aliance – bývalého nizozemského premiéra Marka Rutteho. Hned v úvodu předesílám, že se jedná o vystudovaného učitele dějepisu, který by měl dějiny své země i Evropy znát, jako když bičem mrská. No – zdá se, že podobně jako D. Trump má o této historii jen mlhavé povědomí. Z toho vyplývá i zcela nerealistické hodnocení současné pozice Ruska a Evropy na pozadí válečného konfliktu na Ukrajině.

Rutte prohlásil na uvedené konferenci toto: „Nepodléhejme propagandě. Rusko není mocný medvěd, jen hlemýžď.“ (iDNES.cz, 13. 2. 2026, 13:41, aktualizováno 13:55) Některé weby uvádějí v nezkrácené verzi: „zahradní hlemýžď“. Pan generální sekretář organizace, která se již hodně přežila a o jejíž užitečnosti v dnešní podobě není současný americký prezident tak skálopevně přesvědčen jako jeho předchůdci, stále žije v představách, jež platily v době „studené války“. Svět je naštěstí mnohem dál. Po posledních krocích D. Trumpa je zřejmé, že starý řád, vzniklý před 80 lety na základě výsledků Druhé světové války, již přestává platit.

Proto i ministr zahraničí M. Rubio v Mnichově vyzval (15. 2. 2026) dosavadní spojence z Evropy k navázání nové spolupráce při budování zcela jiné podoby uspořádání poměrů ve světě. Je třeba upozornit na to, že současný svět je poněkud jiný, než byl ten v roce 1945. Dnes až 80 procent zemí světa žije jinak a neodpovídá způsobu vidění světa, jak nám ho představil M. Rubio. USA a Evropa představují jen malou výseč z tohoto celku. V tomto prostředí je absurdní hrát si na světovládce, kteří určují pravidla, podle nichž se mají řídit i ti ostatní. Po pádu Berlínské zdi (1989) totiž žijeme v multipolárním světě, kde je nutno respektovat i ty druhé.

A teď pár slov k samotnému výroku tohoto nadmíru domýšlivého, leč nepříliš vzdělaného nizozemského politika. Zdá se, že nezná pořádně ani dějiny své země. Vždyť Nizozemí (Holandsko) bylo prvním státem tehdejší Evropy, kde již v 16. století proběhla buržoazní revoluce. Připomenu M. Ruttemu ještě jednu věc: tehdejší Severní nizozemské provincie patřily mezi první státy Evropy, kde nebyli Židé perzekvováni, ale naopak se zde těšili úctě ostatních obyvatel. V nábožensky tolerantní zemi proto vedle nekatolíků mohli žít i katolíci, např. náš rytec a kreslíř V. Hollar (1607-1677); pobýval v Antverpách, od r. 1637 až do své smrti žil v Anglii. V Amsterdamu našel útočiště i známý „učitel národů“ J. A. Komenský. (Připomenu ještě to, že občané židovské národnosti z Nizozemí se dostávali za Druhé světové války před deportací do nacistických vyhlazovacích táborů do židovského ghetta Terezín.)

Bohužel – s touto tolerancí nemá již M. Rutte nic společného. Ostatně – jeho výrok, který cituji, to potvrzuje. Neúspěch Wildersovy strany v čele nizozemské vlády potvrzuje zase to, že v této zemi chybí podmínky pro politickou toleranci vítězů voleb. To je – bohužel – „model“, podle něhož „jedou“ stoupenci liberální demokracie na celém světě. Tolerance vůči jiným názorům končí tam, kde si političtí soupeři dovolí hlásat jiné než „povolené“ názory. O čem to svědčí? O celkovém popření vlastních dějin Nizozemí – jako kolébky moderní Evropy, která byla kdysi vzorem náboženské i politické tolerance.

S první větou onoho výroku lze souhlasit. Propaganda se šíří všemi směry a nikdo před ní není chráněn. Jediným spolehlivým „krunýřem“ je tolerance. Problémem je nicméně druhá Rutteho věta: „Rusko není mocný medvěd, jen hlemýžď.“

Co se týká onoho zahradního hlemýždě, i toto vtipné přirovnání má své opodstatnění: Putin nikam nespěchá, protože bojuje na území, které Rusové považují za součást svého historického teritoria. Ostatně ‒ lpění na Donbasu má rovněž své historické zdůvodnění: tady přece vznikal ve 30. letech 20. století základ moderního, industriálního Sovětského svazu; tady vznikaly rekordy v těžbě uhlí (Stachanov), tady byla vybudována mohutná základna těžkého průmyslu pro potřeby pozdější válečné výroby. Ano, je v tom i kus nostalgie po starých, již zašlých časech sovětské slávy. I o tom jsou totiž dějiny některých národů. Nejen tvrdá fakta, ale i emoce.

Před pár desítkami let prohlašoval A. Hitler o tehdejším Sovětském svazu, že je to „obr na hliněných nohou“, a těšil se na to, jak bude „bleskovou válkou“ poražen a rozdrcen. Dějiny ukázaly, že to může dopadnout úplně jinak. Podobně před Hitlerem skončil v propadlišti dějin i slavný francouzský vojevůdce a pozdější císař Napoleon I. Porážka v Rusku (1812) byla jen začátkem jeho neslavného konce u Waterloo (1815). Na rozdíl od M. Rutteho, který je jen „papírovým intelektuálem“ bez skutečných, hlubších znalostí historie, byl Napoleon jak zkušeným válečníkem, tak i předvídavým politikem. Přesto nedopadl dobře. Prostořeký M. Rutte, který se stal „miláčkem Bruselu“, musí podle tohoto pravidla dopadnout ještě hůř, protože je politicky naivní jako malé dítě.

Zmíněný výrok si dovolím poopravit: Rusko i nadále zůstává nevyzpytatelným medvědem, který může kdykoliv zaútočit. Má k tomu jak konvenční zbraně, tak i ty jaderné. Stahování se USA z Evropy a přehazování „břemena války“ na Ukrajině na evropské spojence NATO lze číst jediným způsobem: USA nechtějí mít s touto válkou nic společného a nebudou ochotny pálit si prsty ani s případnou „omezenou jadernou válkou“ v Evropě.

Rusko totiž již před řadou měsíců avizovalo, že je připraveno na taktické jaderné bombardování Anglie, Francie a Německa. Je proto nepravděpodobné, že by USA přispěchaly těmto zemím na pomoc. Výsledek tohoto budoucího konfliktu, dojde-li k němu, je čitelný již nyní: zničení „jaderných“ států (VB, Francie) a „zadupání“ historicky nepoučitelného Německa do země. Ostatní státy se ocitnou v pozici vazala, který si netroufne ani pípnout. Prozíravý E. Macron již začal jednat v zákulisí: vede tajná jednání s Moskvou, aby tomuto nebezpečí předešel. Macron je – bohužel – typická evropská korouhvička, které si neváží nikdo – včetně jeho vlastních občanů.

Překvapuje mě „logika“ M. Rutteho. Postavil se lehkovážně, ač nevoják, do čela NATO, aniž si uvědomil, v jak nebezpečné době žijeme. Možná je to proto, že patří k politikům, kteří nemají děti (Macron, Merkelová, Kallasová aj.). Ano, i tato, na první pohled banalita, hraje v politice i v dějinách svoji roli. Zatímco bezdětný Hitler přivedl svou zemi k totální kapitulaci a zničení, Stalin obětoval Jakova Džugašviliho (z prvního manželství), který zahynul v německém koncentráku Sachsenhausenu poté, kdy ho jeho otec odmítl vyměnit za velitele německých vojsk u Stalingradu, polního maršála F. Pauluse. 

─────

Česká republika, země zaslíbená pro všechny „nálepkovače“

Vybral jsem tři výroky, které byly proneseny ještě před Mnichovskou bezpečnostní konferencí, jež proběhla ve dnech 13.-15. 2. 2026. Účast P. Macinky v tzv. panelové diskusi (Clintonová, Sikorski) poskytla Macinkovým kritikům novou „munici“, aby ho mohli ještě s větší chutí kritizovat. Je to trochu nepřehledné. Macinkova odvaha vůči zkompromitované americké státní tajemnici H. Clintonové (ona i její manžel figurují v aféře Epstein files), která v roce 2015 kandidovala na úřad prezidenta USA proti D. Trumpovi, naopak novopečenému ministru zahraničí ČR vynesla cenné politické body přímo v okolí prezidenta D. Trumpa.

To, že se P. Macinka nebál veřejně hájit tohoto prezidenta, mu vyneslo pozvání do USA, a to přímo na jednání o Mírové radě, jejíž založení nedávno Trump ohlásil. Za ČR tam nejede ani prezident republiky, ani premiér, nýbrž ministr zahraničí P. Macinka. Další důvod, proč Macinkovi nepřátelé nemohou v noci spát, jelikož s něčím takovým nepočítali. Všechny jejich dávné zásluhy jsou po nástupu Trumpa zapomenuty. Platí pouze to, co je teď.

Od parlamentních voleb z října 2025 uplynulo již pět měsíců, ale na naší politické scéně se stále ještě nedostavil onen požadovaný „klid na práci“, na nějž se svého času odvolávali komunističtí vládci před rokem 1989, ale po kterém často a právem volají i politici polistopadoví. A není důležité, zda je budeme v duchu politické praxe některých našich opozičních „nálepkovačů“ označovat za „demokratické“, nebo naopak za „nedemokratické“.

V případě Babišovy vlády, jejíž jmenování zbytečně komplikoval prezident republiky P. Pavel pod různými záminkami, aby to Babišovi pořádně ztížil, když už se mu podařilo ve volbách zvítězit, jde o to, aby tato vláda dostala šanci ukázat, že své předvolební sliby myslela vážně a že je schopna celou část z nich splnit. V tom povolebním zmatku se České televizi stala nepříjemná věc. Trvalo jí příliš dlouho, než se zorientovala a než se rozhodla, kam chce patřit: zda se stane podporovatelkou nové vlády, nebo zůstane i nadále „hlásnou troubou“ včerejší Fialovy vlády (= dnešní opozice). 

Od okamžiku, kdy Babišova vláda dostala v PS důvěru, nám ČT denně předvádí, kam patří. Je to jako politický „výlet do pravěku“: Když už se opozici nepovedlo tuto vládu svrhnout, tak ČT aspoň ustavičným zvýhodňováním bývalých členů vlády v různých televizních debatách, ale i v dalších zpravodajských pořadech, nám neustále připomíná, kdo že to tady čtyři roky vládl, kdo nám tady denně předváděl jen zmatky, nekompetentnost a celkový rozvrat. Je to v podstatě „medvědí služba“ pro neúspěšnou Fialovu vládu, která „podělala“ všechno, na co sáhla.

Lépe než propagovat něco, co zoufale neuspělo a co bude historiky zapsáno do letopisů naší země jako jedna z nejtemnějších kapitol dějin, by bylo užitečnější zřídit na Úřadu vlády muzeum politických kuriozit a tam ve vitríně vystavit jak P. Fialu, tak i jeho „veleúspěšné“ ministry, aby si je každý návštěvník mohl prohlédnout. To by byla ta nejlepší osvěta. Zvláštní vitrínu by si zasloužil i „strategický vládní komunikátor“ O. Foltýn. Ve dnech otevřených dveří na Úřadu vlády by měli všichni návštěvníci možnost pořádně si tyto exempláře prohlédnout – jako varování před tím, jaké lidi příště nevolit.

Rovněž prezident republiky P. Pavel se po volbách dosud „nenašel“, a proto dělá jeden „kiks“ za druhým. Postupuje osvědčeným způsobem: „pokus-omyl“. V důsledku toho se mu přihodilo, že se řízením osudu (spíše se k tomu nechal dostrkat svými „poradci“) stal „mluvčím“ Fialových opozičníků. Zatímco na masovém shromáždění na Staroměstském náměstí 1. 2. 2026 (realisté odhadují počet účastníků na 50 tisíc, profialovští aktivisté „přifoukli“ tento počet až na 80 tisíc osob) pozdravil shromáždění, které svolal „Milion chvilek pro demokracii“ na jeho podporu v údajném sporu s P. Macinkou, na „dálku“ ze Španělska, kde jezdil na motorce. O dva týdny později byl již opatrnější a začal se chovat méně sebevědomě.

V médiích se v této souvislosti objevila informace o tom, že se prý distancoval od „Milionu chvilek“ (měl si včas obstarat potřebné rešerše). Komusi se zdálo, že ho M. Minář a další aktivisté z tohoto spolku kompromitují. Buďme upřímní: člověka s takovou minulostí, jakou PePa má, nemůže kompromitovat vůbec nic. Kdyby se řídil radou jiného vojáka, slavného francouzského vojevůdce a pozdějšího císaře Napoleona I., mohl být v politice úspěšnější. Teď už to nenapraví, protože si všechno pokazil sám. Napoleon by mu poradil toto: „Nejlepší politika je: upřímnost a pravda.“

Žijeme doopravdy ve velice neutěšené době. Jede se dál údolím černým okolo bílých skal. Snad jedinou jistotou, na kterou se v této bezútěšné šedi můžeme spolehnout, je pokračující praxe „nálepkování“ politických soupeřů. I to je však pouze jednostranná aktivita, protože tyto nálepky dostávají výhradně koaliční politici, a to od těch opozičních. Zatím poslední byla ta, která naštvala většinu „Babišových ovcí“: E. Decroix je označila za „svoloč“. Politici opozice již nejsou tak agresivní a vulgární jako před volbami, ale ve svém konání pokračují se stejnou zarputilostí. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že každého člověka z Babišova tábora je třeba „onálepkovat“, patřičně poplivat, aby všichni lidé věděli, kdo stojí na té „správné straně“.

Jednu změnu nicméně nelze přehlédnout: Politici opozice, kteří přišli o své ministerské funkce a nové, ty parlamentní, nezískali (za trest kvůli špatnému vládnutí i kvůli své aroganci), se již začali chovat skromněji. Zástupci opozice se v televizních debatách (hlavně na CNN Prima News) již neposmívají svým spolubesedníkům z Babišovy koalice a šetří i urážkami na sociálních sítích. Zmírnil se dokonce i tón a styl vystupování M. Hlavatého (STAN), který po vzoru D. Nerudové rád komentoval na sociálních sítích kdeco, jakož i někdejší „válečnice“ J. Černochové.

(Nemělo by být zapomenuto, co tato veledůležitá „persona“ předváděla v parlamentu i v televizi a jak neurvale se chovala k tehdejším opozičním politikům. Proto nechápu, proč byla zvolena do čela bezpečnostního výboru PS, když má toho tolik na svědomí. To, že ji nakonec hodili přes palubu jak P. Pavel, tak i K. Řehka, si zavinila sama svou hloupostí a arogancí.)

Zkrátka: babišovci potřebovali aspoň tímto způsobem, tj. nezvolením bývalých ministrů do čela některých výborů PS, dát najevo, že někteří politici zůstanou bez jakéhokoliv politického vlivu. Stačí, že se neustále cpou do televize a že je tam ti televizní presstituti pouštějí. Je to stejná banda „spolupachatelů“.

Mezi ty, kteří nebyli zvoleni do funkcí, jež jim kdosi slíbil, se zařadil i exministr práce a sociálních věcí, který toho má na svědomí víc než dost – M. Jurečka (KDU-ČSL). Tento politik bohužel stále ještě nepochopil, že koalice SPOLU, k níž se jeho „rodná strana“ připojila, aby zamaskovala to, že již několik let zůstala trčet pod pětiprocentní hranicí, potřebnou pro vstup do PS, ve volbách prohrála a žádná nová koryta již pro spolustraníky nezíská. Stačí, že ODS byla ochotna vzdát se 16 mandátů, které lidovci získali tím, že „překroužkovali“ své koaliční kolegy. Slovo „kolega“ je v tomto případě nepatřičné. Tento způsob politického chování je totiž krajně nekolegiální. Lidovci tento trik vyzkoušeli již podruhé a ODS se opět tvářila, že je všechno v pořádku. Proto je dnes tato strana na tom stejně špatně – jako TOP 09 a KDU-ČSL.

„Modrým ptákům“ se otevřely oči příliš pozdě. Mysleli si, že jim voliči všechno prominou, ale přepočítali se. To, co svým vládnutím za poslední čtyři roky předvedli, byla ta největší katastrofa, jakou tato země zažila – od dob Braniborů v Čechách. (Tehdy to bylo spojeno s hladomorem i s kanibalismem.) Jen P. Fiala si stále myslí, že vládl dobře. Přesto ho spolustraníci nedokázali umístit do psychiatrického zařízení, kde měl skončit již dávno. Přivedl svou stranu do stejně bezvýchodné situace jako M. Jurečka v případě lidovců. Žádná ze stran koalice SPOLU již nebude mít šanci na volební reparát. Je s nimi konec!

Každý, kdo jen letmo sleduje naši politickou scénu, ten již musel zaznamenat, že se na ní odehrávají změny, které v příštích volbách (možná již letos na podzim) povedou k „překreslení“ politické mapy na dlouhá léta dopředu. Koalice SPOLU je již po loňských volbách „mrtvá“. Teď to ohlásili předsedové jednotlivých subjektů sami. I Fialův nástupce, M. Kupka, dobře odhadl, že hrát si na pokračování této koalice, k ničemu nepovede.

Bohužel – prozření přichází pozdě: čtvrt hodiny po dvanácté. To na jakýkoliv restart stačit nebude. I ODS spolehlivě spěje ke svému konci. Do příštích parlamentních voleb se může stát, že tato strana spadne pod pět procent a politické vody se nad ní definitivně zavřou. Všechny tři strany koalice SPOLU teď budou mít šanci dokázat, zda alespoň na komunální úrovni budou schopny získat nějaké posty zastupitelů. Pro celostátní politiku jsou již všechny tyto strany „mrtvé“ – definitivně.

U vědomí toho, co se doopravdy v naší politice v posledních měsících odehrává, překvapuje, že agentury pro výzkum volebních preferencí dál balamutí veřejnost čísly doslova vycucanými z prstu. Vždyť KDU-ČSL nebo TOP 09 jsou již spolehlivě „mrtvými“ stranami se „zápornými“ preferencemi. Stejně tak fiktivní jsou čísla pro ODS a STAN, které se údajně „zasekly“ kdesi na 14 procentech, byť se již dávno musí nacházet mezi 5-10 procenty. Zkrátka: kdosi má velký zájem na tom, aby nadhodnocoval preference těchto stran a vytvářel falešnou iluzi o jakémsi pokračování politiky z doby před podzimními volbami 2025. Hra s čísly pokračuje dále tím, že „Motoristy“ bylo třeba kvůli jejich revoltě vůči P. Pavlovi potrestat tím, že spadnou pod pět procent. (Totéž se dělo již před volbami u „Motoristů“ i u hnutí „Stačilo!“.) Na druhé straně Kubovo uskupení bývalých členů ODS, zvané „Naše Česko“, se již tlačí k této pětiprocentní laťce a jistě ji brzy přeskočí.

Fiktivní politická realita, kterou nám líčí některé agentury pro zkoumání preferencí, působí až komicky. Doopravdy si kdosi myslí, že tomu občané uvěří? V každém případě se dá předpokládat, že bude ještě veselo. Poté, kdy pravda vyjde najevo. Nejpozději u příštích voleb se dozvíme, jak na tom jednotlivé strany jsou. O budoucnosti KDU-ČSL nerozhodne oněch 16 mandátů v Poslanecké sněmovně, ale schopnost oslovit voliče v komunálních volbách. Obávám se, že ani tam již lidovce žádné úspěchy nečekají. Na místo příštího předsedy strany se již připravuje J. Grolich. V jeho případě se jedná o to, aby získal aspoň nějaké teplé místečko, až skončí ve funkci jihomoravského hejtmana.

─────

Navzdory tomu všemu se stále v médiích i na sociálních sítích objevují nehezké výroky některých politiků, většinou těch, kteří jsou již mimo aktivní politiku. Vybral jsem si tři z nich k okomentování.

VÝROK PRVNÍ:

Ivan PILIP: „V čele Motoristů stojí dva muži, jejichž profesní životopis neobsahuje vůbec nic. I když jim je přes 40 [let].“ (iROZHLAS.cz, 10. 2. 2026, 20:14)

Celý, nezkrácený výrok bývalého ministra školství a financí v Klausových vládách i někdejšího viceguvernéra Evropské investiční banky a dnešního nakladatele Ivana Pilipa (nejprve KDS, pak ODS a posléze Unie svobody) pro server „iROZHLAs.cz“ zní takto: „Petr Macinka s Filipem Turkem (Motoristé) se chovají jako lidsky nevyzrálí jedinci, kteří nabyli vliv[u].“

Ač se to na první pohled a poslech zdá být jako velmi kritické hodnocení, ani zdaleka tomu tak není. Občané, kteří si pamatují, kdo všechno se za 36 let polistopadového režimu vystřídal ve vládách či v obou komorách parlamentu, musí dát Pilipovi za pravdu. Stačí si pročíst hesla se jmény současných politiků ve Wikipedii. Své životopisy má většina z nich profesionálně zpracované, a to podle jednotné šablony. Přesto je to chudičké až hrůza. Ve většině případů se nejedná o skutečné osobnosti (s bohatým životopisem, abych použil Pilipova obratu), nýbrž jen o osoby, jež nějakým nedopatřením zakotvily v politice, kde se jim zalíbilo.

Ano, životopisy dnešních politiků taky většinou neobsahují „vůbec nic“. Tito jedinci sice mají diplom z řady škol (hlavně soukromých, protože na těch státních, veřejných, by měli problém vystudovat), ale ve skutečnosti skoro nic neznají. Když pak promluví v nějaké televizní debatě, bývá to jen snůška frází a floskulí, které se dotyční naučili zpaměti, aby se mohli pochlubit, jak jsou na tom „dobře“.

Byl bych nerad, kdyby to vypadalo pouze jako jednostranná kritika na adresu dnešních nekvalitních politiků. (Já osobně je označuji za čtvrtou nebo pátou garnituru od roku 1989, samozřejmě zatím tu nejhorší.) Co se týká I. Pilipa, ani jeho životopis není úplně bez problémů. Některá fakta tam sice uvádí, ale o jiných cudně mlčí. Když si ten jeho „vykuchaný“ životopis ve Wikipedii přečte nějaký příslušník nejmladší generace, může být překvapen tím, jak se mu dobře dařilo i za minulého režimu.

My, starší, kteří si tu dobu ještě pamatujeme, dobře víme, že studovat na zahraničních vysokých školách na Západě mohli jen někteří členové KSČ nebo osoby, kterým to tehdejší režim dovolil. Případně někdo, kdo pro tento režim plnil jisté „úkoly“. U Pilipa nevíme, která z těchto eventualit se týká právě jeho osoby. Podobně jako on (Pilip studoval ve Španělsku) mohl před r. 1989 studovat v Belgii jiný jeho vládní kolega z ODA – Vladimír Dlouhý.

Daleko závažnější je však „idylické“ vylíčení okolností okolo tzv. Sarajevského atentátu (1997), tedy Pilipovy spoluúčasti na pokusu o svržení vlády V. Klause. Pilip ve svém životopise zcela „vypustil“ jméno „spoluviníka“, tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla (ODS, pak US). Co se týká pozdější mise I. Pilipa a J. Bubeníka (= jeden ze studentských vůdců z roku 1989) na Kubu (2001), při níž došlo k jejich zatčení místní policií, opět z dotyčného životopisu nevyplývá, jak to souviselo se situací u nás i na Kubě.

Podotýkám pouze to, že údajně v roce 1993 měly být právě na Kubu přepraveny svazky StB vedené na naše politiky, které nechal na počátku roku 1990 vyjmout z archivu tehdejší ministr vnitra R. Sacher (KDU-ČSL). Nevyloučil bych ani možnost, že současná snaha amerického ministra zahraničí M. Rubia o svržení komunistického režimu na Kubě by s těmito „ztracenými“ svazky StB mohla nějak souviset. Vždyť komunistická tajná policie sbírala materiály i na dnešního prezidenta USA D. Trumpa, který měl za manželku Češku I. Zelníčkovou.

O Pilipově a Bubeníkově misi na Kubě jsme se nikdy celou pravdu nedozvěděli. Zpátky do ČR je přivezl P. Pithart. Jaké byly podmínky jejich propuštění, to opět nevíme. Od té doby všichni hlavní aktéři těchto událostí mlčí. Asi mají co skrývat. Dodnes jsme se nedozvěděli celou pravdu ani o předání politické moci na konci roku 1989. Nevíme to po celých těch 36 let od oněch událostí.

Výhrady I. Pilipa k životopisu F. Turka a P. Macinky sice chápu, ale v tom dnešním politickém zmatku je to vlastně nepodstatné. Do politiky se v poslední dekádě dostaly tak prapodivné neosobnosti, jejichž životopisy rovněž „neobsahují vůbec nic“, že by to stálo za vážné zamyšlení nad tím, jak se nám mohlo stát, že se na vnitropolitické scéně producíruje tak ohromné množství „nýmandů“ a dalších „osob bez životopisu“. To jsme tady dosud neměli – nejméně od roku 1945.

Bude to nejspíš tím, že si tito jedinci dobře spočítali, že v politice se snadno vydělávají penízky, třebaže nic neumíte. Stačilo by uplatnit zásadu, aby se poslancem mohl stát jedině občan, který získal nějakou kvalifikaci a následujících deset let vykonával profesi, k níž se tato odbornost vztahuje.  Rázem by byla Poslanecká sněmovna poloprázdná. Většina dnešních zákonodárců jsou jen jaloví žvanilové, kteří nic neznají, ale rádi za ty peníze ve Sněmovně vysedávají. Nikde jinde by si tolik peněz bez prokazatelných výsledků nevydělali.

Kromě oné desetileté praxe by měla platit ještě jedna zásada: jako plnohodnotné vzdělání by měly být uznány pouze diplomy z veřejných státních vysokých škol. Absolventi různých pokoutních soukromých škol („učilišťˇ“) vůbec do PS nepouštět!

Škoda jen, že si naši novináři nedají práci s tím, aby prověřili kvalifikaci poslanců a senátorů. I dnes existují v PS lidé, kteří mají pouhou maturitu! To je naprosto absurdní v zemi, která chce udržet krok s vyspělými státy světa!

─────

VÝROK DRUHÝ

Ivan PILNÝ: „Macinka je nula sebraná na ulici, co někde držela tašku bývalému politikovi. Motoristé jsou projekt na jedno období.“ (Reflex, 12. 2. 2026, 18:00)

Tato slova zazněla v rozhovoru bývalého ministra financí, který v Sobotkově vládě nahradil A. Babiše poté, kdy byl z této vlády „vyhozen“, I. Pilného, s redaktorkou Pavlínou Horákovou. Pronesl je dnes již bývalý politik ve vztahu k P. Macinkovi, ale docela dobře by se hodila i na mnoho jiných dnešních politiků. 

Naše politická scéna nepředstavuje rezervoár vynikajících, všestranně rozvinutých a upotřebitelných osobností. V jednotlivých stranách bychom museli hledat s lucernou ve dne někoho, kdo stojí za to a kdo se může stát zárukou toho, že jako politik této zemi prospěje. Minulá vláda byla spíše shlukem neosobností, které náš stát těžce poškodily.

Naše strany totiž zcela rezignovaly na výchovu a kultivaci nových „kádrů“, svých profesionálních politiků (na Západě se jim říká: politická třída). Náš mladý dorost (Mladá ODS, Mladé ANO 2011, Mladí lidovci atd.) jsou spíše natěšení kariéristé, kterým kdosi slíbil bezstarostný život z peněz daňových poplatníků. Nejlépe to vidíme u nových poslankyň „Pirátů“: neznají nic, ale rády by rozdávaly rozumy a organizovaly život lidem, kterým nesahají ani po kotníky.

Překvapuje mě proto příkré hodnocení začínajícího politika „Motoristů“ P. Macinky, a to ze strany jiného nepříliš známého a zkušeného politika, jenž byl rovněž jen oním mužem, „který držel tašku jinému“, stále ještě aktivnímu politikovi (spíše „politikáři“ a vykutálenému prospěcháři) A. Babišovi. Řeč je o I. Pilném.

P. Macinka má totiž na rozdíl od jmenovaného exministra financí ze Sobotkova kabinetu, neslaného a nemastného I. Pilného, kterého si často a zcela bezdůvodně, protože již žádné postavení mezi politiky nezaujímá, zvou do vysílání ČT (proč asi?), jasný, dobře čitelný politický „životopis“. Jako politik začínal od nuly. Přesto si své dnešní vládní angažmá odpracoval. Navíc dokázal přivést v r. 2025 svou stranu („Motoristé sobě“) do Poslanecké sněmovny. (Předtím, roku 2024, do Evropského parlamentu.) Kolik takových stran u nás máme? O žádné za posledních deset let nevím ‒ kromě ANO 2011 (s finančním zázemím, kterým ostatní strany nedisponují).

O tom, jak náročné je být úspěšným politikem, nejlépe svědčí osudy P. Macha, někdejšího lídra SPD, který v parlamentních volbách 2025 neuspěl, ale stal se aspoň novým politickým náměstkem na Ministerstvu financí ČR. Přitom se jedná o bývalého poradce V. Klause a europoslance. Navíc ekonomického experta, jenž se vždy hlásil k politické pravici.

Zkrátka: Pilného hodnocení ministra zahraničí P. Macinky coby „nuly sebrané na ulici“, považuji za velice neslušné, ba urážlivé, typicky elitářské hodnocení. Dokonce ani v prostředí „populistického“ uskupení ANO 2011 se to nehodí. Proto ono vyjádření nikdo z Babišových soukmenovců raději nekomentuje. Doporučuji tomuto příležitostnému politikovi („když se to momentálně hodí“), aby si podobná kritéria vyzkoušel i u jiných poslanců – včetně těch Babišových. Tam by to moc dobře nedopadlo, protože se jedná vesměs o mlčící, nepracovité „nuly“, za nimiž nejsou (až na pár výjimek) ani po letech jejich vysedávání v PS žádné výsledky.

Co se týká prognózy o tom, že „Motoristé sobě“ jsou jen „projekt na jedno období“, ani tam bych si nedovolil tvrdit to s takovou jistotou. Kdysi i já jsem považoval ANO 2011 za takovýto „projekt na jedno použití“. Babišova strana je tady již patnáct let a zdaleka to nevypadá tak, že by měla zítra končit. U „Motoristů“ to může být podobné. Za předpokladu, že si to sami nepokazí. Zdá se, že konflikt mezi P. Pavlem a P. Macinkou této straně spíše prospěl, kdežto prezidentu republiky naopak uškodil. Budoucnost nám dá odpověď i na tuto zapeklitou otázku.

Ohledně P. Macinky je potřeba zdůraznit, že se po dlouhé době jedná o nového politika, jenž se nezalekl nejrůznějších úskalí a takřka denně se měnící politické konstelace a který je ochoten jít s kůží na trh, jakož i obhájit postoje, jež jsou ne vždy populární a nekonfliktní. Přitom i v jeho „politice“ (= postojích a rozhodnutích) lze najít řadu kontroverzních skutečností.

Osobně považuji za velkou politickou chybu, která je navíc v rozporu s předvolebními sliby, Macinkovu cestu na Ukrajinu (v doprovodu F. Turka) nebo jeho projev na zasedání Valného shromáždění OSN, v němž teatrálně oslovoval nepřítomného ruského ministra zahraničí S. Lavrova. Naproti tomu tvrdé a nekompromisní vymezení se vůči útokům ze strany P. Pavla, které měly vysloveně osobní povahu (kauza Turek, SMS zprávy P. Kolářovi), považuji za správné a efektivní, byť se prorežimní média velmi snažila vylíčit Macinku div ne jako „škůdce národa“. Až dějiny to spravedlivě rozsoudí.

„Motoristé sobě“ se stali příslovečným politickým „enfant terrible“ naší vnitropolitické scény. Na straně druhé jsme svědky často až nepochopitelného lavírování a účelového vyčkávání premiéra A. Babiše. Jeho každodenní oportunismus relativizuje všechno, co se mu podaří. I ti největší optimisté, kteří se netají svou radostí z toho, že se ve volbách podařilo zbavit se „fialového hnusu“, dnes se zklamáním a rozčarováním hovoří o tom, že Babiš začal „fialovět“.

Vláda zatím neprosadila téměř nic ze svého programu. Někteří ministři nenašli odvahu nejen k provedení slibovaných „auditů“, ale nedokázali vyměnit ve svých úřadech dokonce ani tiskové mluvčí předchozí vlády. (Totéž se týká i předsedy PS T. Okamury. Ten si v čele dolní komory parlamentu i nadále ponechal M. Plíška z TOP 09. Ze strany, která stojí za jeho trestním stíháním. Jaksi mi uniká smysl tohoto počínání.) To je velká ostuda, která by měla být spíše varováním před neochotou měnit zaběhnuté pořádky.

O tom, že nová sestava lidí, které si ministři přivedli to těchto úřadů s sebou, zůstává izolována od ostatního osazenstva, nejlépe svědčí příhoda z Ministerstva vnitra ČR. Tamější úředníci totiž dostali od ministra L. Metnara „přes prsty“ za to, že ze zprávy o extremismu neodstranili zmínku o vládní straně SPD. Úředníci prokazatelně jednali za zády příslušného ministra, a to řadu týdnů a měsíců od jeho uvedení do úřadu. Nebudu radit tomuto politikovi s problematickou předlistopadovou minulostí. Kterýkoliv šéf by všechny tyto úředníky na hodinu vyhodil – pro ztrátu důvěry. (Tady se není možno schovávat za „služební zákon“.) Metnar znovu potvrdil, že je neschopný žvanil. Ostatně ‒ to nám předváděl již v minulosti, a to nejen ve funkci ministra obrany druhé Babišovy vlády, ale i v dalším funkčním období – jakožto šéf branného výboru PS.

─────

VÝROK TŘETÍ

Jan LIPAVSKÝ: „Je to takový Pol Pot dnešní doby.“

Tento výrok pronesl bývalý ministr zahraničí Fialovy vlády J. Lipavský na adresu svého nástupce v úřadu – P. Macinky. Ve svém vyjádření „Knedlik z Černínu“ pokračoval ještě těmito neuctivými řečmi: „A já jsem tady o rudých Motoristech jednou hovořil a ještě nás to bezpochyby během rozpočtové debaty čeká,“ pokračoval Lipavský. Na to Macinka reagoval tímto vyjádřením: „Předtím to byl Lenin, teďka je to Pol Pot, tak on má rád tady ty paralely.“ (Novinky.cz, 11. 2. 2026, 20:45)

To jsou jen dílčí výroky z politické „přestřelky“ mezi bývalým a současným ministrem zahraničí. Rozdíl mezi nimi spočívá i v tom, že Lipavský je pouhý „Bc.“, kdežto Macinka dosáhl na titul „Mgr.“. Přitom každý, kdo to sleduje, musí s úžasem konstatovat, že drzost a sebevědomí „Pirátů“ sahají až do nebes, avšak úroveň jejich vzdělání je prachmizerná. (Většina jejich politiků má titul „Bc.“.) Mnozí z nich by u mě neodmaturovali z češtiny, protože jsou pologramotní. Jen na okraj připomínám, že i bývalý rektor MU prof. J. Zlatuška se s velkým pohrdáním vyjádřil o jedné ze závěrečných prací J. Lipavského – co se týkalo úrovně českého jazyka. Hrát si za této situace na jakousi „elitu“, to je v případě „Pirátů“ spíše pro zasmání. Jedná se o pologramotné hlupáky a ubožáky, kteří se do vrcholné politiky dostali omylem.

Ministr P. Macinka reagoval na Lipavského sprostotu připomínkou jeho staršího výroku o Leninovi. Tento ruský revolucionář totiž prohlásil, že kapitalisté prodají svým politickým odpůrcům i provaz, na kterém budou (tito „vydřiduši“) následně oběšeni.  Jedná se samozřejmě o politickou nadsázku. V případě Pol Pota je to již něco úplně jiného. Tam šlo o skutečné lidské životy.

Kambodžský revolucionář, komunistický politik, premiér (1975-1979) a vůdce Rudých Khmerů, Pol Pot (1925-1998), se zařadil po bok největších zločinců všech dob. Je plně srovnatelný s A. Hitlerem, J. V. Stalinem či Mao Ce-tungem. Pol Pot se od boje proti kolonialismu dostal až na pozice komunistické ideologie. V jejím duchu se postavil do čela Rudých Khmerů, kteří v občanské válce porazili prezidenta Khmerské republiky Lon Nola (1913-1985), obsadili hlavní město Phnompenh (1975) a nastolili levicovou diktaturu (1975-79). Polpotovské genocidě padlo za oběť nejméně 2 miliony obyvatel (jiné odhady uvádějí 3-4 miliony obětí).

 [V případě Kambodži se odehrálo něco podobného, co známe z dějin Německa. Také tato země dala lidstvu velká jména i kulturní památky světového významu. Kambodža byla v minulosti zemí s vyspělou civilizací: např. chrámový komplex Angkor Vat pochází ze 12. století.]

Marxistický „experiment“ (Kambodža byla přejmenována na Kampučii) si kladl za cíl: přeměnit zaostalou zemi ve venkovskou rovnostářskou společnost (= přivést ji od feudalismu rovnou ke komunismu). Hrůzovláda Rudých Khmerů skončila v lednu 1979, kdy bylo hlavní město obsazeno vojenskými jednotkami sousedního, komunistického Vietnamu. Tyto paradoxy dějin pokračovaly. ČSSR a Vietnam navzdory tomu udržovaly velmi dobré vztahy. Mnoho Vietnamců pracovalo a stále pracuje u nás a tvoří významnou komunitu cizinců v ČR. Syn svrženého krále Norodoma Sihanuka pobýval v době prezidentování A. Novotného v ČSSR.

10. 3. 2026

‒ RJ ‒

─────

P. S.

„Orel much nelapá.“ Přesto: ani politik si nemusí nechat všechno líbit!

Jak se zdá z vývoje situace na naší politické scéně, všechno nasvědčuje tomu, že momentálně prožíváme kratší pauzu při opozičním „tažení proti Motoristům“, kdy problémy okolního světa (včetně války na Blízkém východě) zasahují i do života našich občanů, kteří uvízli v turistických destinacích Blízkého a Středního východu, jakož i Indopacifiku.

„Pošťuchování“ mezi P. Pavlem a politiky „Motoristů“ pokračuje a potáhne se jistě až do prezidentských voleb. Je třeba učinit všechno pro to, aby „komunistický rozvědčík“ nebyl znovu zvolen, nýbrž aby byl s hanbou vyhnán ze země. Jeho loutkovodiči se jistě o svou poslušnou loutku postarají. Co si pak počnou Pavlovi političtí „sirotci“? Je třeba dovést do konce i „očistu“ České televize od „odpadu“, který se tam od časů televizní krize (2000/2001) nahromadil. Kdo vymete ten Augiášův chlév poté, kdy z Kavčích hor zmizí ti nejvykřičenější presstituti?

Ministře Macinko, konejte! Čas běží a stále jsou nějaké volby. Když se nebudete snažit, zmizí „Motoristé“ pod pěti procenty preferencí a zavře se nad nimi voda.  Pozor na to!

10. 3. 2026

‒ RJ ‒