Svobodné noviny na internetu

Déjà vu, z něhož by se měl P. Pavel poučit

Čtenáře, kteří se budou pohoršovat nad tímto mým „tvrdým“ hodnocením prezidenta republiky, jehož nám prý závidí celý svět, se pokusím uklidnit jiným konstatováním: Pavlovým významným předchůdcem v tomto směru byl jiný politik, Alexander Dubček, první tajemník ÚV KSČ zvolený na plenárním zasedání ÚV KSČ dne 5. ledna 1968.

Třebaže se jednalo o tuctového stranického byrokrata, který měl za sebou kariéru okresního, krajského a posléze celoslovenského tajemníka KSS v Bratislavě, o jeho předurčení pro tuto vysokou funkci rozhodla jeho minulost: celoživotně kladný vztah ke všemu, co se týkalo Sovětského svazu. Dubček totiž již jako malý chlapec (neměl ještě ani čtyři roky) odjel spolu s rodiči a starším bratrem do Sovětského svazu, a to v rámci projektu internacionální dělnické pomoci sovětskému Rusku po občanské válce z počátku 20. let 20. století, zvané „Interhelpo“. Součástí tohoto průmyslového dělnického družstva se stala i Dubčekova rodina, která již v r. 1925 odjela do hlavního města Kyrgyzstánu (Kirgizie) Biškeku (dnes Frunze).

V této středoasijské republice bývalého SSSR pobývali Dubčekovi v letech 1925-1938. Zpátky na Slovensko se pak vrátili ve velmi nepříznivé době tzv. mnichovské krize 1938. Dubčekova rodina se vydala zpět do ČSR navzdory tomu, že jiní členové této komunity „Interhelpo“ skončili v gulagu. Bez podpisu spolupráce s NKVD to nejspíš nešlo. (Podobně tomu bylo s československými občany, kteří po začátku Druhé světové války odešli do SSSR. Tam se obvykle dostali do gulagu. (Byl mezi nimi i známý komunistický zločinec a krvavý prokurátor, který měl na svědomí smrt div. gen. H. Píky – K. Vaš.)

Starší Dubčekův bratr Július zahynul dne 28. 1. 1945, kdy ho zastřelila německá hlídka. To již bylo po porážce SNP. Otec Štefan Dubček byl vězněn nacisty až do konce války. Domů se vrátil z koncentračního tábora Mauthausenu v květnu 1945: nevážil prý ani padesát kilo.

V porovnání s ostatními funkcionáři KSČ i KSS měl A. Dubček přece jen jednu nepopiratelnou výhodu: osobně se zúčastnil Slovenského národního povstání (SNP). (Nejen o něm mluvil, ale málem v bojích zahynul.) Krátce po skončení války to byl právě otec Štefan Dubček, který svého syna Sašu přivedl do politiky. První nabídku dostal Saša Dubček (coby 28letý mladý muž) v červnu 1949 na okresním sekretariátu KSS v Trenčíně. Po krátkém školení pak nastoupil v r. 1950 do své první funkce – okresního tajemníka KSS v Trenčíně (1950-51). Následovalo působení na stranickém sekretariátu v Bratislavě (1952) a od r. 1953 funkce krajského tajemníka KSS v Banské Bystrici (1953-55). V letech 1955-1958 studoval Dubček v Moskvě na Vysoké škole stranické. Po návratu na Slovensko se stal v r. 1958 krajským tajemníkem KSS v Bratislavě (1958-1960). Odtud vedla přímá cesta k daleko významnějšímu postu: v letech 1963-68 se stal prvním tajemníkem ÚV KSS na Slovensku. Souběžně s tím byl i poslancem Národního shromáždění (1963-1969).

Pokud byste si položili vedle sebe životopisy obou těchto politiků, Dubčeka a Pavla, ve prospěch Dubčeka hraje jedna důležitá skutečnost. Byl velmi skromný a svou účast v SNP nezneužíval k tomu, aby se povyšoval nad ostatními spolustraníky, ale i občany. Tento „civilní“ rozměr Dubčekovy osobnosti provází celý jeho život. Na druhé straně se neostýchal dělat politickou kariéru v době, kdy G. Husák a další účastníci SNP skončili ve vězení. Situace byla nepřehledná v tom, že se k moci postupně dostávali i lidé bez jakýchkoliv zásluh. Dubček o těchto záležitostech nerad hovořil a vyhýbal se i vzpomínkám na pobyt v SSSR před válkou. (Bez podpisu spolupráce se sovětskými tajnými službami byl návrat ze SSSR zpět do ČSR nemyslitelný.)

Vedle Dubčeka dělali ovšem politickou kariéru i jiní Slováci, např. usvědčený agent Gestapa (prozradil to na něj jeden z gestapáků ze zlínské úřadovny) V. Široký, jehož spolupráce nevadila ani sovětským soudruhům. Proto mohl být čs. premiérem i na naše poměry neuvěřitelně dlouhou dobu (1953-1963). Široký byl mimo jiné hlavním řečníkem na tryzně za J. V. Stalina v březnu 1953 na Václavském náměstí v Praze. (Legendární je závěr jeho smuteční řeči: „Tak prísaháme! Tak prísaháme! Tak prísaháme!“ Bylo to stejně monstrózní jako obdobná tryzna za R. Heydricha dne 3. 7. 1942 tamtéž.)

Rovněž A. Dubček měl o sobě „vysoké mínění“ a byl na svou dobu velmi populární. Na důkaz toho, že je odhodlán bořit „staré pořádky“ a že vychází vstříc požadavku na celkovou liberalizaci poměrů v zemi, neváhal chodit na veřejnou plovárnu (a nechat se u toho fotografovat) spolu s ostatními spoluobčany („plebsem“). Dokonce se neostýchal ani líbat se jen tak před svým úřadem (= budovou ÚV KSČ na nábřeží L. Svobody v Praze) s jinými populárními osobami té doby: zpěvačkou M. Kubišovou a herečkou I. Janžurovou.

Když se někdo vydá cestou nadbíhání davům, zřídka kdy pozná ten zlomový okamžik, kdy už to stačilo a kdy by měl zařadit „zpátečku“. U Dubčeka to zařídily „dějiny“. Když se na konci srpna 1968 vrátil s delegací stranických činitelů, kteří byli 21. 8. 1968 odvlečeni do Moskvy, aby zde podepsali „kapitulaci“ čili souhlas s okupací ČSSR (oficiální název zněl: Moskevský protokol), hned v prvním rozhovoru pro Čs. televizi se rozplakal nad tím, jak ho jeho sovětští soudruzi zklamali, bylo rázem po popularitě. Stejný osud čeká i P. Pavla nejpozději s ukončením války na Ukrajině. Podobnost s Dubčekem spočívá v tom, že Pavla nejspíš čeká zklamání z ukrajinských soudruhů. Zatím nikdo netuší, kdy tento „rozhodující“ okamžik přijde.

─────

Kdo sledoval rekapitulaci tří let Pavlova působení v čele státu v podání České televize (pořad moderoval zkušený televizní presstitut M. Kubal, který slouží až do roztrhání těla již třetímu řediteli této instituce), ten musel nabýt dojmu, že v naší zemi je všechno v tom nejlepším pořádku. Jenže ‒ každý občan to vidí denně okolo sebe: v pořádku není nic a hlavně ne vztah politiků k občanům. Fialova vláda soustavně lhala a podváděla občany. Ta současná zatím neplní skoro nic ze svých předvolebních slibů. V čem je tedy ten zásadní rozdíl mezi včerejšími a dnešními skupinami politiků: koalicí a opozicí? Není v podstatě žádný. Obě tyto skupiny se dostaly ke „korytům“ a chtějí tam zůstat až do konce volebního období. Toť celé, vážení přátelé!

Netvrdím, že mezi politiky současné koalice nejsou lidé, kteří by rádi nějaké změny neprosadili. Nejnovější případ rezignace na poslanecký mandát pravicově zaměřené ekonomky M. Šichtařové ukázal, že poměry v Poslanecké sněmovně (PS) jsou natolik rigidní a „zabetonované“, že žádné změny prosadit nelze. Přesněji: bez vůle pracovité části zdejších poslanců. Šichtařová rezignovala poté, kdy zjistila, že většina těchto politiků pracovat nechce. V tomto zákonodárném sboru „dřepí“ pouze kvůli penězům, které za své vysedávání v poslaneckých lavicích dostává.

Tou poslední tečkou pak bylo to, že tato líná Poslanecká sněmovna pustila do druhého kola projednávání zákonnou předlohu, která se týká implementace evropského „zákona o digitální ekonomice“. Šichtařová tuto normu chápe jako „zákon šmírovací“, tudíž v rozporu se zájmy občanů. K tomu řekla toto: „Tvářit se, že z velké cenzury bude jen malá cenzura, to je jen alibismus vládní koalice.“ (iDNES.cz, 11. 3. 2026, 16:52)

M. Šichtařová sdělila veřejnosti to, že z PS, která podle jejího vyjádření pracuje neefektivně (jako ekonomka jistě ví, co to znamená), odchází právě z tohoto důvodu. To je samozřejmě nedobrá vizitka pro Babišovu koalici. Ta na jedné straně kritizuje svou předchůdkyni, ale v podstatě pokračuje v bezmyšlenkovitém přijímání bruselských norem, aniž by se poslanci vůbec namáhali se jednotlivým zákonům důkladně věnovat. Bezmyšlenkovité „odmávání“ všeho, co přichází z Bruselu jako nějaké dobrodiní, to věru není ona slibovaná změna politiky. Je to přesně naopak.

V kontextu těchto problémů jsou „výlety“ našeho pana prezidenta („Jeho Veličenstva“ s chotí) po zeměkouli a přilehlých galaxiích naprostou lapálií. Pavel se sám postaral o to, že se dostal na okraj pozornosti ze strany občanů. Ti mají doopravdy úplně jiné starosti. Především ty, jež se týkají jejich peněženek. Politikovi, který si zvykl nechat se po celou aktivní část své kariéry živit z eráru a na stará kolena požívat mimořádných výhod ve formě „luxusu“, o němž se prostým občanům ani nesní, nevysvětlíte, že občané musejí obracet každou korunu a že jsou nuceni zvažovat i to, zda svým dětem ve škole zaplatí obědy.

Zkrátka: sytý hladovému nevěří. To tvrdila odjakživa lidová moudrost. Proto doporučuji hlavě státu, aby se nad tímto příslovím zamyslela. Pak možná dojde k závěru, že bude nejrozumnější příště na tuto funkci nekandidovat. P. Pavel by měl stejně malou šanci na zvolení. I jeho včerejším voličům postupně mezitím „docvaklo“, že nažehlený a načesaný „panák“ z Hradu, navíc bývalý komunistický lampasák a rozvědčík, není to „pravé ořechové“.

Máme u nás dost skutečných osobností, jež mohou sloužit jako příklad pro ostatní občany. (Česká televize, která se rozhodla věrně sloužit rozvědčíkovi z Hradu a přenášet jeho novoroční projevy od stožáru u Matyášovy brány Pražského hradu, na němž vlaje ukrajinská vlajka, nám tyto příkladné spoluobčany nikdy na obrazovce neukáže.) S nimi se totiž P. Pavel může jen stěží srovnávat. Není totiž co srovnávat!

Jedno haličské přísloví praví: „Křivého dříví v lese nejvíce“. Stačí se podívat na to, koho zaměstnávají v ČT. Také tam ti křiví a bezpáteřní převažují. V češtině pro toto nahromadění podivných individuí máme jeden velice přiléhavý název: „přizdis*áči“.

─────

„Přetahovaná“ mezi P. Pavlem a „Motoristy“ má nečekaného vítěze!

O tom, jak v honbě za popularitou P. Pavel své vyhlídky na příští znovuzvolení snížil na minimum, svědčí i poslední výzkumy volební preferencí. Zatímco po zveřejnění SMS zpráv P. Macinky hradnímu lobbistovi P. Kolářovi spadly preference „Motoristů“ až na 5 procent, podle průzkumu agentury NMS Market Research v měsíci únoru 2026 naopak vzrostly na 7,1 %.

Stalo se tak údajně v důsledku Macinkova vystoupení na Valném shromáždění OSN, na němž se od řečnického pultu obrátil s naléhavými otázkami na ministra zahraničí Ruské federace S. Lavrova. Kritikové tvrdí, že tato maličkost „Motoristům“ pomohla, aby neskončili pod hladinou našich stojatých politických vod. Dodejme: vod hodně smradlavých a zahnívajících, protože do našeho politického „rybníka“ již dlouhou dobu nepřitéká žádná čerstvá voda.

O tomto symbolickém pokropení „živou vodou“ píše redaktorka N. Borská v článku s názvem: Pavel to podělal a vytlačil Motoristy nahoru. A bude hůř (Parlamentní listy, 12. 3. 2026, 13:44). Ano, prezident republiky P. Pavel dělal od voleb v říjnu 2025 všechno pro to, aby „Motoristům“ jejich angažmá ve vládě pořádně ztížil. Dosáhl pravého opaku. Vývoj bývá často zlomyslný a všechno dopadá jinak, než si aktéři předsevzali. Pavel přecenil význam své osoby. Teď už bude jen hůř a hůř…

Nejvíce si PePa ublížil v očích veřejnosti svým nerozvážným prohlášením o tom, že vláda řeší v poslední době jen okrajové věci, často až hlouposti. Měl tím zřejmě na mysli repatriační lety na Blízký východ, kde uvízly tisíce našich turistů. Ministr zahraničí P. Macinka této situace využil a prezidentu republiky vzkázal, že záchrana občanů v oblastech ohrožených válkou „nejsou hlouposti“.

Tečku za celým problémem Pavel udělal tím, že zbrzdil tyto repatriační lety tím, že si na svou státní návštěvu pobaltských republik bývalého Sovětského svazu vzal letadlo, které mělo přepravovat tyto ohrožené turisty. Dnes se Pavel ocitl v situaci toho, od něhož by si ani hladový pes kůrku chleba nevzal. Jak málo stačí, aby se ze včerejšího hrdiny stal psanec?!

Však s tím máme v našich dějinách bohaté zkušenosti. Zbabělost Čechů, spojená s pokrytectvím, je pověstná. Když se v květnu 1855 vrátil z vyhnanství v tyrolském Brixenu spisovatel, novinář a politik K. Havlíček Borovský, mnozí jeho známí z Prahy raději přecházeli na protější chodník, aby se s ním nemuseli potkat. Zbabělost a pověstné „přizdis*áčství“ se u nás zabydlely již na dlouhou dobu. Nebylo to jen za Bachova absolutismu nebo během tzv. normalizace, ale straší nás to dodnes, některé osoby i v noci.

Politik, jenž nedbá o „zpětnou vazbu“ a nezajímá se o to, co si o něm myslí veřejnost, obvykle ve veřejné funkci dlouho nevydrží. Nečiní-li tak vyhlášený populista, jakým je P. Pavel, pak se to rovná politické sebevraždě. Nelze nadbíhat davům a současně kašlat na názory těch, díky jejichž hlasům byla takováto osoba vynesena do své dnešní funkce.

Tady jsou některé názory čtenářů pod zmíněným článkem N. Borské: Čtenář, který se podepsal jako „Setr“ tvrdí toto: „PePa to nepodělal. PePa jen nepochopil Kolářův rozkaz.“ (PL, 13. 3. 2026, 12:53:01) ‒ Čtenář „hekate“ míní: „Soudruh a estébák Pávek podělá všechno, co je schopen. Okrást důchodce o zákonnou valorizaci penzí je schopno udělat jen naprosté lidské dno. On to dokázal!“ (PL, 13. 3. 2026, 10:43:55) ‒ Čtenář/ka „známka“ píše: „Namazat si na chleba primitiva z Hradu je pro politika typu Petra Macinky procházkou růžovým sadem. A jak vidno, prochází se rád. Bravo.“ (PL, 13. 3. 2026, 9:37:59) ‒ Čtenář podepsaný šifrou „D“ toho má na srdci poněkud víc. Uvádí toto: „Soudruh prezident si svým tvrdošíjným lpěním na demokratických hodnotách podělal, co mohl. Vynesl Macinku, stal se lídrem opozice, žvaní jako kdysi Husák, stále jen o jednom, pořád jen o Ukrajině a nutnosti zbrojení. Už se nedá vůbec poslouchat a také ho již skoro nikdo neposlouchá. Stala se z něj trapná figurka v rukou Koláře.“ (PL, 13. 3. 2026, 9:31:44) ‒ Čtenář podepsaný jako „Hlustvisihák“ si o tom všem myslí toto: „Rozvědčík Pávek nezapře, že je blbá lampasácká guma, která umí akorát pobíhat po buzerplace. Poslouchat jeho kecy je jen pro opravdu silné žaludky.“ (PL, 12. 3. 2026, 20:38:12) ‒ Názor čtenáře „goliarda“ je zcela nesmlouvavý: „To není prezident, ale generál, který troubí do války, a když u nás není, tak si ji vymýšlí. Ty jeho řeči o zbrojení mi už lezou krkem. Prezident má mít na mysli blaho lidu a mír, a ne jen podněcovat a volat po zbrojení. Ten měl být ministrem války, ale na Ukrajině.“ (PL, 12. 3. 2026, 19:10:17) ‒ Čtenářka „Kladeňačka“ má v celé věci jasno: „Voliči to podělali zvolením toho militaristického narcise s pokřiveným charakterem na post presidenta, hlavy státu.“ (PL, 12. 3. 2026, 17:22:16) ‒ Čtenář, skrývající se pod šifrou „OCHO“, to vidí na blížící se konec P. Pavla na Hradě: „Agent Pávek končí… Už to má spočítané a nezachrání ho ani miliardy od zbrojařů, ani všechna jím uplacení místa.“ (PL, 12. 3. 2026, 16:14:40) ‒ Čtenář „Jiří Hampejsek“ v tom má také jasno: „Je to přesně tak! Jímá mě hrůza, kdyby bolševický šmejd znovu kandidoval.“ (PL, 12. 3. 2026, 16:04:53) ‒ Čtenář „Čenda z podhůří Orlických hor“ se netají svými sympatiemi k P. Macinkovi: „Pan Macinka je den ode dne lepší a lepší. Na rozdíl od soudruha generalissima, který je čím dál gumovější. Vydržte, pane Macinko, tato země alespoň jednoho rozumného a normálního politika opravdu potřebuje.“ (PL, 12. 3. 2026, 15:17:35) ‒ Tento přehled uzavřu příspěvkem čtenáře podepsaného jako „ejet“: „Myslím, že podruhé už zvolen nebude. Lidé snad dostanou rozum a nebudou volit podle vzhledu, ale podle rozumu.“ (PL, 12. 3. 2026, 15:19:51).

Na shledanou v lepších časech, milí přátelé!

14. 3. 2026

‒ RJ ‒

 Seznam vyobrazení:

1. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (1921-1992) v roce 1968.

2. Legendární fotografie z r. 1968. Na ní A. Dubček během své návštěvy termálního koupaliště Santovka u Levic (Nitranský kraj) skáče z můstku do bazénu.

3. Setkání A. Dubčeka se zpěvačkou M. Kubišovou a herečkou I. Janžurovou před budovou ÚV KSČ (dnes zde sídli Ministerstvo dopravy ČR) na nábřeží L. Svobody.

4. Opět velmi známá fotografie. Na ní je zachycen polibek M. Kubišové na tvář A. Dubčeka, k němuž došlo během zmíněného setkání. Za onu „troufalost“ normalizátoři potrestali tuto zpěvačku dvacetiletým zákazem veřejného vystupování.