Svobodné noviny na internetu

Galerie: Jan Voběrek – František Růžička

5. 5. 2015

Českobudějovická stálá výstavní síň fotografií „Galerie Nahoře“ připravila pro dubnovou expozici (do 15. května) fotografickou tvorbu Jana Voběrka s názvem „Medžugorje“. Tištěný prospekt v úvodním slovu Václava Němce uvádí, že tvorbu autora nelze přehlédnout. Je nepřehlédnutelná. Jeho fotografický svět pěstounských rodin, dětí, lidí na okraji společnosti, ale i snímky stromů, zvířat, jeho oblíbených fotografií křoví a impresionistických fotoobrazů ze zahrady vždy dýchají svojí upřímností, spontánností a opravdovostí. Fotografuje bez jakéhokoliv kalkulu a na jeho snímcích je to znát. Lidé na jeho fotografiích jsou z masa a kostí, žijí své radostné, ale mnohdy i neradostné příběhy, jsou skuteční a vždy velmi těsně spjatí s autorovým životem. Osobní zážitek je hlavním spojujícím prvkem celé jeho tvorby. Když oznámil, že si vybudoval ze staré kotelny fotoateliér a že se bude živit komerční fotografií, začal jsem mít o něho trochu strach. Zatímco slavný český fotograf František Drtikol měl ve svých ateliérových počátcích po svém boku, dnešními slovy – obchodního manažera Augustina Škardu, Jan se musel se svojí novou profesí vypořádat sám. Myslím, že se mu to po počátečních problémech podařilo, aniž by ztratil své kouzlo kontaktního fotografa. I v ateliéru dokázal stejně jako již zmiňovaný Drtikol vtisknout fotografovaným osobám punc osobitosti a naladit své zákazníky do stavu, kdy mu odhalují své vnitřní ustrojení a niternou melodii své duše.

Na tuto výstavu byly vybrány snímky z náboženské poutě do obce Medžugorje, poutního místa zjevení Panny Marie, přezdívané též „Zpovědnice světa“, ležící v západní Hercegovině. Zatímco v dřívější tvorbě Jana Voběrka můžeme spatřovat jisté prvky autobiografičnosti, autor je vždy hluboce zainteresován do děje a vztahů s fotografovanými lidmi, v cyklu Medžugorje se pasoval do role pozorovatele a glosátora. Snímky nejsou tak osobní a jistá více významnost jeho fotografiím v tomto případě sluší. Poutníci na jeho fotografiích prožívají paralelně své příběhy, každý ve svém světě, kdy spojujícím prvkem je jejich společná cesta. Jan své snímky nearanžuje a spoléhá se na nalézání mnohdy zdánlivě obyčejných scén, které při bližším ohledání vnímavého diváka oslní svojí příznačností a symbolikou. Lidé zde působí uzavřeně až meditativně, ale zároveň velmi vyrovnaně a šťastně.

Nebyl by to Jan Voběrek, kdyby z jeho fotografií nečišela láska a vřelý vztah k fotografovaným objektům tolik přítomné v celé jeho dosavadní fotografické tvorbě. Vážím si díla a osobnosti Jana Voběrka a řadím ho ve svém osobním žebříčku po bok takových fotografických osobností, jako je Jindřich Štreit ci Bohdan Holomíček.

Vernisáž netradičně pátečního večera (26. března) tradičně zahájila Bohuslava Maříková. Doprovodné slovo patřilo panu profesoru Karlu Skalickému, ve kterém se zmínil nejen k profesionální tvorbě autora, ale i k významnému poutnímu místu. Osobně tam ještě nebyl, což považuje za svůj osobní nedostatek, ale již má přislíbenou cestu v letošním roce.

Nemyslím si, že to byla pouhá náhoda. Právě při této pouti jsem při poutavém výkladu na „Medžugorském hradu“ (budovaný kanadskými manžely pro mladé rodiny a kněze) zahlédl v davu fotografa Jana. Musel jsem se přesvědčit, protože jsem tomu ani nechtěl uvěřit. Znali jsme se totiž z „dávné“ doby, kdy jsme v sedmdesátých letech spolupracovali ve fotokroužku na fabrice (Tesla Karlín). Osobně jsem zde byl již po dvanácté, a tak jsem se snažil Janovi posloužit řadou poznatků a zkušeností. Jsem rád, že se mu jeho profesionální dílo zdařilo, zatímco já zůstal jen při amatérské reportážní fotografii.

František Růžička, České Budějovice