Svobodné noviny na internetu

Je Karlovo výročí jen velkým politickým divadlem?

Češi, jak známo, mají velmi vlažný vztah ke svým vlastním dějinám, zejména k těm starším. Potomci někdejších „Božích bojovníků“ se občas chovají jako ustrašené ovce, ochotné jít na porážku, když k tomu dá někdo mocný dostatečně hlasitý signál. Svou roli v této změně národní povahy sehrála v posledním století, dvacátém, dvojí kapitulace politických elit před ozbrojenou mocí – v r. 1938 před Hitlerem a v r. 1968 před Brežněvem.

Po roce 1989 se právem očekávalo, že se podaří se znovunabytím národního sebevědomí „narovnat“ také náš vztah k minulosti. To se nepodařilo. Můžeme uvést jen velmi málo příkladů toho, kdy v uplynulém čtvrtstoletí byla s náležitou publicitou připomenuta alespoň některá významná jména naší dávné historie.

Tak například v roce 1997 to byly oslavy milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha († 23. 4. 997), podpořené třetí návštěvou papeže Jana Pavla II. u nás. Návštěva polského disidenta K. Wojtyly byla svým způsobem symbolická, neboť sv. Vojtěch (Adalbertus) byl zpočátku uctíván jako zemský patron Polska. Jeho ostatky byly přeneseny do Čech až v roce 1039 z polského hlavního města Hnězdna, kde byly původně uloženy v tamějším metropolitním chrámu.

S dalšími výročími známých historických osobností to není o moc lepší. Potvrzují to i loňské oslavy-neoslavy 600. výročí upálení M. J. Husa, které jaksi vyzněly do ztracena. Jediné, co Pražané stačili zaznamenat, bylo včasné dokončení opravy Husova sousoší na Staroměstském náměstí. Neúspěchem nedávno skončil rovněž pokus skupiny poslanců prosadit do seznamu památných dnů datum sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou (1. 9. 1310), rodičů letošního jubilanta – Karla IV.

Leč nezoufejme! Může být ještě hůř. Čeká nás totiž další slavné výročí: 28. 10. 2018 si připomeneme 100. výročí vyhlášení Československé republiky. Dodejme, že 28. říjen zůstal státním svátkem, nikoli „památným dnem“, i v nově vzniklé České republice. To je paradox, pro který neexistují ani historické, ani logické důvody. Jen jakési politické, nebo spíš docela obyčejná nostalgie po „starých dobrých časech“.

Za pár dní, v sobotu 14. května 2016, si s velkou mediální slávou připomeneme 700. výročí narození jednoho z největších a nejznámějších českých panovníků – Karla IV., českého a římského krále (1346), jakož i císaře Svaté říše římské (1355). Již teď je zřejmé, že v současné politické konstelaci se i z této záležitosti může stát velké „politikum“, na němž se budou snažit někteří lidé získat politické body před nadcházejícími krajskými a senátními volbami.

Z našich politiků jako první přišel s myšlenkou oslav 700. výročí narození Karla IV. prezident republiky M. Zeman. Udělal to v předstihu mnoha měsíců, daleko dříve než všichni ostatní. Jako obvykle, s pověstným „křížkem po funuse“, se k této prezidentově iniciativě přidávají další politici. Mezi jinými i premiér B. Sobotka, jenž se chystá v příštích dnech spolu s některými německými politiky asistovat při zahájení výstavy o Karlu IV.

Tak trochu mi to připomíná jiného premiéra, P. Nečase, který před několika lety „zazářil“ se svým „vstřícným“ projevem v Bavorském zemském parlamentu. Kdyby se něco podobného stalo před 75 lety, obdržel by takový politik dozajista z rukou protektorátního ministra E. Moravce Svatováclavskou orlici. Dnes to projde takřka bez pozornosti sdělovacích prostředků i veřejnosti. Zkrátka, doba se mění a životní tempo je vražedné…

V zájmu objektivity je nutno připomenout, že na myšlenku velkých oslav Karlova jubilea přistoupili v roce 1978 také představitelé komunistického režimu v Československu. U příležitosti 600. výročí smrti Karla IV. († 29. 11. 1378) uspořádali tehdy vládnoucí komunisté na Pražském hradě výstavu s názvem „Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR“. Její součástí bylo vystavení korunovačních klenotů, včetně známé Svatováclavské koruny, kterou nechal Karel IV. zhotovit pro svou korunovaci na českého krále v roce 1347.

Na zmíněnou výstavu pak v následujícím roce (1979) navázalo vydání do té doby nejpodrobnější monografie o Karlu IV. z pera historika J. Spěváčka, který tak navázal na práci svého předchůdce – prof. J. Šusty. Ten totiž vydal po r. 1945 v rámci knižní řady „České dějiny“ dvě monografie s touto problematikou: „Karel IV. Otec a syn 1333-1346“ (Praha 1946) a „Karel IV. Za císařskou korunou 1346-1355“ (Praha 1948).

Další důležitá monografie, jež u příležitosti Karlova jubilea vznikla v sousedním Německu, byla studie historika F. Seibta „Karl IV. Ein Kaiser in Europa 1346-1378“. Byla vydána v roce 1978 v Mnichově a její český překlad vyšel v r. 2002 v nakladatelství Lidové noviny. Velmi cenný pohled na osobnost Karla IV. předložil veřejnosti po návratu z komunistického vězení katolický historik Z. Kalista, jenž v r. 1971 vydal v nakladatelství Vyšehrad knihu „Karel IV. Jeho duchovní tvář“.

ČT – stále ještě normalizační skanzen?

V těchto dnech jsou naše sdělovací prostředky plné oslav 700. výročí narození Karla IV. Jedná se o informace nejrůznějšího druhu: od těch „vědeckých“ až po bulvární. Do kategorie bulváru bychom mohli zařadit například zprávu o tom, že Česká pošta dala vytisknout zvláštní aršík, věnovaný tomuto panovníkovi. Známka však musela být následně stažena z prodeje, protože v nápisu se objevila chyba v latinském textu.

A nejen to. Před zahájením dlouho připravované výstavy o „Otci vlasti“ byla z Pražského hradu vyhozena hlavní autorka této expozice; součástí výstavy měl být originál Svatováclavské koruny (zatím se vystavovaly pouze repliky). Zda to mohlo nějak souviset se vzpomínkou na někdejší prezidentskou „virózu“, o tom se lze pouze dohadovat.

Pojďme však k vážnějším tématům. V našem mediálním světě stále více platí, že to, co se nedostane do televize („veřejnoprávní“ či komerční), jako by neexistovalo. Tak je tomu i v případě Karlova výročí. Již vloni nás ČT zahrnula přívalem selektivně vybraných informací o konci 2. světové války. Zvláštní pozornost byla věnována rovněž 600. výročí upálení M. J. Husa. Letos se máme na co těšit v souvislosti s oslavami 700. výročí narozenin Karla IV.

ČT je velmi „konzervativní“, a proto se okruh oslovených odborníků i letos podobá tomu loňskému jako vejce vejci. Neznalý divák musí nabýt dojmu, že vlastně žádné odborníky nemáme – kromě těch, kteří mají „patent na rozum“. A aby „tradice“ nebyla narušena, pořadem o Karlu IV. nás opět bude provázet odborník na slovo vzatý. Je jím Přemysl Čech, jedna z rekvizit husákovské Čs. televize, jíž tehdy šéfoval soudruh J. Zelenka.

Tento osvědčený normalizační „dezinformátor“ slouží v ČT (dříve ČST) dodnes. Už vloni se „rekvalifikoval“ z ekonomického redaktora na „historika“ a stal se průvodcem několikadílného televizního dokumentu k 70. výročí konce 2. světové války. A protože se „osvědčil“ (jak bývalo za komunismu pravidlem), byl letos pověřen novým, ještě náročnějším úkolem: bude nás provázet dalším dokumentem, tentokrát o Karlu IV. (Rada ČT by už konečně měla zasáhnout a ředitele P. Dvořáka odvolat, jinak toto komunistické „divadlo“ na pokračování neskončí!)

Podobně jako v loňském roce, kdy jsme si připomínali 600. výročí upálení M. J. Husa, má být i letos v ČT uveden nový film. Ke Karlovu jubileu jej natočil režisér V. Křístek a dal mu příznačný název: „Hlas pro římského krále“. Vloni ztvárnil osobu J. Husa Matěj Hádek, letos se můžeme těšit na jeho bratra Kryštofa Hádka – coby mladého Karla IV. Doufejme, že to tentokrát s filmem dopadne lépe než s loňskou televizní trilogií režiséra J. Svobody.

Jaký byl „největší Čech“?

V roce 2005 byl král Karel IV. vyhodnocen v televizní anketě jako „největší Čech“. Do první desítky se jen tak tak dostal jak zmíněný J. Hus nebo J. Žižka z Trocnova, tak i T. G. Masaryk či V. Havel. Ostatní osobnosti skončily v druhé desítce této pomyslné „Top Twenty“ nebo ještě hůř. Vždyť o skutečné osobnosti tady vůbec nešlo. Bylo to jen mediální divadlo – jako většina podobných „soutěží“.

Kromě časté námitky kritiků, že Karel IV. vlastně ani skutečným Čechem nebyl, protože velkou část života (hlavně první polovinu) strávil v cizině (podobně jako jeho otec Jan Lucemburský, známý „král cizinec“), můžeme souhlasit s tím, že přesto byl velkou postavou českých dějin. Byl to přece on, kdo proměnil Prahu v evropskou metropoli a kdo přivedl český stát (země Koruny české) k nevídanému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu.

Jaký tedy byl v kontextu své doby český král a římskoněmecký císař Karel IV. (1346-1378)? Bezesporu to byla mnohostranná a „mnohovrstevnatá“ osobnost, výrazná a nepřehlédnutelná. Svou všestranností byl Karel prototypem renesančního člověka. Ne proto, že se znal s mnohými umělci i učenci nastupujícího období humanismu a renesance – v zahraničí i u nás.

Byl jakoby rozkročen mezi dvěma tak odlišnými světy – dobou vrcholného rozvoje gotiky na jedné straně a začínající renesance, která se právě v českých zemích prosadila až po více než sto letech od Karlovy smrti, na straně druhé. Mluvíme-li tedy o době Karla IV., je to především epocha gotické architektury, deskového malířství, dřevěných madon a kamenných plastik z tvůrčího okruhu parléřovské huti.

V souvislosti s letošním jubileem se znovu objevila řada článků, v nichž se autoři zamýšlejí nad tím, jak tento slavný český král vypadal a nakolik je věrná podoba, kterou jeho současníci zachytili. Asi se nezmýlíme, budeme-li konstatovat, že Karel IV. měl daleko do podoby, kterou známe z podání J. Hanzlíka ve filmu „Slasti Otce vlasti“, z muzikálu „Noc na Karlštejně“, kde postavu Karla IV. hrál V. Brodský, či z nejnovějšího ztvárnění K. Hádkem ve filmu „Hlas pro římského krále“.

Když před 40 lety, v roce 1976, zkoumal Karlovy tělesné ostatky, uložené v kryptě Svatovítské katedrály, kterou Karel IV. nechal vybudovat, antropolog prof. E. Vlček, dospěl k závěru, že tento panovník, měřící 173 cm, byl po fyzické stránce těžkým rytířem. Asi v 35 letech (okolo r. 1350) utrpěl těžký úraz.

Došlo k němu nejspíš během rytířského turnaje, při němž byl Karel zasažen protivníkovým dřevcem, spadl z koně a při tom si poranil krční páteř a několikrát si zlomil dolní čelist. Tento úraz byl nepochybně doprovázen otoky, krvácením a bezvědomím. Karlovi hrozilo ochrnutí. Díky skvělé fyzické kondici a obdivuhodné práci tehdejších lékařů (ranhojičů) přežil. Nejen tento úraz, ale i mnohé další.

Kromě uvedeného zranění vykazuje Karlova lebka mnoho tupých poranění, jež vznikla v boji. Na obličeji měl Karel sečné poranění, sahající od levého obočí, přes kořen nosu až na tvář pod okem. Známky zranění neslo i panovníkovo levé koleno; v některé z bitev si poranil i levou ruku. Zkrátka: měl prý zraněné a pohmožděné všechno, co mohl mít.

Tato fakta potvrzují, že Karel IV. byl udatný bojovník, nikoli bázlivý tichošlápek, rozjímající nad ostatky svatých. Tak tomu bylo zřejmě pouze po určitou dobu – v první polovině jeho života. Jak naznačují některé písemné prameny, někdy okolo roku 1350 byl prý Karel otráven a znovu mu šlo o život. Lékaři ho i tentokrát zachránili.

Při nejnovějším zkoumání Karlových ostatků (za použití moderních metod) se podařilo antropologům odhalit, že Karel měl zlomenou i lopatku. Na některých obrazech, zejména od M. Wurmsera, je Karel IV. vyobrazen s „hrbem“, což mohl být důsledek výše popsaného zranění z rytířského turnaje. Podobně jako Karlovi synové (Václav IV. a Zikmund Lucemburský) trpěl i on ve druhé polovině svého života tzv. nemocí králů – dnou.

Co se týká Karlovy podoby, jeho tváře, soudobá vyobrazení ji značně zkreslují. Nemá na nich ono sečné zranění v obličeji, které muselo nutně zanechat jizvu. Podle rekonstrukce antropologů měl Karel křivý nos, hodně vrásek, velké tváře a vystouplé, velké oči.

Karel IV. všechny uvedené úrazy a nemoci úspěšně překonal. Příčinou jeho smrti, které předcházel pád z koně nebo ze schodů, byla nezhojená zlomenina krčku stehenní kosti, zkomplikovaná smrtelným zápalem plic, jemuž nakonec panovník podlehl. Zemřel dne 29. 11. 1378 ve věku 62 let. (Pozn. 1)

„Otec vlasti“ – mýty a skutečnost

„Pater patriae“, jak nazval krále Karla IV. ve své pohřební řeči ze dne 15. 12. 1378 teolog, scholastik a kanovník kapituly sv. Víta na Pražském hradě M. Vojtěch Raňkův z Ježova (1320-1388), byl osobností, která se obklopovala nejrůznějšími učenci, absolventy špičkových evropských univerzit, úředníky, diplomaty, ale i umělci. Byl mezi nimi i Karlův osobní lékař a astrolog, M. Havel ze Strahova, tehdy známý lékař, astronom a matematik, působící na lékařské fakultě pražské univerzity.

Král Karel prý věřil horoskopům a podléhal mystice hvězd a numerologii. Všechno, co nechal postavit, řídilo se údajně těmito tajuplnými výpočty. Tak například základní kámen ke kamennému mostu přes Vltavu (= dnešní Karlův most) měl být položen 9. 7. 1357 v 5 hod. 31 min. Podobně tomu bylo při stavbě hradu Karlštejna (začátek 10. 6. 1348), jehož dokončení a vysvěcení bylo vypočteno na 27. 3. 1357.

Císař Karel IV. a Židé

Vztah mnoha evropských panovníků, včetně těch českých, k Židům, to je vpravdě bolavé místo historie. Platí to i u jinak úspěšných a veskrze pozitivních postav. Karel IV. ani jeho syn Václav IV. nebyli v tomto směru výjimkou. Podpora, ale i pronásledování Židů šly ruku v ruce, podle toho, jak se to tomu kterému panovníkovi momentálně hodilo. Když bylo potřeba, půjčovali si králové od Židů peníze, jindy zase zavírali oči při páchání násilností během protižidovských pogromů. Vždy totiž šlo v prvé řadě o peníze a o majetek: domy zabitých Židů se stávaly kořistí jejich vrahů či těch, kteří tyto razie v zákulisí organizovali a řídili.

Karel IV. se bohužel nechoval jinak než ostatní panovníci: byl „pragmatik“. Když v letech 1348-1350 zasáhla některé oblasti Evropy první velká morová epidemie („černá smrt“), jež si vyžádala 20-25 milionů životů, bylo na území, jemuž Karel IV. vládl, vyhlazeno celkem 60 velkých a 150 menších židovských obcí. Týkalo se to zejména německých regionů. Z českých měst v r. 1349 vypukly protižidovské pogromy pouze ve Vratislavi a v Chebu.

Největší pogrom se odehrál dne 5. 12. 1349 v Norimberku. Během dvou dnů tam bylo zabito celkem 562 členů židovské komunity, Ti Židé, kteří masakr přežili, museli Norimberk opustit; židovská čtvrť byla následně zbourána. V Čechách došlo k podobnému pogromu až na vlády Václava IV. (1378-1419). O Velikonocích roku 1389 bylo při pogromu v pražském židovském ghettu zabito 3000 osob. (Pozn. 2)

Karel IV. – kontroverzní postava?

U výrazných osobností dějin tomu tak bývá. Dají se jen obtížně vtěsnat do nějaké „škatulky“. Obvykle převyšují ostatní, a proto mnoha lidem vadí. Tak tomu bylo i v případě zakladatele světového komunismu, německého filozofa židovského původu – K. Marxe (1818-1883). Ten tohoto „německého“ panovníka, Karla IV., nenáviděl a označil ho hanlivým výrazem „Pfaffenkönig“ (= popský král). Protože popové se vyskytovali nikoli v římskokatolické církvi, nýbrž v té pravoslavné, je přesnější tento překlad: flanďák nebo kněžour. Toto označení v každém případě prozrazuje, že se jednalo o hluboce věřícího člověka. Na tom se ostatně všichni Karlovi současníci shodovali.

Neuctivé vyjadřování K. Marxe dokládá také tato věta, kterou napsal: „To staré hovado (= Karel IV.) vstoupilo do Prahy – a zdechlo.“ Guru našich komunistů (minulých i současných) měl věru vytříbený slovník! Tento „vůdce světového proletariátu“, jak komunisté nazývají duchovního otce své zrůdné ideologie, prý dokázal prohýřit majetek své ženy-šlechtičny a ještě nadto udržovat styky s její služkou. To Karel IV., ač trojnásobný vdovec, se choval téměř jako světec: neopíjel se a žil skromně a střídmě. (Pozn. 3)

Některá fakta ze života Karla IV.

O našem jubilantovi je známo, že byl celkem čtyřikrát ženatý a se svými manželkami zplodil 12 dětí; z nich některé zemřely v útlém věku. Z mužských potomků se nástupci na českém a římském trůnu stali dva synové: Václav IV. a Zikmund Lucemburský. Mladší Karlův bratr, moravský markrabě Jan Jindřich (1322-1375), založil moravskou větev Lucemburků, jejímž sídlem bylo Brno. Funkci markraběte po něm zdědili oba jeho synové: starší Jošt (1351-1411), který se v závěru svého života stal na několik měsíců dokonce římskoněmeckým císařem, a mladší Prokop (1354/1355-1405). (Pozn. 4)

Manželky Karla IV.

1. Blanka (Markéta) z Valois (1316-1348) – dcera hraběte Karla z Valois a jeho ženy Mahaut de Châtillon; první manželka Karla IV. (sňatek 15. 5. 1323 v Paříži).
2. Anna Falcká (1329-1353) – dcera rýnského falckraběte Rudolfa II.; druhá manželka Karla IV. (sňatek 4./11. 3. 1349 v Bacharachu).
3. Anna Svídnická (1339-1362) – dcera svídnického vévody Jindřicha II.; třetí manželka Karla IV. (sňatek 27. 5. 1353 v Budíně).
4. Alžběta (Eliška) Pomořanská (1347-1393) – dcera pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra Velikého; čtvrtá manželka Karla IV. (sňatek 21. 5. 1363 v Krakově).

Děti Karla IV.

1. Markéta (1335-1349) – první dcera Karla IV. a Blanky z Valois; manželka Jindřicha Dolnobavorského Staršího II.
2. Kateřina (1342-1386) – druhá dcera Karla IV. a Blanky z Valois; manželka rakouského vévody Rudolfa Habsburského a později Oty V. Braniborského.
3. Václav Lucemburský (1350-1351) – první syn Karla IV. a Anny Falcké.
4. Alžběta [Eliška] (1358-1373) – dcera Karla IV. a Anny Svídnické; manželka Albrechta III. Habsburského.
5. Václav IV. Lucemburský (1361-1419) – syn Karla IV. a Anny Svídnické; manžel Johanny Bavorské a Žofie Bavorské.
6. Bezejmenné dítě, které zemřelo při porodu spolu s Annou Svídnickou († 11. 7. 1362).
7. Anna (1366-1394) – první dcera Karla IV. a Alžběty Pomořanské; manželka anglického krále Richarda II.
8. Zikmund Lucemburský (1368-1437) – první syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské; manžel Marie Uherské a Barbory Celjské.
9. Jan [Zhořelecký] (1370-1396) – druhý syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské; manžel Richardis, dcery švédského krále Albrechta II. Meklenburského.
10.  Karel Lucemburský (1372-1373) – třetí syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské.
11.  Markéta (1373-1410) – druhá dcera Karla IV. a Alžběty Pomořanské;  manželka norimberského purkrabího Jana.
12.  Jindřich Lucemburský (1377-1378) – čtvrtý syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské.

Významné osobnosti působící na dvoře Karla IV.

● Arnošt z Pardubic (1297-1364) – pražský biskup (1343-1344) a první pražský arcibiskup (1344-1364), politický rádce Karla IV.; představitel scholastického humanismu, který se zasloužil o zrušení papežské inkvizice v Čechách; udržoval kontakty s italským humanistou F. Petrarkou.

● Jan Očko z Vlašimi († 1380) – olomoucký biskup (1351-1364), druhý pražský arcibiskup (1364-1378), první český kardinál (1378); také on udržoval kontakty s italským humanistou F. Petrarkou.

● Jan ze Středy [Johannes Noviforensis] (1310-1380) – kancléř Karla IV. (1353-1374), biskup v Naumburku (1352-1353), v Litomyšli (1353-1364) a v Olomouci (1364-1380); diplomat a humanista; úřad biskupa ve Vratislavi pro smrt nenastoupil; udržoval kontakty s Petrarkou, Colou di Rienzo a dalšími italskými humanisty.

● Mikuláš z Brna († 1347) – kancléř Jana Lucemburského a Karla v Itálii (1332-1333), kancléř moravského markraběte Karla (1334-1338), biskup v Tridentu (1338-1347); oblíbenec Karla IV.

● Mikuláš Luckův z Brna – kancléř a vyslanec Karla IV. u papežské kurie v Avignonu (1332-1334, 1346-1350), děkan a posléze probošt olomoucké kapituly.

● Dětřich u Portic (1300-1367) – titulární biskup v Sareptě v Sýrii (od 1346), biskup ve Schleswigu (1351-1353), biskup v Mindenu (1353-1361), probošt vyšehradský a kancléř českého království (1360-1361), arcibiskup v Magdeburku (1361-1367); diplomat evropského formátu, důvěrník a rádce Karla IV.; zajišťoval císařskou korunovaci v Římě.

● Albert ze Šternberka († 1380) – humanista a mecenáš umění, děkan olomoucké kapituly, biskup ve Schwerinu (1356-1364), dále v Litomyšli (1364-1368), arcibiskup v Magdeburku (1368-1371) a znovu biskup v Litomyšli (1371-1380); řídil Karlovu zahraniční a říšskou politiku.

● Vilém z Landštejna († 1360) – vyšehradský probošt a kancléř českého království (1355-1359).

● Jindřich III. z Lipé – královský podkomoří (1336-1341), vyšehradský kanovník (od 1342), vyšehradský probošt a kancléř českého království (1348-1351), nejvyšší maršálek (1347-1348, 1371).

● Čeněk z Lipé (1316-1363) – nejvyšší maršálek českého království (1349-1363), nejvyšší komorník (1356-1363).

● Těma z Koldic ml. († 1383) – diplomat, rádce, důvěrník a osobní komorník Karla IV., maršálek královského dvora (1348), císařský fojt v Horní Lužici (od 1355), císařský hejtman ve Vratislavi, mistr císařské komory (1361-1383).

● Bušek z Velhartic st. (1318-1337) – Karlův druh, osobní komorník a důvěrník.

● Bušek z Velhartic ml. († 1371), syn Buška st., Karlův důvěrník a komorník (1347-1360), maršálek královského a císařského dvora (1355-1356), císařský nejvyšší hejtman v Bavorsku-Nových Čechách (1355-1371).

● Petr z Loun – notář, sekretář a diplomat Kartla IV. (1334-1355).

● Velislav (Hajnův) ze Sedlčan († 1367) – notář, protonotář a diplomat Karla IV. (1334-1362), děkan kapituly v Sadské (1354-1362), kanovník kapituly sv. Víta a Všech svatých na Pražském hradě, milovník iluminátorského umění (Velislavova bible).

● Vavřinec Mikulášův z Dědic – notář a diplomat markraběte Karla (1341-1344).

● M. Vojtěch Raňkův z Ježova (1320-1388) – český učenec, teolog, kanovník kapituly sv. Víta (od 1349), scholastik (1369-1388).

Z nejznámějších umělců doby Karlovy uveďme alespoň dvě jména:

● M. Mikuláš Wurmser ze Štrasburku – malíř doby Karla IV. (1357-1360).

● Mistr Theodorik, řečený Zelo (= Horlivec) – dvorní malíř Karla IV. (1359-1368), představený pražského malířského cechu (od 1365).

Stavitelé gotické katedrály sv. Víta:

● Matyáš z Arrasu († 1352) – první stavitel Svatovítského chrámu (1344-1352).

● Petr Parléř (1330/1333-1399) – druhý stavitel Svatovítského chrámu.

● Beneš Krabice z Weitmile († 1375) – třetí ředitel stavby Svatovítského chrámu, dvorní kronikář Karla IV., kanovník kapituly sv. Víta (1359-1375).

Další kronikáři doby Karlovy:

● Giovanni di Marignolli († 1358/1359) – kaplan Karla IV., cestovatel a kronikář.

● Přibík Pulkava z Radenína († 1380) – správce školy u sv. Jiljí v Praze (1373-1378), farář v Chudenicích (od 1378), kronikář doby Karla IV.

● Neplach (1322-1358) – opat benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem (od 1348), kronikář doby Karla IV.

11. 5. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Největší tajemství Karla IV. rozluštěno, Spirit, roč. 18, č. 31, 28. 7. – 3. 8. 2007, str. 1; Jaká byla ve skutečnosti tvář Karla IV.? Měl křivý nos a nad ním jizvu!, Blesk.cz, 21. 4. 2016, 6:47; Karel IV. měl zlámané a pohmožděné, co mohl. Nyní vědci přidali i zlomeninu lopatky, ČT24, 22. 4. 2016.
2. V. Švarcová: Temné stránky Otce vlasti – střípky historie, Webmagazín Rozhledna, 6. 6. 2014.
3. R. Malý: Na prahu další velké mystifikace: 700 let od narození Otce vlasti, Protiproud, 10. 4. 2016.
4. 4. Dějiny Moravy za vlády Lucemburků velmi podrobně zpracoval historik J. Mezník: Lucemburská Morava (1310-1423), nakl. Lidové noviny, Praha 2001.