Svobodné noviny na internetu

V průběhu necelého jednoho roku skončili na kostnické hranici pro kacíře dva významní čeští teologové-reformátoři: M. Jan Hus (6. 7. 1415) a M. Jeroným Pražský (30. 5. 1416) Oba byli stoupenci učení oxfordského „realisty“ Jana Viklefa (John Wicliffe, 1320-1384), jehož obhajobu zaplatili svým životem.

Zatímco M. J. Hus (1371-1415) byl spíše „provinční“ kazatel, který s výjimkou cesty do Kostnice nepřekročil hranice českého státu, byl M. Jeroným Pražský (1380-1416) v pravém slova smyslu světoběžník a muž širokého vzdělání. Byl však zároveň člověkem kontroverzním: obratný diskutér s proříznutými ústy, jenž si za svůj krátký život stačil udělat spoustu nepřátel, občas provokatér a věčný „útěkář“. Popravdě: na jeden lidský život toho stihl víc než dost. 

Jeronýmovi současníci ho charakterizují jako krásného muže s vysokou postavou, dlouhou černou bradkou, vybraného zevnějšku, znamenitého disputátora, strhujícího skvělou výmluvností. Jeho veřejné vystupování na Koncilu kostnickém vzbuzovalo u těch, kteří měli posoudit jeho provinění vůči církvi, upřímný obdiv a zároveň rozpaky nad tím, že by muž takových kvalit měl skončit na hranici jako kacíř.

O dětství a mládí tohoto budoucího reformátora víme velmi málo. Narodil se okolo roku 1380 v Praze, pocházel ze zámožné měšťanské rodiny a byl jedním ze žáků M. J. Husa. Hodnosti bakaláře na pražské univerzitě dosáhl v r. 1398 a již v únoru 1399, sotva dvacetiletý, se vydal na studie do Oxfordu. Tady se přiklonil k tzv. viklefovskému realismu. Z Oxfordu si v r. 1401 přinesl opisy hlavních Viklefových traktátů, zejména „Dialogu“ a „Trialogu“; některé ze spisů tohoto oxfordského mistra přeložil do češtiny. Později, okolo r. 1403, navštívil Svatou zemi (Jeruzalém) a podnikl cestu po evropských univerzitách.

Již v dubnu 1404 se jako pražský bakalář dostal na pařížskou Sorbonnu, kde o rok později dosáhl titulu „magister regens“, tj. řádný profesor s právem přednášet. Kvůli obhajobě Viklefových názorů si v Paříži znepřátelil univerzitního kancléře Gersona (ten později vystupoval proti němu v Kostnici). Z Paříže mistr Jeroným přesídlil na německé univerzity. Jako mistr svobodných umění byl v r. 1405 přijat na artistickou fakultu univerzity v Heidelberku. Odtud odešel do Kolína nad Rýnem, kde v r. 1406 získal hodnost mistra.

Nejen v Heidelberku, ale i v Kolíně hájil M. Jeroným Pražský Viklefovo učení. Představil se tu jako vynikající řečník, obratný v argumentaci, který neustupoval od svého přesvědčení. Jeho projevy prý vyvolávaly bouřlivé reakce. Odpůrci ho osočovali z toho, že hlásá kacířské názory. Tak se stávalo, že z míst disputací musel utíkat. V Heidelberku předvedl svůj „štít víry“, jakýsi pokus o racionální vysvětlení podstaty sv. Trojice, jenž byl prohlášen za kacířský.

Jeronýmovo putování po evropských univerzitách, spojené s následnými „útěky“, načas skončilo v Praze, kde byl v r. 1407 přijat mezi univerzitní mistry. Na kněze se sice (na rozdíl od J. Husa) vysvětit nedal, nicméně jako obhájce Viklefova učení zaujal již na počátku r. 1409, kdy se zúčastnil slavného kvodlibetu (= učená hádka, debata), v němž vystoupil M. Matěj z Knína, někdejší stoupenec myšlenek slavného anglického reformátora. Mistr Jeroným tu nejen chválil Viklefa, nýbrž doporučoval i četbu jeho spisů. V této souvislosti dodejme, že to byl právě M. Jeroným Pražský, kdo Viklefovy traktáty přinesl do Prahy; tady je pak opisoval a šířil také M. J. Hus.

Za svého pražského pobytu patřil mistr Jeroným k čelným stoupencům viklefismu. Spolu s M. J. Husem se zasloužil o vydání známého Dekretu kutnohorského (18. 1. 1409), jímž král Václav IV. upravil poměry mezi tzv. univerzitními národy na pražské univerzitě ve prospěch Čechů.

O rok později, v březnu 1410, byl již „světoběžník“ mistr Jeroným v Budíně, kde před uherským králem Zikmundem Lucemburským  přednesl řeč, v níž hájil některé teze Viklefova učení. Kvůli tomuto smělému vystoupení se Jeroným dostal do vazby ostřihomského arcibiskupa. Z ní se mu sice podařilo uniknout, avšak když se v srpnu 1410 objevil ve Vídni, byl znovu zatčen a čekal ho soudní proces. Také tentokrát se mu podařilo zachránit útěkem.

Neúnavný cestovatel mistr Jeroným se v lednu 1411 objevil na kvodlibetu M. J. Husa v Praze, ale již v létě téhož roku byl opět v Oxfordu, kde mu hrozilo stíhání za šíření Viklefových myšlenek. Rok nato, v červnu 1412, stál mistr Jeroným v čele pražských demonstrací proti prodeji odpustků. Ty, jak známo, nepříznivě ovlivnily další Husovo působení nejen v Betlémské kapli, ale i v Praze vůbec.

Když na jaře 1413 musel J. Hus odejít z Prahy, opustil Čechy také M. Jeroným Pražský. Odebral se na polský královský dvůr do Krakova, kde oslňoval svým vystupováním a výmluvností. Zdejší biskup mu radil, aby se vrátil do vlasti, avšak Jeroným na jeho rady nedbal a vypravil se k litevskému knížeti Vitoldovi. V Litvě se zdržel delší dobu. Podařilo se mu navštívit Vitebsk, Pskov a Vilno a seznámit se s bohoslužebnými obyčeji pravoslavných Bělorusů.

Svou vytrvalou obhajobou Viklefových myšlenek M. Jeroným Pražský nutně vyvolával hněv svých odpůrců. Proto bylo jen otázkou času, kdy bude jako „nebezpečný kacíř“ dopaden a uvězněn. Když se po dvou letech, strávených v cizině, vrátil zpátky do Prahy, našel doma předvolání před koncil v Kostnici, kde již mnoho měsíců čekal ve vězení na vyřešení své „pře“ M. J. Hus.

Mistr Jeroným se navzdory Husovu varování do Kostnice přece jen vypravil - s úmyslem Husa hájit. Na radu českých pánů se ubytoval ve městě Überlingen, vzdáleném půl druhé míle od Kostnice, a odtud žádal po koncilu, aby mu byl vydán glejt, který by mu zaručoval svobodný příchod i odchod z Kostnice. Když se glejtu nedočkal, bylo zřejmé, že může dopadnout podobně jako J. Hus.

Poté, co pochopil, jaké nebezpečí mu hrozí, rozhodl se mistr Jeroným vrátit zpátky do Čech. Leč ani tentokrát nebyl dostatečně ostražitý. Když se totiž nedaleko českých hranic ubytoval u zdejšího faráře, který měl u sebe sezvané ještě další duchovní, nedával si Jeroným před přítomnými pozor na jazyk: kritizoval koncil a zastával se i J. Husa. Na základě udání byl pak zatčen: falckrabě Jan jej v okovech poslal do Kostnice. Tím byl Jeronýmův osud zpečetěn.

Jako kacíř, „nebezpečnější než J. Hus“, byl M. Jeroným Pražský uvržen do nejtěžšího žaláře: vsadili ho do klády, kde visel hlavou dolů téměř jedenáct dní, až mu začaly hnít nohy. Ve vězení na Schnetztoru byl pak zcela izolován od vnějšího světa – bez možnosti návštěv i listů od přátel. Odsouzen k samotě a ponechán jen svým myšlenkám strávil mistr Jeroným téměř celý rok – bez sedmi dní. Mezitím byl jeho přítel M. J. Hus koncilem odsouzen k smrti a upálen.

Kruté podmínky věznění nakonec vykonaly své: dne 23. 9. 1415 byl mistr Jeroným donucen pod přísahou učinit odvolání, a to ve formě, kterou mu předložil koncil. Tím měly být „potíže s českým kacířem“ vyřešeny. Přesto se tak nestalo. Jeroným si totiž vyžádal veřejné slyšení před koncilem – podobně jako předtím M. J. Hus. Z původně formálního slyšení toho, „jenž odvolal“, se Jeronýmovo vystoupení ve dnech 23.-26. 5. 1416 změnilo v něco úplně jiného. Obviněný totiž hodlal promluvit ke všem ze 107 artikulů žaloby vůči své osobě.

M. Jeroným Pražský se nejen obhájil proti všem výtkám, nýbrž odvolal své „odvolání“ a navíc pochválil M. J. Husa „jako muže čistých a počestných mravů“. To bylo zřejmě příliš i na vcelku shovívavé představitele koncilu, kteří jinak oceňovali Jeronýmovu obratnost a výmluvnost. Ve svém druhém sezení prý mistr Jeroným zavedl řeč na pohanské mudrce, židovské i křesťanské, kteří nevinně podstoupili smrt pro pravdu.

Svým vystoupením před Koncilem kostnickým pobouřil M. Jeroným Pražský zástupce katolické církve natolik, že na čtvrtém slyšení, v sobotu 30. 5. 1416, nad ním biskup Lodský vynesl rozsudek: byl odevzdán světské spravedlnosti k upálení. Poté byl mistr Jeroným znovu odveden do žaláře a spoután na nohou i na rukou. Ještě týž den, 30. 5. 1416, byl vyveden za město na totéž místo, kde před necelým rokem zemřel na hranici M. J. Hus. Také Jeroným zde podstoupil stejnou smrt „s myslí hrdinskou a zbožnou“. (Pozn. 1)

Osudy M. Jeronýma Pražského vypsal, podobně jako v případě M. J. Husa, účastník Koncilu kostnického – M. Petr z Mladoňovic († 1452) ve svém latinsky psaném spisku „Narracio de Magistro Hieronymo Pragensi, pro Christi nomine Constancie exusto“. (Pozn. 2) Dochovala se nicméně i svědectví od zahraničních pozorovatelů. O skvělé Jeronýmově obraně a jeho hrdinné smrti podal velmi cennou zprávu slavný florentský humanista Poggio Bracciolini (1380-1459) v listu Lionardovi Brunimu z Arezza (viz příloha).

Osobnost M. Jeronýma Pražského zůstává neprávem ve stínu jeho známějšího kolegy a náboženského reformátora M. J. Husa. Zasloužil by si jistě víc než jen pamětní desku na domě, kde se narodil.

24. 5. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. W. W. Tomek: Dějepis města Prahy, díl III, Praha 1875, str. 599-600.
2. Prameny českých dějin, VIII, str. 339-350.

●●●

Příloha:

Svědectví o smrti M. Jeronýma Pražského v Kostnici dne 30. 5. 1416

(Z listu Poggia Braccioliniho adresovaného Lionardu Brunimu z Arezza)

„… Očekávali všichni, že buďto se očistí, odvolaje bludy, aneb vinen se dá, milosti žádaje: on však ani k bludům přiznati se chtěje, ani k odvolání křivých nářků cizích chuť míti se právě, konečně dal se do vychvalování Jan Husa, před tím na oheň odsouzeného, tvrdě o něm, že byl muž dobrý, spravedlivý, svatý a té smrti nehodný. O sobě také pověděl, že hotov byl jakoukoli smrt podniknouti myslí zmužilou a stálou, ustoupiti nepřátelům svým a svědkům oněm tak nestydatě lhoucím, kteříž ale někdy před bohem, jehož oklamati nelze, počet vydají z toho, co svědčili. Velikou nad tím lítost měli všichni okolostojící; byliť žádostivi zachovati při hrdle muže tak výtečného, by jen sám dobře smýšleti chtěl. Ale on stále trvaje na svém, zdál se zúmyslna po smrti toužiti, vždy chvále Jana Husa a tvrdě, že nic nesmyslil scestného proti církvi boží, ale že kázal proti neřádům kněžstva, proti jejich pýše, nádhernosti a skvostnosti; nebo kdež nadání a statkové zádušní náleželi prvé chudým a pohostinným lidem, potom pak na stavení a opravy chrámů obráceni býti měli, za neslušné pokládal dobrý ten muž, že se rozptylovali na nevěstky a kuběny, na kvasy a hody, na chování psů a koní, na drahá i skvostná roucha a jiné věci náboženství Kristovu nepříslušné. V tom pak dokázal největšího vtipu, že když řeč jeho přetrhována byla křiky rozličnými a mnozí mu odmlouvali, stíhajíce slova jeho, žádnému neodpustil, aby ho nedotekl, ale nade všemi se mstě, všecky buď zastyděti se aneb umlknouti přinutil. Když se hluk rozmáhal ve sboru, sám se pozamlčev, někdy zástupy z toho káral; potom přece řeč svou konal, žádaje a prose pro boha, aby ho nechali mluviti, poněvadž ho potom více slyšeti nemají; nikdy se hřmotem ustrašiti nedal, jsa mysli pevné a neohrožené. Ten pak byl předivný důvod jeho paměti, že tři sta čtyřicet dní seděl v hloubi věže smrduté a tmavé, na kteréhožto vězení tvrdost sám naříkal, právě, že jakož na statečného muže náleží, ne proto si stěžoval, že nehodné věci trpěl, ale že se divil takové proti sobě nelidskosti; v tom místě zajisté nic netoliko čísti, ale ani viděti nemohl, ať nic nedím o sklíčenosti ducha, ježto ho každodenně trápiti musilo a všecku paměť z něho vyraziti mohlo; však on tolik vysoce učených a moudrých mužů k své při za svědky přivedl, tolik svatých doktorů církve k utvrzení svého smyslu připomenul, že by toho příliš bylo, i kdyby po ten veškeren čas v největší prázdnosti, v největším pokoji s učenými studiemi byl se obíral. Řeč jeho libá, prostranná i zvučná byla, s jakýmsi důstojenstvím hnutí řečnického, jak v objevení hněvu, tak i v hýbání k lítosti, kteréžto však ani nehledal, ani dojíti sobě nežádal. Stalť neohrožený a smělý, smrtí netoliko pohrdaje, ale jí žádostiv jsa; řekl bych, že jest druhý Kato. O muže věčné lidské paměti hodného! Nechválím, jestliže co proti řádům církevním smyslil; obdivuji se jeho učení, mnohých věcí známosti, výmluvnosti, líbeznosti v řeči a bystrotě v odpovídání: ale bojím se, že vše to jemu k záhubě od přírody propůjčeno bylo. (…)

Potom dán mu čas k rozmyslu a k pokání za dva dni. Mezitím navštěvovali ho mnozí muži učení, aby jím hnuli od smyslu jeho; šel také kardinál florentinský k němu, aby ho navedl na cestu pravou. Ale když neústupně zastával bludy své, konečně (21tém valném posezení sboru, dne 30. května) odsouzen jest za kacíře a ohněm spálen. Jasným čelem a veselou tváří šel ke smrti, nelekaje se ani ohně, ani muk, ani zahynutí. Nikdy žádný ze stoiků nepodstoupil smrti tak stálou myslí a srdcem zmužilým, jako tento jí žádati se zdál. Když přišel na popraviště, sám se svlékl z šatů a padnuv na kolena, modlil se před kolem, k němuž nahý přivázán byl mokrými provazy a řetězem; potom obložili ho dřívím, ne dobrým, ale obhroublým až do prsou, slámy mezi ně nakladše. Jakž dříví hořeti počalo, jal se zpívati píseň, kterouž mu sotva oheň a dým přetrhl. To pak bylo největší znamení stálosti mysli, že když kat zezadu chtěl zapáliti oheň, aby ho neviděl, on „sem přistup,“ dí, „a zapal přede mnou; neb bychť se bál ohně tvého, byl bych sem se nedostal.“ Tímto způsobem zahynul muž nadmíru znamenitý. Díval jsem se na skonání jeho, spatřil jsem vše, co se dálo. Buď to že nevěra, nebo neústupnost u příčině byla, věru muž ten umřel vždy co pravý filosof!“

(F. Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl třetí, nakl. L. Mazáč, Praha 1939, str. 137-138)