Svobodné noviny na internetu

Jihočeské kostelíky VIII. – František Růžička

8. 5. 2017

Kdykoliv jsem se ze svých toulek vracel do naší krajské vesničky ve směru od šumavských hvozdů, nikdy mne nezaujala stavba kostelíka s poněkud zašlou bílou omítkou, stojícího na návsi obce Dubné, ani přilehlá zástavba samotné obce. Možná to bylo jen tím, že už jsem se viděl mezi prvními paneláky a těšil se na teplo domova.

Poněkud jinak tomu bylo o letošní poslední postní neděli. Tentokráte jsem přijížděl ve směru opačném ‒ právě od Českých Budějovic. Už z větší vzdálenosti mne upoutal pohled na hladiny rybníků Nuzov a Dubenský. Neodolal jsem, zastavil a pořídil několik snímků probouzející se jarní přírody.

Bezprostředně za dopravní značkou, oznamující začátek obce, přišla další upoutávka, kterou zcela jistě zná nejeden televizní divák. Sídlí zde totiž firma s nahrávacím studiem pod názvem Šlágr. Třeba i ta má zásluhu na tom, že obci se docela dobře daří. Překvapilo mne prostranství před zmíněným kostelíkem: bylo čisté, upravené, záhony osázené jarními květinami. Dříve než hlas zvonů, zvoucí k návštěvě nedělní bohoslužby, ozval se z čapího hnízda na střeše kostela hlasitý klapot zobáku. Milé přivítání. S přilehlými obcemi zde žije necelých 1,5 tisíc obyvatel a kostel byl zcela zaplněn.

Stejně srdečného přivítání se mi dostalo hned při vstupu od místního duchovního správce, ale to už jsem dobře věděl, že je jím pan profesor, kanovník Dr. Martin Weis, kterého dobře znají především studenti teologické fakulty JU. Ten mi také dovolil nahlédnout do malé zpovědní místnosti, kde jsou kolem zdí osazeny zachovalé náhrobní kameny a která je v průběhu bohoslužeb využívána pro maminky s malými dětmi. Náhrobní kameny jsou z 16. a 17. století z bývalé krypty, do které byli pohřbíváni členové místních rytířských rodů. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že se nejedná o žádnou spící vesnickou farnost, ale naopak velice živou. Pan profesor se také pochlubil, že zde před nedávnem natáčela „Toulavá kamera“ a přišla dobrá rada, že z kůru je nejlepší pohled, je totiž třeba vidět i krásnou klenbu stropu. S předstihem k 100. výročí zjevení ve Fatimě se ve farnosti před několika týdny konala oslava se zasvěcením Panně Marii.

Přidejme teď informaci o zdejší nejbližší oblasti. Krajina byla původně osídlena kočovníky, kteří pro svá stáda využívali chudou půdu. Postupem času přišlo pastevectví a obilnářství. Archeologické nálezy dokazují zalidněnost keltskými kmeny již v posledních pěti stoletích před Kristem. Byly nalezeny mohyly ze starší doby bronzové a doby haštalské. První zmínka o obci pochází z roku 1263, ve 13. ‒ 14. století zde byl kostel a dvě tvrze. První stávala v místě dnešní fary a byla obehnána příkopem. Majitelé se postupně střídali, v roce 1623 koupilo statek město Budějovice. Polohu druhé tvrze již nelze z historických pramenů doložit.

DUBNÉ – kostel Nanebevzetí Panny Marie

Raně gotický chrám je připomínán již ve 14. století, portál na severní straně lodi pochází z let 1340-50. V roce 1525 byl kostel upraven jako dvoulodní se síťovou klenbou nesenou třemi pilíři. V roce 1575 byla postavena věž. Při celkových úpravách kostela v roce 1730 byla rozšířena okna, přistavěna předsíň před západním průčelím a sakristie. Roku 1784 byl kolem kostela zřízen hřbitov. Zachovaná hřbitovní zeď je chráněna jako kulturní památka. V roce 1897 byla pro špatný stav zbourána věž a roku 1901 postavena nová. Kostel býval poutním místem, například v roce 1759 sem dle záznamů o poutní slavnosti (15. srpna) připutovala procesí z Pištína, Čakova, Brloha, Křemže, Zlaté Koruny, Boršova a Strýčic. Vznik plebanie je datován rokem 1370, vedení matrik od roku 1668.

Věž kostela měla čtyři zvony, z nichž nejstarší byl odlit r. 1518 v Praze. Váží cca 800 kg a díky své velikosti se dochoval až do současnosti. Tři menší zvony byly zabaveny v r. 1916. Ke slavnostnímu svěcení nových zvonů došlo v r. 1935, ty však potkal osud válečného rekvírování. Od června 1996 jsou zde zvony opět v plném počtu, tři nové byly pořízeny veřejnou sbírkou nákladem 850 tisíc Kč.

Z věže kostela je zcela jistě dobrý pohled na střechu k čapímu hnízdu, ke kterému jsou upřeny zraky místních občanů i objektivů kamer. Není divu, vždyť čáp Max, zvaný Kostelníček, každoročně hlásí svůj přílet. V roce 2015 uhynula jeho družka od nějaké otrávené návnady. Letos v březnu mu nová družka snesla čtyři vejce, což bylo bedlivě monitorováno… Kéž by se tak chovaly i všechny naše rodinky. Tady je to opravdu příkladný „Příběh čapího hnízda“.

***

NEDĚLE ČERNÁ – smrtelná či smrtná

Právě o této 5. neděli postní (Judica), tedy před nadcházející nedělí Květnou (Palmarum), bývaly v kostelech zahalovány kříže, jako tradice sahající až do starokřesťanských počátků naší církve. Byl obecně rozšířen zvyk vynášení smrti (smrtky, Morany…), což nikterak nesouviselo s křesťanskou liturgií, ale i dnes je na mnohých místech dodržován nebo obnovován. Zvyklosti bývají i dnes různé, především spojené s koncem zimy a počínajícím jarem.

Právě o této neděli se na jižním konci vikariátu – v Doudlebech slaví „Jarní pouť“. V kostele sv. Vincence celebroval mši svatou Mons. Václav Habart. O zdejším kostelíku již byla opakovaně dřívější zmínka, tak se zamysleme nad liturgií této neděle, která byla na obou navštívených místech shodná. Jaká by to byla pouť, kdyby chyběly koláče a jiné dobroty. V dobách dřívějších stávaly stánky po celé cestě ke kostelu. Mezi dary lidé přinášeli také ovčí vlnu, která se prodávala, a finanční přínos byl využit pro potřeby farnosti. V posledních letech se koná v budově obecního úřadu dokumentační výstava, která vše alespoň připomíná. Jen ty koláče byly opravdové.

První čtení z proroka Ezechiela… Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, vdechnu vám svého ducha a ožijete…

● U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Druhé čtení z Listu Římanům… Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha...

● Já jsem vzkříšení a život, praví Pán; kdo věří ve mne, neumře navěky.

Evangelium pak podle Jana s vyprávěním o vzkříšení Lazara.

● Nejtěžší bývá loučení se zemřelými. Přicházejí mnohé otázky, je něco po smrti, je to definitivní zánik, nebo brána pro nový život? Je to světlo naděje v Krista, který zlomil pouta samotné smrti. On nám řekl: Já jsem vzkříšení a život věčný, On pro nás položil život, ale nezůstal v hrobě, ale vstal k životu věčnému. Vzpomeňme na jeho slova i my v hodině své smrti. Jsou to ale slova naděje i pro náš všední den, ve víru shledání na věčnosti. Nechť je to radost naší křesťanské víry.

● Ježíš nás chce přesvědčit, abychom uvěřili jako Marta, být těmi, co neviděli, ale přesto uvěřili. Židé oslavují své vyvedení z otroctví. Také my se musíme osvobodit z otroctví hříchů, zaplatit náš dluh za katastrofy, které člověk sám způsobuje. Oslavme i my příchod vzkříšeného Krista do našich srdcí. Ne Vánoce, ale Velikonoce jsou vrcholem naší víry…

(Volně z nedělních promluv v Dubném i Doudlebech)

Poutník František