Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kterak lidovci a socialisté kolaborovali s KSČ (1. část)

16. 5. 2019

Motto: „Lidovec do domu – hůl do ruky.“ (Názor čtenáře z internetu)

ČSL i ČSS kolaborovaly s KSČ dobrovolně od samého začátku

Jak známo, průvodním jevem vývoje člověka i celé společnosti je zapomínání. Zapomínáme rádi a hlavně na to, co se nám jaksi nehodí „do krámu“ a čím se nemůžeme chlubit. Lidé si pamatují někdy až neuvěřitelné detaily. Jsou schopni „vycizelovat“ svůj „vylepšený“ obrázek minulosti, osobní historie, k úplné dokonalosti.

V paměti uchovávají spíše to lepší ze své minulosti, kdežto „neslavné“ kapitoly se pokoušejí z ní vytěsnit. Kdyby mohli, rozpustili by ta nepohodlná fakta či osoby (dokumenty, důkazy, ale i svědky) nejraději v nádrži s kyselinou sírovou. Pak by jim sotva někdo něco dokázal, že ano?

Podobně jako lidé se chovají i politické strany. Čím víc se vzdalujeme v čase od známých historických událostí, dějinných mezníků, tím rychleji zapomínáme (bezděčně i záměrně) na to špatné i na lidi, kteří to všechno zavinili nebo kteří nám ublížili.

Třicet let po Listopadu 1989 se mohou nezúčastněným pozorovatelům jevit ekonomické a politické zločiny z 90. let 20. století, kdy se na „českém Klondiku“ odehrávaly věci naprosto neuvěřitelné, jako idylické příběhy z románů K. Maye či J. Londona. Rozdíl je pouze v tom, že u nás se jednalo o „Divoký východ“.

Bájná lhavost či „vylepšování“ minulosti vlastní strany jsou typické pro mnohé z dnešních politických partají – tradičních i těch nedávno vzniklých, nesystémových či vydávajících se za „hnutí“. Proto se dnes ODS či ČSSD raději nehlásí ke své minulostí z dob Klausových vlád nebo „opoziční smlouvy“. Kdo by se chlubil tím, za co měl dávno skončit ve vězení, ale neskončil, protože právní stát se dodnes v ČR nepodařilo vybudovat? Kdyby ano, byly by věznice plné politiků a jejich „kámošů“.

K těm „partajím“, jež se vytrvale snaží lakovat narůžovo svou minulost z období po roce 1945 (až do dneška), patří i druhá nejstarší strana u nás – KDU-ČSL. Také ona se nemá čím chlubit: před rokem 1989 ani po něm.

Historie strany „lidovců“ i římskokatolické církve není jen „černobílá“. Jsou v ní kapitoly slavné i ty méně slavné – zahanbující. V tomto článku si budeme všímat spíše těch méně slavných. (Perzekuci církve a politiků ČSL po r. 1948 bude věnována jedna z dalších částí tohoto článku.)

●●●

ČSL – jedna ze stran komunistické Národní fronty

historicke-logo-csl.pngČeskoslovenská strana lidová (ČSL), jejímž předsedou byl v letech 1919-1948 Msgre Jan Šrámek (1870-1956), patřila k politickým stranám, které v duchu Košického vládního programu vytvořily v r. 1945 tzv. Národní frontu, vedenou Komunistickou stranou Československa (KSČ). Šrámek byl zkušeným a uznávaným prvorepublikovým politikem: v r. 1939 jako správný vlastenec emigroval na Západ a v letech 1940-45 vykonával z pověření prezidenta Dr. E. Beneše funkci předsedy čs. exilové vlády v Londýně. Ze svých minulých zásluh žil Šrámek ještě nějakou dobu po válce – až do Února 1948.

Každému realisticky uvažujícímu politikovi muselo být již od r. 1945 zřejmé, že díky nové zahraničně politické orientaci, na níž Beneš, podezíraný ze spolupráce s NKVD, „pracoval“ již za války tím, že se až příliš paktoval se sovětským diktátorem J. V. Stalinem, čekají demokratické Československo nelehké časy. Nejen Beneš, ale i část politiků nekomunistických stran si namlouvali, že Stalin je náš přítel a že ČSR bude hrát jakousi roli „mostu“ mezi Západem a Východem. Byla to velká iluze.

Komunisté si dávali záležet na tom, aby alespoň formálně dodržovali „model“ Národní fronty, jež sdružovala výhradně levicové strany (ani ČSL nebyla stranou pravicovou), a to při absenci původních prvorepublikových stran pravice. Proto po celé krátké mezidobí let 1945-1948 zastávali politici lidovců, národních socialistů i sociálních demokratů nejrůznější funkce ve vládě.

Jak v obou poválečných vládách sociálního demokrata Z. Fierlingera (1945-46), tak i ve vládě komunisty K. Gottwalda (1946-48) vykonával J. Šrámek funkci náměstka předsedy vlády. Jeho stranický kolega F. Hála (1893-1952) byl ministrem pošt a A. Procházka (1900-1970) ministrem zdravotnictví. Vládní angažmá lidovců skončilo v době únorové vládní krize 1948, kdy Šrámek, Hála i Procházka podali spolu s ostatními nekomunistickými ministry dne 20. 2. 1948 demisi.

Když únorová vládní krize skončila (25. 2. 1948) protiústavním přijetí demise ze strany prezidenta Beneše a doplněním vlády o prokomunistické kolaboranty podle návrhu K. Gottwalda, zůstali Šrámek, Hála i Procházka a spolu s nimi i ostatní odstoupivší ministři mimo politiku – „na odstřel“. Čekalo je buď vězení, nebo emigrace na Západ. (Na Východ nikoho z nich utíkat nenapadlo, dokonce ani prosovětského kolaboranta E. Beneše.)

Dne 19. 3. 1948 se pokusili o útěk na Západ J. Šrámek spolu s F. Hálou. Měli smůlu, protože při čekání na přílet letadla je poblíž sportovního letiště u Rakovníka objevili místní rolníci, kteří za ně zavolali příslušníky SNB (= komunistické policie). Oba lidovečtí exministři byli zatčeni a až do konce života internováni. Hála zemřel dne 27. 8. 1952 v klášteře Bílá Voda a Šrámek dne 22. 4. 1956 v pražské nemocnici na Bulovce. Dodejme, že jiní dopadli daleko hůř…

Stranický kolega obou ministrů, A. Procházka, který byl před Únorem 1948 ministrem zdravotnictví, měl větší štěstí. Jemu se krátce po únorovém převratu podařilo emigrovat do USA, kde pak působil v Radě svobodného Československa. V exilu skončili také další nekomunističtí ministři Gottwaldovy vlády: národní socialisté P. Zenkl, J. Stránský a H. Ripka, sociální demokrat V. Majer, ale i vedoucí funkcionáři slovenské Demokratické strany ‒ J. Lichner a Š. Kočvara.

●●●

Gottwaldova vládní „rošáda“ v únoru 1948: kus za kus

Na vyřešení vládní krize 1948 byli českoslovenští komunisté pod vedením agenta Moskvy K. Gottwalda dobře připraveni. Třebaže výsledek krize komunistům tak trochu „spadl z nebe“, a to díky neuvážené demisi politiků demokratických stran a slabého prezidenta E. Beneše, který před Gottwaldem kapituloval, brzy si s tím poradili a razantně dali najevo, že od této chvíle se již s nikým o moc dělit nebudou.

Demokratičtí politici v čele s P. Zenklem zpackali, co se dalo. Jako zbabělec z krize vyšel i ministr zahraničí J. Masaryk, který si pár dní namlouval, že by s komunisty mohl vládnout. Rozpaky z jeho náhlé, nepřirozené smrti, která byla jen vyústěním Masarykovy bezvýchodné situace, dávaly tušit, že komunisté zpočátku přece jen s Masarykem počítali a jeho smrt jim přišla nevhod. Teprve rázné okřiknutí z Moskvy je vrátilo zpátky – do role „slouhů“ Stalina.

Jedním z důsledků Února 1948 bylo totální ovládnutí politické scény komunisty a jejich kolaboranty z řad zpacifikovaných stran Národní fronty, jakož i represe vůči „neposlušným“ členům těchto stran (sociální demokracie, národních socialistů a lidovců) a v neposlední řadě „přeobsazení“ vedení těchto stran – podle představ KSČ. A protože byli komunisté na tyto změny dobře připraveni, šlo to všechno „jako na drátkách“.

A tak již 25. 2. 1948 staronový předseda vlády K. Gottwald (KSČ) najmenoval namísto ministrů, kteří dne 20. 2. 1948 podali demisi, osoby, které mu již předtím přislíbily loajalitu. (Zlí jazykové tvrdili, že to byli „tajní“ členové KSČ.) Místo F. Hály se novým ministrem pošt stal národní socialista Alois Neuman a místo I. Pietora (Demokratická strana) lidovec Alois Petr. Místo A. Procházky (ČSL) byl novým ministrem zdravotnictví jmenován lidovec Josef Plojhar, který v této funkci vydržel až do r. 1968.

Několikeré použití pro ministerskou funkci se našlo i pro nového předsedu Čs. strany socialistické (ČSS) – Emanuela Šlechtu: stal se nejprve ministrem techniky (1948-50), poté ministrem stavebnictví (1950-56) a až do své smrti působil jako ministr – předseda Státního výboru pro výstavbu (1956-60). Ze všech těchto prokomunistických kolaborantů byl odborně nejkompetentnější a v době industrializace státu pracoval na velmi exponovaných postech. (On i jeho manželka spáchali v r. 1960 sebevraždu.)

Ostatní ministři za ČSL a ČSS byli jen političtí „trafikanti“, včetně přeběhlíků z řad sociální demokracie (Fierlinger, Jankovcová, Erban). Všichni výše jmenovaní ministři za ČSL a ČSS prošli za války nacistickými věznicemi nebo koncentračními tábory. Plojhar a Neuman navíc pocházeli z Českých Budějovic.

Ruku v ruce s uvedenými vládními funkcemi šly také změny ve vedení těchto nekomunistických stran. Aby je bylo možno lépe ovládat, došlo z iniciativy KSČ k zásadním personálním změnám. Novým předsedou ČSL se od února 1948 stal Alois Petr (1889-1951). Po jeho smrti tuto funkci převzal Josef Plojhar (1902-1981).

Právě J. Plojhar (až do konce války se psal německy „Ployhar“) byl ukázkovým „trafikantem“, jenž byl současně i poslancem Národního shromáždění (1945-1969) a posléze i Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS). Zkrátka: doživotní funkcionář. Kromě toho byl hned po Únoru 1948 instalován do funkce předsedy Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva („Pacem in terris“), které mělo za úkol rozkládat jednotu římskokatolické církve.

Neúspěšnému působení J. Plojhara nepomohlo ani jeho věznění v nacistických koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. (Vydal o tom dokonce knihu.) Po válce se Plojhar marně bránil nařčení, že v koncentráku požíval nezasloužených výhod ze strany německých kněží.

V Buchenwaldu byl vězněn rovněž předválečný primátor Prahy a předseda Čs. strany národně socialistické – Dr. P. Zenkl. Ten po válce vydal svědectví o hanebném, protinárodním a nedemokratickém chování českých komunistů vůči jeho osobě i vůči dalším nekomunistickým vězňům. Komunisté se totiž vždy chovali jako vlastizrádci.

logo-cs.-strany-nar.-soc..pngCo se týká prokomunistických kolaborantů z Čs. strany socialistické (ČSS), předsedou této strany byl v letech 1948-1960 Emanuel Šlechta (1895-1960). Po jeho smrti se jím stal Alois Neuman (1901-1977). Ten tuto stranu vedl v letech 1960-1968. Zároveň zastával funkci ministra pošt (1950-52), ministra spojů (1952-60) i ministra spravedlnosti (1960-68). V letech 1945-1976, tedy celých 31 let, byl i poslancem NS a FS.

Komunistům nelze upřít jedno: drželi tyto kolaboranty v jejich funkcích až do smrti. Snad jako vděk za to, že to tehdy, v únoru 1948, „vzali“ a zatáhli své strany do marasmu, z něhož se ani po r. 1989 nebyly schopny dodnes vyhrabat. ČSS se již nikdy ke své původní slávě nevrátila a rozpadla se ve změť vzájemně si konkurujících straniček s minimálním ohlasem u voličů. ČSL (dnešní KDU-ČSL) po celou dobu od r. 1989 pouze „příštipkaří“, „politikaří“ a dnes jen bojuje o přežití.

Počátek konce obou těchto stran je spojen s úspěšnou snahou některých politiků z okruhu V. Havla zbavit politické strany jejich tiskových orgánů – jako vývěsního štítu (Svobodné slovo, Lidová demokracie) i jejich majetku (ČSS ztratila Melantrich i budovu na nám. Republiky v Praze; lidovci si svůj palác Charitas na Karlově nám. v Praze zatím uhájili).

Za připomenutí stojí ještě jedna věc: Obě tyto strany (ČSL i ČSS) se v době tzv. sametové revoluce 1989 zúčastnily prostřednictvím svých funkcionářů jednání u „kulatého stolu“ – spolu s představiteli KSČ a zástupci „revolučního“ Občanského fóra (OF). Ve dnech 26. 11. – 9. 12. 1989 byli účastníky tohoto jednání tito politici: za ČSL Richard Sacher a Bohumil Svoboda; za ČSS Bohuslav Kučera (předseda ČSS a místopředseda FS) a Jan Škoda.

●●●

Deník Lidová obroda „na stráži při budování socialismu a míru“

Ve chvíli, kdy usedám k počítači, abych pojednal o vývoji v našich nekomunistických politických stranách po Únoru 1948, mě zaujal na internetu článek s názvem: „Rok 1945 již patří do období informační archeologie“.

Musím s autorem tohoto článku vyslovit bezvýhradný souhlas. Ano, velká část našich moderních dějin je totiž dnes zpracovávána historiky, kteří již tuto dobu nepamatují, protože přišli na svět mnohem později. A vůbec nejhorší je to tehdy, když o roce 1968 píší nebo před televizními kamerami diskutují (je to zážitek k popukání) příslušníci generace „Husákových dětí“.

Nejenže o tom vědí „kulový“, ale navíc do svého zpracování „propašovávají“ své nepochopitelné, ahistorické „dojmy“ o tom, jak bylo v této zemi dobře za vlády soudruhů Husáka a jeho věrného „pobočníka“ L. Štrougala, který se kamarádil s libyjským diktátorem M. Kaddáfím. (Fotka těch dvou ještě dodnes koluje kdesi po internetu.)

Příkladem zcela odpudivého zpracování dějin období tzv. normalizace je biografie o kolaborantovi a vlastizrádci G. Husákovi (1913-1991), po němž se některým příslušníkům generace „Husákových dětí“ stýská nejvíc. Autorem této knihy (spíše blábolu vydávaného za historiografické dílo), která se moc líbila panu prezidentovi, jenž je podobným kolaborantem Moskvy jako Husák (nikoli v podmínkách vojenské okupace, ale míru), je jakýsi Michal Macháček, jeden z mnoha současných pseudointelektuálů s vlasy staženými do ohonu, účesu, který již mezitím vyšel z módy.

Co je platné, že tento mladý historik údajně prostudoval sovětské archivy (přesněji to, co mu soudruzi dovolili pročíst – včetně nejrůznějších podvržených dokumentů z dílny KGB), když vůbec nepochopil atmosféru té doby. Musel by ji prožít. Bez toho je jeho práce pouze „masem bez omáčky“: jíst se to nedá.

─────

V následujících částech této statě se pokusím (jako vystudovaný historik a archeolog) ponořit do onoho období „informační archeologie“. Nabídnu čtenářům SN dosud málo známou kapitolu z dějin nekomunistických stran (ČSL, ČSS) po roce 1948. Zajímavou informační mozaiku nám totiž poskytuje dobový tisk. V tomto případě deník poúnorové Čs. strany lidové (ČSL) – „Lidová obroda“ (LO).

Vydavatelem tohoto listu katolického zaměření byl Krajský výbor Národní fronty v Brně. Deník řídil Jan Niederle, šéfredaktorem byl Rostislav Petera, odpovědným zástupcem listu Josef Pavlík-Sychra. Ten se od 23. 11. 1948 stal novým šéfredaktorem poté, kdy byl Petera povýšen do funkce šéfredaktora celostátního deníku ČSL – „Lidová demokracie“. Současně s tím byl novým odpovědným zástupcem listu jmenován Alois Žák. První číslo „LO“ vyšlo dne 5. 3. 1948 a stálo 1,50 Kčs. V tomto deníku zpočátku publikoval i známý brněnský katolický spisovatel Klement Bochořák (1910-1981), jeden z mála autorů tohoto zaměření, který v 50. letech 20. století neskončil ve vězení.

[Lidovecký novinář Rostislav Petera (1909-1980) pocházel z Brna. V letech 1948-1989 byl šéfredaktorem celorepublikového deníku ČSL – Lidová demokracie; v letech 1948-63 byl členem předsednictva ČSL, po sovětské invazi z r. 1968 ústředním tajemníkem ČSL (1970-73) a následně předsedou ČSL. V letech 1971-76 byl i poslancem FS. Již od 50. let 20. století patřil ke spolupracovníkům StB v kategorii „Agent“, č. 897, krycí jméno „Hrubý“.]

●●●

V jednom šiku s KSČ: proti „bílým lístkům“

Již od samého začátku, od převzetí moci v únoru 1948, svádělo Gottwaldovo vedení KSČ těžký ideový zápas nejen se zbytky lidovců a národních socialistů, kteří byli vytlačeni ze svých původních stran na okraj společnosti – do ilegality. Část z nich poslali do vězení, zbytek se pokusili různými nátlakovými akcemi zastrašit.

Po celý rok 1948 sváděli komunisté (s pomocí StB) s římskokatolickou církví nemilosrdný zápas, doslova přetahovanou, o věřící obyvatelstvo v religiózních regionech Moravy. Pracovníci komunistické Státní bezpečnosti (StB) pečlivě monitorovali činnost všech římskokatolických duchovních a nasazovali své informátory zejména na masové akce věřících (i jako provokatéry), např. na orelskou pouť na Hostýn. Již v závěru roku 1948 došlo k prvnímu zatýkání a věznění nepohodlných osob z řad kněží i obyčejných věřících.

Kolaborující část lidovců, kteří zůstali v ČSL i po Únoru 1948, musela věrně sloužit vládnoucí KSČ. To platilo jak o funkcionářích ČSL, tak i o stranickém tisku, který jen „přežvýkával“ to, o čem psalo „Rudé právo“ a další ideologické hlásné trouby režimu. Proto nikoho nepřekvapí, že se tam píše v podobném duchu – jako v komunistických novinách.

Bezprostředně před volbami do Národního shromáždění, jež byly určeny na 30. 5. 1948, se pozornost obracela hlavně k nerozhodnutým voličům. Přesněji: k těm, kteří budou mít odvahu, aby do urny vhodili tzv. bílý lístek. Bylo to vyjádření nesouhlasu s tzv. jednotnou kandidátkou NF, k níž patřila i Plojharova ČSL.

Již deset dní před volbami se touto problematikou zabýval na stránkách „Lidové obrody“ Jan Niederle, předseda krajského akčního výboru ČSL v Brně a kandidát NF pro volby do Národního shromáždění (NS), a to v článku s názvem Lidovci proti bílým lístkům. Tento funkcionář ČSL uvádí: „… Proto i my, lidovci, vypovídáme i v těchto volbách boj bílým lístkům, proto i my, lidovci, odevzdáváme své hlasy pro společnou kandidátku Národní fronty v přesvědčení, že jen svorná jednota dá národu štěstí, sílu, že jen svorná jednota zabezpečí nám pokoj, mír a svobodu.“ (Lidová obroda, roč. I, 20. 5. 1948, č. 63, str. 1-2)

Výsledek voleb z 30. 5. 1948 málokoho překvapil. Pro jednotnou kandidátku NF tehdy hlasovalo 87,12 % voličů. Ti, kteří s ní nesouhlasili, měli dvě možnosti: buď vhodit „bílý lístek“, nebo to udělat tak, aby byl jejich hlasovací lístek posouzen jako neplatný. V r. 1948 bylo těch „bílých lístků“, tedy nesouhlasících s kandidátkou NF, ještě relativně dost: celkem 9,32 %. Znamená to tedy, že téměř desetina voličů si nepřála vládu komunistů ani jejich kolaborantů z řad ostatních stran NF.

V dalších volbách, které se konaly až 28. 11. 1954, se pro kandidátku NF vyslovilo již 97,89 % voličů, kdežto „bílé lístky“ tvořily pouhých 2,11 %. Již v polovině 50. let 20. století se tedy komunistům podařilo zglajchšaltovat volby tak, že dosáhli svých vytoužených (skoro) 99 procent. Tak to víceméně zůstalo až do roku 1989.

Poté, kdy volby skončily, rozepsal se na adresu těch, kteří vhodili do urny „bílý lístek“, poslanec Alois Vodáček. V článku nazvaném 11 procent napsal: „… Jsem pevně přesvědčen, že v příštích volbách nebude bílých lístků, že těch 11 procent voličů, kteří raději nastoupili cestu záporu než konstruktivního budování a radostné práce, se změní v nejupřímnější stoupence demokracie opravdu lidové, že příští jejich postoj bude jasný a kladný: pro svornou spolupráci, pro dobro republiky, pro lepší život všech.“ (Lidová obroda, roč. I, 8. 6. 1948, č. 78, str. 1-2)

●●●

Někde se ještě odhalovaly pomníky TGM, jinde se již stavěly šibenice…

Jestliže z obou výše uvedených článků cítíme velkou nejistotu poúnorových vládců, kteří ještě jednou nohou vězeli v tom starém, „masarykovském“, režimu a tou druhou již opatrně sondovali terén s „nášlapnými minami“ svých soukmenovců, další články, jež byly otištěny zhruba měsíc po zvolení K. Gottwalda prezidentem republiky (14. 6. 1948), nenechávají nikoho na pochybách o tom, že začíná „přituhovat“ a že brzy nastoupí metoda „cukru a biče“. Ať si každý vybere podle libosti…

Článek s titulkem Rozsudek nad bývalým div. gen. Janouškem (Lidová obroda, roč. I, 20. 6. 1948, č. 89, str. 2) svědčí o tom, že „mlýn třídní justice“ v režii KSČ byl uveden do chodu a bude postupně nabírat na obrátkách. Gen. K. Janoušek se stal jednou z prvních obětí z řad našich vojáků ze západní fronty. V dotyčné novinové zprávě dávají noví mocní ještě okázale najevo, že dovedou být i shovívaví: Janouškovi byl původně navržený trest smrti provazem změněn na 18 let těžkého žaláře. O rok později, 21. 6. 1949, byl již gen H. Píka oběšen.

Pravidelným přispěvatelem brněnského deníku „Lidová obroda“ byl od začátku jeho vydávání i nový ministr zdravotnictví – ThDr. h. c. Josef Plojhar. Tento podivný kněz se rozepsal o tom, co ho jistě rovněž trápilo, protože i on se nepochybně považoval za „vzdělance“, byť to byl pouze obyčejný prokomunistický kolaborant, který svou ministerskou „trafiku“ dostal výhradně za zradu všech poctivých, prvorepublikových lidovců a čestných věřících. Plojhar svůj článek nadepsal (jako typický zrádce): Nesmí býti zrady vzdělanců. Je to podobné, jako když vrah káže o morálce.

V článku Plojhar píše: „Vzdělání a inteligence zavazuje. Zavazuje všechny k plnění povinností, k nimž získali a mají schopnosti. (…) Nesmí býti zrady vzdělanců. Také oni se musí zapojit do všeobecného snažení našeho lidu, musí pracovat pro upevnění lidově demokratické republiky. Nelze se opájet vzpomínkami na minulost, na zlaté límce a poníženou úctu podřízených. Je třeba si mužně přiznat změněné poměry a zařadit se na místo, které vzdělancům patří, na místo v prvním sledu, na místo rádců a pomocníků všude tam, kde toho zájem lidu a národa vyžaduje.“ (Lidová obroda, roč. I, 27. 6. 1948, č. 95, str. 1)

Ještě v letních měsících roku 1948 se na některých místech, hlavně na Moravě, opožděně odhalovaly sochy T. G. Masaryka. Řadu z nich občané za války ukrývali před nacisty, pak je znovu instalovali a po komunistickém převratu z roku 1948 opět sundávali a někam uschovali, aby je komunisté nemohli zničit. Je to smutná kapitola našich dějin. Něco podobného jinde ve světě neznají. Zkrátka: „obrazoborectví“ po česku, které nám celý svět může závidět.

Popravdě: ještě v létě 1948 v tom měli někteří členové, ale i funkcionáři KSČ, pořádný „hokej“: ačkoliv si mnozí z nich „tatíčka“ T. G. Masaryka upřímně vážili, tlak z Moskvy sílil a sami komunisté byli nuceni se mu podřizovat – krok za krokem. Až se mu podřídili úplně. Po smrti prezidenta E. Beneše (†3. 9. 1948) už bylo všechno jinak.

Deník „Lidová obroda“ dne 6. 8. 1948 informuje: Odhalení památníku TGM v Jihlavě v září: půjde prý o nový pomník jihlavského sochaře Jaroslava Šlezingra. O pár dní později týž list hlásí: Odhalení pomníku TGM v Lanžhotě. K tomu došlo dne 8. 8. 1948. (Lidová obroda, roč. I, 10. 8. 1948, č. 130, str. 2)

●●●

Od „utahování šroubů“ k otevřenému vyhrožování občanům

Počínaje ostudou, kterou zažil K. Gottwald během XI. všesokolského sletu v červnu 1948, začali být čs. komunisté mimořádně přecitlivělí na jakékoliv formy občanského nesouhlasu i odporu k nastupující komunistické diktatuře. Zalistujeme-li dobovým tiskem, zjistíme, že se v komunistech mísily všechny možné dojmy: na jedné straně jakási doznívající (u někoho až posvátná) úcta k zesnulému prezidentu E. Benešovi, na straně druhé ho již „prokremelští“ radikálové začínají obviňovat z toho, že je to on (dokonce po své smrti), kdo hatí Gottwaldovy plány na rychlé polapení československé společnosti do tenat komunistické moci.

Již v den Benešova úmrtí informuje „Lidová obroda“ o zahájení soudního přelíčení s Dr. Vladimírem Krajinou. Z článku nazvaného Přelíčení s Dr. Krajinou zahájeno se dozvídáme o tom, že soudní jednání začalo dne 2. 9. 1948 a že bývalý generální tajemník Čs. strany národně socialistické (ČSNS), který v březnu 1948 emigroval do Velké Británie, byl v nepřítomnosti obžalován komunistickou justicí ze zločinů proti státu a za udavačství. [Nakonec byl odsouzen k 25 letům vězení.] (Lidová obroda, roč. I, 3. 9. 1948, č. 151, str. 2)

O dva dny později informuje týž list o dalším soudním procesu s příslušníky národně socialistické strany, z níž měli komunisté největší strach – jako z politického soupeře. V článku s názvem Příslušníci bývalé nár. soc. strany odsouzeni se uvádí, že dotyčné osoby byly usvědčeny ze zločinu vojenské zrady a zneužití úřední moci. Za to dostali: A. Bláha – 4 roky, K. Čásek – 3 roky a L. Němec – 11 měsíců vězení. (Lidová obroda, roč. I, 5. 9. 1948, č. 153, str. 1) Dopadli tehdy ještě relativně dobře: o dva roky později by „vyfasovali“ nejméně 10 let natvrdo nebo rovnou trest smrti.

A do třetice se v témže listu dočítáme o dalším souzeném národním socialistovi. Článek nazvaný Generál Žák před soudem informuje o tom, že tento funkcionář Čs. strany národně socialistické byl obžalován ze „zločinu vojenské zrady a přípravy úkladů“. (Lidová obroda, roč. I, 10. 9. 1948, č. 157, str. 2)

Dilema, které v září 1948 museli řešit vedoucí funkcionáři KSČ a spolu s nimi i nově dosazení předsedové kolaborujících stran NF, bylo tehdy veliké. Nejlépe o tom svědčí „plačtivé“ články o zemřelých prezidentech TGM a E. Benešovi. Dva dny po smrti druhého čs. prezidenta otiskuje „Lidová obroda“ pod titulkem Státní pohřeb dr. Ed. Beneše (s podtitulkem Zemřel věrný syn naší vlasti) projev předsedy vlády A. Zápotockého. (Lidová obroda, roč. I, 5. 9. 1948, č. 153, str. 1) Podobně byl k výročí smrti TGM (†14. 9. 1937) publikován článek Dr. J. Nováka: Věrni odkazu. (Lidová obroda, roč. I, 12. 9. 1948, č. 159, str. 1)

─────

O tři roky později, v roce 1951, se již u komunistů začalo na památku obou těchto prezidentů plivat. Třebaže to přímo nesouvisí s problematikou tohoto článku o ČSL a ČSS v době po Únoru 1948, stojí přesto za připomenutí, kdo z tehdejších komunistických „veleduchů“ patřil k těm úplně prvním „plivníkům“.

K „průkopníkům“ tažení proti TGM a E. Benešovi (byli označováni za „náhončí české buržoazie“ a „přisluhovače fašismu“) patřil tehdejší ortodoxní stalinista a pozdější „polepšený“ komunista „s lidskou tváří“ – Jaroslav Putík (1923-2013), prozaik a publicista, působící v Literárních novinách (LN) a v Tvorbě. V r. 1951, kdy psal ještě do Lidových novin, než byly o rok později zastaveny, se projevoval jako neurvalý stalinista toho nejhrubšího zrna.

V článku T. G. Masaryk se stránky nepříliš známé tehdejší vedoucí redaktor LN J. Putík píše: „… Taková je řeč faktů. A pravda je jen jedna. Pravdu měla komunistická strana, pravdu měl její vůdce Klement Gottwald. Pravda je taková, že Masaryk a Beneš nebyli demokraté, ale náhončí české buržoasie a přisluhovači fašismu. Pravda je taková, že jejich zásluhou se náš lid dostal do fašistického područí a na vlastním těle prožil peklo kalvarie. Hlásí-li se Majerové, Peroutkové a Zenklové k tradici Masaryka a Beneše, rádi jim této cti dopřejeme. Avšak žádný čestný člověk se k této tradici hlásit nemůže a nesmí. Vždyť by to znamenalo hlásit se k tradici Lipan a Bílé hory, k tradici zrady a zotročení národa. Mnichovští rytíři demokracie vedou marný a ztracený boj. S takovou kuklou na blázny, ne na nás, pánové!“ (Lidové noviny, roč. 59, č. 213, 9. 9. 1951, příloha Kulturní neděle, str. 2)

Ano, takové bláboly psal na počátku 50. let 20. století, kdy komunisté posílali na smrt nevinné stoupence svobody a demokracie (včetně matky nezletilé dcery ‒ JUDr. M. Horákovou), tehdejší vedoucí redaktor „Lidových novin“. Toho špičkového periodika, v jehož redakci až do konce svého života působil vynikající český novinář a spisovatel K. Čapek. V době, kdy J. Putík a jemu podobní stalinističtí pohůnci ve službách soudruhů Gottwalda a Stalina znesvěcovali značku „Lidových novin“, byly z úředního nařízení vládnoucích komunistů vyřazovány Čapkovy knihy z veřejných knihoven. A aby toho nebylo málo, kreatury typu J. Putíka si pak hrály na ukřivděné „disidenty“. Jsou na světě země, kde by po smrti takové individuum skončilo nikoli na hřbitově, ale někde ve škarpě.

●●●

„Nestrpíme protistátní činnost nikomu!“

Pod týmž titulkem uveřejnila „Lidová obroda“ dne 14. 9. 1948 informaci o vystoupení tehdejšího ministra spravedlnosti Dr. Alexeje Čepičky na Dnu radosti a oddechu v Duchcově u Teplic (12. 9. 1948). Článek uvádí, že prý zahraniční agenti měli zavraždit K. Gottwalda podle hesla: „Za smrt Beneše ‒ smrt Gottwalda.“ Toto sdělení vyznívá tak, jako by komunisté přiznávali, že Benešova smrt byla vlastně politickou vraždou, do níž byli namočeni. Popravdě: mnozí historici jsou o násilném konci E. Beneše přesvědčeni.

Celý text Čepičkova projevu, proneseného v Duchcově u příležitosti ukončení prvních poúnorových žní, v nichž komunisté vůbec poprvé sklízeli to, co zaseli jiní, otiskl deník „Svazu bojovníků za svobodu“ – Národní osvobození. Kroměřížský rodák a první poúnorový předseda Městského národního výboru v Kroměříži (od 27. 5. 1948) JUDr. A. Čepička byl v tomto projevu nezvykle útočný ve vztahu k římskokatolické církvi.

[Byl to tak trochu paradox, ale v Čepičkově politickém i osobním životě se to paradoxy jen hemžilo: nejenže pocházel z města, které bylo již ve středověku výstavným sídlem olomouckých arcibiskupů, ale nakonec se stal i nejvyšším komunistickým činitelem, jenž byl pověřen dohledem nad církvemi.]

Čepička mimo jiné prohlásil: „Útoky proti vládě jsou šířeny také z kazatelen. Hnízda odporu v klášteřích jsou toho důkazem. My však nestrpíme protistátní činnost nikomu – i kdyby byla zahalena kněžským rouchem. S politickou dvojí tváří jsme měli až dosud víc než dost trpělivosti. Nyní budeme chtít jasné prohlášení. – Vláda vydala zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Z hlediska vnitřní bezpečnosti budeme trestat jakýkoliv pokus o zlehčení našeho spojenectví s SSSR a ostatními lidově demokratickými státy. Budeme trestat nejen dokázané činy, ale i jakýkoliv pokus o sabotáž.“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 2)

●●●

„Pohřeb“ československé demokracie v režii soudruha Slánského

Týž den, kdy A. Čepička promlouval k občanům podkrušnohorského města Duchcov, kde kdysi žil záletník G. Casanova a jež se stalo od dob Velké hospodářské krize (1929-33) jedním ze symbolů třídního boje mezi kapitalisty a dělníky (4. 2. 1931 zde byli četnictvem zastřeleni 4 dělníci a další 4 těžce zraněni), promluvil v Kladně, městě uhlí a železa, u příležitosti převzetí záštity Spojenými ocelárnami nad plukem T. G. Masaryka (!) tehdejší generální tajemník KSČ – komunistický poslanec Rudolf Slánský (1901-1952).

[Vzhledem k tomu, že tento politik židovského původu byl později zatčen a popraven, vysloužil si neoprávněně u části veřejnosti aureolu „mučedníka“. Podařilo se mu totéž, co vidíme dnes v případě představitele postkomunistického „gangsterismu“ A. Babiše: vylíčit sebe sama v lepším světle, než odpovídalo historické pravdě. Slánský byl ve skutečnosti mnohem větším komunistickým zločincem než alkoholická troska K. Gottwald. Ten se od r. 1948 bál J. V. Stalina tak, že raději na cesty do SSSR místo sebe posílal zetě A. Čepičku. Právě Slánský byl tím činitelem, který již v roce 1948 „nastartoval“ u nás vývoj směrem k nastolení komunistické totality, nesmiřitelné „občanské války“ vůči vlastnímu obyvatelstvu ‒ podle direktiv z Moskvy. Za svou „psí věrnost“ Stalinovi se mu později dostalo odměny v podobě oprátky. Ve stylu známého výroku jednoho českého prorežimního spisovatele: „Psovi psí smrt.“]

Projev R. Slánského otiskl výše zmíněný deník pod titulkem: Rozvratníci budou rozdrceni (s podtitulkem Ničemný pokus reakce musí být výstrahou pro všechen náš lid). Slánský prohlásil: „… Naše reakce (= dobové propagandistické označení pro kapitalisty a představitele předúnorového režimu) ve spojení s reakcí zahraniční chtěla v minulém týdnu zneužít pohřbu druhého presidenta naší republiky a pokusit se o to, co se jí nezdařilo v únoru [1948]. Bdělostí a pohotovostí komunistické strany a dělnické třídy jsme překazili záměr naší reakce. Ničemný pokus reakce musí být výstrahou pro všechen náš lid a pro naše dělníky. Jen naivní lidé si mohli myslet, že v únoru [1948] jsme se již úplně vypořádali s naší buržoasií, která se nikdy nesmíří se svou porážkou a nesloží ruce v klín, protože nemá co ztratit. Vůdcové reakce v zahraničí se paktují s našimi nejhoršími nepřáteli republiky včetně sudetských Němců a posílají k nám bandy teroristů, sabotérů a žhářů. V ilegálních letácích vyzývají k ozbrojenému boji, k obsazování národ.[ních] výborů, k vraždění, k neodvádění obilí, vyhrožují a hnusně pomlouvají nejvyšší představitele státu. Tito reakční zločinci si to však pořádně pletou, jestliže se domnívají, že mohou náš lid zastrašit. Kdo se pokouší rozvracet lidově demokratický řád, bude nemilosrdně rozdrcen. Nestrpíme, aby na příkaz zahraničních imperialistů a sudetských nacistů kdokoliv rušil klid a budovatelskou práci našeho lidu. Vyhovíme přání našeho dělnictva, které ve stovkách resolucí zaslaných ústř.[ednímu] výboru naší strany žádá uplatnění nového zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Mýlí se to, kdož si myslí, že se u nás něco změní. Hodně věcí se bude měnit, ale jenom proto, abychom rychleji než dosud odstraňovali vše, co nám tu zbylo po kapitalismu, abychom upevňovali nový řád a kráčeli k socialismu.“ (Národní osvobození, roč. XIX, č. 215, 14. 9. 1948, str. 3)

Dlužno dodat, že k tomuto zásadnímu obratu v domácí politice, k tomuto „přitvrzení“ ve vztahu k tzv. poraženým třídám z doby před Únorem 1948, došlo v důsledku smrti prezidenta republiky E. Beneše, ale zejména po návštěvě A. Čepičky v Moskvě. Od té doby se TGM, J. Masaryk i E. Beneš stali politickými „figurami“ minulými. Novým „světlonošem“, jenž začal svítit našim komunistům na jejich cestě k „lepším zítřkům“, byl nejnověji sovětský diktátor J. V. Stalin.

Čtyři roky od pronesení kladenského projevu, dne 3. 12. 1952, skončil obávaný a „neomylný“ komunistický byrokrat R. Slánský na šibenici. Poslalo ho na ni nejvyšší vedení KSČ v čele s jeho „přítelem“ – předsedou KSČ a prezidentem republiky K. Gottwaldem. Popel R. Slánského a jeho deseti soukmenovců židovského původu estébáci cynicky rozsypali na zledovatělé silnici kdesi za Prahou. Někdejší mocní komunisté dopadli podobně jako kdysi M. Jan Hus, jehož popel byl vysypán do řeky Rýna. Prý proto, aby po něm/nich nezůstala ani památka a aby se z nich nemohli stát „mučedníci“. Z Husa se přesto mučedník stal. Ze Slánského a dalších komunistických likvidátorů demokracie u nás nikoli. Důvod je prostý: nezasloužili si to. Byli to jen komunističtí „slouhové“ Moskvy.

Ani K. Gottwald nadlouho neunikl spravedlnosti ‒ té „vyšší“. Čtvrt roku nato, 14. 3. 1953, také jeho odnesl čert do pekla.

●●●

Nejen oběti, ale i kolaboranti a agenti StB

Aby bylo jasno: ani vývoj bezprostředně po Únoru 1948 nebyl u nás jen „černobílý“. Nová moc sice tvrdě účtovala s těmi, kdož komunismus z principu odsuzovali a odmítali, avšak zároveň se snažila získat na svou stranu osoby charakterově nepevné či „nalomené“, s nimiž pak systematicky „pracovala“. Komunisté zpočátku chtěli církev úplně zašlapat do země. Když ti chytřejší z nich pochopili, že se jim to nikdy nemůže podařit výhradně represivními prostředky, zvolili nakonec zdlouhavější cestu postupného rozleptávání jednoty kněžských řad pomocí nasazených provokatérů a agentů tajné policie (StB).

Zatímco represivní akce dokázaly dočasně věřící občany zastrašit, víra v Boha v nich přetrvávala a vykořenit se ji nepodařilo. Úspěch přinesla až systematická ateistická výchova ve školách. Na konci komunistického režimu byla ČSSR téměř nejateističtější zemí tehdejší Evropy. A tento negativní trend bohužel pokračoval i v postkomunistické éře. Češi bývali vždycky nábožensky „vlažní“ – již v hlubokém středověku. Dnes jsou to téměř z 90 procent ateisté: výjimku tvoří pouze některé moravské regiony s tisíciletou křesťanskou tradicí.

Římskokatolická církev představovala pro vládnoucí komunisty v čele s Klementem (jak typické křesťanské jméno!) Gottwaldem největšího „nepřítele“. Pronásledování kněží i řadových věřících, kteří se nové moci stavěli na odpor, začalo již v roce 1948. K prvním zatčením a výslechům na StB v Uherském Hradišti docházelo již koncem roku 1948, a to po „orelské“ pouti na Hostýn (srpen 1948), kde pronesl památné kázání olomoucký arcibiskup ThDr. Josef Karel Matocha; pouti se tehdy zúčastnilo na 120 tisíc členů Orla.

[Orel – česká katolická tělovýchovná organizace; založena 1902, po Únoru 1948 rozpuštěna, znovu obnovena 1989.]

Již na konci roku 1948 byla Státní bezpečností „vykonstruována“ jedna z prvních protistátních skupin, známá pod označením „Huvar a spol.“. Šlo o případ 26letého vizovického faráře ThDr. Antonína Huvara. V listopadu 1948 bylo spolu s tímto duchovním odsouzeno celkem 45 osob k trestu v úhrnné délce 170 let těžkého žaláře, a to za údajné „rozvracení republiky“. Byl to teprve začátek…

─────

Ani ve vztahu k církvím nepostupoval komunistický režim jednotně. Někteří kněží či věřící byli odsuzováni do vězení, kdežto jiní „pouze“ doživotně internováni. Jen malá část skončila na popravišti. Obdobné to bylo i s některými politiky Čs. strany lidové (ČSL) – z doby před Únorem 1948.

Dne 23. 5. 1950 byl ve věznici v Plzni na Borech popraven poslanec za ČSL Stanislav Broj. O dva roky dříve, dne 13. 5. 1948, byl komunisty během vyšetřovací vazby zavražděn jiný poslanec ČSL – Ing. Dr. Rostislav Sochorec.

V době, kdy se vedení KSČ pokoušelo srazit římskokatolickou církev v ČSR na kolena a použít proti ní vykonstruovaný soudní proces, došlo k utýrání číhošťského faráře P. Josefa Toufara (†25. 2. 1950). Jeho smrt nastala v důsledku nelidského mučení, k němuž docházelo při výslechu příslušníky StB. Ani urychlený převoz do Státního sanatoria v Praze (tzv. Borůvkovo sanatorium) Toufarovi život nezachránil. [K tzv. číhošťskému zázraku došlo před 70 lety o třetí adventní neděli – dne 11. 12. 1949.]

Zcela odlišný byl případ římskokatolických kněží, kteří byli zatčeni StB v souvislosti s tzv. Případem Babice (u moravských Budějovic). Tři z těchto duchovních byli Státním soudem v Jihlavě odsouzeni k trestu smrti a popraveni: P. František Pařil (†3. 8. 1951), P. Václav Drbola (†3. 8. 1951) a P. Jan Bula (†20. 5. 1952). Jmenovaní byli oběšeni ve věznici v Jihlavě. Jejich smrt v důsledku vykonstruovaného obvinění patří k nejhanebnějším justičním zločinům z celého období komunistické diktatury u nás. (Spolu s justiční vraždou JUDr. M. Horákové, jež byla popravena dne 27. 6. 1950.)

Zcela bezprecedentní byla situace dvou nejvyšších církevních hodnostářů v zemi. Ani jeden z nich nebyl odsouzen do vězení, nýbrž byli dlouhodobě internováni: pražský arcibiskup ThDr. Josef Beran (1888-1969) i olomoucký arcibiskup ThDr. Josef Karel Matocha (1888-1961). Beran byl internován od 19. 6. 1949 a až do jmenování kardinálem (1965) žil pod dohledem StB na vykázaném místě mimo Prahu; Matocha byl internován od r. 1950 až do své smrti v Olomouci.

Řada kněží dopadla daleko hůř. Tak např. českobudějovický biskup ThDr. Josef Hlouch (1902-1972) zemřel dne 10. 6. 1972 na následky výslechu na StB. Podobně litoměřický biskup (a kardinál) ThDr. Štěpán Trochta (1905-1974), odsouzený v r. 1954 na 25 let do vězení, zemřel po nepřetržitém, šestihodinovém jednání s církevním tajemníkem KSČ dne 6. 4. 1974 – na následky mozkové mrtvice.

Komunističtí vládci poslali na dlouhá léta do vězení tyto vysoké církevní hodnostáře: řeckokatolického biskupa prešovského Pavla Petra Gojdiče (1888-1960), spišského biskupa Jána Vojtaššáka (1877-1965) a pomocného biskupa trnavského Michala Buzalku (1885-1961). Všichni tři byli v lednu 1951 odsouzeni do vězení za údajnou „velezradu a špionáž“.

Biskup Gojdič zemřel dne 17. 7. 1960 ve věznici Leopoldov. Vojtaššák (†1965) po propuštění z vězení dožil v Charitním domě v Senohrabech u Říčan. Také předčasně propuštěný (ze zdravotních důvodů) biskup Buzalka zemřel v r. 1961 v Charitním domě v Táboře. V případě Vojtaššáka a Buzalky již církev zahájila beatifikační proces. U Vojtaššáka k tomu dal podnět samotný papež Jan Pavel II. během své návštěvy na Slovensku v r. 1995.

Podle svědectví pamětníků bylo chování vyšetřovatelů StB i vězeňských dozorců vůči kněžím obzvláště kruté a bezohledné. (Totéž se týkalo řádových sester.) Dozorci prý měli spadeno hlavně na P. Gojdiče. Na počátku 50. let 20. století byli vysocí hodnostáři (Matocha, Zela, Vojtaššák, Gojdič, Skoupý) dočasně soustředěni ve věznici Kartouzy (Valdice) – na tzv. Sing-Singu, kde strávili celý rok v izolaci – ve vlhkých podzemních bunkrech plných krys. (Ty lidské tam dělaly dozorce.) Ředitel věznice Plaček je prý mučil hladem a nevyspáním (v noci je budili každou hodinu). Jeden z dozorců prý tyto biskupy dával zapřahat do pluhu – místo koní. Šest vězňů prý táhlo a sedmý tento pluh držel.

[Generální vikář olomoucké arcidiecéze Stanislav Zela (1893-1969) byl zatčen v r. 1950 a odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn 1963; dožil v Charitním domě v Radvanově u Tábora. Sídelní biskup brněnský Karel Skoupý (1886-1972) byl v r. 1950 internován a do úřadu se vrátil v r. 1968; zemřel v Brně v r. 1972.]

V roce 1950, kdy proticírkevní tažení komunistů vyvrcholilo „Akcí K“ (= kláštery), byli zatčeni a uvězněni ještě další představitelé římskokatolické církve v ČSR, např. převor kláštera v Břevnově Anastáz Opasek (1913-1999), který byl v r. 1950 odsouzen na doživotí, nebo opat kláštera v Želivi Bohumil Vít Tajovský (1912-1999), jenž byl v r. 1950 poslán na 20 let do vězení.

Šest týdnů po umučení P. J. Toufara spustila Státní bezpečnost (StB) bezprecedentní státně-teroristickou akci, namířenou proti klášterům, o nichž přední funkcionáři KSČ prohlašovali, že jsou „semeništěm zločinu a protistátní činnosti“. Přípravou k tomuto tažení byly již soudní procesy z roku 1948: převor dominikánského kláštera ve Znojmě P. Antonín Zemek dostal od Krajského soudu v Brně dne 25. 9. 1948 trest 18 let těžkého žaláře; dne 16. 10. 1948 byl Státním soudem v Brně odsouzen k 15 letům vězení za protistátní činnost také převor brněnského kláštera Milosrdných bratří Josef Hartl.

Během „Akce K“ v noci z 13. na 14. 4. 1950 přepadly jednotky SNB (= komunistické policie) mužské kláštery: 2192 řeholníků (z toho 175 řeholních představitelů) bylo násilně převezeno do tzv. centralizačních klášterů v Želivi (mezi internovanými byl i pozdější pražský arcibiskup F. Tomášek) a Béci. Obdobná akce vůči ženským klášterům proběhla na podzim 1950: z 11 896 řeholnic bylo asi 9000 umístěno do zdravotnických zařízení (pracovaly zde jako zdravotní sestry); v důsledku této akce zaniklo 600 řeholních domů a klášterů.

─────

Leč – nebyly pouze oběti komunistického teroru ve formě popravených, vězněných nebo internovaných kněží, nýbrž také „oběti“ nátlaku a manipulace ze strany všemocné komunistické StB, jež pracovala podle aktuálních pokynů vládnoucí komunistické strany (KSČ).

Ano, vedle statečných odpůrců komunistického režimu žili v naší zemi rovněž ti jedinci, kteří se nechali „zlomit“ a podepsali spolupráci s komunistickou tajnou policií (StB). Z řad kněží všech vyznání jich byly za čtyři desítky let komunistického režimu stovky. Byli mezi nimi i vysocí církevní činitelé. Dokonce i ti, kteří předtím prošli komunistickými věznicemi nebo internací. I tady byly ovšem výjimky, jež potvrzují pravidlo. Příkladem za všechny byl kardinál Josef Beran, který nátlaku ze strany komunistů odolal. Byli však i takoví, kteří neodolali. A někteří se za své donášení dokonce nestyděli ani brát od svých řídících důstojníků peníze – jako známý biblický Jidáš Iškariotský.

K nejznámějším církevním činitelům, kteří podepsali spolupráci se Státní bezpečností, patřili: pražský arcibiskup František Tomášek; litoměřický biskup Štěpán Trochta; apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze Josef Vrana, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz či bývalý slovenský arcibiskup Ján Sokol a mnozí další.

Prolistujeme-li si Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB, najdeme v nich jména desítek, možná i stovek dalších duchovních, teologů či osob spojených s činností našich církví. Jistě: není to dobrá vizitka. Ani těchto duchovních, ale ani nás, občanů, kteří k tomu mlčíme, tváříme se, že o tom nevíme, případně se smiřujeme s tímto zahanbujícím stavem naší společnosti. Jakápak obnova duchovnosti v naší zemi, když je samotná církev takto „infikována“?!

Bohužel – stále nám chybí odvaha podívat se pravdě do očí. Bez toho k žádné nápravě hlubokého úpadku, který je výsledkem čtyřicetileté vlády komunistů v naší vlasti, nemůže dojít.

10. 5. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

(Pokračování)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář